Jan Mo­tal: Ví­tám vás u ku­la­té­ho sto­lu, kte­rý při­pra­vi­la sku­pi­na DÍ­LO pro fes­ti­val …příští vlna/next wa­ve… S kul­tur­ní pu­b­li­cist­kou Ja­nou Bo­hutín­skou, di­va­del­ní re­ži­sér­kou a au­tor­kou Bar­ba­rou Herz a no­vi­nář­kou a dra­ma­tur­gy­ní fes­ti­va­lu Se­rial Killer Táňou Za­blou­di­lo­vou si bu­de­me po­ví­dat o od­va­ze psát.

Ti­tul na­ší dis­ku­ze mi evo­ku­je kníž­ku ame­ric­ké­ho te­o­lo­ga a fi­lo­zo­fa Pau­la Til­li­cha, kte­rá se jme­nu­je Od­va­ha být. Pí­še v ní, že přes­to­že člo­věk za­ží­vá ve svém ži­vo­tě vel­ké ne­jis­to­ty a na­rá­ží na pře­káž­ky, tak do­ká­že říct ži­vo­tu ano, při­ta­kat mu. A to je od­va­ha být. Pojď­me se te­dy po­dí­vat na to, jak tu od­va­hu čer­pat v sou­čas­né po­li­tic­ké, spo­le­čen­ské a eko­no­mic­ké si­tu­a­ci, když buď pí­še­te o kul­tu­ře a di­va­dle, ane­bo pí­še­te pro di­va­dlo. Zvláš­tě po­kud pro­sa­zu­je­te so­ci­ál­ně kri­tic­ká té­ma­ta.

V ja­ké si­tu­a­ci se te­dy na­chá­zí­me? Na za­čá­tek ně­ko­lik fak­tů. Pod­le Eu­rosta­tu v ro­ce 2025 pra­co­va­lo v Čes­ku 58 % uměl­ců, au­to­rů, no­vi­ná­řů a dal­ších pří­buz­ných pro­fe­sí ja­ko oso­by sa­mo­stat­ně vý­dě­leč­ně čin­né. To je vý­raz­ně ví­ce než prů­měr Ev­rop­ské unie, kte­rý či­nil 46 %. Zá­ro­veň se umě­lec­ký sek­tor po­tý­ká s níz­ký­mi mzda­mi. Pod­le Čes­ké­ho sta­tis­tic­ké­ho úřa­du do­sa­ho­va­la v ro­ce 2024 prů­měr­ná hru­bá mě­síč­ní mzda v tra­dič­ním a umě­lec­kém sek­to­ru při­bliž­ně 33 600 ko­run, za­tím­co ce­lo­re­pub­li­ko­vý prů­měr se po­hy­bo­val ko­lem 46 ti­síc ko­run. A to mlu­vím o za­měst­nan­cích, ni­ko­li o OSVČ.

Pod­fi­nan­co­vá­ní se pro­je­vu­je ta­ké ve stát­ním roz­počtu. Me­zi le­ty 2025 a 2026 kles­ly pro­střed­ky ur­če­né na pro­gram stát­ní pod­po­ry pro­fe­si­o­nál­ních di­va­del, stá­lých pro­fe­si­o­nál­ních sym­fo­nic­kých or­chestrů a pě­vec­kých sbo­rů o 25 %. V pří­pa­dě kul­tur­ních ak­ti­vit či­ní po­kles při­bliž­ně 29 %. Moh­li bychom sa­mo­zřej­mě mlu­vit ta­ké o fi­nan­co­vá­ní ze stra­ny ob­cí a kra­jů, ale k to­mu se mož­ná ješ­tě do­sta­ne­me.

Mo­je prv­ní otáz­ka smě­řu­je na Bar­ba­ru Herz. Pod­le če­ho si vy­bí­rá­te té­ma­ta pro své in­sce­na­ce? Co roz­ho­du­je o tom, že se ur­či­té­mu té­ma­tu chce­te vě­no­vat? Ptám se pro­to, že va­še tvor­ba čas­to ote­ví­rá spo­le­čen­sky re­zo­nu­jí­cí, ně­kdy ta­ké sil­ně po­la­ri­zu­jí­cí té­ma­ta. Pří­kla­dem je in­sce­na­ce Istanbul­ská úmlu­va, v níž jste se vě­no­va­la me­zi­ná­rod­ní úmluvě za­mě­ře­né na pre­ven­ci a po­tí­rá­ní ná­si­lí vů­či že­nám a do­má­cí­ho ná­si­lí, je­jíž ra­ti­fi­ka­ci čeští po­li­ti­ci od­mít­li.

Bar­ba­ra Herz: Asi bych se zbláz­ni­la, kdy­bych ne­cha­la té­ma­ta, kte­rá zpra­co­vá­vám, být. Ab­so­lut­ně si ne­hra­ji na ně­ja­kou ob­jek­ti­vi­tu. Ne­dě­lám si re­šer­še, abych zjis­ti­la, co tu ješ­tě dlou­ho ne­by­lo. Na­jed­nou to ke mně při­jde. Pa­ra­dox­ně je to vý­ho­da, že už jsem dlou­ho pryč z to­ho křeč­čí­ho ko­leč­ka, že bych mě­la mít pět pre­mi­ér za se­zo­nu a rych­le ře­šit, ja­ké­ho Shake­spea­ra jsem dlou­ho ne­dě­la­la. Ale tím, že oprav­du in­ten­ziv­ně vní­mám ve­řej­nou de­ba­tu, ve­řej­ný pro­stor, a hlav­ně i ur­či­tá té­ma­ta – na­pří­klad ja­kým sku­pi­nám se na ve­řej­nos­ti ne­do­stá­vá hlas –, tak mám spíš pře­by­tek té­mat. Rá­da bych to­ho stih­la víc.

Jan Mo­tal: Hod­no­tí­te ně­ja­ké své umě­lec­ké roz­hod­nu­tí ja­ko od­váž­né?

Bar­ba­ra Herz: To, co dě­lám já, ne­ní od­va­ha. Mně ne­hro­zí per­ze­ku­ce, mně ne­hro­zí to, že bych za ně­co, co bu­du dě­lat, šla do vě­ze­ní. Ne­ži­ju v Rus­ku, tak­že by by­lo směš­né, kdy­bych ří­ka­la, že jsem od­váž­ná. Když jsem při­pra­vo­va­la Ta­nec der­višů (2023) a šla jsem na mi­nis­ter­stvo spra­ve­dl­nos­ti za do­nem Pa­blem (Pa­vel Bla­žek, bý­va­lý mi­nis­tr spra­ve­dl­nos­ti, v květ­nu 2026 ob­vi­něn z pra­ní špi­na­vých pe­něz. Pře­zdív­ku zís­kal bě­hem své­ho pů­so­be­ní v br­něn­ské ODS – pozn. red.) ře­šit Duša­na Dvo­řá­ka (adik­to­log a pro­pa­gá­tor léč­by ko­no­pím, kte­rý byl za­vře­ný za pěs­to­vá­ní lé­čeb­né­ho ko­no­pí – pozn. red.), tak to ne­by­la od­va­ha. Uměl­ci po­řád ří­ka­jí: „Sna­ží­me se dě­lat vě­ci, co ně­jak za­sa­hu­jí do ve­řej­né­ho pro­sto­ru“. Což se vět­ši­nou pro­je­ví tak, že si na­pí­šou ně­ja­kou hezkou vě­tu do pro­gra­mu.

Jan Mo­tal: Táňa se čás­teč­ně tím, co dě­lá, po­hy­bu­je v po­dob­ném po­li. Teď mám na mys­li je­jí so­ci­ál­ní re­por­tá­že ne­bo člán­ky. Jak po­zná­te, že to­hle té­ma mu­sí být zpra­co­va­né? A ta­ké má­te pře­tlak té­mat ja­ko Bá­ra?

Táňa Za­blou­di­lo­vá: Spíš pře­mýš­lím nad tím, co všech­no stih­nu zpra­co­vat. Dneska si ale ani tak ne­vy­bí­rá­me, co bu­de­me chtít psát, spíš zá­le­ží na tom, kam pí­še­me. Sna­ží­me se vy­mys­let, jak by se té­ma da­lo na­pa­so­vat do to­ho, jak da­né mé­di­um ro­zu­mí svě­tu a co vlast­ně pro­du­ku­je. Vždyc­ky mě ba­vi­la po­li­ti­ka, i když jsem se vě­no­va­la kul­tu­ře, tak tře­ba i te­le­viz­ní se­ri­á­ly, o kte­rých jsem psa­la, by­ly ně­jak po­li­tic­ké. Bo­hu­žel, vý­běr je ale da­ný tím, co kte­ré mé­di­um vů­bec chce dě­lat. A mé­dia dnes chtě­jí zpra­co­vá­vat to, co se bu­de hod­ně číst. Kdy­bychom oprav­du mě­li mlu­vit o od­va­ze psát, tak je to pře­de­vším od­va­ha být vě­do­mě ne­re­le­vant­ní. Kdy­bych si mě­la vy­brat, co bych sku­teč­ně chtě­la dě­lat, zna­me­na­lo by to dě­lat to, co se po­va­žu­je za ně­jak okra­jo­vé, al­ter­na­tiv­ní, ne­vý­dě­leč­né.

Jan Mo­tal: Ja­no, vi­dí­te to po­dob­ně z po­hle­du kul­tur­ní pu­b­li­cist­ky?

Ja­na Bo­hutín­ská: Vi­dím to po­dob­ně. Té­ma­ta se to­čí ko­lem to­ho, jak se pro­fi­lu­je da­né mé­di­um. Spe­ci­fic­ké kul­tur­ní ča­so­pi­sy by mož­ná moh­ly víc vní­mat šir­ší kon­text, ně­kdy jsou dost do­stře­di­vé, uza­vře­né do svých sfér a má­lo ex­pan­du­jí te­ma­tic­ky a ně­kdy i re­gi­o­nál­ně, což je dá­no ma­lou ka­pa­ci­tou li­dí, kte­ří pí­šou. Já jsem ne­dáv­no je­la do Tan­čír­ny v Ra­čím údo­lí u Ja­vor­ní­ku a mě­la jsem z to­ho ra­dost, jen­že ko­li­krát za rok si ta­ko­vou ces­tu mů­že­me do­vo­lit? Ne­hle­dě na to, že se má­lo pí­še o kul­tu­ře mi­no­rit. Vlast­ně ne­tu­ším, co se v ji­ných než ma­jo­rit­ních kul­tur­ních sfé­rách. To je sa­mo­zřej­mě můj pro­blém, ale je tře­ba si při­po­mí­nat, že náš po­hled ne­ní je­di­ný a ne­mu­sí být nej­dů­le­ži­těj­ší. Mám zku­še­nost s psa­ním do Re­fle­xu a tam je po­tře­ba psát o in­sce­na­cích, kte­ré se hod­ně hra­jí. Tak­že vy­pa­dá­vá hod­ně men­ších a ex­pe­ri­men­tál­ních pro­jek­tů. Z čte­nář­ské­ho hle­dis­ka nejsou pro da­né mé­di­um re­le­vant­ní, pro­to­že ve vý­hle­du je na­pří­klad jen jed­na re­prí­za.

Ur­čo­vá­ní té­mat je te­dy oprav­du mix ně­ko­li­ka vli­vů. Já jsem na vol­né no­ze a vy­bí­rám si té­ma­ta, kte­rá se sna­žím ně­kam pro­cpat. Ne vždy to jde sa­mo­zřej­mě, ale ně­kte­ré kul­tur­ní ča­so­pi­sy ne­ma­jí pev­nou dra­ma­tur­gii a jde do nich na­bí­zet roz­ma­ni­tý ma­te­ri­ál. Když cí­tím ně­kde škví­ru, zku­sím udat i ne­ma­in­stre­a­mo­vá té­ma­ta.

Jan Mo­tal: Tak­že ne­do­stat­ky v edi­to­ri­ál­ní po­li­ti­ce mé­dia jsou pro vás pří­le­ži­tos­tí.

Ja­na Bo­hutín­ská: No sna­žím se ně­kdy tro­chu pod­vrat­ně po­o­tevřít dve­ře, pro­to­že je dů­le­ži­té do­stat ur­či­té pro­jek­ty a otáz­ky i k ji­né­mu ty­pu čte­nář­stva, než ja­ké se po­hy­bu­je ko­lem Ta­neč­ní zó­ny, Ta­neč­ních ak­tu­a­lit, Di­va­del­ních no­vin a tak dá­le.

Jan Mo­tal: A jsou kon­krét­ní té­ma­ta, pro kte­rá ne­ní vhod­ná do­ba a od­mí­ta­jí vám je, ať už v di­va­dlech či mé­di­ích?  

Bar­ba­ra Herz: Ze­ptám se, ko­lik di­va­del si do­vo­lí ex­pe­ri­men­to­vat s té­ma­ty? V Pra­ze to je A stu­dio Ru­bín a dál moc ne­vím. Na­pří­klad po Istanbul­ské úmluvě za mnou cho­di­li di­vá­ci a ří­ka­li: „Ty jo, proč to­hle dě­lá­te v Ru­bí­nu? Proč to ne­hra­je­te na vět­ší scé­ně? Mě­lo by to mít vět­ší do­sah.“ A já ří­kám: „Dí­ky, ta­ky by mě to za­jí­ma­lo.“ Ne­bo s před­sta­ve­ním je­de­me tře­ba do Mos­tu a já vi­dím, jak na to skvě­le re­a­gu­jí míst­ní stře­do­ško­lá­ci. Vím, že pro echt le­vi­čác­kou bub­li­nu jsem dost pop, ale i pro­to ne­chá­pu, proč se mé in­sce­na­ce ne­do­stá­va­jí na vět­ší scé­ny. Pře­de­vším, když se vě­nu­ji té­ma­tům, kte­rá je po­tře­ba ote­ví­rat, dá­vám hlas li­dem, kte­ří oprav­du hlas ve ve­řej­ném pro­sto­ru ne­do­stá­va­jí. Pro mě je to te­dy spíš otáz­ka na di­va­dla, proč ne­chtě­jí zpra­co­vá­vat ak­tu­ál­ní a an­ga­žo­va­ná té­ma­ta.

Jan Mo­tal: Já to po­va­žu­ji za sys­té­mo­vý pro­blém a tý­ká se i mé­dií, jak už ta­dy za­zně­lo. Ze­ptám se ješ­tě Ja­ny a Tá­ni, zda má­te ně­ja­ký okruh té­mat, kte­rý se ne­da­ří pro­sa­zo­vat.

Ja­na Bo­hutín­ská: Ne­mys­lím si, že by se ne­da­la jis­tá té­ma­ta pro­sa­dit, spíš se jed­ná o re­flexe těch ex­pe­ri­men­tál­něj­ších in­sce­na­cí, jak jsem už ří­ka­la. Tře­ba to jsou pro­jek­ty, kte­ré ma­jí ak­tu­ál­ní so­ci­ál­ní té­ma­ta. Ta­ky ne­ní mož­né ex­pe­ri­men­tál­něj­ší psa­ní. Oče­ká­va­jí se vět­ši­nou re­cen­ze, roz­ho­vo­ry, re­por­tá­že – a já bych po ta­ko­vém vol­něj­ším pro­sto­ru tou­ži­la. A v ne­po­sled­ní řa­dě ne­do­stá­va­jí do­sta­teč­ný pro­stor tex­ty, kte­ré vzni­ka­jí dlou­ho a ná­roč­ně, po­tře­bu­jí vel­ké re­šer­še, ka­pa­ci­tu a ta­ké vět­ší pro­stor v mé­diu.

Táňa Za­blou­di­lo­vá: Ne­mys­lím, že by exis­to­val klastr té­mat, kte­rý by pa­dal pod stůl. Vždyc­ky se dá na­jít ně­ja­ká ces­tič­ka, jak to pro­tla­čit. By­la jsem ne­dáv­no na de­ba­tě o no­vi­na­ři­ně a spor­tu. My sa­mo­zřej­mě všich­ni spor­tu zá­vi­dí­me, pro­to­že tam te­če ne­u­vě­ři­tel­né množ­ství pe­něz. Ale pa­ra­dox byl v tom, že pří­tomní no­vi­ná­ři ří­ka­li: „O spor­tu se pí­še hod­ně, je vi­dět hod­ně, ale spíš vý­sled­ko­vě, in­for­mu­je­me, jak hrál Jab­lo­nec s Olo­mou­cí, ne­bo kdo kam přestou­pil, ale to je vlast­ně vše.“ To mi při­jde po­zo­ru­hod­né.

Oni tvr­di­li, že ma­jí má­lo pro­sto­ru, aby psa­li o kauzách ve spor­tu, ne­bo se do­kon­ce ně­jak skr­ze sport po­ku­si­li ucho­pit svět. Při­tom když se do no­vin do­sta­ne ně­ja­ká ko­rupč­ní kauza, je hned slav­ná, ci­tu­jí se hláš­ky, do­stá­va­jí se do kul­tur­ní­ho po­vě­do­mí. Od Iván­ku, ka­ma­rá­de, mů­žeš mlu­vit? (di­va­del­ní in­sce­na­ce Pet­ra Čtvrt­níč­ka z roku 2005, uve­de­na v Di­va­dle Na zá­brad­lí – pozn. red.) uteklo už do­ce­la dost let. A tím, jak je ve spor­tu to­lik pe­něz, šly by kau­zy zkou­mat sko­ro kaž­dý tý­den. Ale pří­tomní spor­tov­ní no­vi­ná­ři ří­ka­li po­dob­né vě­ci ja­ko zná­me my, kul­tur­ní no­vi­ná­ři. Od šéf­re­dak­to­rů a edi­to­rů slý­cha­jí, že sport má ome­ze­ný pro­stor a je to ně­co pro vol­ný čas a ne­má to ani být po­li­tic­ké. Čte­ná­ře to má po­tě­šit.

Nej­víc mi va­dí, že nejsme schop­ni ucho­po­vat svět skr­ze kul­tu­ru či sport. Stej­ně je na tom ar­chi­tek­tu­ra. Mo­je ob­lí­be­ná vzpo­mín­ka je, jak jsem psa­la slou­pek, kte­rý měl ná­zev Ar­chi­tek­tu­ra ne­pat­ří do ví­ken­do­vých pří­loh. A pak mi psal Adam Gebri­an, že si to rád pře­čte v ně­ja­ké ví­ken­do­vé rub­ri­ce.

Jan Mo­tal: Zmí­ně­ná in­sce­na­ce Iván­ku, ka­ma­rá­de, mů­žeš mlu­vit? po­moh­la z fot­ba­lo­vé­ho funk­ci­o­ná­ře Iva­na Hor­ní­ka a ve­dou­cí­ho ko­mi­se roz­hod­čích Mi­la­na Brab­ce vy­tvo­řit ce­lebri­ty, i když v ne­ga­tiv­ním slo­va smys­lu. I li­dé, kte­ří o fot­ba­le nic ne­vě­dí, je na­jed­nou zna­li. A mé­dia mi­lu­jí ce­lebri­ty. Dá se to vztáh­nout i na di­va­dlo ne­bo na dal­ší kul­tur­ní ob­las­ti? Pod­lé­há ta­ké kul­tur­ní pu­b­li­cis­ti­ka to­mu, že jsou li­dé a in­sce­na­ce, o kte­rých se pí­še hod­ně, pro­to­že jsou zná­mí?

Ja­na Bo­hutín­ská: Vždyc­ky jsou ně­ja­ké high­li­gh­ty. Já tře­ba to­lik ne­píšu o ma­in­stre­a­mo­vém di­va­dle, kde to tak je sto­pro­cent­ně. Exis­tu­jí vě­ci, o nichž pí­šou všich­ni, ja­ko je na­pří­klad pre­mi­é­ra ně­ja­ké­ho vel­ké­ho ta­neč­ní­ho sou­bo­ru a všich­ni to mu­sí mít ve svém mé­diu. Ale by­lo by skvě­lé, kdy­by si tu šká­lu po­hle­dů mohl člo­věk tří­bit i na úpl­ně ji­ných vě­cech, men­ších, o nichž se tře­ba ne­pí­še. Hod­ně zá­le­ží na ty­pu mé­dia – ji­nak fun­gu­jí ma­lé kul­tur­ní ča­so­pi­sy a ji­nak vel­ké de­ní­ky. Ne­ní to pod­le mě jed­na stra­te­gie.

Jan Mo­tal: Upřes­ním asi mož­ná ne­ši­kov­ně po­lo­že­nou otáz­ku. Smě­řo­va­la spí­še k těm vel­kým mé­di­ím. I pro­to, že tam se kul­tur­ní re­dak­ce smrš­ťu­jí, ru­ší, mi­zí a zpra­co­vá­va­ná té­ma­ta se tak ome­zu­jí ta­ké.

Ja­na Bo­hutín­ská: Ne­smí­me ta­ké za­po­mí­nat na sí­lu PR a schop­nost dě­lat mar­ke­ting. To ma­lé sou­bo­ry ne­ma­jí, na roz­díl od těch vel­kých. Když vel­ká mé­dia pí­šou o vel­kých pro­duk­cích, je to i pro­to, že ma­jí sil­né PR, kte­ré po­šle tis­ko­vou zprá­vu, všech­ny po­zve, pra­cu­je s no­vi­nář­ským pu­b­li­kem. O tom, kdo tu po­zor­nost zís­ká, se roz­ho­du­je čas­to dáv­no před­tím, než je vů­bec pre­mi­é­ra.

Jan Mo­tal: Otáz­ka, kdo má sil­né PR, kdo je scho­pen na­sto­lo­vat agen­du, sou­vi­sí s pod­mín­ka­mi v umě­lec­ké sfé­ře. A sa­mo­zřej­mě s fi­nan­ce­mi. V mé­di­ích, když do­chá­zí pe­ní­ze, škr­tá se v kul­tu­ře. Chci se ze­ptat, Bá­ro, co mu­sí­te škr­tat ve svých in­sce­na­cích, když ne­má­te pe­ní­ze?

Bar­ba­ra Herz: To, že vů­bec re­ží­ru­ju, zna­me­ná, že jsem ze své­ho ži­vo­ta škrt­la asi 85 % vě­cí – včet­ně od­po­čin­ku a vzta­hů. To je mo­je osob­ní ges­to, tvor­ba mi při­pa­dá tak moc dů­le­ži­tá. Mu­sím být ale na full-ti­me za­měst­na­ná na ČVUT a jsem rá­da, že tam můžu dě­lat PR, což zna­me­ná na­pří­klad su­ges­tiv­ní roz­ho­vo­ry s věd­ci a vy­mýš­le­ní kre­a­tiv­ních kam­pa­ní, aby by­lo víc pe­něz na vě­du.

Ří­ka­la jsem si, že bych se moh­la na di­va­dlo vy­kaš­lat a mít aspoň ně­ja­ký troš­ku nor­mál­ní ži­vot, ale pro mě je to na­to­lik vel­ká po­tře­ba, otáz­ka iden­ti­ty, že pře­stat ne­do­ká­žu. Tím pá­dem je pro mě tvor­ba můj nej­draž­ší ko­ní­ček. Dí­ky to­mu můžu od­po­vě­dět, že v tvor­bě ne­dě­lám ab­so­lut­ně žád­né kom­pro­mi­sy. Můžu do­kon­ce říct umě­lec­ké­mu ve­de­ní v Ru­bí­nu: „Tak mi ho­no­rář sniž­te a při­dej­te pe­ní­ze na scé­no­gra­fii.“ Nej­víc mě totiž bo­lí, že chci pra­co­vat s pro­fe­si­o­ná­ly, ale to nejde při pod­fi­nan­co­va­nos­ti v di­va­dlech, kte­rá mě vy­tá­čí. Od­mí­tám své kos­tým­ní vý­tvar­ni­ci Pet­ře Vla­chyn­ské na­bí­zet ho­no­rář tři­cet ti­síc. Od­mí­tám při­stu­po­vat na to vy­ko­řis­ťo­vá­ní a tvá­řit se, že to všich­ni dě­lá­me z to­ho sr­díč­ka. Je to dra­ze za­pla­ce­né ges­to a mo­je roz­hod­nu­tí, že do to­ho ne­u­stá­le vstu­pu­ju, ale ne­chci, aby si­tu­a­ce do­pa­da­la na můj tým. In­ten­ziv­ně ře­ším, jak te­nhle sys­tém hek­nout. Vlast­ně už vů­bec ne­mys­lím na se­be, ale na to, aby in­sce­na­ce moh­la vznik­nout za aspoň tro­chu dů­stoj­ných pod­mí­nek.

A když za­zní­va­jí úva­hy, že líst­ky do di­va­dla ma­jí stát ja­ko na kon­cert pat­náct sto­vek či tře­ba dva ti­sí­ce, tak to­mu už vů­bec ne­ro­zu­mím. Tím, že vy­tvá­řím so­ci­ál­ně cit­li­vé in­sce­na­ce, si uvě­do­mu­ji po­třeb­nost a dů­le­ži­tost do­stup­nos­ti pro ce­lou šká­lu di­vá­ků. Na­o­pak by by­lo po­tře­ba, aby tře­ba by­la před­sta­ve­ní zdar­ma pro kli­en­ty růz­ných or­ga­ni­za­cí – tře­ba pro dro­go­vě zá­vis­lé. Ny­ní se za­bý­vám blíz­ký­mi al­ko­ho­li­ků a mám ově­ře­né, že pro ně mů­že být dů­le­ži­té tře­ba jen cí­tit, že je ně­kdo vi­dí. To je ele­men­tár­ní lid­ská po­tře­ba být vi­dě­ný. Cí­tit, že se o vás ně­kdo vů­bec za­jí­má. Na­hrá­va­la jsem tře­ba roz­ho­vor se sestrou zá­vis­lé­ho klu­ka, a ona mi řek­la, že jsem prv­ní člo­věk, kte­rý se za­jí­má o je­jí pro­ží­vá­ní. To nejsou ba­nál­ní vě­ci. Když si po­tom před­sta­vím, že kdy­by se na před­sta­ve­ní šla s ně­kým do Ru­bí­nu po­dí­vat, tak by mu­se­la dát tři ne­bo čty­ři ti­sí­ce – to pře­ce nejde. V tu chví­li bych s tvor­bou mu­se­la pře­stat. Ne­bo dě­lat per­for­man­ce za­dar­mo na ná­měs­tí.

Jan Mo­tal: Prá­ce se so­ci­ál­ně vy­lou­če­ný­mi sku­pi­na­mi je do­ko­na­lou de­fi­ni­cí ve­řej­né služ­by. A tak se ze­ptám Ja­ny, kte­rá se ve svých člán­cích vě­no­va­la i di­va­del­ním gran­tům, jest­li jsou u nás pod­mín­ky pro pod­po­ru těch­to mar­gi­na­li­zo­va­ných té­mat, ne­bo se pod rouš­kou ex­ce­len­ce v di­va­dle mu­sí­me ori­en­to­vat na po­pu­lár­ní té­ma­ta?

Ja­na Bo­hutín­ská: U gran­tů je dlou­ho­do­bá po­ptáv­ka po ur­či­tém ty­pu ob­jek­ti­vi­ty ve smys­lu pro­zkou­ma­tel­nos­ti. Tím se gran­to­vé sys­témy po­sou­va­jí k to­mu, aby kri­té­ria by­la co nej­víc de­tail­ní, roz­li­ši­tel­ná, pře­zkou­ma­tel­ná. To je si­ce dob­ře, ale umě­ní nelze vměst­nat do kri­té­rií. Čím je ex­pe­ri­men­tál­něj­ší, ne­bo čím víc se vy­my­ká to­mu, co si před­sta­vu­je­me, že by mě­lo di­va­dlo ne­bo ta­nec ne­bo co­ko­liv ji­né­ho být, tím hůř se apli­ku­jí ta­hle kri­té­ria. Tak­že ve vý­sled­ku kul­tu­ra oprav­du ma­in­stre­a­mi­zu­je, ne­bo jak to na­zvat.

Je to mo­je dlou­ho­do­bá osob­ní zku­še­nost. By­la jsem u to­ho, jak se gran­ty vy­ví­je­ly. Na to vše sa­mo­zřej­mě ma­jí vliv ta­ké li­di. Jsou tam ko­mi­se, kte­ré o tom pře­mýš­le­jí, ale já jsem na­ko­nec ode­šla z magis­trát­ní­ho hod­no­ce­ní, pro­to­že jsem mě­la po­cit, že pro­stor pro to pře­mýš­le­ní vy­tla­ču­jí kri­té­ria, kte­rý­mi se mu­sí­me pro­kou­sá­vat.

Jan Mo­tal: A ne­fun­gu­je to v kul­tu­ře ja­ko ve vě­dě, te­dy, že jsou li­dé, kte­ří ma­jí kre­dit a vy­pa­da­jí v gran­to­vých žá­dos­tech dob­ře a je o ně při po­dá­vá­ní žá­dos­tí boj?

Ja­na Bo­hutín­ská: Mys­lím, že ne. Vím, že se v rám­ci gran­tů čas­to mlu­ví o ně­ja­kém kli­en­te­lis­mu ne­bo ta­ko­vých vě­cech, ale mo­je zku­še­nost je, že ko­mi­se se vždy po­cti­vě sna­ží žá­dost­mi pro­zkou­mat a zhod­no­tit je. Že jsou li­dé, kte­ří pros­tě ma­jí ten „hy­pe“ a jsou ve víc gran­tech, to se sa­mo­zřej­mě stá­vá, ale mys­lím, že to au­to­ma­tic­ky ne­zna­me­ná pod­po­ru.

Jan Mo­tal: Ta va­še od­po­věď je uklid­ňu­jí­cí, že ješ­tě exis­tu­jí funkč­ní ko­mi­se.

Ja­na Bo­hutín­ská: Mys­lím, že funkč­ní ko­mi­se jsou jed­na z má­la cen­ných vě­cí, kte­ré v kul­tu­ře jsou. Je­jich ro­le v kri­zích, v ná­roč­něj­ších ča­sech, na­růs­tá. Ros­te vý­znam dob­rých a od­váž­ných ko­mi­sí. Pro mě to vždyc­ky by­li li­dé, kte­ří jsou z obo­ru, ma­jí pře­hled, osob­ní in­te­gri­tu, dej­me to­mu, ma­jí pří­stup k vy­jed­ná­vá­ní, mů­žou se za ten obor po­sta­vit. To, že to ně­kdy ne­fun­gu­je, to je ji­ná věc. Já teď mlu­vím o ně­ja­kém ide­ál­ním sta­vu. Ko­mi­se mů­že­me drs­ně kri­ti­zo­vat, ale po­řád to je ně­ja­ká dis­ku­se, ne­zna­me­ná to, že je chce­me ru­šit.

Bar­ba­ra Herz: Po­dá­va­la jsem tře­ba žá­dost o sti­pen­di­um na Čes­ký li­te­rár­ní fond a moc dě­ku­ju, že jsem ho do­sta­la. A pak tam vi­dím, že tam je jed­no jmé­no, kte­ré má o pět ti­síc víc, a všich­ni ostat­ní má­me stej­ně, tak mě to za­ra­zi­lo, ale tak to je pros­tě všu­de. A ří­kám – dí­ky bo­hu za to, že ješ­tě mů­že­me žá­dat o sti­pen­dia.

Jan Mo­tal: Do­stá­vá­me se k otáz­ce, ja­ké má­me stra­te­gie k pře­ži­tí. Těch sys­té­mo­vých stra­te­gií kro­mě gran­tů a do­ta­cí už moc ne­má­me. Po­kud vás ješ­tě ně­co na­pad­ne, klid­ně řek­ně­te. Zů­stá­vá ale ješ­tě ko­lek­tiv­ní ak­ce. A pro­to se chci ze­ptat Tá­ni, kte­rá má zku­še­nost z ko­lek­tiv­ní­ho sdru­žo­vá­ní. Spo­luza­klá­da­la jste ini­ci­a­ti­vu Nad­še­ním ná­jem ne­za­pla­tíš, je to ces­ta, spo­jit sí­ly a sna­žit se mož­nos­ti změ­ny ot­ví­rat spo­leč­ně?

Táňa Za­blou­di­lo­vá: Je to ur­či­tě ces­ta, i pro­to, že těch ji­ných cest moc ne­ní. My jsme si to ale od­pra­co­va­li jen pro ur­či­tou bub­li­nu a je­den ne­bo dva roky mě­la na­še ini­ci­a­ti­va ta­ké vý­stu­py pro ve­řej­nost, ale teď spí. Vlast­ně pro­běh­la jen prv­ní fá­ze, kdy se ve­řej­ně de­kla­ro­va­lo, že li­di, kte­ří pí­šou o kul­tu­ře, se ma­jí dost po­dob­ně ja­ko vel­ká část li­dí z kul­tu­ry. Mys­lím si, že to by­lo dů­le­ži­té pro ty li­di sa­mot­né, pro­to­že se jim tro­chu ule­vi­lo, že v tom nejsou sa­mi. Spous­ta z nich tr­pě­la po­ci­tem, že snad nejsou dost dob­ří, když ne­ma­jí sluš­né fi­nanč­ní ohod­no­ce­ní a do­sta­teč­ný pro­stor v mé­di­ích. Takhle si všich­ni spo­leč­ně po­jme­no­va­li, že to ne­ní je­jich osob­ní se­lhá­ní, ale spo­le­čen­ský pro­blém, se kte­rým je po­tře­ba ně­co dě­lat.

Když jsme se takhle se­tká­va­li, mě­li jsme ja­ko­by te­ra­pe­u­tic­ká se­tká­vá­ní, li­di se­dě­li v ko­leč­ku a mlu­vi­li o tom, kam pí­šou, jak pí­šou, za ko­lik pí­šou, jak se jim s tím ži­je – ale to ješ­tě ne­by­la do­ba, kdy bychom vě­dě­li, že ten vel­ký boj je mo­men­tál­ně pro­hra­ný, ješ­tě jsme ne­vě­dě­li, že Oto Klem­píř bu­de mi­nis­trem kul­tu­ry.

Exis­tu­je sa­mo­zřej­mě Kul­tur­ní a kre­a­tiv­ní fe­de­ra­ce, exis­tu­jí růz­né pro­fes­ní sva­zy, kte­ré se sna­ží bo­jo­vat o lep­ší pod­mín­ky a ko­li­krát to vů­bec ne­ní mar­né, do­jde tře­ba k díl­čí­mu zlep­še­ní. Ale mys­lím si, že v tu­to chví­li všich­ni vy­čká­va­jí. Ja­ko bychom nej­pr­ve mě­li spad­nout úpl­ně na dno, a pak te­pr­ve ně­kdo bu­de vě­dět, jak dál. Na­sto­le­ný sys­tém do­cí­lil to­ho, že jsme hod­ně una­ve­ní. Sna­ží­me se obě­hat všech­no, co je po­tře­ba, abychom moh­li vést sou­kro­mé ži­vo­ty, a ne­zbý­vá nám čas na se­tká­vá­ní se po prá­ci a zlep­šo­vá­ní. Mys­lím, že na­še sdru­že­ní mě­lo vliv psy­cho­lo­gic­ký, že se pár de­sít­kám li­dí ule­vi­lo a řek­li si, jak to je, ale na zlep­še­ní by by­ly po­tře­ba od­bo­ry. Ale vi­dí­me, že i ta od­vět­ví, kte­rá ma­jí od­bo­ry, se mnoh­dy ne­na­chá­ze­jí v lep­ší si­tu­a­ci. Na­pří­klad ny­ní sle­du­je­me boj u plat­for­mo­vých za­měst­nan­ců, kte­ří pra­cu­jí na švar­csys­tém – těm ny­ní hro­zí, že se de fac­to le­ga­li­zu­je, a tím se je­jich si­tu­a­ce ješ­tě zhor­ší.

Jan Mo­tal: Bá­ro, po­moh­lo by vám, kdy­bys­te mě­la ně­ja­ké spa­ring­part­ne­ry, se kte­rý­mi bys­te moh­la vy­bo­jo­vat lep­ší pod­mín­ky pro svou prá­ci?

Bar­ba­ra Herz: Na kom si to mám vy­bo­jo­vá­vat? Před­sta­va, že ně­kdo se­dí na pe­ně­zích a dá mi je, je na­iv­ní. Já spíš prak­tic­ky hle­dám, jak uži­vit se­be a své dě­ti. Jak ří­ká Táňa, bo­hu­žel to zna­me­ná, že člo­věk má jen pro­mi­le ně­ja­ké ener­gie.

Ne­vím, proč kul­tu­ra ab­so­lut­ně ne­pra­cu­je s pe­ně­zi ze sou­kro­mé­ho sek­to­ru. Proč se to smrská­vá na ar­twa­shing ne­bo že si ně­kde kou­pí­te ob­ra­zy, ale do to­ho ži­vé­ho umě­ní sou­kro­mé pe­ní­ze nejdou? Já plá­nu­ji už x mě­sí­ců, že za­čnu oprav­du re­gu­lér­ně ře­šit ně­ja­ký typ fun­drai­sin­gu a fi­lan­tro­pie, ale ne­mě­la jsem za­tím ani pár ho­din ča­su, kdy bych si moh­la říct: „ok, teď si tu stra­te­gii vy­mys­lím“. Mám po­cit, že jsem na všech­no sa­ma. Ne­mám na ko­ho se ob­rá­tit z di­va­dla a říct: „pojď­me vy­mys­let ně­ja­kou fakt funkč­ní stra­te­gii, jak se do­stat k ji­ným pe­nězům“. Zá­ro­veň si ne­můžu za­pla­tit ně­ja­ké­ho byz­ny­so­vé­ho par­ťá­ka, kte­rý by mi s tím do­ká­zal po­mo­ci. Po­tře­bo­va­la bych te­dy aspoň pět ho­din, abych moh­la vy­mys­let, co s tím dál.

Ale jde to. In­sce­na­ce Istanbul­ská úmlu­va vznik­la pro­to, že Ote­vře­ná spo­leč­nost, kde jsem teh­dy pra­co­va­la, mě­la grant z Nor­ských fon­dů a já jsem to moh­la pro­po­jit s A stu­di­em Ru­bín. In­sce­na­ce se tak do­fi­nan­co­va­la a moh­lo to fun­go­vat.

Jan Mo­tal: Dis­ku­zi jsme pů­vod­ně rá­mo­va­li slo­vem od­va­ha. Ale to slo­vo, kte­ré se tu ny­ní vy­no­řu­je, je spí­še stra­te­gie zvlá­dá­ní. Což mů­že sou­vi­set s tím, že mluv­čí­mi jsou dnes tři že­ny. Kul­tu­ra i mé­dia jsou dost mas­ku­lin­ní pro­stře­dí, po­kud se bu­de­me ba­vit o tom, kdo je ve ve­de­ní, kdo je v růz­ných ma­nage­men­to­vých po­zi­cích a po­dob­ně. Ne­vy­plý­va­jí stra­te­gie zvlá­dá­ní ta­ké z va­še­ho po­tý­ká­ní se s muž­ským pro­stře­dím?

Ja­na Bo­hutín­ská: Já jsem o té­hle otáz­ce dost pře­mýš­le­la a uvě­do­mi­la jsem si, že jak to za­ží­vám od­jak­ži­va, tak se sna­žím jet svo­je. Když na­jdu té­ma, o kte­rém si mys­lím, že se do něj mám pus­tit, tak se sna­žím o něm dru­hé pře­svěd­čit. Asi jsem osob­nost­ně na­sta­ve­ná nic moc ne­o­če­ká­vat. Sa­mo­zřej­mě se sna­žím na mas­ku­lin­ní pro­stře­dí upo­zor­ňo­vat, po­pi­so­vat ho, kri­ti­zo­vat ho. Spo­lu­pra­co­va­la jsem s šéf­re­dak­tor­ka­mi i šéf­re­dak­to­ry, mys­lím, že ve sfé­ře kul­tur­ních ča­so­pi­sů je to vy­rov­na­něj­ší. Ve vel­kých mé­di­ích to je pro­blém. Ale jest­li to pak ovliv­ňu­je tře­ba i ob­sah, to ne­vím a by­lo by to do­ce­la za­jí­ma­vé na to mít ně­ja­kou ana­lý­zu.

Jan Mo­tal: Jen do­pl­ním, že exis­tu­je spo­lek Že­ny v mé­di­ích, kte­rý ne­dáv­no po­dob­nou ana­lý­zu vy­pra­co­val).

Ja­na Bo­hutín­ská: Mys­lím, že hod­ně li­dí, kte­ří pí­šou o kul­tu­ře, se ne­i­den­ti­fi­ku­jí ja­ko no­vi­ná­ři a no­vi­nář­ky. To mi při­jde zvlášt­ní. A mys­lím si, že to je ta­ky mož­ná ces­ta, za­po­jit se i do šir­ší­ho kon­tex­tu žen v mé­di­ích. V ob­las­ti ne­zá­vis­lé žur­na­lis­ti­ky se dě­je do­ce­la dost vě­cí a ob­čas mám po­cit, že kul­tu­ra sto­jí zby­teč­ně bo­kem, že je uza­vře­ná do se­be, ja­ko kdy­by se jí to ne­tý­ka­lo. By­lo by uži­teč­né být víc ote­vře­ní. I pro­to, že si ně­kte­ré otáz­ky ani ne­kla­de­me.

Bar­ba­ra Herz: Mi­řen­ka Če­cho­vá loň­skou se­zo­nu vy­tvo­ři­la skvě­lou in­sce­na­ci DVA­CE­Tjed­na (za svůj per­for­mer­ský vý­kon zís­ka­la Thá­lii v ka­te­go­rii Al­ter­na­tiv­ní di­va­dlo – pozn. red.). Oslo­vi­la dva­cet re­ži­sé­rek a cho­re­o­gra­fek, mě ta­ké, a kaž­dé z nás da­la dvě mi­nu­ty, abychom se vy­já­d­ři­ly. To je mys­lím vše­ří­ka­jí­cí. Ví­te, že má­te tak má­lo pro­sto­ru, jen dvě mi­nu­ty, a pak li­ci­tu­je­te s Mi­řen­kou: „ne­moh­la bych mít aspoň pět mi­nut, víš, abych ně­co ja­ko stih­la říct?“ A pak jsou v di­va­dle muži, kte­ří tře­ba ně­ja­kou in­sce­na­ci re­ží­ru­jí po­pat­nác­té, jen v ji­ném di­va­dle, ale vý­klad stej­ný, kon­cept stej­ný. Ma­jí na to tři ho­di­ny – a já mám jen dvě mi­nu­ty. To­hle je re­ál­ný pro­blém. Ne­la Win­kler k to­mu udě­la­la stu­dii (Že­ny v čes­kém di­va­dle, 2025). I me­zi di­va­del­ní­ky exis­tu­je gen­der pay gap, to je pros­tě re­a­li­ta. A při­tom je tu to­lik žen, kte­ré tvo­ří skvě­lá dí­la, ale na vel­kou scé­nu se ne­do­sta­nou. A když jsou ješ­tě ne­dej­bo­že só­lo mat­ky… Je to vel­ký pro­blém, sklou­bit ro­di­čov­ství a re­žii. Jez­dit po šta­cích ja­ko muži, o je­jichž dě­ti se do­ma ně­kdo sta­rá, vo­dí je do ško­ly a dě­lá jim sva­či­ny.

Ja­na Bo­hutín­ská: Jen­že pak za­se dě­ti ne­má­te a ře­ší­te ji­né pro­blémy. Na­pří­klad sin­gle ži­vot v Pra­ze je dra­hý, když už jsme u těch pe­něz.

Jan Mo­tal: Tak­že ne být od­váž­ná, ale být sil­ná. To je ale prá­vě ta gen­de­ro­vá ne­rov­nost, pro­to­že v tu chví­li se de­le­gu­je vět­ši­na zod­po­věd­nos­ti na vás a ne­ho­vo­ří se do­sta­teč­ně o tom, že to je sys­té­mo­vý ne­do­sta­tek. Táňo, kde be­re­te sí­lu?

Táňa Za­blou­di­lo­vá: Mys­lím si, že to, že čes­ká žur­na­lis­ti­ka je po­řád spíš mas­ku­lin­ní pro­stře­dí, je asi je­den z těch dů­vo­dů, proč jsem vždyc­ky šla ně­ja­kou ja­ko boč­ní ces­tou. Ne­do­ve­du si před­sta­vit, že bych ja­ko za­čí­na­jí­cí no­vi­nář­ka při­šla do vel­kých no­vin a šla tam tou ces­tič­kou od té elév­ky až na­ho­ru. Cí­tím tí­seň, když si to před­sta­vím. Mys­lím, že bych za­ži­la hod­ně si­tu­a­cí, kte­ré by mi by­ly ne­pří­jem­né. I z to­ho dů­vo­du jsem si asi vždyc­ky vy­bí­ra­la ji­né dru­hy re­dak­cí, ne­bo jsem by­la na vol­né no­ze. Mno­ho­krát jsem by­la v ně­ja­kém ko­lek­ti­vu, kdy šé­fo­va­la že­na, tak­že ně­kte­ré vě­ci se tam ne­o­de­hrá­va­ly.

No­vi­ná­ři ma­jí pro­blém s tím, že si ro­man­ti­zu­jí ode­vzdá­vá­ní se prá­ci. Li­di od kul­tu­ry to zna­jí ta­ky, ale s tím, jak se teď ví­ce pro­sa­zu­jí no­vi­nář­ky, ja­ko tře­ba Zdi­sla­va Po­kor­ná a dal­ší, tak se mě­ní ob­raz, jak má vy­pa­dat no­vi­nář. I to slo­vo no­vi­nář­ka se po­u­ží­vá mno­hem víc. Mys­lím si, že ty po­pu­lár­ní no­vi­nář­ky jsou sil­né vzo­ry a bu­de jich víc a víc, ale ne­vím, jest­li sou­čas­ně s tím bu­de­me schop­ni se pře­stat to­lik ode­vzdá­vat prá­ci. Vždyc­ky, když jsme mě­li krouž­ky, kde jsme se ba­vi­li o no­vi­na­ři­ně, tak před­sta­va těch star­ších roč­ní­ků by­la ma­xi­mál­ně spo­je­ná s tím, že v té re­dak­ci ži­ješ, že jsi tam od rá­na do ve­če­ra a že to tak má být.

Mů­že­me se ba­vit o tom, ja­ké to má do­pa­dy na zdra­ví, ane­bo i na žur­na­lis­ti­ku, pro­to­že si mys­lím, že aby by­la dob­rá, je tře­ba se vě­no­vat i ji­ným vě­cem – tře­ba mít ro­di­nu ne­bo ji­né vzta­hy, ak­ti­vi­ty ne­bo od­po­či­nek. Te­pr­ve pak mů­že­me prá­ci od­vá­dět dob­ře.

Bar­ba­ra Herz: Já si­ce v ci­zi­ně ne­re­ží­ru­ju, ale vím, že když vzni­ka­jí tře­ba do­ku­men­tár­ní pro­jek­ty Ri­mi­ni Pro­to­koll, ma­jí vel­ký tým, kte­rý na tom pra­cu­je. To­hle ne­ní ob­je­vo­vá­ní ně­ja­ké uto­pie. My jsme ale tak straš­ně adap­ta­bil­ní, že rad­ši bu­de­me žít z prá­ny, než abychom si řek­li, že tak to dál nejde. Ne­mys­lím, že mít etic­ky za­pla­ce­nou prá­ci – a tím ne­mys­lím mít Ferra­ri – je uto­pie.

Táňa Za­blou­di­lo­vá: Vždyc­ky jde o to, co se spo­leč­nost roz­hod­ne, že chce a jest­li je schop­ná to­ho do­cí­lit. Čes­ko je teď hod­ně vy­chý­le­né i v rám­ci Ev­ro­py tím, že ve­de pra­vi­co­vou po­li­ti­ku v tom kon­venč­ním slo­va smys­lu. Když se ja­ko spo­leč­nost roz­hod­ne­me, že bu­de­me víc fi­nan­co­vat ně­co, tak to tak pros­tě bu­de. Mys­lím si, jak to už zmí­ni­la Bá­ra, že když vy­je­de­me do mno­ha ze­mí a srov­ná­vá­me se s lid­mi, kte­ří tam kul­tu­ru vy­tvá­ře­jí, tak se ma­jí líp. Pro mě je asi vhod­ným pří­kla­dem Fran­cie.

Ja­na Bo­hutín­ská: Když jsem pra­co­va­la pro Na­dač­ní fond pro ta­neč­ní ka­ri­é­ru, sna­ži­li jsme se pra­co­vat na ně­ja­kém mo­de­lu dru­hé ka­ri­é­ry pro ta­neč­ní­ky. Dě­la­li jsme k to­mu vel­kou re­šer­ši a ob­jíž­dě­li jsme za­hra­nič­ní or­ga­ni­za­ce. Zdá se mi, že tře­ba v Ho­land­sku, ve skan­di­náv­ských ze­mích, v Ně­mec­ku je vět­ší po­ro­zu­mě­ní pro to, že růz­né pro­fes­ní sku­pi­ny ma­jí růz­né způ­so­by fun­go­vá­ní a po­tře­by. A to i po­tře­by kla­de­né na běž­ný so­ci­ál­ní sys­tém, kte­rý v ze­mi fun­gu­je. U nás je vše ve­de­no pod­le jed­no­ho must­ru. A ve chví­li, kdy se řek­ne, ta­hle pro­fes­ní sku­pi­na po­tře­bu­je tro­chu ně­co ji­né­ho, tak se pro­ti to­mu zved­ne ob­rov­ská vl­na od­po­ru a ne­po­cho­pe­ní, že to je ně­ja­ká ne­za­slou­že­ná vý­ho­da. S ta­ko­vým myš­le­ním jsem se v za­hra­ni­čí to­lik ne­se­tka­la

Táňa Za­blou­di­lo­vá: Já jsem mož­ná dnes vy­zně­la moc defétis­tic­ky. Mys­lím, že sdru­žo­vá­ní a od­bo­ry jsou ná­stro­jem změ­ny, je­nom jsou u nás ny­ní ve sta­vu pře­šla­po­vá­ní na mís­tě. Ale po­řád jsem op­ti­mis­tic­ká a mys­lím, že se za ně­ja­kou do­bu ob­je­ví li­dé, kte­ří bu­dou mít sí­lu vzít ty exis­tu­jí­cí ná­stro­je – od­bo­ry či pro­fes­ní or­ga­ni­za­ce – a správ­ně je po­u­žít.

Jan Mo­tal: Mys­lím, že to je skvě­lý ko­nec na­ší dis­ku­ze.

(Ku­la­tý stůl se ko­nal 19. 9. 2026 ve zku­šeb­ně Ve­nu­še ve Šveh­lov­ce. Pře­pis je re­dakč­ně upra­ven a krá­cen.)