Na­vzdo­ry to­mu, že svě­to­vá kul­tu­ra za­zna­me­ná­vá ros­tou­cí zá­jem tvůr­ců o muž­skou identi­tu a pře­de­vším o je­jí pa­to­lo­gic­ké prů­vod­ní je­vy, ja­ko je ide­o­lo­gie ma­no­sfé­ry, in­ce­lů, mi­so­gy­nie, tlak na vý­kon ne­bo dob­ro­vol­ná emi­gra­ce do vir­tu­ál­ní­ho pro­stře­dí so­ci­ál­ních sí­tí a po­čí­ta­čo­vých her, čes­ké di­va­dlo je v tom­to ohle­du te­pr­ve na za­čát­ku. Z ne­dáv­né do­by mů­že­me zmí­nit po­zo­ru­hod­nou adap­ta­ci zná­mé hry Měs­teč­ko Pa­ler­mo na an­g­lic­ký dvůr z do­by krá­le Ri­char­da III. Ri­chard 3, 2, 1… teď! Ji­ho­čes­ké­ho di­va­dla, kde prá­vě ústřed­ní po­sta­va ni­kým ne­mi­lo­va­né­ho pa­nov­ní­ka před­sta­vu­je pře­kva­pi­vě funkč­ní fi­gurí­nu sou­čas­né­ho mla­dé­ho mu­že uchy­lu­jí­cí­ho se k in­tri­kám a ná­si­lí, aby do­sá­hl svých cí­lů. Ane­bo nej­no­věj­ší po­čin tvůr­čí­ho dua Mi­řen­ka Če­cho­vá a Bar­ba­ra Herz S(t)IGMA.

Dlou­ho­do­bý zá­jem Mi­řen­ky Če­cho­vé o žen­skou a gen­de­ro­vou pro­ble­ma­ti­ku se cel­kem lo­gic­ky pře­su­nul ta­ké k muž­ské otáz­ce. Do­ba, v níž mla­dé muž­ské moz­ky ne­bez­peč­ně za­měst­ná­va­jí li­dé ja­ko An­drew Ta­te ne­bo Fi­lip Tu­rek, si to žá­dá. Mla­dí muži jsou čím dál ví­ce kon­fron­to­vá­ni s vý­zva­mi, aby co nej­rych­le­ji a nej­e­fek­tiv­ně­ji pra­co­va­li na svých tě­lech a kon­tech, jsou ma­sí­ro­vá­ni před­sta­vou, že se vše dů­le­ži­té ve svě­tě to­čí jen ko­lem žen ne­bo se­xu­ál­ních men­šin a že u vět­ši­ny žen má šan­ci uspět jen men­ši­na mužů – tzv. pra­vi­dlo 80/20, pod­le ně­hož je při­bliž­ně 80 % žen při­ta­ho­vá­no jen asi 20 % mužů. To všech­no pak ve­de k ex­trém­ním pro­je­vům nejen ve vir­tu­ál­ním, ano­nym­ním pro­stře­dí, ale do­stá­vá se i do ve­řej­né­ho pro­stře­dí, mnoh­dy i na tak ne­vhod­né pů­dě, ja­ko na­pří­klad po­li­tic­ká re­pre­zen­ta­ce.

Sna­hu pře­vést ty­to me­cha­nismy do je­višt­ní ře­či a na­bíd­nout mla­dé­mu pu­b­li­ku mož­nost re­flek­to­vat vlast­ní ži­vot­ní zku­še­nost lze hod­no­tit po­zi­tiv­ně. Po­tíž je v re­a­li­za­ci in­sce­na­ce, kte­rá na­vzdo­ry ener­gii a tem­pu, jež na­bí­zí, na­ko­nec pů­so­bí těž­ko­pád­ně. Scé­na tvo­ře­ná po­si­lo­va­cím ná­či­ním a tře­mi ob­rov­ský­mi mo­bil­ní­mi dis­ple­ji za­vě­še­ný­mi nad je­viš­těm ne­dá­vá moc pro­sto­ru ima­gi­na­ci. A ne­dá­va­jí ho ani he­rec­ké ak­ce.

Tro­ji­ce muž­ských her­ců Ma­těj Ší­ma, Se­bas­ti­an Vo­pěn­ka a Ma­těj Šum­be­ra před­sta­vu­je tři ty­py mužů, kte­ré vy­chá­ze­jí čás­teč­ně z vý­zku­mu, kte­rý tvůr­čí tým pod­ni­kl, čás­teč­ně i z ži­vot­ních pří­bě­hů ak­té­rů, tak­že scé­nář je ko­lek­tiv­ním dí­lem všech zú­čast­ně­ných: Ma­těj Ší­ma je do úmo­ru pra­cu­jí­cí ku­chař v re­stau­ra­ci, chce za­jis­tit svou ro­di­nu, re­spek­ti­ve se­be a svou pří­tel­ky­ni. Po­pi­su­je den­no­den­ně se opa­ku­jí­cí me­cha­nic­kou dři­nu pří­pra­vy jí­del, kte­rá by mu ovšem ne­va­di­la, do­sta­lo-li by se mu vdě­ku od že­ny. Ten však ne­při­chá­zí a ces­ta k do­má­cí­mu ná­si­lí je, zdá se, ne­vy­hnu­tel­ná. Se­bas­ti­an Vo­pěn­ka před­sta­vu­je mla­dí­ka se­be­jis­tě se po­hy­bu­jí­cí­ho v pro­stře­dí po­čí­ta­čo­vých her, zce­la však se­lhá­va­jí­cí­ho v tom re­ál­ném, ale­spoň po­kud jde o na­va­zo­vá­ní vzta­hů se že­na­mi. A ko­neč­ně Ma­těj Šum­be­ra co­by am­bi­ci­óz­ní in­ter­ne­to­vý tra­der hna­ný před­sta­vou rych­lé­ho zbo­hat­nu­tí a s po­ci­tem na­pros­té nad­řa­ze­nos­ti nad vše­mi. Ni­jak pře­kva­pi­vě stří­da­vě, for­mou do­ku­men­tár­ních mo­no­lo­gů, před­sta­vu­jí své ro­din­né zá­ze­mí, po­čát­ky změn v cho­vá­ní, své kro­ky, ře­še­ní růz­ných si­tu­a­cí a před­sta­vy o bu­douc­nos­ti. Čás­teč­ně je ilu­stru­jí atrak­tiv­ním a po­měr­ně zda­ři­lým ra­pem (Ší­ma), zřej­mě ne úpl­ně au­ten­tic­kým in­si­der­ským ga­mer­ským slov­ní­kem (Vo­pěn­ka) ne­bo fy­zic­ky ná­roč­ným po­si­lo­vá­ním. He­rec­ky vy­bo­ču­je Ma­těj Šum­be­ra, kte­rý má pa­ra­dox­ně nejmé­ně atrak­tiv­ní ro­li. Je­ho chlad­no­krev­ný, ale v po­sled­ku to­tál­ně znudě­ný je­di­nec hna­ný vi­di­nou nad­řa­ze­nos­ti v po­do­bě ka­pi­tá­lu (vzpo­meň­me Ri­char­da III.) je nej­u­vě­ři­tel­něj­ší po­sta­vou na je­viš­ti. Je­ho pře­svěd­či­vost v úvod­ních sek­ven­cích, že na­hro­ma­dit fi­nan­ce je jed­nak ne­zbyt­né a jed­nak ne­smír­ně snad­né, je sko­ro na­kaž­li­vá. A stej­ně tak sle­do­vá­ní je­ho to­tál­ní­ho emo­ci­o­nál­ní­ho i etic­ké­ho ko­lap­su.

Tři pří­běhy, kte­ré se v pod­sta­tě ne­pro­tnou, je­jichž smys­lem je na­bíd­nout aspoň ně­jak udr­ži­tel­né spek­trum ty­pů, s ni­miž se lze se­tkat. Po­tud je in­sce­na­ce dobrou, byť po­ně­kud ukři­če­nou son­dou do pro­stře­dí, kte­ré je asi bliž­ší mlad­ším li­dem, než je au­tor to­ho­to tex­tu. Pro­blém je, že na je­viš­ti ne­zů­sta­ne jen u těch­to tří mužů. Už po­čtvr­té se Mi­řen­ka Če­cho­vá spo­ji­la s fi­lo­zo­f­kou Ali­cí Kou­bo­vou a po­dob­ně ja­ko v pět let sta­ré per­for­man­ci Stra­chy ji ne­cha­la vy­stou­pit na je­viš­ti. Kou­bo­vá v ně­ko­li­ka vstu­pech pře­ru­šu­je před­sta­ve­ní před­náš­ka­mi o ak­tu­ál­ní si­tu­a­ci mužů ve spo­leč­nos­ti, o spo­le­čen­ských me­cha­nis­mech, kte­ré je ve­dou k de fac­to pro­tispo­le­čen­ské­mu jed­ná­ní, a na­zna­ču­je i ně­ja­ká ře­še­ní. In­sce­ná­tor­ky ji v jed­nu chví­li zba­vu­jí ci­vil­ní­ho ob­le­če­ní, na­vle­čou ji do kos­tý­mu při­po­mí­na­jí­cí­ho folklor­ní ša­ty, ovšem s čer­ve­nou kšil­tov­kou s ná­pi­sem Gre­at v du­chu em­ble­ma­tic­ké kšil­tov­ky trum­pov­ské­ho hnu­tí MA­GA, a ne­chá­va­jí ji hrát. Stá­vá se ob­jek­tem zejmé­na Ma­tě­je Šum­be­ry, kte­rý s ní v du­chu ma­chis­tic­ké mi­so­gy­nie za­chá­zí ja­ko s vě­cí ne­bo je­mu pod­ří­ze­nou by­tos­tí. Vol­ba Kou­bo­vé a je­jích vstu­pů je na jed­nu stra­nu vy­ni­ka­jí­cím ko­men­tá­řem k per­for­mo­va­ným si­tu­a­cím, na dru­hou je však ne­u­dr­ži­tel­ná svým roz­sa­hem. Ali­ce Kou­bo­vá pro­mlou­vá sa­mo­zřej­mě eru­do­va­ně a moud­ře, leč dlou­ho. A ta­dy se vnu­cu­je otáz­ka, ko­mu je vlast­ně in­sce­na­ce ur­če­na.

Pakli­že, jak dou­fám a jak na­zna­ču­ju už vý­še, mla­dým li­dem, umím si před­sta­vit, že je prá­vě roz­sáh­lé a di­vác­ky po­měr­ně ná­roč­né vý­kla­dy mo­hou od­ra­dit od vlast­ní se­be­re­flexe. I já (s cel­kem bo­ha­tou di­vác­kou i od­bor­nou zku­še­nos­tí) jsem měl co dě­lat, abych me­zi obě­ma mé­dii – di­va­dlem a před­náš­kou – při­ro­ze­ně pře­cva­ká­val, abych si v mys­li vy­tvo­řil ně­ja­ký ce­lek. In­sce­nač­ní tým plá­nu­je před­sta­ve­ní do bu­douc­na do­pl­ňo­vat worksho­py pro ško­ly, kte­ré ur­či­tě po­ro­zu­mě­ní ze stra­ny di­vác­tva mo­hou jen po­mo­ci. Přes­to by si kon­cept za­slou­žil ješ­tě dra­ma­tur­gic­ké do­pra­co­vá­ní, kte­ré by se za­mě­ři­lo na hlub­ší em­pa­tii k pu­b­li­ku, aby ne­vy­zněl na­prázd­no. By­la by to ško­da.

Tan­te­hor­se: S(t)IGMA. Scé­nář: ko­lek­tiv, re­žie: Mi­řen­ka Če­cho­vá, dra­ma­tur­gie: Bar­ba­ra Herz, per­for­man­ce: Ma­těj Ší­ma, Se­bas­ti­an Vo­pěn­ka, Ma­těj Šum­be­ra, per­for­man­ce a spo­le­čen­sko­věd­ní vý­zkum: Ali­ce Kou­bo­vá, scé­no­gra­fie a kos­týmy: Ka­te­ři­na Ra­da­ku­lan, hud­ba: Ma­těj Ší­ma, svě­tel­ný de­sign: Mar­tin Špet­lík, vi­deo de­sign: Lin­da Ar­ba­no­vá, zvu­ko­vý de­sign: Jan Pni­ak. Pre­mi­é­ra 9. červ­na 2026 v Pa­lá­ci Akro­po­lis.