Slo­vo uto­pie po­chá­zí z řečti­ny a do­slo­va ozna­ču­je mís­to, kte­ré ne­e­xis­tu­je. Po­pr­vé by­lo po­u­ži­to Tho­ma­sem Mo­rem ve stej­no­jmen­né kni­ze Uto­pia. V an­g­lič­ti­ně se vy­slo­vu­je stej­ně ja­ko eu­to­pia, te­dy v řečti­ně „dob­ré mís­to“. Uto­pie je te­dy ne-mís­to šťast­né­ho ži­vo­ta. A tak i když ob­ra­zy ide­ál­ních svě­tů jsou star­ší a na­lez­ne­me je i v ji­ných kul­tu­rách, uto­pic­ké myš­le­ní ve strikt­ním vý­zna­mu má svo­je mís­to a da­tum zro­ze­ní: Lo­vaň 1516 (v an­g­lič­ti­ně by­la kni­ha vy­dá­na až o ví­ce než čtvrt­sto­le­tí poz­dě­ji). Mi­mo­cho­dem: chy­bě­lo má­lo a na­mís­to uto­pií jsme dnes ho­vo­ři­li o nuskva­mách – Mo­re totiž pů­vod­ně zva­žo­val pro svo­ji kni­hu i la­tin­ské slo­vo „nusqua­ma“…

Po­čá­tek šest­nác­té­ho sto­le­tí je do­bou zro­ze­ní svě­ta, jak jej zná­me my: zá­moř­ských ob­je­vů, ko­lo­ni­a­lis­mu, mo­der­ní po­li­ti­ky, eko­no­mi­ky i vě­dy. Mo­re svo­ji Uto­pii umis­ťu­je do No­vé­ho svě­ta v kon­tex­tu cest Ame­ri­ga Ve­spuc­ci­ho, kte­rý Ev­ro­pě po­mohl po­cho­pit, že no­vě ob­je­ve­né zá­pad­ní ze­mě jsou ve sku­teč­nos­ti no­vý kon­ti­nent, a ni­ko­liv Asie. Kar­to­graf Mar­tin Wald­se­emüller pak v ma­pách No­vý svět ozna­čo­val ja­ko „Ame­ri­ku“, což zů­sta­lo (na­vzdo­ry pů­vod­ním oby­va­te­lům) dodnes. Uto­pic­ké myš­le­ní te­dy by­lo zpr­vu spo­je­no pře­de­vším s myš­len­kou mís­ta, kte­ré exis­tu­je ně­kde v dál­ce a lze jej ob­je­vit, na­jít a do­sáh­nout ge­o­gra­fic­ky.

Jak ži­li uto­pi­j­ští na onom „šťast­ném os­t­ro­vě“? „Všu­de jin­de li­dé, mlu­ví­ce o ve­řej­ném pro­spě­chu, sta­ra­jí se je­nom o sou­kro­mý, v Uto­pii však, kde ne­ní nic sou­kro­mé­ho, oprav­do­vě se všich­ni za­bý­va­jí ve­řej­ným zá­jmem, “ vy­svět­lu­je v kni­ze vy­pra­věč Ra­fa­el. Po­dob­ně ital­ský do­mi­ni­kán To­m­ma­so Cam­pa­nel­la v ro­ce 1623 ve svém Slu­neč­ním stá­tě pre­zen­tu­je uto­pii ja­ko rov­nos­tář­skou spo­leč­nost, v níž jsou ma­je­tek a prá­ce roz­dě­le­ny me­zi všech­ny (pra­cu­je se pou­ze čty­ři ho­di­ny den­ně). An­g­lic­ký fi­lo­zof Fran­cis Ba­con pak v ro­ce 1627 v No­vé At­lan­tis vy­kres­lil ze­mi Bensa­lem (evo­ku­jí­cí hebrej­ské ben-ša­lom či­li „syn mí­ru“) ja­ko po­kro­ko­vé mís­to ino­va­cí, vzdě­lá­ní a vy­so­ké mo­rál­ky. Je­ho fik­tiv­ní Ša­la­mou­nův dům s la­bo­ra­to­ře­mi, ob­serva­to­ře­mi a ex­pe­ri­men­tál­ní­mi pří­rod­ní­mi re­zer­voá­ry se v se­dm­nác­tém sto­le­tí stal eta­lo­nem pro no­vě vzni­ka­jí­cí uče­né spo­leč­nos­ti, ja­ko by­la fran­couz­ská Aka­de­mie věd ne­bo an­g­lic­ká Krá­lov­ská spo­leč­nost. Před­jí­mal tech­no­vě­dec­kou ima­gi­na­ci poz­děj­ší mo­der­ni­ty: ří­ze­né ex­pe­ri­men­ty s pří­ro­dou, au­to­ma­to­ny, umě­lé po­ča­sí a in­sti­tu­ci­o­nál­ní vý­zkum.

Všech­ny ty­to uto­pie ma­jí spo­leč­nou, z křes­ťan­ské­ho hu­ma­nis­mu vy­chá­ze­jí­cí ví­ru v to, že ji­ný ži­vot je mož­ný – ně­kde jin­de, ne­bo v ji­ném ča­se mů­že člo­věk žít lé­pe, a to pře­de­vším spra­ved­li­vě­ji, rov­ně­ji, mrav­ně­ji. Uto­pie od­stra­ňo­va­ly pře­káž­ky ta­ko­vé­ho ide­á­lu: pe­ní­ze a eko­no­mi­ku, kom­pe­ti­ci, moc a so­bec­tví. O sto­le­tí a půl poz­dě­ji ta­ko­vou obec bu­de fran­couz­ský spi­so­va­tel Ni­co­las Re­s­tif de la Bre­ton­ne na­zý­vat „ko­mu­nis­tic­kou“ a fi­lo­sof a po­li­tik Éti­en­ne Ca­bet na­pí­še kni­hu Ces­ta do Ika­rie (1840), kde před­sta­vu­je ikar­skou spo­leč­nost s vlast­ním, uni­ver­zál­ním a snad­ným ja­zy­kem (o čty­ři­cet let poz­dě­ji vznik­ne espe­ran­to), ži­jí­cí v pl­né rov­nos­ti, bez sou­kro­mé­ho vlast­nic­tví, v mí­ru a za ko­lek­tiv­ní­ho ří­ze­ní. V re­vo­luč­ní Fran­cii se fi­lo­zo­fic­ké vi­ze trans­for­mo­va­ly do po­li­tic­kých. Osví­cen­ská Ev­ro­pa již ne­chtě­la uto­pie ob­je­vo­vat, ale ak­tiv­ně vy­tvá­řet – vý­cho­vou člo­vě­ka, plá­no­vá­ním, tech­no­lo­gic­kým a spo­le­čen­ským po­kro­kem.

Uto­pie tak mě­la od po­čát­ku i svůj stín. Kaž­dý ob­raz do­ko­na­lé­ho řá­du v so­bě ne­se otáz­ku, kdo z něj bu­de vy­lou­čen, kdo jej bu­de udr­žo­vat a kdo za­pla­tí ce­nu za har­mo­nii ostat­ních. Dva­cá­té sto­le­tí tu­to otáz­ku vy­hro­ti­lo do kraj­nos­ti. Věk re­vo­lu­cí, svě­to­vých vá­lek, kon­cen­t­rač­ních tá­bo­rů, ja­der­né bom­by a to­ta­lit­ních re­ži­mů pro­mě­nil uto­pii z pří­sli­bu lep­ší­ho ži­vo­ta v po­de­zře­lý pro­jekt so­ci­ál­ní­ho in­že­nýr­ství. To, co se ješ­tě v de­va­te­nác­tém sto­le­tí moh­lo je­vit ja­ko plán osvo­bo­ze­ní, se po zku­še­nos­ti sta­lin­ských čis­tek, na­cis­tic­ké ra­so­vé uto­pie ne­bo tech­no­kra­tic­kých snů o ří­ze­ní spo­leč­nos­ti za­ča­lo uka­zo­vat ta­ké ja­ko hroz­ba. Slo­vo „ko­mu­nis­mus“ už pro na­pros­tou vět­ši­nu li­dí ne­e­vo­ku­je žá­dou­cí stav, ale to­ta­li­tu (i když žád­ný ko­mu­nis­mus ni­kdy ne­na­stal). Ro­dí se sest­ra uto­pie – mo­der­ní dysto­pie. My (1920) Je­v­ge­ni­je Za­mja­ti­na, Ko­nec ci­vi­li­za­ce Al­dou­se Hu­xley­ho (1932) ne­bo Orwello­vo 1984 (1949) ne­ří­ka­jí pou­ze, že bu­douc­nost mů­že být hor­ší než pří­tom­nost. Uka­zu­jí, že i tou­ha po do­ko­na­le ra­ci­o­nál­ním, spra­ved­li­vém či šťast­ném svě­tě se mů­že změ­nit v apa­rát do­hle­du, nor­ma­li­za­ce a po­sluš­nos­ti. Science ficti­on pak pře­vza­la dvo­jí dě­dic­tví uto­pie: ucho­va­la schop­nost před­sta­vo­vat ji­né svě­ty, ale zá­ro­veň ji za­tí­ži­la vě­do­mím ka­ta­stro­fy. Kos­mic­ká loď, vzdá­le­ná pla­ne­ta, la­bo­ra­toř, umě­lá in­te­li­gen­ce ne­bo měs­to bu­douc­nos­ti už nejsou jen mís­ty na­dě­je, ale ta­ké pro­sto­ry, kde se zkou­ší hra­ni­ce lid­skosti, svo­bo­dy a mo­ci.

To ovšem ne­zna­me­ná, že by se uto­pic­ké­ho myš­le­ní by­lo mož­né jed­no­du­še vzdát. Ně­mec­ký fi­lo­zof Ernst Bloch ve svém Prin­ci­pu na­dě­je (1954–1959) tvr­dil pra­vý opak: člo­věk ne­ži­je jen tím, co je, ale ta­ké tím, co ješ­tě ne­ní. Na­dě­je pro něj ne­ní la­ci­ný op­ti­mis­mus ani útěk ze sku­teč­nos­ti, ný­brž způ­sob, jak v pří­tom­nos­ti roz­po­znat je­jí ne­do­kon­če­nost. Svět ne­ní ho­to­vý. Ve snech, po­hád­kách, ná­bo­žen­ských ob­ra­zech spá­sy, re­vo­luč­ních heslech, tech­nic­kých vy­ná­le­zech, pís­ních, ar­chi­tek­tu­ře i kaž­do­den­ních přá­ních se pod­le Blo­cha ob­je­vu­jí sto­py „ještě-ne-vědomí“(Noch-nicht-Bewusstsein) – zá­rod­ky mož­nos­tí, kte­ré sou­čas­ný řád ne­u­mí na­pl­nit, a pro­to je čas­to ozna­ču­je za na­iv­ní, dě­tin­ské ne­bo ne­mož­né. Bloch ob­ra­cí po­zor­nost od ho­to­vých mo­de­lů bu­douc­nos­ti k sa­mot­né schop­nos­ti tou­žit, oče­ká­vat a pře­kra­čo­vat hra­ni­ce pří­tom­nos­ti. Nejde mu o ná­vrh ide­ál­ní ústa­vy, ale o on­to­lo­gii na­dě­je: o pře­svěd­če­ní, že sku­teč­nost je ote­vře­ná a že člo­věk je by­tos­tí, kte­rá v ní stá­le hle­dá ně­co, co ješ­tě ne­má mís­to.

Uto­pii se po Blo­cho­vi po­kou­ší za­chrá­nit li­te­rár­ní te­o­re­tik Tom Moy­lan. Ve své kni­ze Po­ža­duj­te ne­mož­né (1986) se ob­rá­til prá­vě ke science ficti­on dva­cá­té­ho sto­le­tí – ja­ko k mís­tu, kde se uto­pie učí pře­žít vlast­ní kri­zi. Moy­lan pro tu­to po­do­bu po­u­ží­vá po­jem kri­tic­ká uto­pie. Ta ne­před­klá­dá do­ko­na­lý plán spo­leč­nos­ti, kte­rý by by­lo mož­né jed­nou pro­vždy usku­teč­nit, ne­vra­cí se k ne­vin­né­mu snu o har­mo­nic­kém os­t­ro­vě ani ke kon­struk­ci ide­ál­ní­ho řá­du, v němž jsou všech­ny roz­po­ry vy­ře­še­ny. Kri­tic­ká uto­pie si uvě­do­mu­je, že kaž­dý ide­ál má svůj stín, kaž­dý ob­raz lep­ší­ho ži­vo­ta mu­sí po­čí­tat s mož­nos­tí se­lhá­ní.

V tex­tech (čas­to au­to­rek) Ur­su­ly K. Le Guin, Mar­ge Pier­cy, Jo­an­ny Russ ne­bo Sa­mu­e­la R. De­la­ny­ho se lep­ší svět uka­zu­je ja­ko na­pja­tý pro­stor, v němž se stá­le zno­vu vy­jed­ná­vá po­do­ba a hra­ni­ce prá­ce, tě­la, gen­de­ru, vlast­nic­tví, mo­ci i sa­mot­né mož­nos­ti spo­leč­né­ho ži­vo­ta.

Uto­pie te­dy ne­zmi­ze­la. Ztra­ti­la pou­ze svo­ji sa­mo­zřej­most. Po dysto­pic­ké zku­še­nos­ti dva­cá­té­ho sto­le­tí se ne­mů­že­me tvá­řit, že ne­ví­me o pra­cov­ních tá­bo­rech, to­ta­li­tě, ko­lo­ni­a­lis­mu, tech­no­kra­tic­kém ří­ze­ní a ná­si­lí vy­ko­ná­va­ném ve jmé­nu bu­dou­cí­ho štěs­tí. Ale prá­vě pro­to se stá­vá uto­pic­ká ima­gi­na­ce na­lé­ha­vou: ja­ko od­mít­nu­tí při­jmout hra­ni­ce sou­čas­nos­ti ja­ko hra­ni­ce mož­né­ho. Uto­pie opus­ti­la věk ne­vin­nos­ti a dnes se učí zno­vu, ale ten­to­krát kri­tic­ky, po­ža­do­vat ne­před­sta­vi­tel­né.