Není jen zobrazením společenského problému; chce vstoupit do světa, ovlivnit jej, narušit jeho samozřejmosti a přispět ke změně. Někdy otevřeně, někdy nenápadněji: tím, že mění jazyk, obraz, situaci, instituci nebo vztah mezi tvůrkyněmi a tvůrci a publikem.
V českém prostředí má však umělecká angažovanost těžký osud. Historička umění Pavlína Morganová připomíná, že po roce 1989 pojem „angažované umění“ v podstatě zmizel ze slovníku české historiografie umění a používal se nanejvýš při vyrovnávání se s minulostí. V devadesátých letech se výtvarná scéna soustředila spíše na nové formy tvorby, nové způsoby fungování uměleckého provozu, kurátorské výstavy a teoretická témata. I feministický diskurz měl v českém prostředí spíše nekonfrontující, lyrickou podobu. Není divu. Angažovanost příliš připomínala povinné ideologické rituály minulého režimu: Havlova zelináře, který do výlohy mezi cibuli a mrkev umístil heslo Proletáři všech zemí, spojte se! – nikoli proto, že by mu věřil, ale že se to od něj očekávalo.
Zlom přišel až v závěru devadesátých let. Symbolem nové angažovanosti se stala výstava Snížený rozpočet, kterou Jana a Jiří Ševčíkovi připravili v pražské Výstavní síni Mánes na přelomu let 1997 a 1998. Reagovali na politické a ekonomické změny transformační společnosti, na „utahování opasků“, redukci grantů Ministerstva kultury ČR i na neudržitelné postavení umělkyň a umělců, kteří jsou na institucích a veřejných penězích závislí, ale zároveň je potřebují kritizovat. Velmi současné téma.
Na stěnách galerie se tehdy objevily i polystyrenové nápisy Ivana Voseckého: Násilí je motorem evoluce, Svoboda je nic nechtít, a také Umění je přepych. Právě poslední věta dobře vystihuje dobový pocit: umění se po revoluci ocitlo mezi novou svobodou a novou zbytečností, mezi snem autonomie a realitou rozpočtových škrtů.
Ve stejné době vzniká skupina Pode Bal, která překračuje hranici mezi výtvarným uměním, politickou intervencí a aktivismem. V roce 1998 na sebe upozornila projektem Prohibice parlamentu, tedy sérií plakátů proti novele drogového zákona umístěných v Poslanecké sněmovně; ještě větší ohlas měl projekt GEN – Galerie etablované nomenklatury z roku 2000. Na přelomu milénia nastupují také Rafani. Uvedli se akcí Láska, při níž přetřeli Lennonovu zeď zelenou barvou připomínající nátěry Veřejné bezpečnosti a opatřili ji slovem láska.
Přestože od těchto prvních výraznějších intervencí uplynulo už více než čtvrtstoletí, české angažované umění zůstává často nesmělé, podezírané nebo odmítané. Bývá napadáno jako propaganda, jako projev „politických neziskovek“ nebo tendenčnost. Uznáváno je tehdy, když se vztahuje k tématům, na nichž v českém intelektuálním prostředí panuje relativní shoda: odpor k ruské agresi, kritika autoritářství a populismu, antikomunismus. Tam, kde se dotýká kapitalismu, patriarchátu, rasismu, klimatického rozvratu nebo českého sebeporozumění, naráží mnohem rychleji.
Soustředěná debata o tom, co vlastně angažované umění je, stále chybí. V literatuře se o ni pokusil časopis Tvar, který v roce 2010 otiskl anketu Angažovaná literatura? Prosím zapněte si bezpečnostní pás i esej Michaela Hausera Proč potřebujeme angažovanou poezii. Debata rychle přerostla v kontroverzi, v níž zaznívalo, že „básník není svazák“ a že poezie nemá sloužit žádné ideologii.
Dvě dekády po sametové revoluci tak stále působila zkušenost socialistické a normalizační angažovanosti jako úkolované služby režimu. Méně se mluvilo o tom, jak může umění vstupovat do veřejného prostoru dnes; víc o tom, zda se tím neotevírá staré posttotalitní trauma české kultury. Hauser přitom nenavrhoval návrat k agitační poezii. Tvrdil spíše, že angažovaná poezie má hledat kontakt se „skutečností“ sociální, politickou nebo ekologickou, která narušuje navyklý způsob vnímání a vytrhává subjekt ze sebejistého světa.
Genealogie engagé art je ale mnohem starší než stalinský étos nebo socialistický realismus. Vyrůstá už z devatenáctého století: z realismu, který chtěl zobrazovat moderní život, z odporu vůči představě l’art pour l’art, a také z nové role veřejných intelektuálek a intelektuálů. Émile Zola roku 1898 svým otevřeným dopisem J’accuse…! vstoupil do Dreyfusovy aféry nikoli jako úředník nebo politik, ale jako spisovatel, který riskuje svou pozici ve jménu pravdy a spravedlnosti.
Pro každé hnutí, autorstvo a epochu znamenala angažovanost něco jiného: realistickou kritiku společnosti, revoluční avantgardu, stranickou kulturní politiku, existenciální odpovědnost tvůrkyň a tvůrců, protest, institucionální kritiku, komunitní práci… V anglofonním galerijním prostředí se dnes často mluví o socially engaged practice, tedy o umění založeném na spolupráci, participaci a práci s lidmi jako materiálem či médiem díla; existuje dokonce evropská Alliance for Socially Engaged Arts, která sociálně angažované umění pojímá jako praxi propojující umělce a komunity při řešení sociálních, politických a kulturních otázek.
Proměnila se i samotná podoba angažovanosti. Dříve umělkyně a umělci častěji vyjadřovali postoj; dnes často vytvářejí situace, platformy, procesy, kolektivy a vztahy. Namísto manifestů nastupují projekty, dočasné komunity, otevřené archivy, intervence, performativní gesta a dlouhodobá práce s konkrétními lidmi. Zůstává však základní intuice moderního umění: že autorky a autoři nejsou mimo svět, ale vždy „v situaci“. Nemohou nebýt odpovědní za obrazy, slova, instituce a vztahy, které pomáhají vytvářet. Sartrova poválečná littérature engagée tuto odpovědnost formulovala pro literaturu; současné teorie Jacquese Rancièra, Claire Bishop nebo Granta Kestera ji rozvíjejí směrem k otázkám viditelnosti, participace, konfliktu, dialogu a moci.
Angažované umění proto není totéž, co propaganda. Propaganda chce uzavřít význam a přivést publikum ke správnému závěru. Angažované umění naopak otevírá konflikt: ukazuje, co nechceme vidět, nechává zaznít hlasy, které neslyšíme, a zpochybňuje pravidla prostoru, v němž se pohybujeme. Jeho úkolem není dodávat světu správná hesla, ale bránit tomu, aby se svět stal výlohou, jejímž heslům nevěříme, ale přesto je necháváme viset.
(Úvodní obrázek je z výstavy Snížený rozpočet v Galerii Mánes. Praha, 1997–1998.)

