Ja­ké di­va­dlo má prá­vo na ži­vot? II

RO­DI­NA 009

Délka: 58 min

Kulatý stůl k dotacím MHMP. Foto: Anna Černá

Druhý diskuzní stůl na téma dotace pro pražskou kulturu a diverzita divadelní sítě.

Po­zvá­ní ke ku­la­té­mu sto­lu, ve kte­rém se de­ba­to­va­lo o kul­tur­ní po­li­ti­ce hlav­ní­ho měs­ta Pra­hy, do­ta­cích pro kul­tu­ru, ko­merč­ním a ex­pe­ri­men­tál­ním di­va­dle, při­ja­ly a při­ja­li: Len­ka Dom­brov­ská, edi­tor­ka ča­so­pi­su Dí­lo a umě­lec­ká ře­di­tel­ka fes­ti­va­lu …příští vlna/next wa­ve…; Mi­chal Láz­ňov­ský, ve­dou­cí Per­form­C­zech a člen gran­to­vé ko­mi­se MHMP; Lukáš Prů­dek, ře­di­tel Dej­vic­ké­ho di­va­dla a člen gran­to­vé ko­mi­se MHMP; Bar­bo­ra Šu­po­vá, šéfdra­ma­tur­gy­ně pro­sto­ru Ve­nu­še ve Šveh­lov­ce.

Jan Mo­tal: Ví­tám vás na dru­hém ku­la­tém sto­le k do­tač­ní­mu pro­gra­mu pro kul­tu­ru Magis­trá­tu hlav­ní­ho měs­ta Pra­hy. My jsme mi­nu­lý stůl za­čí­na­li při­po­mín­kou dvou kri­zí, kte­rý­mi jsme si pro­šli a jež po­zna­me­na­ly pře­de­vším ne­zá­vis­lý kul­tur­ní sek­tor – co­vid a ener­ge­tic­ká kri­ze spo­je­ná s vy­so­kou in­fla­cí. Zá­ro­veň jsme při­po­mně­li, že Pra­ha pe­ní­ze má, pro­to­že dlou­ho­do­bě hos­po­da­ří s pře­byt­kem. V tuhle chví­li, v rám­ci vý­zvy na ten­to rok, by­la cel­ko­vá na­vr­že­ná pod­po­ra na kul­tu­ru v ob­je­mu čty­ři sta dva­cet mi­li­o­nů sedm set sedm ti­síc ko­run, vá­za­ný ob­jem na ví­ce­le­té do­ta­ce byl tři sta de­set mi­li­o­nů se­dm­de­sát ti­síc ko­run, či­li na roz­dě­le­ní by­lo sto de­set mi­li­o­nů šest set ti­síc ko­run. Lukáši a Mi­cha­le, vy jste čle­no­vé ko­mi­se, vy hod­no­tí­te a roz­ho­du­je­te o těch do­ta­cích. Jste ja­ko hod­no­ti­te­lé spo­ko­je­ní s tím, ja­ká kri­té­ria po­su­zu­je­te, ja­kým způ­so­bem má­te mož­nost se k to­mu vy­já­d­řit a roz­ho­do­vat?

Mi­chal Láz­ňov­ský: Sa­mo­zřej­mě kaž­dý sys­tém mů­že být lep­ší. Já mu­sím říct za se­be, pro­to­že jsem ve služ­bě troš­ku déle než Lukáš, že sys­tém si­ce má svo­je mou­chy, ale měl jsem mož­nost být čle­nem i dal­ších do­tač­ních gran­to­vých ko­mi­sí, tak můžu říct, že je stá­le – pro­to­že fun­gu­je re­la­tiv­ně dlou­ho v sou­čas­ných kon­tu­rách – je­den z těch nej­lep­ších, nej­pro­pra­co­va­něj­ších a nej­spra­ved­li­věj­ších sys­té­mů, s kte­rý­mi jsem měl tu čest při­jít do sty­ku.

Lukáš Prů­dek: Já v zá­sa­dě sou­hla­sím. Pro­to­že jsem pro­fes­ně de­set let pů­so­bil mi­mo Pra­hu, v Čes­kých Bu­dě­jo­vi­cích, a za­jí­mal jsem se troš­ku i o do­tač­ní sys­témy v ji­ných kraj­ských měs­tech, tak po­va­žu­ji za ne­zbyt­né ří­ci, že Pra­ha je v to­mhle úpl­ně na špi­ci. To, ja­kým způ­so­bem se tře­ba ji­ná kraj­ská měs­ta sta­ra­jí o ne­zá­vis­lý sek­tor, se s Pra­hou ne­dá vů­bec srov­nat. Je to i měs­to, kte­ré má na svém úze­mí nej­vět­ší množ­ství pří­spěv­ko­vých or­ga­ni­za­cí. A i těch zři­zo­va­ných mi­nis­ter­stvem kul­tu­ry. Má dva oper­ní do­my, ale ani je­den z nich ne­pla­tí. Ty nej­vět­ší do­my nejsou Pra­hy, ne­po­dí­lí se fi­nanč­ně na nich. A tak ně­ja­kým způ­so­bem kom­pen­zu­je tu­to ztrá­tu tím, že dá­vá pe­ní­ze do sí­tě pří­spěv­ko­vých or­ga­ni­za­cí a ve­d­le to­ho v po­rov­ná­ní s ji­ný­mi měs­ty po­měr­ně vyš­ší část­ku do ne­zři­zo­va­ných neje­nom di­va­del, ale i ne­zři­zo­va­né kul­tu­ry.

Když se ptá­te na ta kri­té­ria – mně při­jde ten sys­tém vlast­ně po­měr­ně pro­pra­co­va­ný.  To, že kaž­dou žá­dost hod­no­tí pět li­dí a z těch pě­ti hod­no­ce­ní vzni­ká prů­měr… A ko­mi­se se oprav­du schá­ze­jí, de­ba­tu­jí o kaž­dé žá­dosti. To je pro hod­no­ti­te­le na jed­nu stra­nu po­měr­ně ná­roč­né, ale na dru­hou stra­nu je oprav­du kaž­dé té žá­dosti vě­no­va­ná vel­ká pé­če, neje­nom ze stra­ny jed­no­ho člo­vě­ka, ale pě­ti li­dí. Tak­že bych ře­kl, že ten sys­tém sám o so­bě je pro­pra­co­va­ný vel­mi po­cti­vě. Chy­by se stát mů­žou – a asi se i sta­nou, ale pak jsou to spíš díl­čí zá­le­ži­tos­ti. A o těch jed­not­li­vých kri­té­ri­ích si sa­mo­zřej­mě mů­že­me po­ví­dat.

Mo­tal: V ro­ce 2027 sou­čas­ný sys­tém kon­čí a ře­di­tel od­bo­ru kul­tu­ry Ji­ří Sulžen­ko de­kla­ro­val ocho­tu mlu­vit o mož­ných úpra­vách. Já bych se ny­ní ze­ptal Bar­bo­ry, kte­rá je, tak ří­ka­jíc, na dru­hé stra­ně ba­ri­ká­dy. Je ten do­tač­ní sys­tém pro vás sro­zu­mi­tel­ný?

Bar­bo­ra Šu­po­vá: Ve­nu­še ve Šveh­lov­ce pů­so­bí v Pra­ze víc než de­set let. A já ta­dy bu­du mlu­vit pře­de­vším ja­ko šéfdra­ma­tur­gy­ně to­ho pro­sto­ru, kte­rý fun­gu­je ja­ko ku­rá­to­ro­va­ná stagi­o­na s vel­kým po­čtem re­zi­denč­ních míst pro za­čí­na­jí­cí uměl­ce, ab­sol­ven­ty umě­lec­kých škol, ale ta­ké pro etablo­va­né uměl­ce, kte­ří si chtě­jí do­vo­lit ně­ja­ký ex­pe­ri­ment na ne­zá­vis­lé scé­ně, přes­to­že pů­so­bí v ka­men­ných di­va­dlech.

Do­tač­ní sys­tém vní­mám troš­ku ja­ko ne­pro­stup­ný ne­bo ne­transpa­rent­ní. Těm kri­té­ri­ím ně­jak ro­zu­mím, ale jsou to pro mě do­ce­la abs­trakt­ní po­jmy. Ro­zu­mím ka­te­go­ri­ím ja­ko je ná­vštěv­nost, hos­po­dár­nost, po­čet pro­duk­cí, po­čet pre­mi­ér. Ale otáz­ka umě­lec­ké kva­li­ty ne­bo pří­no­su je hůř mě­ři­tel­ná. Náš pro­stor fun­gu­je ví­ce ja­ko in­ku­bá­tor pro pro­jek­ty, kte­ré se dlou­ho­do­bě po­tý­ka­jí s tím, že ne­ma­jí gran­to­vou pod­po­ru, ne­bo ji ma­jí hod­ně ma­lou. A my se jim sna­ží­me je­jich start ně­jak zre­a­li­zo­vat. Už je­nom tím, že jim do­dá­me pro­sto­ry ke zkou­še­ní ne­bo ně­ja­ký fi­nanč­ní pří­spě­vek. A na­vzdo­ry to­mu, že Ve­nu­še pro­šla do­ce­la tur­bu­lent­ním vý­vo­jem, pů­so­bí v něm ob­rov­ské množ­ství uměl­ců a má­me vý­ko­no­vé uka­za­te­le do­ce­la na vy­so­ké úrov­ni. Mys­lím si, že jsme i hos­po­dár­ní, ne­gran­to­vé pří­jmy jsou ví­ce než pa­de­sát pro­cent a ná­vštěv­nost je ta­ky vy­so­ká. Před dvě­ma le­ty ale do­šlo k pro­pa­du fi­nanč­ní do­ta­ce, kte­rý pro mě ne­byl z po­zi­ce gran­to­vé ko­mi­se ne­bo hlav­ní­ho měs­ta Pra­hy do­sta­teč­ně vy­svět­le­ný.

To­mu moc ne­ro­zu­mí­me. Co se sta­lo, když gran­to­vá pod­po­ra, kte­rá bě­hem těch let lez­la na­ho­ru, na­jed­nou spadla do­lů a vlast­ně ten po­kles dál po­kra­ču­je? A na­še stra­te­gie pře­žít už hra­ni­čí s ně­ja­kou oprav­du exis­tenč­ní nou­zí a ne­jis­to­tou. Neje­nom to­ho pro­sto­ru, ale i sou­bo­rů, kte­ré u nás pů­so­bí. Za­čí­na­jí­cí sub­jek­ty má­lo­kdy do­sáh­nou na magis­trát­ní gran­to­vou pod­po­ru, to je tak ně­jak asi vše­o­bec­ně zná­má věc. Ale pro­blémy má­me i ja­ko scé­na, kte­rá je pod­le mé­ho ná­zo­ru už etablo­va­ná a pro­ká­za­la ně­ja­kou ži­vo­ta­schop­nost, pro­ká­za­la kva­li­tu. Dí­ky re­zi­denč­ním pro­gra­mům ve Ve­nu­ši vznik­ly pro­jek­ty oce­ně­né Thá­lií (v ro­ce 2023 zís­ka­la za Black Dress Bec­ka Mc­Fad­den Thá­lii v ka­te­go­rii Al­ter­na­tiv­ní di­va­dlo, o rok poz­dě­ji Mar­ti­na Hajdy­la La­co­vá za ta­neč­ně-per­for­mer­ský vý­kon v Bo­dies in Pro­gress; ve Ve­nu­ši však se svý­mi pro­jek­ty pů­so­bí na­pří­klad i dal­ší oce­ně­ný Thá­lií, Mar­tin Ta­la­ga – pozn. red.), což je pro mě ně­ja­ká znám­ka kva­li­ty, ex­ce­len­ce. A ta pod­po­ra stej­ně pa­dá a já z to­ho vy­já­d­ře­ní ko­mi­se nejsem schop­na roz­klí­čo­vat proč.

U těch na­šich sou­bo­rů, kte­ré tře­ba ne­do­sta­ly nic, i když žá­da­ly po­ně­ko­li­ká­té, je čas­to to hle­dis­ko umě­lec­ké kva­li­ty či dra­ma­tur­gic­ké je­di­neč­nos­ti – stej­ně ja­ko pro Ve­nu­ši ve Šveh­lov­ce – zmi­ňo­vá­no ja­ko plus a vět­ši­nou to je­di­né mí­nus jsou ně­ja­ké roz­počto­vé vě­ci, níz­ká ka­pa­ci­ta. Roz­počty jsou prý nad­hod­no­ce­né, což ne­ní prav­da. Slov­ní vy­já­d­ře­ní ko­mi­se jsou vel­mi vág­ní. Tak­že se mi špat­ně zpra­co­vá­vá gran­to­vá žá­dost, pro­to­že mám po­cit, že to dě­lá­me, jak nej­lé­pe do­ká­že­me – a po­řád to ne­sta­čí.

Mo­tal: Vy­svět­le­ní, že je na kul­tu­ru má­lo pe­něz, vás te­dy ne­u­spo­ko­ju­je. Vy bys­te chtě­la vě­dět, jak sou­čas­ný stav sou­vi­sí s roz­ho­do­vá­ním do­tač­ní ko­mi­se, jest­li to chá­pu dob­ře.

Šu­po­vá: Ano.

Mo­tal: Len­ko, fun­gu­je ten sys­tém dob­ře z po­hle­du fes­ti­va­lu, ja­ko dal­ší plat­for­my pro vznik ex­pe­ri­men­tál­ních pro­jek­tů?

Len­ka Dom­brov­ská: Lé­ta jsem by­la v gran­to­vé ko­mi­si na mi­nis­ter­stvu kul­tu­ry. A vlast­ně rok či dva na magis­trá­tu ja­ko ex­ter­ní hod­no­ti­tel­ka. A mu­sím ří­ci, že sys­tém magis­trát­ních do­ta­cí ne­fun­gu­je špat­ně. Ne­ní to zá­sad­ní chy­ba sys­té­mu. Dru­hou vě­cí je, že i se­be­lep­ší sys­tém se dá ohnout. To je pros­tě ne­zpo­chyb­ni­tel­né. A ne­ří­kám, že se to ny­ní zá­sad­ně dě­je. Ale osob­ní vkus, osob­ní mě­řít­ka, jak má vy­pa­dat di­va­dlo, hra­jí ob­rov­skou ro­li u kaž­dé­ho hod­no­ti­te­le. Umím si před­sta­vit, že já a člo­věk, kte­rý do al­ter­na­tiv­ní­ho di­va­dla ni­kdy ne­za­ví­tal, ni­kdy ne­byl tře­ba ve Ve­nu­ši, bu­de­me hod­no­tit stej­ný pro­jekt na­pros­to od­liš­ně. Tak pros­tě fun­gu­je kaž­dý sys­tém. A ta­ké po­va­žu­ji za sla­bi­nu zpět­nou vazbu od hod­no­ti­te­lů. Všich­ni če­ka­jí na vý­sled­ky a pak se v pě­ti větách do­zví­me, proč jsme do­sta­li, ne­bo ne­do­sta­li pe­ní­ze. Vi­dí­me ně­ja­ké bo­do­vé ohod­no­ce­ní, ale nic moc nám to ne­řek­ne.

Já jsem se le­tos v osob­ním mai­lu ur­če­ném pa­nu Prů­d­ko­vi a pa­nu Láz­ňov­ské­mu vy­hra­di­la vů­či dvě­ma větám v hod­no­ce­ní, kte­ré by­ly v lo­gic­kém roz­po­ru, jed­na po­pí­ra­la dru­hou. Chá­pu, že těch gran­to­vých žá­dos­tí je hod­ně. Ba­vi­li jsme se už o tom, že to je ně­ja­ká syn­té­za pě­ti po­sud­ků, pě­ti ná­zo­rů. Chá­pu, že nic nejde na­psat do­ko­na­le. Nicmé­ně i pro­to je žá­dou­cí znát všech­ny li­di, kte­ří ten můj pro­jekt hod­no­tí. Pro­to­že se tře­ba můžu do­mní­vat, že fes­ti­val ne­za­ži­li. Že …příští vlnu/next wa­ve… zna­jí je­nom z té po­da­né gran­to­vé žá­dosti a z ně­ja­ké­ho své­ho po­ci­tu. A ta osob­ní zku­še­nost mi tře­ba při­jde u hod­no­ti­te­lů dů­le­ži­tá. Jsou to pros­tě ve­řej­né pe­ní­ze, kte­ré se ta­dy roz­dě­lu­jí, ne­ba­ví­me se o žád­né sou­kro­mé do­ta­ci, tak­že já můžu po­ža­do­vat od svých hod­no­ti­te­lů, aby tu zku­še­nost mě­li.

Mám ale ješ­tě po­znám­ku k šir­ší di­va­del­ní scé­ně, ne jen k fes­ti­va­lu. Když si vez­me­me, ko­lik do­stá­va­jí pří­spěv­kov­ky a ko­lik jde do ne­zá­vis­lé­ho di­va­dla, tak v po­sled­ních dvou le­tech cí­tím ob­rov­ské po­ní­že­ní fi­nan­cí – hlav­ně těch jed­no­le­tých pro ex­pe­ri­men­tál­ní, al­ter­na­tiv­ní scé­nu, pro tu nej­víc pro­gre­siv­ní, za­mě­ře­nou na in­klu­zi, na so­ci­ál­ní té­ma­ta, na eko­lo­gii. Tam ža­da­te­lé ne­do­sta­li nic, ne­bo mi­ni­mál­ní část­ky, tře­ba sto, dvě stě ti­síc na vznik no­vé in­sce­na­ce i na re­prí­zy těch stá­va­jí­cích, na no­vou in­sce­na­ci tře­ba jen pa­de­sát ti­síc. Z ta­ko­vých čás­tek sa­mo­zřej­mě ne­vznik­ne ani půl­ka in­sce­na­ce, ani čtvr­ti­na. A po­tom číst v po­sud­cích ko­mi­se o fi­nanč­ní křeh­kos­ti ne­bo o nad­hod­no­ce­ném roz­počtu, když všich­ni dě­la­jí všech­no za­dar­mo, je ab­surd­ní zá­ži­tek.

V rám­ci Next­ky fi­nan­cu­je­me ne­bo spo­lu­fi­nan­cu­je­me no­vé pro­jek­ty, vím, s jak mi­zer­ný­mi roz­počty uměl­ci pra­cu­jí, a při­tom pro­gre­siv­ní, ex­pe­ri­men­tál­ní di­va­del­ní scé­na na­ko­nec zís­ká ví­ce no­mi­na­cí na di­va­del­ní ce­ny než ně­kte­ré pří­spěv­kov­ky, roz­hod­ně víc než magis­trá­tem pod­po­ro­va­né ko­merč­ní scé­ny. Mi­mo­cho­dem i náš fes­ti­val jed­nu má (Čes­ká di­va­del­ní DNA 2024 za mi­mo­řád­ný dlou­ho­do­bý pří­nos, roz­voj a pod­po­ru no­vé­ho di­va­dla a ži­vé kul­tu­ry – pozn. red.). Tak­že je jas­né, že od­bor­ná di­va­del­ní obec ty­to pro­jek­ty po­va­žu­je za dů­le­ži­té pro vý­voj di­va­dla. Ale vý­sled­ky gran­tů nám ří­ka­jí: he­le, oni si to udě­la­jí za­dar­mo, pro­to­že jsou to ší­len­ci, ať si ex­pe­ri­men­tu­jí a dě­la­jí si ty své per­for­ma­tiv­ní pro­cház­ky pro dva­cet li­dí za­dar­mo, ni­kdo jim to ne­za­ka­zu­je, ale pe­ní­ze si ne­za­slou­ží. Při­tom ví­me, že prá­vě ex­pe­ri­men­tál­ní di­va­dlo a tvor­ba za­čí­na­jí­cích uměl­ců jsou zá­kla­dem, za­ru­ču­jí ne­ustr­nu­lost. A to­to je můj po­cit. Chtě­la bych zo­pa­ko­vat slo­vo, co padlo při prv­ním ku­la­tém sto­le – frustra­ce.

A ne­ří­kám, že to je je­nom vi­na ta­dy dvou ko­mi­sa­řů, to v žád­ném pří­pa­dě. Ten pro­blém je mno­hem slo­ži­těj­ší a pro­hlu­bu­je se. Tře­ba to je ta chy­ba sys­té­mu a mu­sí­me o tom mlu­vit.

Láz­ňov­ský: Co se tý­ká slov­ních hod­no­ce­ní – já úpl­ně chá­pu, že kaž­dý ža­da­tel pře­vra­cí na­še hod­no­ce­ní peč­li­vě. Už to ta­dy za­zně­lo, je to ně­ja­ký kom­pi­lát pě­ti růz­ných hod­no­ce­ní, sna­ží se ně­jak za­chy­co­vat hod­no­ce­ní v těch kri­té­ri­ích, kte­rý gran­to­vý sys­tém dá­vá. My se sa­mo­zřej­mě sna­ží­me do zá­vě­reč­né­ho hod­no­ce­ní ne­za­chy­co­vat osob­ní ná­zor, byť sub­jek­tiv­ní ná­zor při hod­no­ce­ní těch jed­not­li­vých pro­jek­tů sa­mo­zřej­mě má sil­nou ro­li. To si mů­že­me při­znat, ale zá­ro­veň je tře­ba si říct, že to asi nejde ji­nak, když do hod­no­ce­ní vstu­pu­jí li­dé. A sa­mo­zřej­mě se mů­že stát, že ně­kte­ré to hod­no­ce­ní ne­ní ža­da­te­li sro­zu­mi­tel­né, ale sna­ží­me se o to, aby by­lo co nej­ob­jek­tiv­něj­ší, aby by­lo sro­zu­mi­tel­né.

Pře­dem ří­kám, že se dnes ne­bu­du vy­ja­d­řo­vat k jed­not­li­vým žá­dos­tem a je­jich hod­no­ce­ní, sa­mo­zřej­mě ani ne­mám šan­ci si pa­ma­to­vat, co tam je přes­ně na­psá­no.  Ale mys­lím si, že je dů­le­ži­té si ta­ky uvě­do­mit, že my s Luká­šem jsme te­dy je­nom dva čle­no­vé z pat­nác­ti di­va­del­ních hod­no­ti­te­lů, plus jsou tam dal­ší obo­ry a dal­ší hod­no­ti­te­lé, te­dy my dva nejsme ti, kdo by roz­ho­do­val přes­ně, jak to do­pad­ne. Pros­tě to vy­chá­zí z to­ho sys­té­mu, a tak to má být.

Do­tač­ní ko­mi­se ne­mů­že dát kaž­dé­mu jas­ný ná­vod k to­mu, jak to udě­lat, aby příš­tě uspěl, pro­to­že kdy­bychom to­ho­to by­li schop­ni, tak pak by příš­tě uspě­li všich­ni. Pros­tě to ne­ní mož­né, takhle to nejde, ta kri­té­ria ta­ky nejsou úpl­ně exakt­ní. Ne­dá se říct, že když tam na­pí­še­te to­to, tak to bu­de za sto bo­dů – pros­tě takhle to ne­fun­gu­je. A to dů­le­ži­té, co ve fi­ná­le roz­ho­du­je o po­řa­dí, je srov­ná­ní me­zi ob­dob­ný­mi pro­jek­ty. A ve chví­li, kdy ně­kde ně­kdo uspě­je v tom hod­no­ce­ní bo­do­vě, vy­stře­lí ně­kam výš, tak se to mu­sí pro­je­vit, že pe­ní­ze ně­kde uby­dou.

Sa­mo­zřej­mě se mů­že­me ba­vit i o tom, jest­li bo­du­je­me ně­ja­ké pro­jek­ty špat­ně, má­lo, ně­kte­ré hod­ně. Ale mys­lím si, že co nás všech­ny pá­lí, je asi pře­de­vším fá­ze při­dě­lo­vá­ní fi­nál­ních čás­tek. A tam bo­hu­žel je na­še pr­vot­ní před­sta­va sa­mo­zřej­mě úpl­ně ji­ná, než je vý­sle­dek, kte­rý vy­chá­zí z to­ho, ko­lik pe­něz na gran­ty je cel­ko­vě. Já si mys­lím že by pe­něz na praž­skou kul­tu­ru mě­lo jít víc, byť ta ab­so­lut­ní část­ka ne­ní ma­lá. Po­kud však chce Pra­ha za­cho­vat kul­tur­ní roz­ma­ni­tost, kte­rou v tuhle chví­li má, a mys­lím si, že to je jed­no z je­jich vel­kých vý­hod, bo­hat­ství, řek­ně­me, mě­la by tu cel­ko­vou část­ku na­vý­šit.

Sko­ro kaž­dý rok v ko­mi­si ini­ciu­je­me, abychom při­ja­li usne­se­ní, že je těch pe­něz má­lo a že Pra­ha by se mě­la ale­spoň vrá­tit na část­ku, jež by re­flek­to­va­la po­měr k le­tům před­pan­de­mic­kým. Pro­to­že když si spo­čí­tá­me in­fla­ci, o kte­ré jste se ta­dy zmi­ňo­val, tak hod­no­ta pe­něz, kte­ré roz­dě­lu­je­me, se ne­do­sta­la na před­pan­de­mic­kou úro­veň.

Zá­ro­veň s vá­mi sou­hla­sím, že Pra­ha pe­ní­ze pod­le těch makro­e­ko­no­mic­kých uka­za­te­lů má, že by si to moh­la do­vo­lit. Ale je to roz­hod­nu­tí, kte­rý my ne­do­ká­že­me pří­mo ovliv­nit. Pra­ha si dr­ží kon­zis­ten­ci v tom, ko­lik při­dě­lu­je na do­ta­ce na­příč růz­ný­mi sek­to­ry, a zdá se, že z to­ho ne­chce ustou­pit. Dost ča­su vě­nu­ju vy­mýš­le­ní, jak ješ­tě zvý­šit ten tlak a ně­jak do­sáh­nout zvý­še­ní, i když mož­nos­ti mám dost ome­ze­né. Mys­lím, že by kul­tur­ní obec mě­la ně­co udě­lat. Po­sta­vit se za se­be ně­jak ra­zant­ně­ji, jak to dě­la­la v mi­nu­los­ti… Asi je už ten čas.

Sa­mo­zřej­mě exis­tu­jí i dal­ší pro­blémy, jak jsme ří­ka­li. Ten sys­tém ne­ní do­ko­na­lý.

Od roku 2027 ale má do­jít k ně­ja­ké ak­tu­a­li­za­ci. Vě­řím to­mu, že pro­běh­ne de­ba­ta ja­ko ta­hle a ně­jak se sys­tém ješ­tě upra­ví. Na­pří­klad si mys­lím, že by mohl a měl exis­to­vat ti­tul, kte­rý by byl vě­no­va­ný prá­vě za­čí­na­jí­cím uměl­cům, umě­lec­kým startu­pům, kte­ré se sna­ží pro­sa­dit na kul­tur­ní scé­ně Pra­hy. Měl by to být ji­ný ba­lí­ček než ten cel­ko­vý na pod­po­ru umě­ní. Ne­mám na to čís­la a mys­lím, že ne­e­xis­tu­je me­to­di­ka umož­ňu­jí­cí spo­čí­tat, ko­lik pe­něz jde na tak­zva­ně ne­zá­vis­lou scé­nu a ji­nou scé­nu. Pro­jek­ty se v tom­to smě­ru ne­roz­li­šu­jí do ně­ja­kých okru­hů. Pro­to ne­u­mím od­po­vě­dět, jest­li ne­zá­vis­lá scé­na má v rám­ci těch gran­tů ne­bo do­ta­cí kle­sa­jí­cí po­díl pro­střed­ků.

Roz­hod­ně bych sou­hla­sil – ale to se tý­ká spíš kul­tur­ní po­li­ti­ky Pra­hy než do­tač­ní­ho sys­té­mu –, že exis­tu­je pro­blém pro­stup­nos­ti jed­not­li­vých úrov­ní, řek­ně­me ve­řej­né pod­po­ry. Mám na mys­li pro­stup­nost me­zi gran­to­va­nou kul­tu­rou a pří­spěv­ko­vý­mi or­ga­ni­za­ce­mi. Pro­to­že si mys­lím, že tam by měl exis­to­vat ně­ja­ký me­cha­nis­mus, kdy se ex­ce­lent­ní pro­jek­ty z do­tač­ní­ho sys­té­mu do­ká­žou pře­klo­pit i do tr­va­lé pod­po­ry for­mou ně­ja­ké­ho tr­va­lé­ho pří­spěv­ku. A sa­mo­zřej­mě k to­mu je po­tře­ba, aby exis­to­val i me­cha­nis­mus, jak se z to­ho nej­vyš­ší­ho pa­t­ra dá vy­pad­nout. Což je pod­le mě v tuhle chví­li sko­ro ne­mož­né.

Sna­ha by­la. Kdy­si jsem se­děl v po­rad­ních or­gá­nech, kte­ré se sna­ži­ly vy­mýš­let ně­ja­kou trans­for­ma­ci pří­spěv­ko­vých di­va­del na ne­zá­vis­lé sub­jek­ty. Všich­ni ví­me, že to ne­do­padlo úpl­ně dob­ře. Ani ne po­lo­vi­ča­tě, je­nom spíš tak čtvr­ti­ča­tě. Ně­ko­lik di­va­del te­da vy­padlo z úrov­ně pří­spěv­ko­vých or­ga­ni­za­cí, ale vět­ši­na tam zů­sta­la. A mys­lím, že to je je­den ze zá­sad­ních dů­vo­dů za­pe­če­nos­ti kul­tur­ní scé­ny Pra­hy.

Mi­chal Láz­ňov­ský ho­vo­ří, Jan Mo­tal po­slou­chá, v pu­b­li­ku se­dí Lin­da Straub. FO­TO: AN­NA ČER­NÁ

Mo­tal: Lukáši. Ta­dy za­zně­lo – a mi­mo­cho­dem za­zně­lo to i na té dis­ku­zi před­tím –, že roz­ho­do­va­cí pro­ces vlast­ně ne­zo­hled­ňu­je exis­ten­ci al­ter­na­tiv­ní­ho umě­ní, ex­pe­ri­men­tál­ní­ho umě­ní, ku­rá­to­ro­va­ných stagi­on. Je to pros­tě jed­na sek­ce – di­va­dlo. Roz­ho­do­va­lo by se vám lé­pe, kdy­by to by­lo roz­dě­le­né na ně­ja­ké pod­sek­ce?

Prů­dek: No, ně­ja­kým způ­so­bem to roz­dě­le­né je, tře­ba ta­nec je zvlášť, je tam me­zi­o­bor, a tak dá­le. A my si mys­lí­me, že to je správ­ně. Z mé­ho po­hle­du jsou zá­sad­ním té­ma­tem v de­ba­tě jed­no­rá­zo­vé pro­jek­ty, kte­ré jsou jed­ním z opat­ře­ní v tom do­tač­ním ří­ze­ní. A ta pě­ti­člen­ná ko­mi­se je vlast­ně v po­zi­ci oprav­du ja­ko­by dra­ma­tur­gů a má říct, jest­li ten ne­bo onen pro­jekt, kte­rý je úpl­ně v plen­kách, po­da­ný v růz­no­ro­dé kva­li­tě, v růz­no­ro­dé fá­zi pří­prav, do­sta­ne pod­po­ru a ně­ja­kou mož­nost vznik­nout. Ne­mys­lím si, že to­hle je správ­né. Pro­to­že já jsem spíš za­stán­ce, že o tom by mě­ly roz­ho­do­vat do­my ja­ko je Ve­nu­še ve Šveh­lov­ce. To zna­me­ná ví­ce pod­po­řit ku­rá­to­ro­va­né do­my, kte­ré pak s jis­tou mí­rou vlast­ní­ho ri­zi­ka roz­ho­du­jí o tom, kte­rá in­sce­na­ce vznik­ne a ne­vznik­ne. Já mys­lím, že o tom roz­ho­du­jí da­le­ko zod­po­věd­ně­ji, dí­ky za­po­je­ní vlast­ních fi­nan­cí, než když pe­ní­ze roz­dě­lu­je gran­to­vá ko­mi­se.

Když se ptá­te, jest­li bych já stál o ně­ja­ké vět­ší roz­dě­le­ní, tak to je pro mě vel­ké té­ma. Ko­mi­se se sna­ží po­sou­dit, že ta­dy je ně­ja­ký jed­no­rá­zo­vý pro­jekt, kte­rý ně­co ří­ká v žá­dosti – tře­ba my to má­me do­mlu­ve­no v X10 a teď kou­ká­te do té žá­dosti X10, jest­li to tam ma­jí ně­jak zo­hled­ně­no –, a to je ta­ko­vá tro­chu de­tek­tiv­ní prá­ce, tro­chu zby­teč­ná. Mys­lím si, že se to dá udě­lat jed­no­duš­ší. Te­dy ne­chat to na dra­ma­tur­zích jed­not­li­vých ku­rá­tor­ských sub­jek­tů, pro­to­že ti pak roz­hod­nou o tom, pro ja­ké obe­cen­stvo to je, ko­lik re­príz to má mít, jest­li pů­jdou do spo­lu­prá­ce ješ­tě s ně­kým ji­ným, tře­ba v ji­ném měs­tě.

Mo­tal: Když se za­se po­dí­vá­me na makro úda­je, tak ni­kdy v his­to­rii jsme ne­mě­li v Čes­ké re­pub­li­ce to­lik di­va­del­ních sou­bo­rů ja­ko dnes, ta křiv­ka ne­u­stá­le stou­pá. A to mlu­vím o sou­bo­rech, ne o di­va­dlech ja­ko bu­do­vách. Vzni­ká te­da otáz­ka, jest­li je to vů­bec exis­tu­je ně­kdo, kdo je v sek­ci di­va­dlo a do­ká­že být kom­pe­tent­ní po­su­zo­vat veš­ke­ré di­va­dlo.

Prů­dek: Sa­mo­zřej­mě ne­mám šan­ci vi­dět všech­no. To je jas­né. Ale zá­ro­veň má­me k dis­po­zi­ci ex­ter­ní hod­no­ti­te­le a vždyc­ky se je sna­ží­me vy­brat tak, aby po­kry­li ce­lou ší­ři. Když pak de­ba­tu­je­me nad jed­not­li­vý­mi žá­dost­mi, tak sa­mo­zřej­mě na hlas těch, kte­ří to vi­dě­li, dá­te. Ma­jí mož­nost ovliv­nit to hod­no­ce­ní, pro­to­že vy jste to pros­tě ne­vi­děl. To je mož­nost, jak se v rám­ci ně­ja­kých na­sta­ve­ných man­ti­ne­lů mů­že­te po­hy­bo­vat, abys­te měl jis­to­tu, že tam ne­ní žá­dost, kte­rou po­su­zu­je ně­kdo, kdo to ni­kdy ne­vi­děl. To, mys­lím, ne­na­stá­vá.

Láz­ňov­ský: Ne­znám ni­ko­ho, kdo by sti­hl na­vští­vit všech­no, co se v Pra­ze za ce­lý rok udě­je. Zá­ro­veň po­su­zu­je­me i žá­dosti pr­vo­ža­da­te­lů, kte­ří ne­mě­li mož­nost se uká­zat. To pak stej­ně mu­sí­me po­su­zo­vat v prv­ní řa­dě žá­dost sa­mot­nou. Ale mys­lím si, že se to da­ří a ne­mys­lím si, že by pro­jek­ty vět­ší­ho ty­pu po­su­zo­val ně­kdo, kdo s ni­mi ne­má žád­nou osob­ní zku­še­nost. Sku­pi­nu ex­ter­ních hod­no­ti­te­lů, kte­rou má­me mož­nost na­vr­ho­vat, jme­nu­je magis­trát. Tam oprav­du jsou li­dé di­va­dla zna­lí a v di­va­dle ak­tiv­ní. Při­dě­lo­vá­ní jed­not­li­vých pro­jek­tů pro­bí­há tak, že se v rám­ci to­ho ba­zén­ku hod­no­ti­te­lů vy­bí­ra­jí ti, kte­ří se da­né ob­las­ti vě­nu­jí.

Prů­dek: A dě­je se tře­ba i to, že v di­va­del­ní čás­ti jsou pro­jek­ty na po­me­zí na­pří­klad tan­ce. A my mů­že­me udě­lat to, že si pro ten kon­krét­ní pro­jekt po­žá­dá­me dvo­ji­ci z ko­mi­se za ta­nec, ať nám do­da­jí ně­ja­ké­ho ex­pert­ní­ho hod­no­ti­te­le, aby nám po­mohl ohod­no­tit tu žá­dost.

Šu­po­vá: Nám se ale tře­ba ne­da­ří do­hle­dat, kdo nás hod­no­til.

Láz­ňov­ský: Holt tu hla­vu na špa­lek mu­sí­me dát my dva ja­ko čle­no­vé ko­mi­se. Ne­mys­lím si, že je úpl­ně zdra­vé, aby všich­ni zna­li, kdo je po­su­zo­val. Pro­to­že když pak nejsou spo­ko­je­ní s tím hod­no­ce­ním, moh­li by svo­ji frustra­ci smě­řo­vat na kon­krét­ní li­di. Pro­to je ten sys­tém da­ný tak, že těch hod­no­ce­ní je pět – což by moh­lo být sa­mo­zřej­mě de­set, by­lo by to lep­ší, ale mu­sí to mít ně­ja­ké pa­ra­me­t­ry, kte­ré jsou pro­vo­zu­schop­né. Ex­ter­ní hod­no­ti­te­le jed­not­li­vých pro­jek­tů ne­zve­řej­ňu­je­me.

Šu­po­vá: Tak­že to chá­pu ja­ko ně­ja­ký ex­ter­ní po­rad­ní or­gán, je­hož ano­ny­mi­ta je dů­le­ži­tá a vy re­pre­zen­tu­je­te vý­sled­ky.

Láz­ňov­ský: Takhle je to teď na­sta­ve­no.

Mo­tal: Len­ko, ta­dy za­zněl ná­vrh, že by ku­rá­to­ry ex­pe­ri­men­tál­ních pro­jek­tů by mě­ly být pri­már­ně stagi­o­ny ne­bo fes­ti­va­ly. Byl by to mo­del, kte­rý by pro te­be byl při­ja­tel­něj­ší? Že by se ta zod­po­věd­nost pře­nes­la na vás?

Dom­brov­ská: No ale tak to pře­ce už fun­gu­je. Vět­ši­na al­ter­na­tiv­ních fes­ti­va­lů ja­ko je Next­ka, ale ja­ko jsou tře­ba i ty ve Ve­nu­ši, se ne­vě­nu­jí pře­váž­ně pře­hlíd­ce to­ho nej­lep­ší­ho – ja­ko tře­ba pl­zeň­ský fes­ti­val Di­va­dlo. Nic pro­ti ně­mu. Na­še fes­ti­va­ly fun­gu­jí ja­ko lí­heň, uvá­dí­me pre­mi­é­ry, pod­po­ru­je­me ex­pe­ri­ment, to je zá­sa­da těch­to fes­ti­va­lů.

Ale oprav­du in­ten­ziv­ně vní­mám, že po­sled­ní dva roky se to­mu pro­gre­siv­ní­mu di­va­dlu krá­tí fi­nanč­ní pro­střed­ky.

V té ar­gu­men­ta­ci čas­to za­zní­vá i to, že má ta­to scé­na ma­lý pří­jem ze vstup­né­ho a tvr­ze­ní vlast­ně od­po­ví­dá to­mu spo­leč­né­mu, vel­ké­mu ba­lí­ku po­su­zo­vá­ní, kde jsou vel­ké fes­ti­va­ly, ce­lo­roč­ní čin­nos­ti, in­sce­nač­ní pro­jek­ty, ka­men­ná di­va­dla i za­čí­na­jí­cí sou­bo­ry. Sa­mo­zřej­mě, že pak ma­jí ex­pe­ri­men­tál­ní pro­jek­ty ma­lý pří­jem ze vstup­né­ho, vždyť ma­jí ma­lý pro­stor, ne­bo­ha­té pu­b­li­kum. Al­ter­na­tiv­ní fes­ti­val či sou­bor ne­mů­že v žád­ném pří­pa­dě sou­tě­žit s vel­ký­mi di­va­dly, pro­to­že to jsou pro­jek­ty ty­pu pro jed­no­ho di­vá­ka, per­for­ma­tiv­ní pro­cház­ky pro dva­cet di­vá­ků, ale to je prá­vě ten ne­zbyt­ný ex­pe­ri­ment, bez kte­ré­ho di­va­dlo chcíp­ne, a pak bu­de­me všich­ni cho­dit do ka­men­né­ho di­va­dla, kde bu­de tři sta pa­de­sát se­da­ček mi­ni­mál­ně…

Ne­chá­pu, že mi je vy­čí­tá­no, že dě­lám di­va­dlo pro men­ší po­čet di­vá­ků. Takhle je můj fes­ti­val za­mě­ře­ný, tak­že mu je vlast­ně vy­čí­tá­no za­mě­ře­ní, z je­ho je­di­neč­nos­ti se dě­lá mí­nus. Já po­slá­ní fes­ti­va­lu pl­ním sto­pro­cent­ně tím, že pod­po­ru­ji dal­ší pro­jek­ty, ini­ciu­ju no­vé pro­jek­ty – a ne­mám pe­ní­ze na ho­no­rá­ře pro uměl­ce, ani pro svůj tým.

Po­zi­tiv­ní je, že jsme do­sta­li le­tos 83 bo­dů, to mě tě­ší sa­mo­zřej­mě. Ale při­dě­le­ná část­ka je ma­lá, stá­le niž­ší. Le­tos je to asi dva­cet pro­cent z po­ža­do­va­né část­ky. (Pod­le do­po­ru­če­ní v ma­te­ri­á­lu Pod­po­ra ex­ce­len­ce v do­tač­ním sys­té­mu hlav­ní­ho měs­ta Pra­hy od Ja­ku­ba Ba­ku­le­ho by zisk 83 bo­dů měl od­po­ví­dat 40 – 60 % z po­ža­do­va­né část­ky, viz s. 30 – pozn. red.). Což mě nu­tí fes­ti­val mi­ni­ma­li­zo­vat, dá­le ne­pod­po­ro­vat své uměl­ce v no­vé tvor­bě, ne­do­vo­lí mi při­vézt slo­ven­ské di­va­del­ní­ky, což je na­še dal­ší za­mě­ře­ní. A to mi bu­de příští rok ko­mi­sí vy­čte­no.

Len­ka Dom­brov­ská ho­vo­ří, Bar­bo­ra Šu­po­vá pře­mýš­lí. FO­TO: AN­NA ČER­NÁ

Láz­ňov­ský: To, že u ně­kte­rých ža­da­te­lů je v hod­no­ce­ní, že ma­jí níz­ké pří­jmy ze vstup­né­ho, ne­zna­me­ná, že bychom ří­ka­li, že ten­to pro­jekt by měl víc vy­dě­lá­vat na di­vá­cích ne­bo zvý­šit vstup­né. Je to čis­tě pro­to, že má­me kri­té­ri­um, kte­ré se jme­nu­je efek­tiv­nost. Po­su­zu­je se, ja­ký má ten pro­jekt po­měr pří­jmů z vlast­ních zdro­jů. Tak­že mu ne­mů­že­te dát za žád­nou ce­nu pl­ný po­čet bo­dů za to­hle kri­té­ri­um, pro­to­že ho pros­tě ne­na­pl­ňu­je.

Po­třeb­nost, umě­lec­ká kva­li­ta, a tak dá­le, se za­se hod­no­tí v ji­ných kri­té­ri­ích. A tam za­se ty­to pro­jek­ty, po­kud jsou kva­lit­ní, sa­mo­zřej­mě bo­dy zís­ká­va­jí. Ta vý­t­ka je je­nom kon­sta­to­vá­ní fak­tu, že v po­rov­ná­ní tře­ba s ji­ný­mi pro­jek­ty pl­ní vý­ko­no­vý uka­za­tel mé­ně. Je to fakt, kte­rý má­me za úkol po­sou­dit a ne­mů­že­me na­psat, že to je ji­nak. Je to sa­da kri­té­rií, kte­ré se ně­ja­kým způ­so­bem do­pl­ňu­jí, a pak z to­ho vy­jde bo­do­vá­ní, kte­ré mů­že ve fi­ná­le být tře­ba i ne­spra­ved­li­vé, ale je to pros­tě je­nom sys­tém.

Ur­či­tě se shod­ne­me na tom, že je to lep­ší, než kdy­bychom se jen tak po­sa­di­li ke sto­lu a ně­kdo roz­ho­dl, co se mu lí­bí víc a co mé­ně. Tak­že chá­pu, že ně­kte­ré pro­jek­ty ne­mů­žou vše­cha kri­té­ria na­pl­nit, ale pros­tě tak jsou na­sta­ve­ná.

Mo­tal: Když jsme u těch vý­kon­nost­ních kri­té­rií – mě udi­vu­je, jak pro­ni­ká do lo­gi­ky umě­ní ma­nag­men­to­vý způ­sob myš­le­ní. I zde za­zně­lo už slo­vo startup. To je ně­ja­ká pod­ni­ka­tel­ská idea, že tu je fir­ma v ra­né fá­zi své­ho vý­vo­je, kte­rý je mě­ři­tel­ný. Ta ne­jis­to­ta u startu­pu je spo­je­na s am­bi­ce­mi k růstu. Ale pod­le mě ex­pe­ri­ment zna­me­ná ně­co ji­né­ho. To je me­to­da, ne or­ga­ni­zač­ní for­ma ne­bo pod­ni­ka­tel­ský zá­měr. Pře­ko­ná­vá ne­jis­to­tu v po­zná­ní. Sna­žím se ně­co na­u­čit, pro­zkou­mat. Startup je úspěš­ný, když ve­de ke sta­bil­ní­mu vý­sled­ku. Ale úspěš­ný ex­pe­ri­ment mů­že eko­no­mic­ky se­lhat. Ne­sta­bi­li­ta je je­ho prin­ci­pem. Ne­ge­ne­ru­je zisk, ne­ros­te. Ne­vznik­ne z to­ho no­vá di­va­del­ní scé­na, sou­bor, ne­ní tu am­bi­ce pře­jít do ví­ce­le­tých gran­tů. Ale tře­ba jsme pro­zkou­ma­li sle­pou ces­tu, sní­ži­li jsme ne­jis­to­tu tím, že jsme ob­je­vi­li ně­co, z če­ho mo­hou čer­pat ji­ní, upo­zor­ni­li na pro­blém ve ve­řej­ném zájmu… Ne­zna­me­ná to, že ta kri­té­ria, kte­rá tam má­te, vlast­ně zne­mož­ňu­jí smys­lu­pl­ně hod­no­tit ex­pe­ri­men­ty?

Láz­ňov­ský: Omlou­vám se, jest­li ně­ko­mu to po­jmoslo­ví ne­vy­ho­vu­je, ale asi je dob­ré v tom, že si ro­zu­mí­me. Že startu­pem mys­lí­me přes­ně to, co jste ří­kal – já mlu­vím o vzni­ka­jí­cích sou­bo­rech, pro­jek­tech, kte­ré ma­jí ně­ja­kou am­bi­ci se po­su­nout ně­kam dál a tr­vat. A je to ně­co ji­né­ho, než o čem mlu­ví­te vy v tom pojmu ex­pe­ri­ment. Mys­lím si, že to kaž­dé kri­té­ri­um si člo­věk mu­sí ve fi­ná­le sám ně­jak uvě­do­mit… Já ale pro­stor pro oce­ně­ní ex­pe­ri­men­tu na­chá­zím, i když ne­ní přes­ně na­psá­no, že pro­jek­ty ma­jí bo­dy za ex­pe­ri­men­tál­nost.

Při­dá­vám se k to­mu, co ta­dy ří­kal Lukáš. My jsme ja­ko do­tač­ní ko­mi­se sa­mo­zřej­mě ně­ja­ký ma­lý vý­sek li­dí z obo­rů, kte­ří ma­jí ně­ja­ké před­sta­vy, snad i ně­ja­kou zku­še­nost a eru­di­ci, ale ne­mys­lím si, že bychom mě­li roz­ho­do­vat o ža­da­te­li, kte­ré­ho jsme pro­za­tím ne­mě­li mož­nost po­znat, je­nom na zá­kla­dě žá­dosti. To by mě­lo pří­slu­šet ně­ja­ké­mu vět­ší­mu cel­ku – pro­dukč­ní­mu do­mu, dra­ma­tur­gic­ké­mu tý­mu, fes­ti­va­lu ne­bo ně­ko­mu, kdo má pod­po­ru a kdo kva­li­tu to­ho ex­pe­ri­men­tu umí po­sou­dit líp ve svém za­mě­ře­ní. My ani ne­u­mí­me říct, ko­lik vlast­ně le­tos do­sta­lo ne­zá­vis­lé di­va­dlo, ko­lik ex­pe­ri­men­tál­ní di­va­dlo, ko­lik al­ter­na­tiv­ní di­va­dlo, pro­to­že na ne­ní sys­tém vů­bec struk­tu­ro­va­ný.

Ale já si mys­lím, že ta­dy ješ­tě ne­padla pří­či­na, kte­rá je za mě asi nej­zá­važ­něj­ší spo­lu s tím, že cel­ko­vé pro­střed­ky ne­ros­tou v po­sled­ních le­tech tak, jak ros­tou ná­kla­dy. V po­sled­ních dvou le­tech se totiž pro­je­vi­la sla­bi­na to­ho sys­té­mu, kte­rá zá­ro­veň vy­chá­zí z je­ho vý­ho­dy. Před pár le­ty se po­da­ři­lo do sys­té­mu pro­sa­dit ví­ce­le­té fi­nan­co­vá­ní. Nicmé­ně to má ne­vý­ho­du, že do­tač­ní ko­mi­se ne­tu­ší, ja­ký roz­po­čet na kul­tu­ru bu­de za pět let. V do­bách po­co­vi­do­vých, kdy jsme se otře­pa­li z těch růz­ných zku­še­nos­tí a asi jsme by­li pří­liš op­ti­mis­tič­tí – mys­lím my, do­tač­ní ko­mi­se. A ty ví­ce­le­té do­ta­ce rost­ly rych­le­ji, než po­tom ros­tl cel­ko­vý ba­lík při­dě­le­ných pro­střed­ků.

Ne­chci ta­dy na ně­ko­ho uka­zo­vat, že je na tom lé­pe, ale v zá­sa­dě ty ví­ce­le­té gran­ty v po­sled­ních le­tech rost­ly ví­ce a ukra­jo­va­ly z jed­no­le­tých do­ta­cí. Je to vel­ký pro­blém, kte­rý má je­di­né ře­še­ní – a to, že se cel­ko­vý ba­lík fi­nan­cí bu­de oprav­du zvět­šo­vat tak, jak jsme před­po­klá­da­li před pě­ti le­ty, že se sta­ne. Ale ten ba­lík je ny­ní v pod­sta­tě niž­ší a do­pa­dá to bo­hu­žel nej­víc na ty jed­no­le­té pro­jek­ty.

Mo­tal: Sly­še­li jsme tu ale, že to do­pa­dá i na ty ku­rá­to­ro­va­né pro­sto­ry a fes­ti­va­ly, kte­ré by vlast­ně mě­ly být tou živ­nou pů­dou ex­pe­ri­men­tu. Do­stá­va­jí mé­ně a mé­ně…

Láz­ňov­ský: To je ob­jek­tiv­ně prav­da.

Prů­dek: Neje­nom, že cel­ko­vý ob­jem pe­něz ne­ros­te ta­ko­vým tem­pem, ale po co­vi­du ten sys­tém o pe­ní­ze při­šel. Re­gu­lér­ně chy­bí čty­ři­cet až pa­de­sát mi­li­o­nů ko­run. Kdy­by v sys­té­mu zpát­ky by­ly, tak tu ne­mu­sí­me se­dět, ten sys­tém by byl sa­tu­ro­va­ný. Jed­nak se chys­tá re­vi­ze to­ho sys­té­mu, ale zá­ro­veň i ko­mu­nál­ní vol­by a má­me de­mo­kra­cii, tak si řek­ně­me, že je na ča­se se těch po­li­ti­ků ptát, jest­li jsou ochot­ni to na­vý­šit.

Dom­brov­ská: A kdo by to měl dě­lat? Řek­ně­me pro­fes­ní or­ga­ni­za­ce ja­ko je Aso­ci­a­ce ne­zá­vis­lých di­va­del, Aso­ci­a­ce pro­fe­si­o­nál­ních di­va­del ne­bo…

Prů­dek: Já mys­lím, že čes­ká kul­tur­ní obec. Ve­řej­nost.

Láz­ňov­ský: Kaž­dý, na co sta­čí. My jsme ja­ko ko­mi­se při­ja­li usne­se­ní, sna­ži­li jsme se, aby by­lo co nej­ra­zant­něj­ší. Kaž­dý rok se sna­ží­me být dů­raz­něj­ší. Jak jsem ří­kal, už ta­ky pře­mýš­lím, co do­ká­žu změ­nit, ale sa­mo­zřej­mě – jsou tu aso­ci­a­ce, kte­ré by mě­ly jed­nat. Ale vů­bec všich­ni hrá­či v tom sek­to­ru. Je nut­né dát rad­ní­mu pro kul­tu­ru na­je­vo, že jed­ním z je­ho nej­zá­važ­něj­ších úko­lů je, aby se po­ku­sil blok na rad­ni­ci pro­ra­zit a pře­svěd­čit své po­li­tic­ké ko­le­gy, že vý­še pro­střed­ků na kul­tu­ru je hrubě ne­do­sta­teč­ná a kri­tic­ká. Mys­lím, že by ta­ké kul­tur­ní obec mě­la ně­co udě­lat. Po­sta­vit se za se­be ně­jak ra­zant­ně­ji, jak to dě­la­la v mi­nu­los­ti… Asi je už ten čas.

Mo­tal: My jsme rad­ní­ho pro kul­tu­ru To­má­še Sla­bi­houd­ka (TOP 09) do dis­ku­ze zva­li, ale z na­vr­že­ných ter­mí­nů si žád­ný ne­vy­bral a se­kre­tář­ka, kte­rá s ná­mi ko­mu­ni­ko­va­la, na­bíd­la ja­ko ná­hra­du je­ho ná­měst­ky­ni – což jsme od­mít­li. Chtě­li jsme tu mít ně­ko­ho s po­li­tic­kou zod­po­věd­nos­tí, ne­po­da­ři­lo se.

Ka­rel Král se hlá­sí z pu­b­li­ka.

Ka­rel Král: Chtěl bych re­a­go­vat na to, jak jste ří­ka­li, že by by­lo dob­ře, aby di­va­del­ní­ci po­ža­do­va­li zvý­še­ní pe­něz… Když do­šlo k po­dob­ným si­tu­a­cím na mi­nis­ter­stvu, v do­bě, kdy jsem byl v gran­to­vé ko­mi­si, tak jsme po­žá­da­li pa­na mi­nis­t­ra o sly­še­ní a všech­no jsme se mu sna­ži­li vy­svět­lit. Ně­kdy se to zlo­mi­lo. Va­še ko­mi­se po­žá­da­la o ta­ko­vé sly­še­ní?

Prů­dek: Ja­ko ko­mi­se jsme to ne­u­dě­la­li. Ale růz­ní čle­no­vé ko­mi­se se sna­ži­li jed­nat s rad­ní­mi, kte­ří mo­hou ovliv­nit, ko­lik tam jde pe­něz. Pro­bí­ha­la jed­ná­ní, zda je mož­né část­ku na­vý­šit, ne­bo ne… Na va­ši otáz­ku je ale od­po­věď ne. Ně­kte­ří se si­ce se­tká­va­li s rad­ním pro kul­tu­ru i pro fi­nan­ce, ta­ké zá­stup­ci jed­not­li­vých aso­ci­a­cí by­li na sly­še­ní, ale ne­po­da­ři­lo se.

Láz­ňov­ský: Je na mís­tě říct, že ne­vím, jest­li úpl­ně pa­nu­je stej­ný po­hled me­zi jed­not­li­vý­mi obo­ry. Jest­li od­bor­ná ko­mi­se ja­ko ce­lek by se do­ká­za­la shod­nout na ně­čem víc než na obec­ném sta­no­vis­ku. Ar­gu­men­ta­ce me­zi jed­not­li­vý­mi obo­ry, jak má vy­pa­dat roz­dě­le­ní, je ně­kdy po­měr­ně ná­roč­ná.

Král: Já jsem mys­lel apel na zvý­še­ní část­ky.

Láz­ňov­ský: Já vím. Jak ří­kám, na tom jsme se shod­li v usne­se­ní, kte­ré jsme ode­sla­li ve chví­li, když jsme vě­dě­li, že od­chá­zí bý­va­lý pan rad­ní (Ji­ří Po­spí­šil, TOP 09 – pozn. red.), kte­rý se té­to zá­le­ži­tos­ti pří­liš ne­vě­no­val. Z to­ho­to dů­vo­du jsme se ja­ko ko­mi­se ho ani ne­sna­ži­li kon­tak­to­vat. Ko­mu­ni­ku­je­me s od­bo­rem kul­tu­ry a ven­ti­lu­je­me na­še ná­vrhy a ná­zo­ry, ale bý­va­lé­ho pa­na rad­ní­ho jsme ne­kon­tak­to­va­li a u no­vé­ho ješ­tě ne­byl pro­stor. Ta­ké my ja­ko ko­mi­se nejsme ce­lo­roč­ně v kon­tak­tu.

Mo­tal: Bar­bo­ro, co se dě­je ve va­ší hla­vě teď? Má­te po­cit, že ví­te, co dě­lat?

Šu­po­vá: Vlast­ně do­šlo k pro­mě­ně mé­ho uva­žo­vá­ní. My jsme ja­ko Ve­nu­še le­tos po­pr­vé žá­da­li o ví­ce­le­tý grant a do­sta­li jsme ho na roky 2027–2028. A ve­de­me v tý­mu váš­ni­vé dis­ku­ze, co s tím? Pro­to­že jsme se si­ce pro­bo­jo­va­li do té po­ten­ci­ál­ně ide­ál­ní sku­pi­ny, po­da­ři­lo se to. Zá­ro­veň na­vr­ho­va­ná část­ka ne­ní dob­rá a my si moc ne­do­ká­že­me před­sta­vit, že s tím pře­ži­je­me. Ale za­se nám to dá­vá ně­ja­kou jis­to­tu, i když mi­zer­nou. Tak­že prá­vě ře­ší­me, jest­li to při­jmout ne­bo ne­při­jmout, což je troš­ku pa­ra­dox, když jsme v to dlou­ho dou­fa­li…

Ří­kám si, že za na­še di­va­dlo bych oce­ni­la vět­ší di­a­log, kte­rý si ny­ní do­ká­žu před­sta­vit spíš než tře­ba před půl rokem. Tak­že dě­ku­ji za tu­to mož­nost se vi­dět osob­ně. A by­la bych rá­da, kdy­by gran­to­vé žá­dosti i to hod­no­ce­ní fun­go­va­lo ví­ce na bá­zi ně­ja­ké spo­lu­prá­ce a ote­vře­né ko­mu­ni­ka­ce. Ne­mys­lím si, že je to tak, že bys­te nám mě­li ří­ci, jak vy­pl­nit ko­lon­ky, abychom uspě­li. To je ne­smy­sl. Ale je­nom abychom vě­dě­li, co kaž­dá ta stra­na vlast­ně dě­lá. Tak­že teď se při­klá­ním k to­mu, že bych by­la pro zprů­chod­ně­ní ko­mu­ni­ka­ce.

Prů­dek: Já vám ro­zu­mím. Já bych ale na va­šem mís­tě psal na magis­trát a sna­žil se z nich zís­kat po­drob­něj­ší in­for­ma­ce, jak po­dat žá­dost, aby by­la úspěš­něj­ší. Ja­ko gran­to­vá ko­mi­se to­hle po­ra­den­ství ne­po­sky­tu­je­me a já si to ani ne­u­mím před­sta­vit, upřím­ně ře­če­no. Při na­šem pra­cov­ním vy­tí­že­ní. Zá­ro­veň jsme po­řád ně­ja­ký hod­no­ti­tel­ský or­gán. Tak­že ne­můžu jed­něm říct: oprav to­hle a to­hle, na­piš to­hle a to­hle… To je pak střet zá­jmů.

Dom­brov­ská: Ješ­tě jed­nou zo­pa­ku­ji, že vás ne­žá­dá­me, abys­te nám ra­di­li, jak na­psat žá­dost. Takt to ne­mys­lí Bá­ra, tak to ne­mys­lím ani já. My se na­o­pak do­mní­vá­me, že na­še žá­dosti jsou na­psa­né správ­ně a prav­di­vě, dě­lá­me to už pře­ce jen ně­ko­lik let. Já vám ne­bu­du lhát, ko­lik jsem vy­bra­la na vstu­pen­kách. Ale jest­li je to je­di­ná zá­sad­ní vý­t­ka, že ne­mám dost pří­jmu ze vstup­né­ho, tak se ptám na správ­nost kri­té­rií a sou­tě­že. Náš po­cit, po­cit li­dí ta­dy v míst­nos­ti je, že chá­pou, že je ome­ze­ný ba­lík pe­něz na jed­no­le­té gran­ty, ale i v rám­ci těch jed­no­le­tých gran­tů je úpl­ně uskřípnu­tý ex­pe­ri­ment. Ne­zpo­chyb­ni­tel­ně. Tak­že ano, sys­tém pak ne­fun­gu­je úpl­ně spra­ved­li­vě.

A pro­to mám dneska ob­se­dant­ní po­tře­bu zmí­nit ta­ké Opat­ře­ní č. VII, kde jsou di­va­dla, kte­rá já po­va­žu­ji za ko­merč­ní. A ta do­sta­la na rok 2026 do­hro­ma­dy do­ta­ci téměř osm mi­li­o­nů, kte­ré by ta­dy těmhle ex­pe­ri­men­tál­ním di­va­dlům vel­mi po­moh­ly. Proč vlast­ně to­hle opat­ře­ní vů­bec exis­tu­je? A proč vy, kte­ří jste za něj zod­po­věd­ní ta­ky, pod­po­ru­je­te rad­ši ko­merč­ní scé­nu?

Láz­ňov­ský: Já s vá­mi sou­hla­sím do po­sled­ní­ho pís­men­ka. Ale nám ja­ko ko­mi­si se to opat­ře­ní čís­lo sedm na stůl vů­bec ne­do­sta­ne.

Dom­brov­ská: Ale v zá­pi­se vý­bo­ru pro kul­tu­ru sto­jí ně­co ji­né­ho a pan Sulžen­ko ří­kal, že i o něm roz­ho­du­je stej­ná do­tač­ní ko­mi­se.

Láz­ňov­ský: Ne, my se jen do­zví­me, ko­lik pe­něz ode­jde.

Mo­tal: Člo­věk, kte­rý ne­ní in­si­der, ne­vi­dí do pro­cedur na magis­trá­tu a ote­vře zá­pis vý­bo­ru pro kul­tu­ru, kde jsou vý­sled­ky gran­tů, což je vlast­ně je­di­ný ve­řej­ný ma­te­ri­ál k va­še­mu roz­ho­do­vá­ní, tak je tam ko­lon­ka ná­vrh ko­mi­se, kte­rá je vy­pl­ně­ná ně­ja­kým čís­lem. Tak­že mů­že­me zís­kat do­jem, že je to va­še zod­po­věd­nost. Pro­to­že slo­vo ko­mi­se – a teď mys­lím ce­lou ko­mi­si, nejen vás dva – tam je uve­de­no a je to ofi­ci­ál­ní, úřed­ní do­ku­ment.

Prů­dek: My ja­ko ko­mi­se jsme zod­po­věd­ní za opat­ře­ní jed­na až šest.

Láz­ňov­ský: To­to opat­ře­ní je sou­čás­tí vy­hlá­še­ní do­tač­ních pod­mí­nek a vý­zvy. A tu schva­lu­je za­stu­pi­tel­stvo. Od­bor­ná do­tač­ní ko­mi­se do­stá­vá fi­nál­ní in­for­ma­ci s ma­te­ma­tic­kým vý­po­čtem, pro­to­že tam jsou část­ky dá­ny pro­cen­ty. Je nám sdě­le­no: „Na opat­ře­ní čís­lo sedm jde to­lik a to­lik pe­něz.“ Asi jsme pod tím po­de­psa­ní, pro­to­že je to vý­sle­dek vý­zvy ja­ko ta­ko­vé. Ale my ne­má­me žád­nou pra­vo­moc, ani pro­stor se k to­mu ně­jak vy­ja­d­řo­vat.

O tom­to opat­ře­ní jsme ale ta­ky sa­mo­zřej­mě mlu­vi­li. Nejsme přá­te­li to­ho, aby Opat­ře­ní č. VII by­lo do­to­va­né, ne­bo roz­hod­ně ne v to­mhle roz­sa­hu. Byť se po­ku­sím být ďáblo­vým ad­vo­ká­tem. Z po­hle­du těch ža­da­te­lů, i když jsou ko­merč­ní­mi sub­jek­ty, po­sky­tu­jí čás­tí svých slu­žeb ve­řej­nou služ­bu. Těž­ko se dá po­sou­dit do ja­ké mí­ry, kde za­čí­ná ta ve­řej­ná služ­ba v pří­pa­dě di­va­dla. Jen­že na ja­ké šká­le to mě­řit? Ne­vím. Mož­ná se shod­ne­me, že je dob­ré, aby ve­řej­nost cho­di­la do di­va­dla a ne­trá­vi­la čas ně­ja­kým mé­ně hod­not­ným způ­so­bem, ať jdou…

Dom­brov­ská: Do Ka­li­chu…

Mo­tal: Ne­bo RockO­pe­ry.

Láz­ňov­ský: V ně­čem chá­pu zá­klad­ní lo­gi­ku to­ho opat­ře­ní. Pa­ma­tu­jí si do­by, kdy Opat­ře­ní č. VII ne­by­lo. Je­ho za­ve­de­ním se vý­raz­ně ome­zi­la, re­spek­ti­ve ukon­či­la, kaž­do­roč­ní dis­ku­ze s tě­mi­to di­va­dly. V ně­kte­rých uka­za­te­lích, ja­ko je po­čet di­vá­ků ne­bo soběstač­nost, by v tom běž­ném do­tač­ním sys­té­mu zís­ka­li spous­tu bo­dů, kdy­by tam by­ly, to mu­sí­me uznat. Zá­ro­veň ví­me, že to je ji­ný typ čin­nos­ti a cí­tí­me, že by ne­měl mít ve­řej­nou pod­po­ru. Ale ve fi­ná­le je slo­ži­té to za­rgu­men­to­vat, pro­to­že kri­té­ri­um, že ně­kdo pro­vo­zu­je di­va­dlo na zá­kla­dě to­ho, že chce do­sáh­nout zis­ku, ne­ní takhle jed­no­du­še vy­řa­zo­va­cím kri­té­ri­em pro gran­to­vé ří­ze­ní.

Dom­brov­ská: Ano, ne­ní. Ale má být za­řa­ze­no me­zi ostat­ní pro­jek­ty, pro­to­že po­řád je to di­va­dlo pře­ce. Proč má sa­mo­stat­nou ko­lon­ku?

Král (re­a­gu­je z pu­b­li­ka): Je to mi­mosys­té­mo­vé pře­ce.

Láz­ňov­ský: Sys­tém je na­sta­ve­ný, sys­tém je da­ný.

Mo­tal: Když jste mlu­vi­li o ve­řej­né služ­bě – což je sa­mo­zřej­mě ješ­tě na ji­nou dis­ku­zi – lo­gi­ka ve­řej­né pod­po­ry v zá­pad­ním svě­tě bý­vá vět­ši­no­vě ta­ko­vá, že vy­krý­vá to, co ten trh ne­ní scho­pen ob­slou­žit. Což ty­pic­ky jsou ex­pe­ri­men­tál­ní a al­ter­na­tiv­ní pro­jek­ty, kte­ré si na se­be vy­dě­lat ne­mů­žou z prin­ci­pu své čin­nos­ti. Ne z ne­schop­nos­ti, ale z prin­ci­pu.

Láz­ňov­ský: Je­nom je slo­ži­té říct, kde za­čí­ná to ko­merč­ní di­va­dlo.

Dom­brov­ská: To je v po­řád­ku, ne­ří­kej­me to – ale ne­má mít sa­mo­stat­nou ko­lon­ku a ji­ná mě­řít­ka.

Prů­dek: Já to ta­ky ne­chci há­jit, je to ale zá­klad­ní do­ku­ment, kte­rý je schvá­le­ný. Jsou to pra­vi­dla to­ho do­tač­ní­ho ří­ze­ní, a to kri­té­ri­um čís­lo sedm ne­ní ostat­ním di­va­dlům za­vře­né. Vy mů­že­te při­jít do kri­té­ria sedm, po­kud spl­ňu­je­te pod­mín­ky. Stej­ně tak kdo­ko­liv, kdo je v kri­té­riu sedm, si to mů­že roz­mys­let a říct: „Za­čnu žá­dat o ví­ce­le­té gran­ty.

Dom­brov­ská: Je to opat­ře­ní je­nom pro ko­merč­ní a vel­ká di­va­dla. Ale proč te­da ne­ma­jí stej­nou pri­o­ri­tu, vlast­ní ko­lon­ku ta, kte­rá by grant z pod­sta­ty své čin­nos­ti a pří­nos­nos­ti po­tře­bo­va­la? Když se růz­ně li­dí ze­ptá­te, co to zna­me­ná gran­to­vá pod­po­ra, když si za­dá­te do re­le­vant­ní­ho vy­hle­dá­va­če, co to zna­me­ná grant na umě­ní, prv­ní vě­ci, co jsou zmí­ně­ny, jsou: že se pod­po­ru­jí ty pro­jek­ty, kte­ré jsou ne­ko­merč­ní. To je sko­ro vždy na prv­ním mís­tě. Ná­sle­du­je, že ma­jí být so­ci­ál­ně an­ga­žo­va­né, kte­ré pod­po­ru­jí vý­voj obo­ru, kte­ré ma­jí di­va­del­ní oce­ně­ní, kte­ré jsou pro dě­ti, se­ni­o­ry. Na tom se na­ko­nec asi všich­ni shod­ne­me. A to sa­mo­zřej­mě ne­ní ko­lon­ka čís­lo sedm. A do­ta­ce do­stá­vá.

A pak je tu ona křeh­kost. Gran­to­vá pod­po­ra ve vě­dě, stej­ně ja­ko v umě­ní, slou­ží pře­de­vším k to­mu, aby ně­co no­vé­ho vznik­lo. Aby by­ly pod­po­ře­ny pro­jek­ty, kte­ré si ne­mů­žou z pod­sta­ty vě­ci na se­be vy­dě­lat. Aby tvůr­ci a věd­ci ex­pe­ri­men­to­va­li a po­sou­va­li obor dál. To by mě­lo být na prv­ním mís­tě. A když se po­dí­vám na vý­sled­ky le­toš­ních jed­no­le­tých gran­tů, tak mu­sím říct, že přes­ně ta­to di­va­dla le­tos pod­po­ře­na ne­by­la.

Ty nej­ví­ce křeh­ké – to je ter­mín va­ší ko­mi­se, vy ho ale po­u­ží­vá­te ja­ko vý­čit­ku –, ty nej­ví­ce křeh­ké pro­jek­ty, kte­ré jsou oprav­du vel­mi vý­znam­né pro obor a spo­leč­nost, jsou ne­pod­po­ře­né, ane­bo ma­jí tak ma­lé část­ky, že jsou vlast­ně směš­né, a nejsou vů­bec funkč­ní. Je to ně­ja­ké, jak ří­kal pan Sulžen­ko u prv­ní­ho ku­la­té­ho sto­lu, po­cuk­ro­vá­ní. Tak­že jste vy­ne­cha­li ne­bo po­cuk­ro­va­li ty­hle pro­jek­ty. A ješ­tě na­pí­še­te – ony jsou křeh­ké, tak­že my jim grant ne­dá­me. A pak je ta­dy ně­ja­ké opat­ře­ní čís­lo sedm, kte­ré sa­mo­zřej­mě po­tom pů­so­bí ja­ko čer­ve­ný hadr.

Tak­že ří­kám, že sys­tém v tu­to chví­li fun­gu­je přes­ně na­o­pak, než by měl z prin­ci­pu gran­to­vých pod­por fun­go­vat.

Láz­ňov­ský: No, je­di­né, na čem se ne­shod­ne­me, je, že ten sys­tém se sna­ží po­krýt ce­lý trh. Sa­mo­zřej­mě ko­merč­ní di­va­dla vám za­se řek­nou, že chtě­jí dě­lat ná­roč­něj­ší di­va­dlo, ná­roč­něj­ší umě­ní, ale ne­ma­jí na to ta­ky dost pro­střed­ků. Že pak mu­sí dě­lat ty nej­ko­merč­něj­ší ti­tu­ly a po­dob­ně. Ale o tom se asi ne­bu­du dál přít, pro­to­že jsme na jed­né lo­di. Sna­žil jsem se jen vy­svět­lit tu lo­gi­ku. Ale kdy­by to by­lo mo­je roz­hod­nu­tí, což ne­ní, a ne­ní to roz­hod­nu­tí do­tač­ní ko­mi­se, tak bych v opat­ře­ní sedm pod­po­ro­val mé­ně di­va­del men­ší část­kou, ane­bo vů­bec. Ale to ne­ní, bo­hu­žel, v na­ší, ani va­ší mo­ci.

Mo­tal: Tak v mo­ci na­ší ja­ko ob­ča­nů to snad, dou­fám, je.

Dom­brov­ská: Když ří­ká­te, že ko­merč­ní di­va­dla ta­ké chtě­jí dě­lat hod­not­něj­ší, pro­gre­siv­ní in­sce­na­ce, tak to sa­mo­zřej­mě snad­no do­hle­dá­te v opat­ře­ní čís­lo sedm, pro­to­že ty sub­jek­ty do­stá­va­jí do­ta­ce už ně­ko­lik let. Tak­že mys­lím, že vel­mi rych­lým po­hle­dem zjis­tí­me, že ty sta­ti­sí­ce až mi­li­o­ny, co do­sta­li, je ani ne­ved­ly k to­mu, aby mě­li hod­not­něj­ší re­per­toár.

Láz­ňov­ský: Ne­dá se to úpl­ně ově­řit, pro­to­že ne­ví­te, zda by ne­dě­la­li ně­co hor­ší­ho, kdy­by ty pe­ní­ze od magis­trá­tu ne­mě­li.

Mo­tal: Dě­ku­ji za dis­ku­zi. Pro­sím ny­ní o do­ta­zy z pu­b­li­ka.

Po skon­če­ní dru­hé­ho ku­la­té­ho sto­lu byl vět­ší pro­stor pro do­ta­zy z pu­b­li­ka, ho­vo­ří Voj­těch Bár­ta. FO­TO: AN­NA ČER­NÁ

Lu­cie Ingro­vá: Dob­rý den, já jsem Lu­cie Ingro­vá, Di­va­dlo Lás­ka. Já jsem se, pro­sím, chtě­la ze­ptat, jest­li ví­te, zda do­stal do­ta­ci ně­kdo, kdo za­žá­dal le­tos po­pr­vé, ane­bo po­dru­hé, ale po­pr­vé ji ne­do­sta­li. Jest­li jste vů­bec ně­ko­ho ta­ko­vé­ho le­tos pod­po­ři­li. Jest­li tře­ba zo­hled­ňu­je­te ta­ké to, že li­dé, kte­ří tře­ba de­set či pat­náct let pra­cu­jí v kul­tu­ře a roz­hod­li se otevřít svo­je vlast­ní di­va­dlo, za­lo­ži­li sou­bor. Jest­li ně­kdo z nich do­stal ce­lo­roč­ní grant na­po­pr­vé či na­po­dru­hé. Pro mě je to dů­le­ži­tá in­for­ma­ce.

Láz­ňov­ský: Mu­sím se při­znat, že teď­ka ne­mám pří­mou od­po­věď na va­ši otáz­ku, jest­li je v le­toš­ním do­tač­ním ří­ze­ní ta­ko­vý­to ža­da­tel, jest­li tam je ně­kdo no­vý, ko­ho jsme pod­po­ři­li. Ale te­o­re­tic­ky a sta­tis­tic­ky bu­de ta­ko­vých ža­da­te­lů asi re­la­tiv­ně má­lo, pro­to­že pro­střed­ků je oprav­du ne­do­sta­tek, a tím hůř se oprav­du ně­kdo no­vý do sys­té­mu do­sta­ne. Ale sa­mo­zřej­mě, že se to stá­vá, ne­bo stá­va­lo. Být pr­vo­ža­da­te­lem ne­zna­me­ná, že si řek­ne­me, to­ho do krouž­ku ne­pus­tí­me, na­o­pak to ani ne­ní vý­ho­da. Ale jak jsem ří­kal už dří­ve, byl bych vel­mi pro, aby no­vé pro­jek­ty mě­ly sa­mo­stat­ný okruh opat­ře­ní.  Za mě by by­lo fajn, kdy­by jed­no z opat­ře­ní by­lo za­mě­ře­ní na startu­py. Ale v tuhle chví­li to tak ne­ní.

Prů­dek: Z mé­ho po­hle­du sys­tém na­bí­zí ně­ja­kou pro­stup­nost. Když je ně­kdo pr­vo­ža­da­tel a žá­dá o jed­no­le­tou čin­nost a ko­mi­se mů­že těž­ko vi­dět je­ho prá­ci, tak se žá­dost hod­no­tí da­le­ko hůř. Je čas­těj­ší, že do­sta­ne spíš grant na je­den in­sce­nač­ní pro­jekt. To je pod­le mě ta ces­ta. Nej­pr­ve po­žá­dat o pod­po­ru in­sce­na­ce a pak te­pr­ve o jed­no­le­tou čin­nost.

Ingro­vá: Já jsem ne­chtě­la být kon­krét­ní, ale v tuhle chví­li mu­sím re­a­go­vat. My jsme po­pr­vé žá­da­li o jed­no­le­tý grant na rok 2025, le­tos jsme te­dy žá­da­li po­dru­hé. Po­pr­vé nám ko­mi­se vy­čet­la: ne­do­sta­teč­ně roz­po­lož­ko­va­ný roz­po­čet, ale při­mě­ře­ný, má­lo vý­stu­pů v rám­ci Čes­ké re­pub­li­ky, pro­to­že jsme mě­li víc před­sta­ve­ní v za­hra­ni­čí, dva roky jsme totiž pod­po­ro­va­li Ukra­ji­nu a udě­la­li jsme tam di­va­del­ní fes­ti­val, kam při­je­lo asi osm ti­síc li­dí. Tím pá­dem jsme mě­li má­lo me­di­ál­ních vý­stu­pů, kte­ré ale ne­by­ly ve­de­ny ja­ko po­vin­ná po­lož­ka žá­dosti. Ko­mi­se se ta­ké vy­já­d­ři­la, že jim pro­jekt při­jde umě­lec­ky pří­nos­ný v rám­ci Pra­hy, což mě hod­ně pře­kva­pi­lo. Ta­ké uved­la, že svou čin­nost prav­dě­po­dob­ně ne­zvlád­ne­me bez gran­tu, te­dy když do­sta­ne­me od magis­trá­tu niž­ší část­ku, tak to ne­zvlád­ne­me. A pro­to nám ko­mi­se ne­při­dě­li­la nic.

Na rok 2025 jsme do­sta­li re­zi­den­ci ve Ve­nu­ši ve Šveh­lov­ce, já jsem si půj­či­la pe­ní­ze, abychom moh­li ve Ve­nu­ši hrát. Ode­hrá­li jsme tam dva­náct vlast­ních před­sta­ve­ních, dal­ších šest před­sta­ve­ní v ko­pro­duk­ci, uved­li jsme pre­mi­é­ru, na kte­rou jsme do­sta­li grant osm­de­sát ti­síc ze Stát­ní­ho fon­du kul­tu­ry.

Za své pe­ní­ze jsem za­pla­ti­la ma­na­žer­ku, kte­rá mi po­má­ha­la s roz­poč­tem na dal­ší grant. Ta mi řek­la, že takhle roz­po­lož­ko­va­ný roz­po­čet, ja­ký jsme mě­li na rok 2025, ješ­tě ni­kdy ne­vi­dě­la, že ona to roz­hod­ně tak­to po­drob­ně u ji­ných gran­tů ne­pí­še. Ale by­li jsme ješ­tě po­drob­něj­ší. Na gran­tu pro rok 2026 jsem pra­co­va­la mě­síc. Byl to nej­lé­pe a nej­po­drob­ně­ji na­psa­ný grant, ja­ký jsem kdy ode­vzda­la. Mě­la jsem tam ně­ko­lik me­di­ál­ních vý­stu­pů z hra­ní v Čes­ku i v za­hra­ni­čí, i když to opět ne­by­la po­vin­ná pří­lo­ha. Ně­ko­li­krát jsem tam zmí­ni­la po­čet re­príz, kte­ré jsme do­ká­za­li udě­lat bez pod­po­ry magis­trá­tu.

A co se sta­lo. V po­sled­ním hod­no­ce­ní jsme mě­li ne­prav­di­vé in­for­ma­ce o tom, že jsme udě­la­li pou­ze tři re­prí­zy, ta­ky jsme le­tos by­li pro gran­to­vou ko­mi­si umě­lec­ky ne­hod­not­ní, pro­to­že prý exis­tu­je v Pra­ze dal­ších šest di­va­del, kte­ré dě­la­jí po­dob­né pro­jek­ty. A sa­mo­zřej­mě jsme spl­ni­li po­lož­ku do­po­ru­če­ní. Jed­ním z na­šich do­po­ru­či­te­lů byl bý­va­lý mi­nis­tr kul­tu­ry, dru­hou do­po­ru­či­tel­kou by­la dr­ži­tel­ka dvou Thá­lií. Ta­ké nám by­lo vy­čte­no, že má­me nad­hod­no­ce­ný roz­po­čet pro jed­not­li­vé uměl­ce, my ovšem uvá­dí­me pro her­ce dva a půl ti­sí­ce za před­sta­ve­ní, což je míň, než je do­po­ru­če­ný ho­no­rář mi­nis­ter­stvem kul­tu­ry. O ti­síc ko­run míň, ale dob­ře. Já ny­ní te­dy po­tře­bu­ju ra­du, pro­to­že za mnou sto­jí tři­cet li­dí, kte­ří mi vě­ří, a já ne­vím, jak dlou­ho mi vě­řit bu­dou, pro­to­že po­díl dob­ro­vol­nic­ké prá­ce je v pod­sta­tě sto­pro­cent­ní.

Teď je to asi hod­ně emo­ci­o­nál­ní, pro­to­že já jsem se do­sta­la do osob­ní­ho dlu­hu, na­še­mu pro­jek­tu na­pros­to vě­řím, šla jsem po­lož­ku po po­lož­ce hod­no­ce­ní na mi­nu­lý rok, abych vše vy­svět­li­la a na­pra­vi­la. Ale stá­le jsme brá­ni ja­ko pr­vo­ža­da­te­lé, ač­ko­liv jsme na scé­ně čty­ři roky. A je­di­ná od­po­věď na to je, že na jed­no­le­té gran­ty je má­lo pe­něz a nelze pro­ra­zit skle­ně­ný strop, po­kud jsme no­vé di­va­dlo. Mně je ale šestatři­cet, v di­va­dle se po­hy­bu­ji dva­náct let, všich­ni mí ko­le­go­vé jsou etablo­va­ní, jen jsme se teď roz­hod­li dě­lat di­va­dlo ji­nak. Ve­nu­še ve Šveh­lov­ce to oce­ni­la. Oce­nil to ta­ké Per­form­C­zech, kte­rý nám umož­nil v ro­ce 2024 udě­lat ob­ří me­zi­ná­rod­ní pro­jekt. Jak ale má­me pro­ra­zit v Pra­ze – ne­ví­me.

Dě­ku­ji a omlou­vám se, že jsem si pro­stor tak uzmu­la.

Mo­tal: Já vím, že se ne­chce­te vy­ja­d­řo­vat k jed­not­li­vým žá­dos­tem, ale mys­lím si, že to­hle vo­lá­ní do ne­be má ně­ja­kou obec­něj­ší ro­vi­nu, tak se ptám, jest­li na ně­ho chce­te re­a­go­vat.

Láz­ňov­ský: Vy jste po­lo­ži­la otáz­ku, jest­li pr­vo­ža­da­tel má šan­ci pro­jít. My jsme vám od­po­vě­dě­li, že to ne­ní kri­té­ri­um, že šan­ce je. Obec­nou od­po­věď jste do­sta­la, tak ne­vím, proč vás to tak roz­lí­ti­lo. Roz­hod­nu­tí ko­mi­se ale mů­že­te ne­chat pro­zkou­mat, když se ob­rá­tí­te na od­bor pro kul­tu­ru. Ale kon­krét­ní ra­du oprav­du ne­mám.

Ingro­vá: Já jsem chtě­la hlav­ně re­a­go­vat na va­ši od­po­věď, že ja­ko pr­vo­ža­da­te­lé ne­má­me co uká­zat. Sna­ži­la jsem se po­psat, co všech­no má­me za se­bou, co jsme zlep­ši­li, jak nás vní­má část ve­řej­nos­ti a že jsme by­li schop­ni udě­lat za vlast­ní pe­ní­ze ně­ko­lik před­sta­ve­ní. A stej­ně to ne­mě­lo žád­ný vý­sle­dek. Ko­mi­se má no­vé a ji­né při­po­mín­ky, kte­ré spíš vy­pa­da­jí ja­ko zá­stup­né dů­vo­dy.

Láz­ňov­ský: To by­lo myš­le­né ta­ky obec­ně, že po­kud je ně­kdo pr­vo­ža­da­tel, tak prav­dě­po­dob­ně ne­má co uká­zat a má to těž­ší.

Mo­tal: Já zo­pa­ku­ju, že z na­še­ho se­tká­ní bu­de vzni­kat tex­to­vý zá­znam, tak­že už je­nom to­to svě­dec­tví vní­mám ja­ko dů­le­ži­té. Než dám slo­vo dal­ším, tak po­zna­me­nám, že vy jste udě­la­li ma­xi­mum pro to, abys­te na­pl­ni­li všech­na kri­té­ria a chtě­li jste pod­po­ru vlast­ně pro startup. My jsme za­tím de­ba­to­va­li pře­de­vším o ex­pe­ri­men­tál­ních pro­jek­tech, jak to ma­jí v po­sled­ních le­tech těž­ké a jak je pod­le kri­té­rií sys­tém vy­ha­zu­je, ne­pod­po­ru­je. Ale ve chví­li, kdy vy hra­je­te startu­po­vou hru, tak vás to ze sys­té­mu vy­ho­di­lo ta­ky.

Láz­ňov­ský: Já bych chtěl krát­ce re­a­go­vat. Z mé­ho osob­ní­ho po­hle­du je špat­ně, že ne­ní mož­né startu­py bo­ni­fi­ko­vat.  

Mo­tal: Do­tač­ní me­cha­nismy fun­gu­jí v ne­ná­ro­ko­vém re­ži­mu, což se čas­to ofi­ci­ál­ně zmi­ňu­je. Mož­nos­ti ně­ja­ké obra­ny či dis­ku­ze jsou pak pro ža­da­te­le vel­mi ome­ze­né. To je pro­blém. Dal­ší do­taz, pro­sím.

Lin­da Straub: Já jsem Lin­da Straub ze Spielraum Kollek­tiv. Můj do­jem z po­sled­ních let je, že jsou kri­té­ria na­sta­ve­na až moc byz­ny­so­vě. Tro­chu mi to při­po­mí­ná si­tu­a­ci ko­lem u nás ne­do­ta­že­né­ho sta­tu­su uměl­ce, kdy jsem ja­ko di­va­del­ní tvůr­ky­ně ve­de­ná ja­ko pod­ni­ka­tel­ka a mu­sím spl­ňo­vat s mý­mi legrač­ní­mi pří­jmy kri­té­ria, kte­rá jsou na­sta­ve­na na pod­ni­ka­te­le. A ta­dy se mi to tro­chu zr­ca­dlí. Ta­ky má­te na ma­lé sou­bo­ry po­ža­dav­ky, kte­ré ne­mo­hou z pod­sta­ty své čin­nos­ti spl­nit. Za­jí­ma­vá mi ale při­pa­da­la myš­len­ka, aby o di­va­del­ních po­či­nech, kte­ré jsou mi­mo rá­mec sou­čas­ných hod­no­tí­cích kri­té­rií, kte­ré jsou ex­pe­ri­men­tál­ní, roz­ho­do­va­li dra­ma­tur­go­vé fes­ti­va­lů ja­ko je …příští vlna/next wa­ve…, fes­ti­va­ly, kte­ré jsou ve Ve­nu­ši, Ma­lá in­ven­tu­ra a jim po­dob­né. To mi při­jde smys­lu­pl­né.

A mo­je otáz­ka te­dy zní, jak se dá do­sáh­nout to­ho, aby ty­hle fes­ti­va­ly mě­ly do­sta­tek fi­nan­cí, aby to oprav­du moh­ly dě­lat. Všech­ny totiž ma­jí v sou­čas­né do­bě kri­tic­ký ne­do­sta­tek fi­nan­cí. Kde je te­dy ces­ta k zá­chra­ně ex­pe­ri­men­tál­ní­ho di­va­dla? Pro­to­že evi­dent­ně to ne­ní pro­to, že by psa­li špat­ně žá­dosti.

Prů­dek: Sys­tém teď na­bí­zí mož­nost eva­lu­a­ce. A to­hle, co ří­ká­te, je přes­ně pří­pad, kte­rý se dá za­nést. Je te­dy dů­le­ži­té ta­ko­vý pod­nět po­slat na od­bor kul­tu­ry a stát se re­le­vant­ním part­ne­rem v dis­ku­zi. Pro­to­že když chce­te sys­tém upra­vit, tak se to­mu mu­sí­te vě­no­vat a na­vr­ho­vat úpra­vy, kon­krét­ní ře­še­ní.

Láz­ňov­ský: Už jsme to ří­ka­li v prů­bě­hu sto­lu – nej­lo­gič­tej­ší ces­ta je tla­čit změ­ny přes Aso­ci­a­ci ne­zá­vis­lých di­va­del, kte­rá by mě­la lob­bo­vat za zlep­še­ní pod­mí­nek pro ex­pe­ri­men­tál­ní di­va­dla a za změ­nu sys­té­mu pod­po­ry kul­tu­ry obec­ně. Ne­ní to ale leh­ká a krát­ká ces­ta. Mu­sím ale zo­pa­ko­vat, že se ko­mi­se roz­hod­ně ne­za­mě­řu­je pro­ti ex­pe­ri­men­tál­ní­mu di­va­dlu a no­vým pro­jek­tům, ale bo­hu­žel se to tak v po­sled­ních le­tech pro­je­vu­je, pro­to­že jed­no­le­té do­ta­ce ma­jí kle­sa­jí­cí ten­den­ci a vět­ši­na ex­pe­ri­men­tál­ních pro­jek­tů spa­dá do té­to sek­ce. Ne­do­sta­tek pe­něz se pro­je­vu­je ny­ní nej­víc ta­dy.

Mo­tal: Dě­ku­ju, ješ­tě než dám pro­stor pro dal­ší do­taz ne­bo re­ak­ci, tak mu­sím ří­ci, že jsme zva­li ke ku­la­té­mu sto­lu ta­ké Len­ku Havlí­ko­vou, ře­di­tel­ku Aso­ci­a­ce ne­zá­vis­lých di­va­del, ale ta na po­zvá­ní ne­re­a­go­va­la a je­jí hlas ta­dy oprav­du chy­bí.

Šu­po­vá: Můžu ješ­tě krát­ce za­re­a­go­vat? My dě­lá­me umě­lec­ké re­zi­den­ce v rám­ci ce­lo­roč­ní­ho pro­vo­zu i v rám­ci fes­ti­va­lů, kte­ré fun­gu­jí dob­ře, zá­jem je ob­rov­ský, má­me dra­ma­tur­gic­kou ra­du, čas na osob­ní schůz­ky a su­per­vi­ze. Ně­kte­ré z pro­jek­tů jsou vel­ký risk, kte­rý ne­vy­jde, ně­co se  na­o­pak na re­per­toá­ru udr­ží i tři roky a má vel­ký me­di­ál­ní ohlas. Vě­řím, že do­my a fes­ti­va­ly by do­ká­za­ly ex­pe­ri­ment do vel­ké mí­ry vy­vo­lá­vat a spra­vo­vat.

Prů­dek: Jsem za­stán­ce ta­ko­vých mo­de­lů, ale mu­sí se ode­hrát de­ba­ty, pro­to­že kdo­ko­li chce pro­sa­dit změ­nu, do­čká se ně­ko­li­ka pro­ti­ná­zo­rů a uvnitř sek­to­ru se za­čne ode­hrá­vat bitva. Vý­sled­kem pak je, že se ni­kdo ne­shod­ne s ni­kým. Ale když de­ba­tu ne­zá­vis­lý sek­tor zvlád­ne a k magis­trá­tu vy­šle ně­ja­kou spo­leč­nou zprá­vu o tom, co je tře­ba změ­nit, tak to magis­trát mu­sí je­di­ně při­ví­tat.

Láz­ňov­ský: Je skvě­lé, že je ně­co, na čem se sho­du­je­me, tak­že by by­lo dob­ré ší­řit dál te­nhle ná­zor. Je­nom upo­zor­ním na jed­nu věc, kte­rou se v sys­té­mu hod­no­ce­ní po­tý­ká­me, a to je, že ne­ní čas­to jas­né a nejsou na to pra­vi­dla, jak se sklá­da­jí do­ta­ce na pro­voz. Kaž­dý má ji­ný pro­dukč­ní mo­del, ně­kdo sou­bo­rům ne­dá­vá nic než pro­stor, ně­kdo za­pla­tí vznik in­sce­na­ce, víc, míň, tro­chu. A špat­ně se to ny­ní po­rov­ná­vá.

Prů­dek: A ďá­bel se skrý­vá v de­tai­lu.

Ingro­vá: Má to sa­mo­zřej­mě ně­ko­lik otaz­ní­ků, pro­to­že je ta­ké dů­le­ži­té, aby sou­bo­ry dis­po­no­va­ly vlast­ním roz­poč­tem, kte­rý mu­sí vy­účto­vat, aby se na­u­či­ly fun­go­vat v sys­té­mu. Ne­mo­hou být jen sou­čás­tí pro­dukč­ní­ho do­mu, kte­rý pak roz­ho­du­je úpl­ně o všem. Mi při­pa­dá spíš smys­lu­pl­né, aby by­la v gran­tech pod­ka­te­go­rie ex­pe­ri­men­tál­ní di­va­dlo, aby pr­vo­ža­da­te­lé mě­li vět­ší šan­ci, aby se hle­dě­lo ví­ce na to.

Voj­těch Bár­ta: Jsem Voj­těch Bár­ta z Che­mic­ké di­va­dla. Chci moc po­dě­ko­vat za to, že se dis­ku­ze ode­hrá­vá a že je v ote­vře­ném du­chu. 

Za se­be mu­sím říct, že ta­ké spat­řu­ji kri­té­ria ja­ko spí­še byz­ny­so­vá a v hod­no­ce­ních ko­mi­se se le­tos
ob­je­vu­jí fak­tic­ká ne­do­pat­ře­ní. Ne­chci s tím zvlášť otra­vo­vat, ale pře­ce jen řek­nu na­ši zku­še­nost. Dlou­ho­do­bě jsme od hlav­ní­ho měs­ta do­stá­va­li cel­kem má­lo pe­něz, vět­ši­nu na­še­ho roz­počtu tvo­ři­ly spíš pro­střed­ky z mi­nis­ter­stva kul­tu­ry ne­bo ze Stát­ní­ho fon­du kul­tu­ry, dlou­ho­do­bě te­dy vní­mám ně­ja­ký roz­por me­zi ná­mi a kri­té­rii gran­tu hlav­ní­ho měs­ta Pra­hy, a to přes­to­že v Pra­ze vý­raz­ně pů­so­bí­me. A mám po­tře­bu upo­zor­nit na pa­ra­do­xy, kte­ré jsem le­tos vi­děl ve ví­ce hod­no­ce­ní žá­dos­tí.

Čas­to se ar­gu­men­tu­je, že má­me pře­mrš­tě­né roz­počty, a to mi při­jde ne­ho­ráz­né. Otáz­ka je, s čím pro­jek­ty srov­ná­vá­te. Ale jest­li to chce­me srov­ná­vat s pří­spěv­ko­vý­mi or­ga­ni­za­ce­mi ne­bo s ně­kým, kdo kon­ti­nu­ál­ně vy­tvá­ří di­va­del­ní čin­nost ve srov­na­tel­né kva­li­tě s ná­mi, ne­bo to je ješ­tě ji­nak. Rád bych upo­zor­nil na to, že neje­nom v pří­pa­dě Che­mic­ké­ho di­va­dla roz­po­čet pře­mrš­tě­ný roz­hod­ně ne­ní. Na­o­pak. A ta­ko­vou for­mu­la­ci po­va­žu­ji za vel­kou fak­tic­kou chy­bu. Ne­chci, aby de­ba­ta smě­řo­va­la k na­še­mu di­va­dlu, přes­to­že ne­do­ká­žu asi teď ji­nak, mu­sím zmí­nit kon­krét­ní pří­pa­dy. Dal­ší vý­t­ka od ko­mi­se, kte­rou vní­mám ja­ko ne­spra­ved­li­vou, je níz­ký do­sah pro­jek­tů. V na­šem pří­pa­dě se v hod­no­ce­ní pří­mo pí­še, že má­me spí­še ko­mu­nit­ní do­pad. Což je pa­ra­dox­ní vzhle­dem k obec­ně vel­ké re­fle­xi na­šich pro­jek­tů. A na­víc jsou v sou­la­du s dlou­ho­do­bou kul­tur­ní vi­zí hlav­ní­ho měs­ta Pra­hy, kde se mi­mo ji­né o ko­mu­nit­ní a pe­ri­fer­ní kul­tu­ře dost pí­še. Na­še před­sta­ve­ní mo­hou fun­go­vat ko­mu­nit­ně, zá­ro­veň ale ma­jí dost vel­ký do­pad. Sa­mo­zřej­mě ne­ma­jí ob­rov­skou ná­vštěv­nost, což je dá­no i tech­nic­ký­mi li­mi­ty před­sta­ve­ní. Ale do­pad, i me­di­ál­ní, je vel­ký. Tak­že mě mr­zí, že když dě­lá­me kul­tu­ru v ně­ja­ké lo­ka­li­tě, kde kul­tu­ra ne­ní, přes­to­že vi­ze hlav­ní­ho měs­ta Pra­hy je ší­řit kul­tu­ru i na pe­ri­fe­rie, je nám to vy­tý­ká­no.

Tak­že se při­dá­vám k ná­zo­ru, že asi po­tře­bu­je­me opat­ře­ní čís­lo osm, aby nás chrá­ni­lo. Hlav­ně když je mož­né v sed­mič­ce roz­dě­lit pe­ní­ze čis­tě ko­merč­ním sub­jek­tům, a to jen pro­to, že exis­tu­jí.

Láz­ňov­ský: Sa­mo­zřej­mě mluv­te o svých kon­krét­ních pro­jek­tech, to by by­lo zvlášt­ní, kdy­bys­te se sna­ži­li mlu­vit o ně­kom ji­ném, my je­nom tr­vá­me na tom, že ne­bu­de­me re­a­go­vat na kon­krét­ní hod­no­ce­ní a vý­sled­ky.

Ho­vo­řil jste o ně­ja­ké byz­ny­so­vos­ti hod­no­tí­cích kri­té­rií, což pri­már­ně vy­chá­zí z to­ho, že se Pra­ha roz­hod­la sjed­no­tit kri­té­ria na­příč jed­not­li­vý­mi ob­last­mi fi­nan­co­vá­ní. To zna­me­ná, že jsou stej­ná pro so­ci­ál­ní od­bor, sport, kul­tu­ru a tak dá­le. A pro­to jsou to obec­ná slo­va ja­ko po­třeb­nost, účel­nost, efek­ti­vi­ta a tak dá­le. Ale od­bor kul­tu­ry pod ta­to slo­va vlo­žil ob­sah apli­ko­va­ný na kul­tur­ní sfé­ru, vlo­žil tam i ně­ja­ká pod­kri­té­ria a my je na­víc ně­ja­kým způ­so­bem vy­klá­dá­me, pro­to­že jsme li­di, kte­ří pře­mýš­lí ori­gi­nál­ním způ­so­bem. Chá­pu, že kri­té­ria ne­pů­so­bí ele­gant­ně, ne­bo vy­pa­da­jí tře­ba i ne­přá­tel­sky, ale jsou to je­nom po­jme­no­vá­ní, kte­ré ne­ma­jí vliv na vý­sle­dek. Jsou da­né sys­té­mem sho­ra.

Da­vid Ze­lin­ka: Jme­nu­ji se Da­vid Ze­lin­ka a ve­du sou­bor Teď ná­dech a leť. Mám ješ­tě na zá­věr po­tře­bu vy­ty­čit po­le čás­teč­né­ho ne­po­ro­zu­mě­ní, kte­ré zvět­šu­je na­ši frustra­ci, pro­to­že se pro­blémy zby­teč­ně hle­da­jí jin­de.

Když jste dří­ve řek­li, že mů­že­me ta­ky žá­dat o do­ta­ci v Opat­ře­ní č. VII, tak ne­mů­že­me, pro­to­že ne­má­me pat­náct ti­síc pro­da­ných vstu­pe­nek, a to z pod­sta­ty na­ši čin­nos­ti. Když padlo, že si mů­že­me za­ří­dit ma­na­že­ra, kte­rý nám dá do po­řád­ku re­kla­mu a roz­počty, tak ne­mů­že­me, pro­to­že ho ne­má­me z če­ho za­pla­tit, teď totiž fun­gu­je­me na bá­zi dob­ro­vol­né prá­ce. Oprav­du nám ne­po­mů­že No­vá síť a po­dob­né or­ga­ni­za­ce, pro­to­že my má­me s gran­ty dost zku­še­nos­tí, pro­blém ne­ní v tom, že ne­ví­me, jak na­psat žá­dost, ani v tom, že je na­psá­na špat­ně. Ty­to or­ga­ni­za­ce zkrát­ka ne­ví nic, co bych za lé­ta čin­nos­ti v di­va­dle ne­vě­děl ta­ky. Ta­ky vní­mám mno­há slov­ní hod­no­ce­ní ko­mi­se ja­ko za­vá­dě­jí­cí. Na­še roz­počty jsou oprav­du mi­ni­ma­li­zo­va­né, pla­tí­me uměl­cům mé­ně, než jsou obec­ná do­po­ru­če­ní, a tak dá­le.

To ne­by­ly vý­tky, jen jsem shr­nul ne­po­ro­zu­mě­ní, kte­ré jsem po­zo­ro­val při de­ba­tě. Dě­ku­ji.

Láz­ňov­ský: Sa­mo­zřej­mě ne­mů­že­te dát žá­dost do Opat­ře­ní č. VII, když ne­spl­ňu­je­te kri­té­ria, ale oni za­se ne­mů­žou po­dat žá­dost do opat­ře­ní pro­fi­lo­vé fes­ti­va­ly. Opat­ře­ní jsou zkrát­ka ně­ja­kým způ­so­bem na­sta­ve­na. Teď je ta pra­vá chví­le se za­čít in­ten­ziv­ně ba­vit o tom, jest­li jsou na­sta­ve­na dob­ře. Co pod­po­ro­vat chce­me a ne­chce­me. Jak ta­dy už ně­ko­li­krát padlo, od roku 2027 má být do­tač­ní sys­tém ak­tu­a­li­zo­va­ný a re­vi­do­va­ný.

Mo­tal: Dě­ku­ji všem za de­ba­tu. S ča­so­pi­sem Dí­lo bu­de­me v dis­ku­zích po­kra­čo­vat.

News­let­ter

Při­hlas­te se k od­bě­ru na­še­ho news­let­te­ru a do­stá­vej­te pra­vi­del­ně in­for­ma­ce nejen o no­vých čís­lech ča­so­pi­su, ale i udá­los­tech po­řá­da­ných ko­lek­ti­vem Dí­la!

Ne­spa­mu­je­me! Dal­ší in­for­ma­ce na­lez­ne­te v na­šich zá­sa­dách ochra­ny osob­ních úda­jů.

V AKTUÁLNÍM ČÍSLE: