Sna­ha zma­po­vat vše při­po­mí­na­la běh pro­ti po­hyb­li­vým scho­dům, přes­to vám na­bí­zím vzo­rek svých nej­vět­ších kul­tur­ních zá­žit­ků již téměř uply­nu­lé­ho roku. Nej­pr­ve se za­stav­me v di­va­dle.

Po­kud si mys­lí­te, že imer­ziv­ní di­va­dlo už vás ne­má čím pře­kva­pit, Ka­ra­va­na vás vy­ve­de z omy­lu. Tvůr­ci z Po­me­zí ten­to­krát (téměř) od­ho­di­li scé­nář a po­su­nu­li se smě­rem k to­tál­ní imer­zi, v níž se hra­ni­ce me­zi re­a­li­tou a fik­cí roz­pouš­tí. Vstu­pu­je­te do osa­dy u ba­ži­ny pl­né (ja­ko vždy) ori­gi­nál­ních a pro­myš­le­ných po­stav, kde se v ma­rin­got­kách mí­sí vů­ně gu­lá­še s tó­ny ba­n­ja a kde se oby­čej­ný ve­čer pod rouš­kou tmy mě­ní v mystic­ký zá­ži­tek. Če­ká vás sto pa­de­sát mi­nut oprav­do­vé­ho ži­vo­ta, kte­rý se vám do­sta­ne pod ků­ži tak hlu­bo­ko, že se vám z něj ne­bu­de chtít zpět.

Křeh­ká pe­t­ro­hrad­ská du­še upro­střed Ev­ro­py – ta­ko­vý je rus­ký per­for­mer Ar­ťom To­mi­lov, kte­rý na fes­ti­val Di­va­del­ná Nit­ra ne­při­ve­zl jen di­va­dlo, ale uni­kát­ní „do­ku­men­tár­ní flow“. Je­ho dok tok za­čí­ná ja­ko ne­vin­né spo­lu­tvůr­čí au­to­ma­tic­ké psa­ní, kte­ré se zá­hy pro­mě­ní v očist­ný ri­tu­ál, v němž se skr­ze sdí­le­né ti­cho ob­na­žu­jí ty nej­ni­ter­něj­ší po­ci­ty. To­mi­lo­vo­va pří­tom­nost na slo­ven­ském fes­ti­va­lu by­la ži­vou­cím dů­ka­zem, že i v do­bě vá­leč­né­ho kon­flik­tu (a ri­zi­ka pro tvůr­ce s ním spo­je­ná) di­va­dlo fun­gu­je ja­ko bez­peč­ný pří­stav, for­ma ko­lek­tiv­ní te­ra­pie.

Film Ho­di­na zmi­ze­ní di­vá­ky při­mě­je za­po­me­nout na všech­no, co ví o mo­der­ním ho­ro­ru. Za­ch Cre­g­ger le­tos na­ser­ví­ro­val žán­ro­vý gem, kte­rý se obe­jde bez la­ci­ných „le­ka­ček“ a klišé. Je to skvost, kte­rý mis­tr­ně bu­du­je du­si­vé na­pě­tí, aby ho v ne­če­ka­ných mo­men­tech pro­ří­zl čer­ným hu­mo­rem. Je to sple­ti­tý, ne­před­ví­da­tel­ný a v tom nej­lep­ším slo­va smys­lu zne­po­ko­ji­vý zá­ži­tek. Jed­no­znač­ně nej­lep­ší ho­ror roku, u kte­ré­ho se bu­de­te bát, smát a ne­vě­říc­ně krou­tit hla­vou zá­ro­veň. Upír­ský mý­tus vstal z mrtvých a má tvář Mi­cha­e­la B. Jor­da­na – hned dva­krát.

Co­o­gle­ro­va fil­mo­vá no­vin­ka Hříš­ní­ci je hyp­no­tic­kou, vi­zu­ál­ně pod­ma­ni­vou jízdou do dus­né at­mo­sfé­ry ame­ric­ké­ho ji­hu 30. let, kde se se­gre­ga­ce mí­sí s nad­při­ro­ze­nem. To, co sní­mek po­vy­šu­je na uni­kát­ní po­čin, je nejen he­rec­ký kon­cert Jor­da­na ve dvoj­ro­li bra­trů, ale pře­de­vším prá­ce s hud­bou a rytmem, kte­rá z fil­mu dě­lá smys­lo­vý (či snad smy­sl­ný?) zá­ži­tek.

Ně­kte­ré kni­hy pře­čte­te, ji­né vás „sme­tou z po­vrchu zem­ské­ho“. Kle­o­pa­t­ra a Fran­ken­stein pat­ří do té dru­hé ka­te­go­rie. Ač­ko­liv au­tor­ka lo­ni vy­da­la no­vin­ku Se­st­ry Blu­e­o­vy, je­jí de­but z roku 2022, zů­stá­vá ne­pře­ko­na­ným, na­pros­to do­ko­na­lým dí­lem. Je to bouř­li­vá, vtip­ná, a při­tom de­vas­tu­jí­cí kro­ni­ka jed­né lás­ky, kte­rá ply­ne s leh­kos­tí, ja­kou u sou­čas­né pró­zy má­lo­kdy za­ži­je­te. Mellors vy­sta­vě­la po­sta­vy tak pů­vab­né a tra­gic­ké zá­ro­veň, že vás je­jich osud za­sáh­ne hlu­bo­ko a ne­pus­tí ani dlou­ho po do­čte­ní. Bo­les­ti­vé? Ano. Sto­jí to za to? Roz­hod­ně. A já jsem rá­da, že jsem le­tos tu­to kni­hu le­tos ob­je­vi­la.

Po­kud jste si stej­ně ja­ké já mys­le­li, že po Shu­g­gie Ba­i­no­vi už vás Dou­glas Stu­art ne­mů­že víc roz­se­kat, Mla­dej Mu­n­go vás prav­dě­po­dob­ně vy­ve­de z omy­lu. Je to drs­ná, špi­na­vá, ale zá­ro­veň ne­u­vě­ři­tel­ně něž­ná va­ri­a­ce na Ro­mea a Ju­lii v ku­li­sách děl­nic­ké­ho Glas­gow. Pří­běh pro­tes­tant­ské­ho Mu­n­ga a ka­to­lic­ké­ho Ja­me­se sklí­zí za­slou­že­né ova­ce po ce­lém svě­tě pro svou bru­ta­li­tu i křeh­kost. Stu­art pí­še tak, že se ko­lem vás roz­lé­vá pach lev­né­ho al­ko­ho­lu a zá­ro­veň cí­tí­te mo­tý­ly v bři­še. Dal­ší li­te­rár­ní zá­ži­tek, kte­rý bo­lí, ale kte­rý si pros­tě mu­sí­te do­přát.

(Úvod­ní fo­to­gra­fie je z in­sce­na­ce Ka­ra­va­na. FO­TO: TE­RA­ZA ŠOL­CO­VÁ)