Nej­vět­ší kul­tr­ní zá­ži­tek 2025 – Eri­ka Majdi­šo­vá

FO­TO­GRA­FIE 008

Délka: 3 min

Vánoce jsou obdobím klidu, míru… A také front, přejídání a vyčerpávajících debat o tom, co je opravdový kulturní zážitek.

Za­tím­co ně­kdo ne­dá do­pus­tit na Lous­káč­ka, ji­ný si s že­lez­nou pra­vi­del­nos­tí, te­dy po sto­pa­de­sá­té, pouš­tí ob­lí­be­nou po­hád­ku, já vám teď do­vo­lím vstou­pit do své osob­ní kul­tur­ní bub­li­ny. Abych si hned na úvod tro­chu při­hřá­la vlast­ní po­lívčič­ku (Vá­no­ce jsou pře­ce ča­sem upřím­nos­ti), za mě to by­la jed­no­znač­ně au­tor­ská in­sce­na­ce To­vár­na na lži To­má­še Louž­né­ho a Len­ky Dom­brov­ské, kte­rou jsme le­tos uved­li v rám­ci fes­ti­va­lu …příští vlna/next wa­ve… Vý­pra­vu jsem mě­la na svě­do­mí já. Když mlu­vím o To­vár­ně na lži, ne­mys­lím tím ani tak in­sce­na­ci, ja­ko spíš pro­ces, při kte­rém se uká­za­lo, že di­va­dlo je vel­mi so­fis­ti­ko­va­ná for­ma ko­lek­tiv­ní­ho ku­til­ství.

Mě­la jsem jas­nou vi­zi: svět po­hl­ce­ný ze­le­ní, in­va­ze pří­ro­dy, sou­boj lid­ské­ho s tím, co si ros­te, kam chce. Plán te­dy zněl jas­ně – do Jízdár­ny Sa­va­rin na­no­sí­me hlí­nu, břeč­ťan, ka­me­ny a stro­my. Vel­ké ná­pla­vo­vé stro­my. Oprav­du vel­ké ná­pla­vo­vé stro­my, kte­rým tak dá­me dru­hý ži­vot. A ve­d­le to­ho po­sta­ví­me a na­ta­há­me hro­ma­dy ka­be­lů a ha­dic.

Ni­kdo se prá­ce ne­bál, i když nás by­lo má­lo a pe­něz ješ­tě mé­ně. Když jsme ne­zkou­še­li, moh­li jsme vi­dět prak­tic­ky ko­ho­ko­li z tý­mu uma­za­né­ho od hlín s rý­čem, lo­pat­kou, ha­di­cí ne­bo ma­če­tou v ru­ce. V jed­nu chví­li se na­víc ob­je­vil i he­rec Pa­vel Ne­škud­la v pan­tof­lích, kte­rý, upo­zor­ňu­ji, s in­sce­na­cí ne­měl nic spo­leč­né, vy­zbro­je­ný ma­lou mo­to­ro­vou pil­kou. V ten mo­ment by­lo jas­né, že to­hle ne­ní jen in­sce­na­ce, ale ko­mu­nit­ní za­hrad­nic­ký ri­tu­ál s umě­lec­ký­mi am­bi­ce­mi.

A prá­vě ta­dy si do­vo­lím tvr­dit, že vzni­kl můj nej­vět­ší kul­tur­ní zá­ži­tek le­toš­ní­ho roku. Ne na je­viš­ti, ale v mo­men­tě, kdy se li­dé dob­ro­vol­ně roz­hod­nou po­mo­ci usku­teč­nit va­ši před­sta­vu, i když to zna­me­ná ta­hat hlí­nu a ka­me­ny, ře­zat stro­my a tvá­řit se, že to je na­pros­to nor­mál­ní pra­cov­ní den.

Po­kud bych vám ale mě­la do­po­ru­čit ně­co, co sto­jí za to vi­dět a ne­vy­ža­du­je gu­má­ky i od di­vá­ků, je to stu­dent­ský sní­mek Smrt ži­je mla­dé­ho re­ži­sé­ra Luká­še Va­cu­ly. Je­mu i ce­lé­mu štá­bu gra­tu­lu­ji k to­mu, že se film do­stal do fi­ná­le stu­dent­ské­ho Os­ca­ro­vé­ho vý­bě­ru v USA – což je sa­mo o so­bě kul­tur­ní vý­kon hod­ný po­zor­nos­ti.

Mě osob­ně nej­víc okouz­lil vi­zu­ál: všech­na ta špí­na, za­šlost a es­te­ti­ka, kte­rá vás nu­tí cí­tit se lehce ne­kom­fort­ně. Zvlášt­ní zmín­ku si za­slou­ží dlou­hé zá­bě­ry bez stři­hu a pre­ciz­ní cho­re­o­gra­fie her­ců. Mě­la jsem mož­nost se je­den den ob­je­vit na pla­ce a by­lo fas­ci­nu­jí­cí sle­do­vat, jak Lukáš i ve vel­mi mla­dém vě­ku do­ká­že s kli­dem di­ri­go­vat her­ce i po­hyb ka­me­ry tak, aby vzni­kl je­den ply­nu­lý vi­zu­ál­ní ta­nec. Bez kři­ku. Bez ma­če­ty při­pra­ve­né na her­ce. A to se po­čí­tá.

News­let­ter

Při­hlas­te se k od­bě­ru na­še­ho news­let­te­ru a do­stá­vej­te pra­vi­del­ně in­for­ma­ce nejen o no­vých čís­lech ča­so­pi­su, ale i udá­los­tech po­řá­da­ných ko­lek­ti­vem Dí­la!

Ne­spa­mu­je­me! Dal­ší in­for­ma­ce na­lez­ne­te v na­šich zá­sa­dách ochra­ny osob­ních úda­jů.

V AKTUÁLNÍM ČÍSLE: