V kalendáři se mi střídaly nápisy – koncert Frant. Lázně, ležím, DD Mole, ležím, točit Zákony, mytí garáže, koncert Liberec, pořádná virózka, žirafa Lenka NG, Kampus Hyb., zas asi viróza, koncert Hartmanice, Prestarium 10 mg, Hannah Liberec, točit Gerta Sch., zánět očí, točit Ml. Krev, Hradec, čtení z mé knihy, děsivá únava, točit Jossi, točit Bylo neb., Doksany…
A mezi tím jako leitmotiv se táhl urputný roční zápas se společenstvím vlastníků o výměně kotle. Jistě si pamatujete Havelkovu site-specific inscenaci na Masarykově nádraží, která mě mimochodem zasáhla mnohem více než později natočený film! Můžu vám ale prozradit, že in nature je to ještě horší zážitek.
No ano, z těch inscenací, které jsem většinou zdárně a úlevně zapomněla, se vylouplo pár skutečných zážitků! Například Wernisch v Národním divadle nebo Paní Dallowayová v Divadle Na zábradlí.
A když přimhouřím oči odvíjí se přede mnou záběry z čtyřdenního zájezdu do Paříže. V Centre Pompidou jsem totiž stihla ještě jednu ze dvou posledních výstav před jeho celkovou rekonstrukcí, bude totiž znovutevřeno až v roce 2030, a to malířky Suzanne Valadon. Také jsem obdivovala přímočarý výhled z terasy na střeše La Grande Arche de la Defénse táhnoucí se až k Louvru, zahrnující Place de la Concorde, Trocadéro a Vítězný oblouk. Zhlédla jsem celkem nepodařený kabaret a neodpustila jsem si skutečně nádhernou výstavu Davida Hockneyho v dechberoucím, fantastickém objektu Fondation Louis Vuitton od právě zesnulého architekta Franka Gehryho.
Poslední den v Paříži jsem na velmi nudné procházce – v tom zapadákově, kde jsme byli ubytováni – narazila uprostřed opulentních parkovišť na nízké skladové prostory, jaké známe z příměstských částí našich měst. K mému překvapení se do těchto rozlehlých nízkých objektů začaly trousit hudební nástroje; soustavy bicích, basy, trubky… Byla sobota a prázdný skladový prostor si pronajala diakonie evangelické církve. Její členové, kteří přišli z Konga před pětačtyřiceti lety, nás vřele vítali a pozvali jako hosty na sobotní modlitební shromáždění. Velmi netradiční Paříž. Jahen, s kořeny v Bratislavě, nám požehnal a my jsme se zúčastnili nádherného gospelového odpoledne.
Na konci roku, kdy jsem měsíc zápasila s virózkou a se zasaženým lícním nervem, tak vznešeně a odborně nazývaným trigeminus, dokonce i s covidem, jsem přesto odjela zpívat do Berlína, a také jsem stihla krásný koncert Norbiho Kovácse v podpalubí lodi Kamina. Poté jsem se konečně začala věnovat rekonvalescenci.
Posuďte sami – mohu seriózně říci něco o jednom největším kulturním zážitku roku 2025? Pokusím se o to snad příště, pokud mě zase neschvátí nějaký ten virus.
Tak hezký svátky a hezkej novej rok vám přeju!
(Úvodní snímek je z inscenace Paní Dallowayová. FOTO: KIVA)

