Fot­bal ne­ná­vi­dím. Ne­sty­dím se to říct. Ukrut­ná nuda. A to jsem se oprav­du sna­žil. Hlav­ně kvů­li tá­to­vi, kte­rý fot­bal tak mi­lu­je. Do mí­če jsem pár­krát kopnul, ale nic ve mně ne­za­plá­lo. Zku­sil jsem pak pa­siv­ní po­zi­ci u te­le­vi­ze, ale přes veš­ke­rou sna­hu mi při­šlo, že i tupé zí­rá­ní z ok­na je zá­bav­něj­ší. O to víc mě pře­kva­pi­lo, jak jsem se ba­vil u in­sce­na­ce ba­ní­ček, ale, ale, ale v re­žii Ja­na Hol­ce v os­t­rav­ském Di­va­dle Pet­ra Bez­ru­če.

Nej­vět­ší kul­tur­ní zá­ži­tek je dost ab­so­lut­ní ka­te­go­rie, ale di­va­del­ně to pro mě je od­váž­ná in­sce­na­ce. Je­jí od­va­ha ne­spo­čí­vá v ar­tist­ní for­mě, ale v chyt­ré prá­ci s oče­ká­vá­ním di­vác­tva. V sá­le by­lo mno­ho fa­nouš­ků slav­né­ho Ba­ní­ku Os­t­ra­va v dre­sech a šálách a přes ho­di­nu a půl se dí­va­li na in­sce­na­ci o vzta­hu pří­tom­ných her­ců k fot­ba­lu. A je tře­ba říct, že vztah ně­kte­rých z nich je stej­ně od­mí­ta­vý ja­ko ten můj. Mlu­ví o tom, jak je ne­zá­jem o fot­bal vy­lu­čo­val ze sku­pin, do kte­rých chtě­li pa­t­řit, ne­bo o spo­je­ní fot­ba­lu se ši­ka­nou a ná­si­lím, ze kte­ré­ho jde strach. Na­sta­vu­jí di­va­del­ně-fot­ba­lo­vým fa­nouškům mís­ty dost ne­mi­lo­srd­né zr­ca­dlo. K to­mu ale her­ci krás­ně za­zpí­va­jí ně­ko­lik cho­rá­lů a udě­la­jí si sran­du ze sprostých fot­ba­lo­vých ří­ka­nek, čímž si di­vá­ky, ale i fa­nouš­ky fot­ba­lu opět zís­ka­jí. Je to chyt­ré li­do­vé di­va­dlo. Způ­sob fot­ba­lu, kte­rý bych oce­nil i na střed­ní ško­le. A mož­ná by mi ten­krát po­dob­ná in­sce­na­ce po­moh­la uvě­do­mit si, že se ne­mu­sím při­způ­so­bo­vat vět­ši­ně, že mís­to ve spo­leč­nos­ti ma­jí i ti, kte­ří fot­bal ni­jak zvlášť ne­mi­lu­jí. Tře­ba ja­ko he­rec On­dřej Brett, kte­rý vždy tou­žil spíš po zpě­vu mu­zi­ká­lo­vé Jo­han­ky z Ar­ku.