„Je­de­me s Krej­čím pro pa­pír. Ne­chceš jet s ná­mi?“ Na­bí­dl mi v ro­ce 1999 ka­ma­rád fo­to­graf Vik­tor Kronbauer. Je­la jsem. Chtě­la jsem Ja­ro­sla­va Krej­čí­ho po­znat, pro­to­že do té do­by jsem ho zna­la jen z vy­prá­vě­ní.

By­lo to v do­bě, kdy di­gi­tál­ní fo­to­a­pa­rát byl ješ­tě v ko­léb­ce. Fo­to­gra­fo­va­li jsme teh­dy ana­lo­gem na kla­sic­ký film, za­ví­ra­li se v tma­vých míst­nos­tech či ve skří­ních, abychom moh­li na­vi­nout film do cív­ky vý­voj­ni­ce.

Pár mě­sí­ců po vý­le­tě pro pa­pír se ko­na­lo Praž­ské Quad­ri­en­na­le na praž­ském Vý­sta­viš­ti, kde měl pan Krej­čí vý­sta­vu fo­to­gra­fií ze své kni­hy Di­va­del­ní jar­ma­ra Alfréda Ra­do­ka a Ja­na Grossma­na. Trá­vil tam vět­ši­nu ča­su, aby mohl sle­do­vat re­ak­ce di­vá­ků, mohl se se­tkat s ka­ma­rá­dy z di­va­dla či za­svě­tit zá­jem­ce do ta­jů svých fo­to­gra­fií a je­jich vzni­ku.

Ja­ro­slav Krej­čí o so­bě ří­kal, že je gra­fik, kte­rý ne­mů­že ne­fo­to­gra­fo­vat. To­mu od­po­ví­da­ly i je­ho fo­to­gra­fie. Mě­ly ná­dech gra­fi­ky. Po­u­ží­val k to­mu růz­né tech­ni­ky. Na­pří­klad ve zvět­šo­va­cím pří­stro­ji oto­čil stra­no­vě ne­ga­tiv, pak osvět­lil oto­če­ný ten­ký pa­pír zva­ný do­ku­ment, a tím do­chá­ze­lo ke ztrá­tě os­t­ros­ti a po­su­nu do gra­fic­ké­ho ná­de­chu vý­sled­né fo­to­gra­fie. Ta­ké si ne­chá­val xe­ro­xo­vat fo­to­gra­fie na stro­ji ur­če­ném na xe­rox plá­nů. Měl své ob­lí­be­né co­py cen­t­rum, kde už vě­dě­li, co po­tře­bu­je. I ten xe­rox, kte­rý byl jen na plá­ny, při­blí­žil fo­to­gra­fii do gra­fic­ké po­do­by. Pa­nu Krej­čí­mu ne­šlo o os­t­rost, ale o cel­ko­vou at­mo­sfé­ru a ta­jem­ství. Na­víc ani ne­chtěl, aby čer­ná by­la úpl­ně čer­ná a bí­lá úpl­ně bí­lá, přál si, aby tam by­la ješ­tě tro­chu vů­le to po­su­nout.

Stá­le sly­ším ně­kte­ré je­ho vě­ty:

„Fo­to­gra­fie mu­sím mít ta­jem­ství.“

„Ne­fo­to­gra­fuj, co vi­díš, ale co o tom víš.“

„Den má 24 ho­din.“

Svo­je vý­sta­vy měl vždy peč­li­vě při­pra­ve­né a pro­myš­le­né. Měl schop­nost udě­lat vý­stav­ní sál z ja­ké­ho­ko­li pro­sto­ru. Ně­kdy po­vě­sil na do­mi­nant­ní mís­to nej­vět­ší tisk v po­do­bě již zmí­ně­né­ho xe­ro­xu, kte­rý dal pro­sto­ru no­vou po­va­hu a účel a zá­ro­veň leh­kost. Jin­dy po­vě­sil svo­je fo­to­gra­fie na ko­líč­ky na na­ta­že­ný pro­vá­zek. Pro­stor si uměl při­způ­so­bit i ctít, ga­le­rii ne­po­tře­bo­val, uměl si ji vy­tvo­řit.

Skr­ze své fo­to­gra­fie „po­dá­val zprá­vu o…“ Fo­to­gra­fo­vá­ní by­lo je­ho ži­vot, ale ten žil ru­ku v ru­ce s lid­mi a pro­stře­dím. Po­tře­bo­val být sou­čás­tí dě­ní a při­tom za­zna­me­ná­vat do­bu a je­jí změ­nu. Fo­to­graf bý­vá čas­to so­li­tér, pro­to­že se sám vy­čle­ňu­je po­hle­dem do hle­dáč­ku, ne­ní tak vi­dět, ne­ní fo­to­gra­fo­va­ný (hlav­ně v do­bách před ná­stu­pem mo­bi­lů, kdy se stal fo­to­gra­fem téměř kaž­dý), a při­ro­ze­ně tak sto­jí tro­chu mi­mo. Pan Krej­čí vy­vo­lá­val fo­to­gra­fie rych­le, tře­ba přes noc („den má 24 ho­din“), aby je mohl uká­zat re­ži­sé­ro­vi či her­cům dru­hý den či co nejdřív na dal­ší zkouš­ce. Ob­čas dí­ky je­ho fo­to­gra­fi­ím re­ži­sér ně­co po­změ­nil.

Zná­má je tak je­ho sé­rie Jak se ro­dí Hamlet. Do ro­le Hamle­ta byl ob­sa­zen Fran­ti­šek Ně­mec, kte­rý si o své ro­li po­ví­dal u sto­lu s re­ži­sé­rem Mi­rosla­vem Ma­cháč­kem. Krej­čí to­to po­ví­dá­ní a jem­né změ­ny ve vý­ra­zu Fran­tiš­ka Něm­ce za­zna­me­ná­val. Fo­to­gra­fo­val i zkouš­ky a na­ko­nec Hamle­ta na je­viš­ti. Rád „po­dá­val ty­to zprá­vy o...“

Mi­lé by­ly chvil­ky strá­ve­né s pa­nem Krej­čím a je­ho ži­vot­ní part­ner­kou Han­kou Ma­re­šo­vou v je­ho ate­li­é­ru na Kam­pě nad Čer­tov­kou. Stu­den­tům prý va­ří­val po­lév­ku, když mí­va­li ho­di­ny u něj v ate­li­é­ru. To jsem bo­hu­žel ne­za­ži­la, ale mě­la jsem rá­da různá po­se­ze­ní ne­bo Sil­vestr, kdy byl u nich v ate­li­é­ru prů­choďák. Mohl při­jít kdo­ko­li kdy­ko­li. Do­stal ně­co k pi­tí, chle­bíč­ky, kte­ré při­pra­vi­la Ha­nýž­ka a po­dá­va­la je se slo­vy „baš­ti“. To­pi­lo se v kam­nech, po­ví­da­lo se, po­jí­da­lo, po­pí­je­lo a čas ja­ko by se za­sta­vil. Pan Krej­čí se­děl v křes­le, na kte­rém před sa­me­to­vou re­vo­lu­cí se­dá­val a ze kte­ré­ho před­ná­šel pro­fe­sor Jan Pa­točka. Ob­čas nám ně­co uká­zal na svém vel­kém pra­cov­ním sto­le. Ok­nem by­lo vi­dět na setmě­lou Kam­pu, lam­py, ob­čas by­ly zven­ku sly­šet hla­sy.

Pan Ja­ro­slav Krej­čí byl vel­mi sil­ná a in­spi­ra­tiv­ní osob­nost a já jsem dodnes vděč­ná, že jsem se s ním moh­la se­tkat.

Svo­je vzpo­mí­ná­ní bych chtě­la za­kon­čit ješ­tě jed­nou je­ho vě­tou, kte­rou ří­kal svým stu­den­tům a kte­rá mi dodnes zní v uších: „Za­po­meň­te všech­no, co jsem vám ří­kal a dě­lej­te si to po svém. Te­pr­ve po­tom to bu­de­te vy.“