Se­dím v křes­le před ote­vře­ným ok­nem, za kte­rým řá­dí bouř­ka. Prá­vě jsem při­běh­la úpl­ně mokrá, ale úpl­ně šťast­ná z po­ci­tu vol­nos­ti, té vol­nos­ti, kte­rá se roz­trh­la se za­čí­na­jí­cí bouř­kou. Mé ša­ty le­ží pře­de mnou. Dí­vám se z ok­na na ví­ří­cí hro­my a bles­ky, kte­ré mě str­hu­jí… A ni­čí? Ok­no do­ko­řán, utí­rám vo­du, kte­rá vté­ká do po­ko­je. Už je tu kal­no, mok­ré stě­ny, ale já mu­sím mít ote­vře­né ok­no, mu­sím vi­dět a hma­tat bouř­ku, bouř­ku, kte­rá se zti­ší a za­se roz­bu­rá­cí tak, že ne­mo­hu mlu­vit, ne­mo­hu psát, ne­mo­hu ko­lem se­be nic vní­mat, jen če­kat, až do mé­ho po­ko­je vle­tí blesk a za­bi­je ve mně všech­ny po­ci­ty, ci­ty, pu­dy, vzte­ky člo­vě­ka. Člo­vě­ka, kte­rý ne­ní nic pro­ti to­mu bles­ku, pro­ti bouř­ce, kte­rá je teď pá­nem a cí­tí to. Kte­rá se za nic na svě­tě ne­ne­chá ovlád­nout.

Mo­je ok­no je do­ko­řán, mo­je ka­luž pod ok­nem je vět­ší a vět­ší, mo­je stě­ny jsou mok­ré, mo­je bles­ky a hro­my bu­rá­ce­jí ješ­tě ví­ce, pro­to­že jsou mo­je, pro­to­že mu­sí, pro­to­že mo­je je let­ní bouř­ka se straš­li­vým dusnem, s tma­vý­mi na­ku­pe­ný­mi mra­ky a na­pja­tým ti­chem. Je­nom já mo­hu cho­dit ven­ku a oče­ká­vat s na­pě­tím prv­ní blesk, za­tím­co ostat­ní pr­cha­jí do­mů se ší­le­ným vý­ra­zem v očích a jdou za­vřít ok­na, za­tím­co ostat­ní sbí­ra­jí dě­ti na uli­ci a pr­cha­jí do svých úkry­tů.

A já se pro­dí­rám tím dusnem a tma­vý­mi mra­ky, kde se v dál­ce na ob­zo­ru uká­že prv­ní blesk. Všech­no se uvol­ní. Vol­nost pad­ne i na mě a já utí­kám, bě­žím, lé­tám v tom deš­ti, bles­ky oko­lo mě lí­ta­jí, hro­my bi­jí a já vi­dím, jak se vy­jas­ňu­je, z tem­ně fi­a­lo­vé se stá­vá rů­žo­vá, z čer­né se stá­vá še­di­vá, na­ko­nec ble­dě­mod­rá a bí­lá! A to už le­je a le­je a le­je a já vi­dím, jak je­nom le­je.

A je po bouř­ce.