Me­zi­ná­rod­ní vy­pra­věč­ský fes­ti­val Ko­lo­toč pří­bě­hů sla­ví de­set let. Je­ho za­kla­da­tel­ka Mi­cha­la Pis­ka­čo­vá v roz­ho­vo­ru při­bli­žu­je, proč je vy­prá­vě­ní pří­bě­hů dů­le­ži­tou sou­čás­tí ži­vo­ta a ja­ká té­ma­ta bu­dou na le­toš­ním roč­ní­ku fes­ti­va­lu re­zo­no­vat. Ho­vo­ří ta­ké o au­ten­ti­ci­tě a sí­le sdí­le­ných pří­bě­hů.

Když za­vzpo­mí­ná­te na prv­ní roč­ní­ky Ko­lo­to­če pří­bě­hů, má­te po­cit, že je dnes fes­ti­va­lem, ja­ký jste chtě­la vy­tvo­řit?

Kaž­dý rok je ji­ným, je­di­neč­ným a skvě­lým fes­ti­va­lem. Je­di­ným své­ho dru­hu v Čes­ku. Je mým nej­ob­lí­be­něj­ším a je ja­ko dí­tě, tak­že si otáz­ky to­ho­to ty­pu ne­kla­du, kou­kám ko­lem se­be a do­pře­du a žas­nu, co z něj ros­te za oso­bi­tou enti­tu.

Co vás při­ved­lo k myš­len­ce za­lo­žit fes­ti­val sto­ry­tel­lin­gu v Čes­ku?

V ro­ce 2006 za­lo­ži­la pol­ská sku­pi­na Stud­nia O me­zi­ná­rod­ní fes­ti­val vy­pra­věč­ské­ho umě­ní ve Var­ša­vě. Jez­dím tam od prv­ní­ho roč­ní­ku a vy­ne­cha­la jsem jen pár­krát. Vždyc­ky jsem tam vi­dě­la de­sít­ky vy­pra­vě­čů a vy­pra­vě­ček a je­jich skvě­lá před­sta­ve­ní. Chtě­la jsem, aby to vi­dě­li a za­ži­li ta­ky li­di v Čes­ku. Ta­hle tou­ha se po­tka­la s tím, že rá­da a od­jak­ži­va po­řá­dám ak­ce, ob­zvlášť fes­ti­va­ly. Fes­ti­val je vy­ši­nu­tí z kaž­do­den­nos­ti, kte­ré po­tře­bu­je­me, aby nás ba­vi­lo být na svě­tě. Je to slav­nost, osla­va. Mám rá­da osla­vy. Ob­zvlášť osla­vy, kde se vy­prá­ví.

Mu­se­li jste na za­čát­ku pu­b­li­ku vy­svět­lo­vat, co vlast­ně sto­ry­tel­ling je? A mu­sí­te to dě­lat ješ­tě dnes?

Ano, vy­svět­lu­je­me to čas­to. I sa­mi so­bě a me­zi se­bou. Na ve­řej­nos­ti nej­čas­tě­ji vy­vra­cí­me do­mněn­ku, že sto­ry­tel­ling je čte­ní ne­bo psa­ní kní­žek. Sto­ry­tel­ling je ale ta­ky po­jem pro pre­zen­tač­ní a mar­ke­tingo­vé tech­ni­ky, a pro­to je v po­sled­ní do­bě tak po­pu­lár­ní. Pro­to ra­dě­ji po­u­ží­vá­me slo­vo vy­pra­věč­ství. Ale s tou po­pu­la­ri­tou bychom se sa­mo­zřej­mě rá­di svez­li. Na­ko­nec je pro nás do­ce­la uži­teč­né, když si mu­sí­me zno­vu a zno­vu uvě­do­mo­vat, co vlast­ně vy­pra­věč­ství ne­bo sto­ry­tel­ling je, co to vlast­ně dě­lá­me a proč a pro ko­ho.

V čem je le­toš­ní roč­ník spe­ci­fic­ký?

Sla­ví­me de­set let, prv­ní ku­la­ti­ny. Udr­žet v bě­hu tak­to okra­jo­vou, ve smys­lu ne­ma­in­stre­a­mo­vou věc vy­ža­du­je ur­či­tou za­bej­če­nost a ta­ky vel­kou pod­po­ru oko­lí, ocho­tu dob­ro­vol­ni­čit, ne­po­čí­tat zisk v pe­ně­zích, ale v ji­ném ty­pu ce­ni­ny. Ja­ko­že tře­ba v tom, že li­di jsou spo­lu a pro­ži­jí spo­lu ně­co pod­stat­né­ho, pro­to­že to na­bí­zí pří­běhy. Na le­toš­ní fes­ti­val se nám po­da­ři­lo zís­kat zdro­je, dí­ky kte­rým bu­de nej­pes­t­řej­ší fes­ti­va­lo­vý pro­gram, ja­ký vů­bec kdy byl. Kro­mě to­ho má­me le­tos ta­ké zášti­tu Čes­ké ko­mi­se pro UNE­SCO. Úst­ní tra­di­ce a vy­prá­vě­ní jsou po­va­žo­va­né za jed­nu z hlav­ních ka­te­go­rií ne­hmot­né­ho kul­tur­ní­ho dě­dic­tví. Pří­mo na se­zna­mu jsou za­psa­né pou­ze tra­di­ce spo­je­né s ně­ja­kou kon­krét­ní kul­tu­rou, ja­ko na­pří­klad tra­di­ce vy­prá­vě­ní o Hod­jo­vi Na­sred­di­no­vi ane­bo He­zhen Yi­makan sto­ry­tel­ling v Čí­ně. Na svůj zá­pis če­ká tra­di­ce ma­ďar­ské­ho vy­prá­vě­ní, to jsou folk­lór­ní zá­le­ži­tos­ti. I ta­hle mo­rál­ní zášti­ta je pro nás dů­le­ži­tá, v an­g­lič­ti­ně by se řeklo: we are re­co­gni­zed (všimli si nás). Le­tos ta­ky na­bí­zí­me hod­ně pro­gra­mů, kte­ré jsou na po­me­zí žánrů, čímž se chce­me otevřít i li­dem mi­mo na­ši bub­li­nu. A hlav­ně se fes­ti­val ode­hrá­vá ce­lý tý­den a na mno­ha mís­tech nejen v Čes­kých Bu­dě­jo­vi­cích, ale i mi­mo ně. Za­po­ji­li jsme mno­ho dal­ších osob, or­ga­ni­za­cí, sub­jek­tů. To je pro nás mi­mo­řád­né.

Za­zní le­tos ně­kte­rá té­ma­ta vý­raz­ně­ji než v před­cho­zích roč­ní­cích? A je to způ­so­be­no dra­ma­tur­gic­kým vý­bě­rem, ne­bo spo­le­čen­skou si­tu­a­cí?

Le­toš­ním pro­gra­mem vý­raz­ně re­zo­nu­je té­ma žen­ství. Pů­vod­ně to ne­byl zá­měr, ale vý­běr hos­tů a je­jich před­sta­ve­ní se tak při­ro­ze­ně za­ča­ly sklá­dat, a když byl pro­gram kom­plet­ní, to té­ma by­lo na­jed­nou úpl­ně evi­dent­ní. Je to do znač­né mí­ry způ­so­be­no spo­le­čen­skou si­tu­a­cí. Jde o vnitř­ní pnu­tí vy­pra­vě­čů a vy­pra­vě­ček te­ma­ti­zo­vat že­ny, žen­ství, gen­der. Ale sa­mo­zřej­mě že fes­ti­val le­tos ne­ní jen pro že­ny. Veš­ke­rá na­bíd­ka je ur­če­ná ši­ro­ké ve­řej­nos­ti. Má­me pro­gram pro dě­ti, pro se­ni­o­ry, pro ja­zy­ko­vé i kul­tur­ní men­ši­ny. Ješ­tě jsme za­tím úpl­ně ne­do­ká­za­li při­pra­vit pro­gram pro nesly­ší­cí ne­bo ne­vi­do­mé, ale pra­cu­je­me na tom. Sna­ží­me se lé­pe ko­mu­ni­ko­vat mí­ru pří­stup­nos­ti jed­not­li­vých pro­gra­mů.

Má­me ta­ké ně­kte­ré vstu­py za­mě­ře­né na té­ma ak­tiv­ní­ho ob­čan­ství, osob­ní an­ga­žo­va­nos­ti a od­va­hy, ale ta­ky na to, jak ne­bez­peč­ně se ně­kte­ré udá­los­ti a si­tu­a­ce v dneš­ní do­bě po­do­ba­jí udá­los­tem ve 30. a 40. le­tech mi­nu­lé­ho sto­le­tí, a to ve smys­lu vzrůs­ta­jí­cí­ho ex­tre­mis­mu, pře­de­vším ra­di­kál­ní pra­vi­ce. To­mu se vě­nu­je pro­gram ve vir­tu­ál­ní re­a­li­tě Kle­py VR – Kdo pí­še dě­ji­ny. Zpěvy par­ty­zá­nek tak kro­mě žen­ské te­ma­ti­ky při­ná­še­jí té­ma hr­din­ství a osob­ní od­va­hy v sou­čas­né do­bě, do­tý­ka­jí se i té­ma­tu vál­ky.

Čím se pod­le vás li­ší vy­pra­věč či vy­pra­věč­ka od dob­ré­ho her­ce či dob­ré he­reč­ky, a čím od au­to­ra či au­tor­ky?

Vy­pra­věč a vy­pra­věč­ka jsou vždy au­to­ry a au­tor­ka­mi. Au­tor­ské mů­že být i he­rec­tví. Vzhle­dem k to­mu, že jed­na z mých do­mov­ských ka­te­der je Ka­ted­ra au­tor­ské tvor­by a pe­da­go­gi­ky na DA­MU, vní­mám dí­ky to­mu au­tor­ství ja­ko ži­vot­ní pří­stup, ja­ko ne­vy­hnu­tel­ný vztah k to­mu, co dě­lá­me, k če­mu se vzta­hu­je­me. Au­tor­stvím ro­zu­mím to, že bez­vý­hrad­ně ru­čí­me za to, co dě­lá­me, ří­ká­me, ja­ká té­ma­ta si vy­bí­rá­me a jak je zpra­cu­je­me. Pro­to je mi vy­pra­věč­ství tak blíz­ké. Za­hr­nu­je dra­ma­tur­gii, he­rec­tví, re­žii, ale i stra­te­gic­ké uva­žo­vá­ní a ta­ky or­ga­ni­za­ci a pro­duk­ci. Vy­pra­věč a vy­pra­věč­ka ne­ma­jí mož­nost se scho­vat za ro­li ne­bo do ní. Jak ří­ká na­še me­xic­ká pří­tel­ky­ně vy­pra­věč­ka Ga­la: vy­pra­věč­ství je ži­vot­ní styl. Vy­pra­vě­či a vy­pra­věč­ky mu­sí být au­to­ry a au­tor­ka­mi. A jest­li jsou dob­ří, se po­zná pod­le to­ho, že v tom, co dě­la­jí, jsou au­ten­tič­tí. Což po­zná­te jed­no­du­še, stej­ně ja­ko to, jest­li je ně­co tep­lé ne­bo stu­de­né, tma­vé ne­bo svět­lé.

No a he­rec hra­je ro­li, kte­rou ně­kdo na­psal, ně­kdo zre­ží­ro­val, po­hy­bu­je se v ku­li­sách a kos­tý­mu, kte­ré ně­kdo na­vr­hl a vy­ro­bil, in­ter­pre­tu­je na­u­če­ný text, osvo­je­nou ro­li. Vy­pra­věč je na scé­ně sám za se­be, ru­čí sám za se­be, ne­má na­psa­ný text, ne­má kos­tým, ne­má ku­li­sy. Ale abych se vrá­ti­la k do­ta­zu na kva­li­tu: dob­ré v tom­to smys­lu vní­mám ja­ko au­ten­tic­ké. A au­ten­tic­ké zna­me­ná do vel­ké mí­ry au­tor­ské. To, že ru­čím za to, co ode­vzdá­vám, svým do­sa­vad­ním ži­vo­tem.

V kon­tex­tu vy­pra­věč­ství se čas­to ho­vo­ří o pří­tom­nos­ti a vzta­hu me­zi vy­pra­vě­či a po­slu­cha­či. Je prá­vě ten­to vztah pod­le vás hlav­ním dů­vo­dem, proč má sto­ry­tel­ling smy­sl v do­bě ob­ra­zo­vek a so­ci­ál­ních sí­tí?

Ano.

Má pod­le vás čes­ký sto­ry­tel­ling ně­ja­ká vý­razná spe­ci­fi­ka ne­bo ne­za­mě­ni­tel­ný cha­rak­ter?

Ne­vím, řek­la bych, že jsme ješ­tě na za­čát­ku, v ně­ja­kém vý­vo­jo­vém stá­diu bu­něč­né­ho bu­je­ní a tva­ro­vá­ní. Ješ­tě ne­má­me přes­né ob­ry­sy. Za­tím ne­u­mí­me s jis­to­tou pra­co­vat s vel­ký­mi pří­běhy na vel­ké plo­še. Ne­znám ni­ko­ho z čes­kých vy­pra­vě­čů a vy­pra­vě­ček, kdo by se do­pro­vá­zel na hu­deb­ní ná­stroj, i když je to tak při­ro­ze­né a ve svě­tě i čas­té. Ni­kdo z nás ne­má za­tím po­sta­ve­ný re­per­toár v an­g­lič­ti­ně. Čas­to po­u­ží­vá­me iro­nii, čer­ný hu­mor. Ne­má­me před­sud­ky a jsme svo­bod­ní.

Na fes­ti­va­lu vy­stu­pu­jí za­hra­nič­ní vy­pra­věč­ky a vy­pra­vě­či. Jak pře­kra­ču­je­te ja­zy­ko­vé ba­ri­é­ry a při­bli­žu­je­te je­jich pří­běhy do­má­cím di­vá­kům?

Dě­lá­me z ba­ri­é­ry pří­le­ži­tost. Tlu­mo­čí­me. Růz­ný­mi způ­so­by a vždyc­ky je to dob­ro­druž­ství. Tlu­mo­čí­me buď kon­seku­tiv­ně, ne­bo stí­no­vá­ním, to pak vzni­ká no­vé své­byt­né před­sta­ve­ní. Ně­kdy na úvod jen shr­ne­me, o čem před­sta­ve­ní bu­de, a pak ho ne­chá­me bě­žet je­ho vlast­ním rytmem. Ně­ko­li­krát jsme ta­ky ti­tul­ko­va­li, ale to spíš vý­ji­meč­ně, má­lo­kdy se stá­vá, že vy­pra­vě­či a vy­pra­věč­ky opa­ku­jí slo­vo od slo­va to­též. Hrát si s ja­zy­kem, slo­vy, ře­čí, být v di­a­lo­gu s part­ne­rem ne­bo part­ner­kou na je­viš­ti, to je vel­ký zá­ži­tek pro všech­ny a je to sou­část to­ho žán­ru. Ně­kdy si di­vác­tvo vy­žá­dá tlu­mo­če­ní i přes­to, že ori­gi­ná­lu sko­ro úpl­ně ro­zu­mí, ale chtě­jí se ba­vit tou ja­zy­ko­vou nad­stav­bou, kte­rá se dě­je v pří­tom­ném oka­mži­ku, a vět­ši­nou je to vel­ká sran­da.

Po­zna­la jste dí­ky fes­ti­va­lu ně­ja­ký pří­běh, kte­rý změ­nil váš po­hled na ur­či­té­ho člo­vě­ka, kul­tu­ru ne­bo té­ma?

Dí­ky fes­ti­va­lu po­zná­vám, že pří­běhy a vy­prá­vě­ní jsou zá­klad­ním sta­veb­ním ka­me­nem lid­ské exis­ten­ce a kul­tur. Li­di by­tost­ně po­tře­bu­jí vy­prá­vět. Mno­ho pří­bě­hů se so­bě po­do­bá, vy­chá­zí z jed­no­ho zdro­je, z lid­ských po­vah, kte­ré jsou stej­né na­příč kul­tu­ra­mi i sta­le­tí­mi. Je to fas­ci­nu­jí­cí.

Co bys­te chtě­la, aby Ko­lo­toč pří­bě­hů byl za dal­ších de­set let?

Přá­la bych si, aby z fes­ti­va­lu vy­rost­la re­spek­to­va­ná ak­ce, o kte­ré se v ka­len­dá­ři kul­tur­ních udá­los­tí v ČR i v Ev­ro­pě ví a se kte­rou se po­čí­tá, kte­rá je oče­ká­va­nou pře­hlíd­kou za­hra­nič­ních vy­pra­vě­čů a vy­pra­vě­ček a je­jich tvor­by a pří­stu­pů, ale ta­ky pří­le­ži­tos­tí pro za­čí­na­jí­cí, kte­ří a kte­ré do­sta­nou dí­ky fes­ti­va­lu mož­nost si ově­řo­vat svo­je do­ved­nos­ti. Přá­la bych si, aby fes­ti­val byl ujiš­tě­ním, že vy­prá­vě­ní pří­bě­hů po­má­há li­dem zlep­šo­vat du­šev­ní zdra­ví, po­má­há lé­čit osa­mě­ní, po­má­há při uče­ní ne­bo při te­ra­pii. Přá­la bych si, aby by­lo zjev­né, že fes­ti­val svým ob­sa­hem má šir­ší spo­le­čen­ský pře­sah než jen na chví­li dob­ře po­ba­vit. Přá­la bych si, aby ko­lem fes­ti­va­lu vzni­kl sil­ný tým li­dí, kte­ří ta­ké ak­tiv­ně vy­prá­vě­jí, tým, kte­rý si dů­vě­řu­je, spo­leč­ně tvo­ří a hle­dá no­vé mož­nos­ti, tým, kte­rý pro fes­ti­val pra­cu­je ce­lo­roč­ně a je za to dů­stoj­ně od­mě­něn. A ta­ky aby ne­mu­sel fes­ti­val roč­ník od roč­ní­ku bo­jo­vat o svou exis­ten­ci… I když na dru­hou stra­nu ne­chci se rou­hat, ale ten boj o exis­ten­ci je mož­ná do jis­té mí­ry sou­čás­tí na­še­ho pří­bě­hu a ne­po­hod­lí, se kte­rým se mu­sí­me kon­fron­to­vat, vy­tvá­ří jis­té tvo­ři­vé na­pě­tí. Ale chá­pej­te, vše­ho s mí­rou. Přá­la bych si, aby se di­vá­ci na fes­ti­val tě­ši­li ja­ko na osla­vu, aby si ho uží­va­li s ra­dos­tí a po­tě­še­ním, že mů­žou být spo­lu.

Pro­gram le­toš­ní­ho roč­ní­ku fes­ti­va­lu: Ko­lo­toč pří­bě­hů 2026 – Ver­ba­ri­um