Zne­chu­ce­ní z no­vých tech­no­lo­gií se opa­ko­va­ně vra­cí. Od „roz­bí­je­čů stro­jů“ přes oba­vy, že te­le­vi­ze vy­ží­rá li­dem mo­zek, až po hys­te­rii ko­lem kon­ce svě­ta po ná­stu­pu umě­lé in­te­li­gen­ce… Ale po­kud má­te za to, že te­le­vi­zor ne­pat­ří do do­mác­nos­ti zod­po­věd­né in­te­lek­tu­ál­ky či in­te­lek­tu­ál­ky, ne­vy­ha­zuj­te ji ješ­tě z ok­na! Tře­ba ji lze otevřít, fy­zic­ky i myš­len­ko­vě, a na­lézt bu­douc­nost, kte­rou jsme ztra­ti­li.

Nam Ju­ne Paik (1932–2006) byl vý­raz­nou tvá­ří umě­lec­ké­ho hnu­tí Flu­xus, za­lo­že­né­ho v ro­ce 1960 v New Yor­ku Ge­or­gem Ma­ciuna­sem. Ja­ko prů­kop­ník vi­deo­ar­tu pro něj te­le­vi­ze ne­by­la je­nom mé­di­um, kte­ré v še­de­sá­tých le­tech do­mi­no­va­lo lid­ským do­mo­vům, ale ne­ko­neč­ný zdroj in­spi­ra­ce i kri­ti­ky. V ro­ce 1963 vy­tvo­řil Zen for TV, dí­lo za­lo­že­né na je­di­né čá­ře na ob­ra­zov­ce. Pů­vod­ně při­tom šlo o ná­ho­du: je­den z te­le­vi­zo­rů, kte­rý se po­ško­dil při trans­por­tu, zob­ra­zo­val pou­ze ho­ri­zon­tál­ní čá­ru. Paik te­le­vi­zor oto­čil o de­va­de­sát stup­ňů, a z ho­ri­zon­tá­ly se tak sta­la ver­ti­ká­la. In­spi­ra­ce budd­his­mem i fi­lo­zo­fií je vě­do­má, na­ko­nec Paik se učil ješ­tě v To­kiu ně­mec­ky tím, že če­tl He­ge­la… Spo­lu s Jo­se­phem Be­u­y­sem a Gün­the­rem Uec­ke­rem strá­vi­li se­ze­ním před te­le­vi­zí a zí­rá­ním na čá­ru ce­lý ve­čer, čímž pro­mě­ni­li kus spo­třeb­ní elek­tro­ni­ky v ná­stroj me­di­ta­ce.

Ex­pe­ri­men­ty s te­le­viz­ním ob­ra­zem vy­vr­cho­li­ly se­stro­je­ním syn­te­ti­zá­to­ru Paik-Abe (spo­lu s tech­ni­kem Shu­y­ou Abem) v ro­ce 1969, po­ku­sy s te­le­vi­zo­rem sa­mot­ným pak vý­rob­ky, ja­ko by­la TV pod­prsen­ka pro per­for­mer­ku Char­lot­te Mo­or­man – na na­hou hruď jí na­in­sta­lo­val dvě ma­lé te­le­vi­ze, tak­že ji při hra­ní na vi­o­lon­cello pro­mě­nil v ži­vou­cí elek­tro­nic­kou so­chu (jak to vy­pa­da­lo, se mů­že­te po­dí­vat tře­ba zde).

Paik k sou­čas­nos­ti ne­pro­mlou­vá pou­ze ja­ko je­den ze za­kla­da­te­lů či vůd­čích osob­nos­tí vi­deo­ar­tu. Je­ho po­je­tí umě­ní a pří­stup k tech­no­lo­giím byl pře­kva­pi­vě stříz­li­vý, ale při­tom i uto­pic­ký. Ne­byl tech­no­op­ti­mis­tou, ale ani ne­pod­lé­hal do­bo­vé aver­zi k vy­sí­lá­ní, běž­né me­zi in­te­lek­tu­á­ly a in­te­lek­tu­ál­ka­mi. Mož­ná prá­vě pro­to, že s te­le­vi­zí a vi­deem ex­pe­ri­men­to­val osob­ně, fy­zic­ky, až na úrov­ni je­jich elek­tro­nic­ké struk­tu­ry, za­cho­val si pro­duk­tiv­ní vztah k bu­douc­nos­ti – byl re­a­lis­tic­kým uto­pis­tou. Dob­ře to lze uká­zat na­pří­klad na je­ho in­sta­la­ci Dob­ré rá­no, pa­ne Orwelle z roku 1984, kde pro­ti orwel­li­án­ské dysto­pii sta­ví vi­zi glo­bál­ní me­di­ál­ní sí­tě umě­lec­tva a kul­tur, ži­vé spo­je­ní li­dí a tvůr­čích sil. Ja­ko by se po­ku­sil pro­mys­let zá­ři­vý uto­pic­ký sen, kte­rý se zdá Win­sto­nu Smi­tho­vi v ro­má­nu 1984, pro no­vé ti­sí­ci­le­tí… (je­ho in­sta­la­ce tak ne­ní pro­ti­kla­dem, ale spí­še roz­vi­nu­tím Orwello­va myš­le­ní).

Pro­blé­mem te­dy ne­ní tech­no­lo­gie, ale ar­chi­tek­tu­ra mo­ci, kte­rá je na ni na­vá­zá­na. V tex­tu Uto­pic­ká la­se­ro­vá te­le­viz­ní sta­ni­ce to uka­zu­je hra­vou, da­dais­tic­kou for­mou – te­le­vi­zi zde po­jí­má ja­ko ra­di­kál­ně de­cen­t­ra­li­zo­va­né mé­di­um, kte­ré umož­ňu­je pro­lo­mit plach­tu prag­ma­tis­mu a ší­řit svě­tem tvůr­čí ener­gii na­ru­šu­jí­cí ba­ri­é­ry myš­le­ní i cho­vá­ní. Pro­chá­zet ten­to fik­tiv­ní (či snad váž­ně mí­ně­ný?) te­le­viz­ní pro­gram pro rok 1996 te­dy zna­me­ná nejen při­po­mí­nat si vý­znam­né osob­nos­ti zá­pad­ní umě­lec­ké avant­gar­dy še­de­sá­tých a se­dm­de­sá­tých let, ale pře­mýš­let nad tím, co mů­že­me dě­lat v epo­še, kdy ná­stro­je, o nichž Pai­ko­va ge­ne­ra­ce pou­ze sni­la, již má­me. Do­ká­že­me se k tech­no­lo­gii, včet­ně „umě­lé in­te­li­gen­ce“, po­sta­vit stej­ně ja­ko Paik k te­le­vi­zo­ru?

To je umě­lec­ká i lid­ská vý­zva. Zvláš­tě, když si uvě­do­mí­me, že rok 1996 již byl…

Po­kud na­ko­nec ucho­pím text ja­ko své­byt­nou for­mu ese­je o mé­di­ích a je­jich fi­lo­zo­fii, na­lez­ne­me pře­kva­pi­vě kon­zis­tent­ní sdě­le­ní. Za pr­vé, umě­ním se mů­že stát co­ko­liv z na­ší re­a­li­ty, tře­ba i hra v šach – jak uka­zu­je hned úvod­ní re­la­ce s Mar­ce­lem Du­cham­pem (jenž sku­teč­ně v ro­ce 1968 s Johnem Cagem ša­cho­vý umě­lec­ký pro­jekt re­a­li­zo­val). Umě­lec­tvo tak nejen pro­mě­ňu­je re­a­li­tu ko­lem nás v no­vé mož­nos­ti, ale dí­ky to­mu se stá­vá i po­li­tic­ky re­le­vant­ní – pro­to mů­že John Cage uvá­dět zpra­vo­daj­ství. Paik v pro­gra­mu rov­něž při­ná­ší otáz­ku, kdo vlast­ně roz­ho­du­je, co je dů­le­ži­té? A to nejen v po­li­ti­ce, zpra­vo­daj­ství, ale i vě­dě. A po­řa­dy, kte­ré pre­zen­tu­jí dlou­hé zá­bě­ry tře­ba na strom, do­klá­da­jí, že te­le­vi­ze se tak mů­že stát ne sou­pe­řem o po­zor­nost, ale part­ne­rem di­vác­tvu, jež už ne­má pou­ze pa­siv­ní ro­li. To je nejen předob­raz mo­der­ní­ho „pro­zu­ment­ství“ (kdy se z kon­zu­men­ta či kon­zu­ment­ky stá­vá ak­tiv­ní spo­lu­tvůr­čí pr­vek), ale zno­vuzhod­no­ce­ní ro­le, kte­rou te­le­vi­zor v do­mác­nos­ti má (či mů­že mít). A „ato­mo­vé bo­ty znač­ky Alis­ton Brand“ uka­zu­jí, že Pai­ko­vy uto­pic­ké vi­ze do­ká­za­ly za­ujmout i makro­po­hled. Zvláš­tě z dneš­ní­ho eko­lo­gic­ké­ho hle­dis­ka se je­ví je­ho pro­ti­au­to­mo­bi­lo­vý os­ten ješ­tě ra­di­kál­ně­ji, než to snad moh­lo pů­so­bit na teh­dej­ší čte­nář­stvo. Ale ne­nech­me se mý­lit, prá­vě au­to­mo­bil se po dru­hé svě­to­vé vál­ce stá­vá sta­tu­so­vým sym­bo­lem mo­bi­li­ty střed­ní tří­dy, tak­že tu­to po­znám­ku lze číst i ja­ko (své­ho dru­hu) so­ci­ál­ní kri­ti­ku.

Tak­že – ne­vy­ha­zuj­te ješ­tě te­le­vi­zi z ok­na, po­kud má­te po­cit, že vám kra­de du­ši. Mož­ná, že se na ni mů­že­me po­dí­vat z ji­né­ho úhlu po­hle­du a ob­je­vit bu­douc­nost, kte­rou jsme ztra­ti­li. Pojď­me se pro­cvi­čit v uto­pic­kém myš­le­ní avant­gard še­de­sá­tých a se­dm­de­sá­tých let!

Uto­pic­ká la­se­ro­vá te­le­viz­ní sta­ni­ce (1965)

Nam Ju­ne Paik

McLu­han je bez­po­chy­by pa­rád­ní, ale je­ho nej­vět­ší ne­dů­sled­nost spo­čí­vá v tom, že stá­le pí­še kni­hy. Pro­sla­vil se pře­de­vším pro­střed­nic­tvím knih a je vy­lou­čen z mé­dií, je­jichž pří­chod hlá­sá. Na té­to si­tu­a­ci mu ne­zá­le­ží.

Vel­mi, vel­mi, vel­mi vy­so­ko­frekvenč­ní os­ci­la­ce la­se­ru nám umož­ní pro­vo­zo­vat ti­sí­ce vel­kých i ma­lých te­le­viz­ních sta­nic. To nás osvo­bo­dí od mo­no­po­lu ně­ko­li­ka ko­merč­ních ka­ná­lů. Na­hrá­vám na vi­deo ná­sle­du­jí­cí te­le­viz­ní pro­gra­my, kte­ré ma­jí být od­vy­sí­lá­ny 1. břez­na 1996 n. l.

7:00 – Lek­ce ša­chu s Mar­ce­lem Du­cham­pem.

8:00 – Me­et the Press. Host: John Cage.

9:00 – Ran­ní gym­nasti­ka: Mer­ce Cun­ningham, Ca­ro­lyn Brown.

10:00 – Uni­ver­zi­ta o ně­čem ji­ném: ne­po­třeb­né a ne­dů­le­ži­té vě­dě­ní (in­dic­ké ka­di­dlo, čín­ští švá­bi apod.) vy­u­ču­je Da­vid Tu­dor.

11:00 – Ví­ce smys­lu­pl­né nu­dy. Film Jackso­na Mac Lowa z roku 1961, v němž ne­hyb­ná ka­me­ra za­bí­rá strom po mno­ho ho­din.

12:00 – Po­led­ní zprá­vy s Char­lot­te Mo­or­man. No­be­lo­vy ce­ny roku 1996: mír, John Cage; che­mie, vy­ná­lez­ce pa­pí­ro­vé­ho ta­lí­ře; fy­zi­ka, Char­les de Gaulle; lé­kař­ství, vy­ná­lez­ce bezbo­lest­né po­tra­to­vé pi­lul­ky; li­te­ra­tu­ra, Dick Hi­g­gins ne­bo To­mas Schmit.

13:00 – Re­kla­my z ob­chod­ní­ho do­mu Flu­xus. Ato­mo­vé bo­ty znač­ky Ali­son pro spo­leč­nost bez au­to­mo­bi­lů (ta­to bo­ta je vy­ba­ve­na ma­lý­mi ko­leč­ky po­há­ně­ný­mi ato­mo­vý­mi mo­tor­ky a do­ká­že vás pře­pra­vit z Har­le­mu na Wall Street za pat­náct mi­nut, čímž od­pa­dá pro­blém s par­ko­vá­ním).

14:00 – Jak po­u­ží­vat mo­je „ste­re­o­fon­ní oči“ a Budd­ho­vu hla­vu, uvá­dí Em­met Wil­li­ams.

15:00 – Ces­ta po Kur­distá­nu, Tur­kistá­nu a Ka­za­chstá­nu s prů­vod­cem Dic­kem Hi­g­gin­sem.

16:00 – Zpo­věď vi­o­lon­cel­list­ky na­ho­ře bez s Char­lot­te Mo­or­man.

17:00 – Kan­tá­ta Image Sa­crée de Ma­ry Bauer­meis­ter od Nam Ju­ne Pai­ka.

18:00 – Bur­zov­ní zprá­vy „jak rych­le při­jít o pe­ní­ze“, uvá­dí Ge­or­ge Ma­ciunas.

19:00 – Avant­gard­ní ku­chař­ské re­cep­ty pro ne­ko­neč­ný sex, do­čas­nou smrt, kon­t­ro­lo­va­né sny, ne­ko­neč­ný ne­sex, ne­ko­neč­né mlá­dí s Ali­son Knowles.

20:00 – Sym­po­zi­um o mo­der­ním pla­to­nis­mu: Ge­or­ge Brecht, Ro­bert Fillou, Al Han­sen, Joe Jo­nes a Ray John­son.

22:00 – Pé­če o dě­ti s Di­e­ter Roth.

23:00 – Ars Nu­o­va Quar­tet: Phi­lip Cor­ner, Mal­colm Gold­stein, Al­vin Lu­cier a Ja­mes Ten­ney.

24:00 – Půl­noč­ní ko­men­tář: umě­ní a po­li­ti­ka s Wol­fem Vol­stellem, ná­sle­do­va­ný še­de­sát­ko­vý­mi fil­my (Stan Brakhage, Ro­bert Breer, Adol­fas Me­kas, Stan Van­der­bre­ek)

1:00 – Myš­len­ka pro dneš­ní ve­čer: „Po­ste­lo­vé tech­ni­ky an­ti­ky“. Řec­ká čet­ba s Chris­ti­a­nem Wol­f­fem.

2:00 – Bá­seň na dobrou noc: drs­né zpěvy Ca­rol Ber­gé.

3:00 – Sno­vá hud­ba La Mon­te Youn­ga a tur­naj v ma­hjon­gu me­zi Ay‑o, Ta­kehi­sa Ko­su­gi, Toshi Ichiya­nagi a Yo­ko Ono.

6:00 – Sou­těž v pi­tí al­ko­ho­lu: hvězd­né ob­sa­ze­ní.