Pou­lič­ní di­va­dlo bý­vá spo­jo­vá­no s bez­pro­střed­nos­tí, nad­sáz­kou a ko­mi­kou, kte­rá má rych­le oslo­vit růz­no­ro­dé pu­b­li­kum. Le­toš­ní fes­ti­val Za dveř­mi ale uká­zal, že smích ne­mu­sí být pou­ze pří­jem­ným pro­střed­kem ke sbli­žo­vá­ní. Mů­že od­ha­lo­vat před­sud­ky, vy­sta­vo­vat di­vá­ka trap­nos­ti ne­bo po­tem­nět a po­stup­ně vy­ús­tit v osa­mě­lost a čer­ný hu­mor.

Schop­nost vy­sta­vět své­byt­ný di­va­del­ní svět ko­lem ně­če­ho, co mů­že zven­čí pů­so­bit směš­ně, se pro­je­vi­la v in­sce­na­ci Na kol­biš­ti. Mi­cha­e­la Sta­rá a Jo­na­tán Vnou­ček v ní ucho­pi­li fe­no­mén hob­by hor­sin­gu ja­ko přes­ně or­ga­ni­zo­va­né spor­tov­ní klá­ní. Ne­ze­směš­ňo­va­li jej a ne­sna­ži­li se pu­b­li­ku pře­dem na­zna­čit, že dob­ře vě­dí, jak ab­surd­ně mů­že běhá­ní s hla­vou ko­ně na ty­či vy­pa­dat. Na­o­pak zvo­li­li na­pros­tou váž­nost, kte­rou pod­po­řil pre­ciz­ní spor­tov­ní ko­men­tář On­dře­je Hol­by. Prá­vě dů­sled­nost, s níž in­sce­na­ce do­dr­žo­va­la pra­vi­dla, ri­tu­á­ly i sou­těž­ní na­pě­tí, jí umož­ni­la pře­kro­čit jed­no­du­chou pa­ro­dii. Smích ne­vzni­kal pou­ze z po­hle­du na ne­ob­vyklou dis­ci­plí­nu, ale ta­ké z po­stup­né­ho roz­po­zná­ní vlast­ních před­sud­ků. Co všech­no jsme ochot­ni při­jmout ja­ko le­gi­tim­ní sport ne­bo umě­ní – a co od­mít­ne­me jen pro­to, že to­mu ne­ro­zu­mí­me ne­bo nám to na prv­ní po­hled při­pa­dá dě­tin­ské?

Zce­la ji­nak pra­co­val s oče­ká­vá­ním pu­b­li­ka Fe­lix Bau­mann v in­sce­na­ci h̶a̶ ̶h̶a̶ ̶h̶a̶ hi!. Je­ho ko­mi­ka ne­vy­chá­ze­la z pre­ciz­ně při­pra­ve­né poin­ty ani ze sna­hy zís­kat si di­vá­ky sym­pa­tic­kou ne­o­hra­ba­nos­tí. Na­o­pak pro­dlu­žo­val si­tu­a­ce, kte­ré by ji­ný per­for­mer dáv­no ukon­čil, se­tr­vá­val v trap­nos­ti a od­mí­tal na­bíd­nout úlev­né zna­me­ní, že vše bez­peč­ně smě­řu­je k vtip­né­mu ro­zuz­le­ní.

To, co zpo­čát­ku moh­lo pů­so­bit ja­ko se­lhá­ní ne­bo ne­po­ve­de­ný vtip, se po­stup­ně uka­zo­va­lo ja­ko zá­měr­ná me­to­da. Bau­mann ne­pří­jem­né ti­cho ne­pře­ru­šo­val, ale ne­chá­val ho na­růs­tat. Roz­pa­či­tost pu­b­li­ka ne­vní­mal ja­ko pře­káž­ku, ný­brž ja­ko dal­ší ma­te­ri­ál per­for­man­ce. Čím zře­tel­něj­ší by­lo, že si­tu­a­ce část di­vá­ků ne­ba­ví ne­bo jim při­pa­dá ne­míst­ná, tím roz­hod­ně­ji v ní po­kra­čo­val.

Ven­kov­ní pro­stor té­to stra­te­gii do­dá­val zvlášt­ní os­t­rost. V di­va­del­ním sá­le bý­vá me­zi per­for­me­rem a pu­b­li­kem ale­spoň sym­bo­lic­ká hra­ni­ce. Na uli­ci se však roz­pa­či­tost ne­dá snad­no skrýt do tmy hle­diš­tě. Re­ak­ce di­vá­ků jsou vi­di­tel­né a per­for­mer s ni­mi mů­že pří­mo pra­co­vat. Bau­mann tak ne­tes­to­val pou­ze dél­ku jed­not­li­vých vý­stu­pů, ale i ocho­tu pu­b­li­ka zů­stá­vat v si­tu­a­ci, kte­rá mu ne­po­sky­tu­je oka­mži­tou od­mě­nu.

Mís­ty pů­so­bi­lo se­tr­vá­vá­ní v ne­po­hod­lí spí­še vy­čer­pá­va­jí­cím než osvo­bo­zu­jí­cím do­jmem a sa­mot­ná pro­vo­ka­tiv­nost ješ­tě ne­za­ru­čo­va­la, že se si­tu­a­ce pro­mě­ní v pře­svěd­či­vý ko­mic­ký tvar. Prá­vě ta­to ne­jed­no­znač­nost je však dů­vo­dem, proč si Bau­mann za­slou­ží po­zor­nost. Ne­na­bí­zel ko­me­dii, kte­rá by se sna­ži­la pu­b­li­kum uklid­nit ne­bo sjed­no­tit spo­leč­ným smí­chem. Zkou­mal, zda mů­že hu­mor vzni­kat i z oka­mži­ku, z ně­hož bychom za nor­mál­ních okol­nos­tí nej­ra­dě­ji utek­li.

Za­tím­co Bau­mann vy­chá­zel ze spo­le­čen­ské­ho ne­po­hod­lí, Matthi­as Ro­mir v in­sce­na­ci Sch­warz ob­rá­til klaun­skou ko­mi­ku k osa­mě­los­ti, ni­hi­lis­mu a smr­ti. Je­ho po­sta­va si­ce pra­co­va­la s kla­sic­ký­mi pro­střed­ky němé­ho klaun­ství – vý­raz­nou tě­les­nos­tí, opa­ko­vá­ním, ne­ú­spě­chem i sna­hou na­vá­zat kon­takt s pu­b­li­kem –, ale smě­řo­va­la k mno­hem tem­něj­ší­mu vy­zně­ní.

Vy­ba­ven ně­ko­li­ka ne­ob­rat­ný­mi čes­ko-ně­mec­ký­mi frá­ze­mi, s míč­ky a ku­žel­ka­mi, na brus­lích a s di­a­bo­lem v ru­kou se klaun opa­ko­va­ně po­kou­šel zís­kat ná­klon­nost di­vá­ků. Je­ho mi­lost­né vy­zná­ní jed­né z di­va­ček za tó­nů pís­ně Per­fect Da­y­od Lou Re­e­da moh­lo na oka­mžik pů­so­bit ja­ko něž­né při­blí­že­ní me­zi per­for­me­rem a pu­b­li­kem; v kon­tex­tu ce­lé­ho vý­stu­pu však šlo spí­še o dal­ší zou­fa­lý po­kus unik­nout sa­mo­tě.

Ro­mi­ro­vy mi­lost­né sna­hy na­ko­nec vy­ús­ti­ly v se­be­vraž­du. By­la si­ce po­dá­na sty­li­zo­va­ně, bez na­tu­ra­lis­mu a s ur­či­tou jem­nos­tí, je­jí pří­tom­nost však zá­sad­ně pro­mě­ňo­va­la vý­znam před­cho­zí­ho dě­ní. Klaun­ská po­sta­va, tra­dič­ně spo­je­ná se schop­nos­tí zno­vu vstát po kaž­dém pá­du, ten­to­krát do­spě­la k bo­du, za nímž už dal­ší ná­vrat ne­ná­sle­do­val.

Hu­mor se zde ne­ro­dil z pře­ko­ná­ní osa­mě­los­ti, ale z je­jí ne­od­vrat­nos­ti. Sch­warz tak ne­před­sta­vo­val de­cent­ní me­lan­cho­lic­kou klau­ne­rii, ný­brž sku­teč­ně čer­no­hu­mor­ný a ni­hi­lis­tic­ký vý­stup. Stej­ně ja­ko Bau­mann uka­zo­val Ro­mir ji­nou po­do­bu ko­me­die, než ja­kou pu­b­li­kum ob­vykle oče­ká­vá. Za­tím­co je­den ne­chá­val di­vá­ky dlou­ho se­tr­vá­vat v trap­nos­ti, dru­hý do­ve­dl opa­ko­va­né klaun­ské se­lhá­vá­ní až k de­fi­ni­tiv­ní­mu kon­ci.

Od znejiš­ťu­jí­cí Bau­man­no­vy ko­mi­ky a Ro­mi­ro­va čer­né­ho hu­mo­ru se Brat­ři v tricku li­ši­li pře­de­vším di­vác­kou vstříc­nos­tí a schop­nos­tí oka­mži­tě na­vá­zat kon­takt s pu­b­li­kem. Je­jich Moř­ští pá­no­vé sta­vě­li na pro­po­je­ní žong­lér­ské vir­tu­o­zi­ty, fy­zic­ké ko­me­die a dů­sled­ně ro­ze­hra­né sty­li­za­ce. Adam Jar­chov­ský a Vác­lav Je­lí­nek vy­stu­po­va­li s na­pros­tou váž­nos­tí, ja­ko by sku­teč­ně by­li su­ve­rén­ní­mi vlád­ci oce­á­nu a do­ko­na­le se­hra­ný­mi akva­be­la­mi. Ko­mi­ka vzni­ka­la z kon­tras­tu me­zi je­jich ne­o­chvěj­ným se­be­ob­ra­zem a zá­měr­ně pře­pja­tý­mi vod­ní­mi kre­a­ce­mi.

Brat­ři v tricku při­tom do­ká­žou za­po­jo­vat di­vá­ky, aniž by je vy­u­ží­va­li pou­ze ja­ko terč vti­pu. Nad­hled ob­ra­ce­jí pře­de­vším pro­ti vlast­ním po­sta­vám, za­tím­co tech­nic­kou ná­roč­nost žong­lo­vá­ní při­ro­ze­ně za­čle­ňu­jí do ro­ze­hrá­va­ných si­tu­a­cí. Prá­vě spo­je­ní ře­me­sl­né jis­to­ty, se­be­i­ro­nie a bez­pro­střed­ní prá­ce s pu­b­li­kem z nich uči­ni­lo jed­nu ze stá­lic fes­ti­va­lu – a zá­ro­veň při­ro­ze­nou vol­bu pro re­žii zá­vě­reč­né Ga­la show.

Zá­vě­reč­ná Ga­la show v re­žii Brat­ří v tricku při­po­mně­la osm­nác­ti­le­tou his­to­rii fes­ti­va­lu pro­střed­nic­tvím uměl­ců, kte­ří utvá­ře­li je­ho tvář. V rych­le se stří­da­jí­cí ko­lá­ži se po­tka­la fy­zic­ká ko­mi­ka Mi­cha­e­ly Sta­ré, žong­lér­ská ima­gi­na­ce Fi­li­pa Za­hrad­nic­ké­ho, po­e­ti­ka sou­bo­ru Ho­lek­tiv i ka­ba­ret­ní ener­gie dua Ba­lan­ce­a­lots. Nad pu­b­li­kem se ro­ze­vře­la kří­d­la lout­ko­vých so­ko­lů Ni­kol Šne­i­de­ro­vé a Jo­ná­še Jan­ků, za­tím­co Voj­ta Stol­ben­ko s Me­lis­sou, So­fie Pe­ka­ryk a Man­ster­Ville za­pl­ni­li zá­věr ve­če­ra ohněm. Brat­ři v tricku do­ká­za­li jed­not­li­vé vý­stu­py pro­po­jit svým cha­rak­te­ris­tic­kým nad­hle­dem a bez­pro­střed­ním kon­tak­tem s di­vá­ky, tak­že Ga­la ne­pů­so­bi­lo ja­ko me­cha­nic­ký sled fes­ti­va­lo­vých čí­sel, ale ja­ko spo­leč­ná osla­va.

Sym­bo­lic­ké sfouk­nu­tí osm­nác­té svíč­ky uza­vře­lo roč­ník, kte­rý uká­zal ši­ro­ké rozpě­tí pou­lič­ní ko­mi­ky – od hra­vé nad­sáz­ky přes zá­měr­nou trap­nost až k čer­né­mu hu­mo­ru a ni­hi­lis­mu. Za dveř­mi tak vstou­pil do pl­no­le­tos­ti ja­ko fes­ti­val, kte­rý spo­lé­há na osvěd­če­né osob­nos­ti, ale sou­čas­ně ne­chá­vá do­sta­tek pro­sto­ru i ne­ob­vyk­lým a di­vác­ky „mé­ně po­ho­dl­ným“ pro­jek­tům.

Joh­ny a Jen­ny: Na kol­biš­ti. Ná­mět a hra­jí: Jo­na­tán Vnou­ček, Mi­cha­e­la Sta­rá. Re­žie: On­dřej Hol­ba. Dra­ma­tur­gie: ko­lek­tiv. Tvor­ba ko­ní­ků: Sai­la Jan­tu­nen. Kos­týmy: Si­mo­na Drá­bo­vá, Sil­vie Kar­do­vá. Scé­no­gra­fie: ko­lek­tiv, Ja­kub Elstner. Hud­ba: Ma­touš He­ke­la. Pro­duk­ce: Zuza­na Ma­li­na (Ti­chá ma­li­na, z. s.). Ko­pro­duk­ce: CI­RQUE­ON. Pre­mi­é­ra 16. 5. 2026.

Von B bis Z – Fe­lix Bau­mann: h̶a̶ h̶a̶ h̶a̶ hi! Kon­cept, cho­re­o­gra­fie, re­žie a per­for­man­ce: Fe­lix Bau­mann. Kon­zul­ta­ce / out­si­de eyes: Ni­co­le Ni­gro, Ra­úl Var­gas Torres, Jan Zöller, Ky­sy Fischer. Scé­no­gra­fie: Carl Nit­ne­lav. Hu­deb­ní de­sign: Fe­lix Bau­mann. Svě­tel­ný de­sign: An­dre­as Sa­lesman. Vi­deo: Alicja Hop­pel. Pro­duk­ce: Von B bis Z | Bau­mann & Zöller GbR. Přes­né da­tum pre­mi­é­ry se mi z ve­řej­ných zdro­jů ne­po­da­ři­lo spo­leh­li­vě ově­řit.

Matthi­as Ro­mir: Sch­warz. Au­tor a per­for­mer: Matthi­as Ro­mir. Pre­mi­é­ra 12.–14. 9. 2014 na fes­ti­va­lu Zir­kArt ve For­chhe­i­mu.

Zá­vě­reč­ná fes­ti­va­lo­vá udá­lost

Fes­ti­val Za dveř­mi: Ga­la show – pou­lič­ní osla­va pl­no­le­tos­ti. Mo­de­ra­ce: Brat­ři v tricku. Účin­ko­va­li: Voj­ta Stol­ben­ko, Sunri­ders, Ho­lek­tiv, Fi­lip Za­hrad­nic­ký, Mi­cha­e­la Sta­rá, Blac­kout Pa­ra­dox, Ba­lan­ce­a­lots, Man­ster­Ville a dal­ší. Jed­no­rá­zo­vě uve­de­no 19. 7. 2026.