Sedím v křesle před otevřeným oknem, za kterým řádí bouřka. Právě jsem přiběhla úplně mokrá, ale úplně šťastná z pocitu volnosti, té volnosti, která se roztrhla se začínající bouřkou. Mé šaty leží přede mnou. Dívám se z okna na vířící hromy a blesky, které mě strhují… A ničí? Okno dokořán, utírám vodu, která vtéká do pokoje. Už je tu kalno, mokré stěny, ale já musím mít otevřené okno, musím vidět a hmatat bouřku, bouřku, která se ztiší a zase rozburácí tak, že nemohu mluvit, nemohu psát, nemohu kolem sebe nic vnímat, jen čekat, až do mého pokoje vletí blesk a zabije ve mně všechny pocity, city, pudy, vzteky člověka. Člověka, který není nic proti tomu blesku, proti bouřce, která je teď pánem a cítí to. Která se za nic na světě nenechá ovládnout.
Moje okno je dokořán, moje kaluž pod oknem je větší a větší, moje stěny jsou mokré, moje blesky a hromy burácejí ještě více, protože jsou moje, protože musí, protože moje je letní bouřka se strašlivým dusnem, s tmavými nakupenými mraky a napjatým tichem. Jenom já mohu chodit venku a očekávat s napětím první blesk, zatímco ostatní prchají domů se šíleným výrazem v očích a jdou zavřít okna, zatímco ostatní sbírají děti na ulici a prchají do svých úkrytů.
A já se prodírám tím dusnem a tmavými mraky, kde se v dálce na obzoru ukáže první blesk. Všechno se uvolní. Volnost padne i na mě a já utíkám, běžím, létám v tom dešti, blesky okolo mě lítají, hromy bijí a já vidím, jak se vyjasňuje, z temně fialové se stává růžová, z černé se stává šedivá, nakonec bleděmodrá a bílá! A to už leje a leje a leje a já vidím, jak jenom leje.
A je po bouřce.

