Fa­leš­ní me­si­áši a te­le­viz­ní zmar

AN­GA­ŽO­VA­NÉ UMĚ­NÍ 011

Délka: 8 min

Divadlo Husa na provázku přivezlo do Prahy inscenace Darwin & co., která pojednává o absurditě dobrovolného zmaru, a Satan v Goraji o hranicích víry a mystiky.

Re­che­le (Zdi­sla­va Pe­cho­vá) a dy­bbuk (Te­re­za Ma­x­mi­li­án Ma­reč­ko­vá) v in­sce­na­ci Sa­tan v Go­ra­ji. FO­TO: DA­VID KO­NEČ­NÝ

In­sce­na­ce Sa­tan v Go­ra­ji vznik­la pod­le pr­vo­ti­ny Isa­a­ca Ba­she­vi­se Sin­ge­ra a ohle­dá­vá me­cha­nismy ko­lek­tiv­ní ztrá­ty ví­ry a ná­chyl­nos­ti k fa­leš­ným ide­o­lo­giím. Ten­to mo­tiv roz­kla­du uza­vře­né ži­dov­ské ko­mu­ni­ty re­ži­sér Ja­nusz Klim­sza a scé­no­graf Mi­chal Sy­ro­vý od po­čát­ku vi­zu­a­li­zu­jí skr­ze pro­pust­nost scé­nic­ké­ho pro­sto­ru. Sys­tém stěn se čtyř­mi dveř­mi ne­ní pou­hou his­to­ric­kou ku­li­sou, ný­brž fun­gu­je ja­ko ote­vře­ná vzta­ho­vá ma­pa, v níž se or­ga­nic­ky pro­lí­na­jí jed­not­li­vé vý­je­vy a ča­so­vé ro­vi­ny. K té­to ri­tu­ál­ní dy­na­mi­ce zá­sad­ně při­spí­vá i re­žij­ní prá­ce s la­tent­ní pří­tom­nos­tí – po­sta­vy z mi­nu­lých scén ne­o­pouš­tě­jí je­viš­tě, ale stá­va­jí se ne­vi­di­tel­ný­mi svěd­ky či hy­ba­te­li dal­ší­ho dě­ní, čímž vzni­ká do­jem ne­u­stá­lé­ho do­zo­ru a pro­ple­te­nos­ti osu­dů. Pro­sto­ro­vou flui­di­tu na­víc pod­tr­hu­jí cí­le­né ana­chro­nismy, ja­ko je uži­tí te­le­fo­nů či vpád sou­čas­né vul­ga­ri­ty. Měs­teč­ko je tak zá­měr­ně vy­tr­že­no z his­to­ric­ké­ho ukot­ve­ní v 19. sto­le­tí a stá­vá se nad­ča­so­vým me­men­tem o křeh­kos­ti spo­le­čen­ské­ho řá­du.

Ten­to peč­li­vě vy­bu­do­va­ný nad­ča­so­vý rá­mec ná­sled­ně slou­ží ja­ko la­bo­ra­toř pro ge­ne­rač­ní a hod­no­to­vý střet. Je­ho epi­cen­t­rem je po­sta­va Re­che­le, na je­jímž osu­du tvůr­ci de­mon­stru­jí fa­tál­ní se­lhá­ní staré­ho i no­vé­ho uspo­řá­dá­ní. Úpa­dek tra­dič­ní­ho řá­du je vý­stiž­ně a s gro­tesk­ní zkrat­kou ob­na­žen skr­ze je­jí nu­ce­ný sňa­tek s po­star­ším me­si­á­šem, kte­ré­ho hra­je Mi­lan Ho­len­da. Je­ho ab­so­lut­ní – a nejen se­xu­ál­ní – im­po­ten­ce je na scé­ně sar­kas­tic­ky zhmot­ně­na po­vis­lým pro­va­zem, což sym­bo­li­zu­je cel­ko­vou vy­čer­pa­nost a ne­schop­nost do­sa­vad­ní ví­ry na­bíd­nout spá­su. To­to hod­no­to­vé va­ku­um lo­gic­ky uvol­ňu­je pro­stor pro me­si­á­še no­vé­ho. Je­ho pří­chod však ne­při­ná­ší du­chov­ní ob­ro­du, ný­brž pád ko­mu­ni­ty do po­vrch­ní­ho po­zlát­ka, což in­sce­na­ce tref­ně pře­klá­pí do vi­zu­ál­ně kon­trast­ních scén, v nichž oby­va­te­lé v lu­xus­ním ob­le­če­ní vul­gár­ně de­gra­du­jí na úro­veň pou­hých kon­zu­men­tů. Ce­lo­spo­le­čen­ská pa­ra­lý­za a roz­ča­ro­vá­ní z fa­leš­né mod­ly pak v dru­hém děj­ství ply­nu­le es­ka­lu­jí až k zou­fa­lé­mu vy­mý­tá­ní ďáb­la z tě­hot­né Re­che­le.

Pá­te­ří in­sce­nač­ní kon­cep­ce je su­ve­rén­ní na­sa­ze­ní he­rec­ké­ho an­sám­blu, kte­rý zde fun­gu­je ja­ko dy­na­mic­ký a semknu­tý ko­lek­tiv. Sí­la br­něn­ských tvůr­ců se pro­je­vu­je pře­de­vším ve schop­nos­ti přes­ně od­stí­nit fy­zic­ký i vo­kál­ní pro­jev da­vu – od po­čá­teč­ní zdr­žen­li­vé zbož­nos­ti přes na­bubře­lou plá­žo­vou vul­gár­nost až po ani­mál­ní běs­ně­ní. He­rec­ký pro­jev je pře­de­vším vý­raz­ně tě­les­ný a gro­tesk­ní. To se zr­ca­dlí i v zá­měr­ně směš­né a ubo­ze pů­so­bí­cí bit­ce me­zi zá­stup­ci sta­ré a no­vé ví­ry, kdy her­ci ba­lan­cu­jí na hra­ně tragé­die a fraš­ky. Re­che­le, kte­rou ztvár­ňu­je Zdi­sla­va Pe­cho­vá, po­sou­vá se od pa­si­vi­ty k fy­zic­ky ex­po­no­va­ným scé­nám po­sed­nu­tí. Ži­dov­ský dy­bbuk (Te­re­za Ma­x­mi­li­án Ma­reč­ko­vá) mra­zi­vě iro­nic­kým cha­risma­tem po­stup­ně opa­no­vá­vá ce­lý hra­cí pro­stor a skr­ze se­be­vě­do­mé pro­la­mo­vá­ní čtvr­té stě­ny si z di­vá­ků dě­lá své kom­pli­ce. Prá­vě v té­to vy­hro­ce­né fá­zi, kdy pře­bí­rá ini­ci­a­ti­vu a pří­mo kon­fron­tu­je pu­b­li­kum s vý­po­vě­dí, že už ne­zá­le­ží na tom, ko­li­krát jsme zhře­ši­li, se však pře­kva­pi­vě ob­na­žu­jí li­mi­ty zvo­le­né re­žij­ní kon­cep­ce.

Sna­ha o co nej­křikla­věj­ší ak­tu­a­li­za­ci – vr­cho­lí­cí do­slov­ný­mi od­ka­zy na sou­čas­nou ame­ric­kou po­li­ti­ku a čer­ve­nou kšil­tov­kou evo­ku­jí­cí Do­nal­da Trum­pa – na­ru­šu­je do té do­by kon­zis­tent­ní my­to­lo­gic­kou a so­ci­o­lo­gic­kou vrs­tev­na­tost dí­la. Za­tím­co v prv­ní po­lo­vi­ně in­sce­na­ce ko­mu­ni­ko­va­la své té­ma skr­ze dů­my­sl­nou di­va­del­ní zkrat­ku a ra­fi­no­va­nou prá­ci s pro­sto­rem, v zá­vě­ru sklouzá­vá k ne­ú­stroj­né po­li­tic­ké ilu­stra­ci. V kon­tex­tu ji­nak pro­pra­co­va­né in­sce­nač­ní po­e­ti­ky tak pů­so­bí ja­ko zbyt­ná ilu­stra­ce dneš­ní ce­lo­spo­le­čen­ské roz­pol­ce­nos­ti, kte­rá di­vá­ka mís­to k hlub­ší ka­tar­zi do­vá­dí spí­še k la­ci­né­mu úsmě­vu nad zjev­nou pa­ra­le­lou.

Darwin a co. ja­ko ka­ba­ret dob­ro­vol­né­ho zma­ru… FO­TO: DA­VID KO­NEČ­NÝ

Per­spek­ti­vu ko­lek­tiv­ní­ho a ry­ze fy­zic­ké­ho zma­ru při­ná­ší in­sce­na­ce Darwin & co., kte­rou re­ží­ro­va­la An­na Da­vi­do­vá. For­mát sé­rie ske­čů, te­ma­ti­zu­jí­cích bi­zar­ní a „dob­ro­vol­né“ od­cho­dy ze svě­ta, zde ne­slou­ží pou­ze ja­ko čer­no­hu­mor­ná hříč­ka, ale ja­ko ana­ly­tic­ká son­da do de­val­va­ce hod­no­ty lid­ské­ho ži­vo­ta. Rá­mec ob­skur­ní te­le­viz­ní show, je­jíž zá­ku­lis­ní in­tri­ky a cy­nis­mus tvůr­ci od­krý­va­jí až v zá­vě­ru, pak tref­ně re­flek­tu­je sou­čas­nou ten­den­ci me­di­ál­ně kon­zu­mo­vat tragé­dii ja­ko druh po­kři­ve­né zá­ba­vy.

Ten­to mo­tiv ste­ri­li­ty a od­ci­ze­ní je vi­zu­a­li­zo­ván skr­ze mul­ti­funkč­ní scé­no­gra­fii Mar­ka Cpi­na evo­ku­jí­cí vy­kach­lí­ko­va­ný vnitřek ba­zé­nu. Pro­stor pů­so­bí ja­ko od­lid­ště­ná la­bo­ra­toř či uza­vře­né akvá­ri­um, v němž jsou jed­not­li­ví adep­ti na Darwi­no­vu ce­nu po­zo­ro­vá­ni v mo­men­tech své­ho fa­tál­ní­ho se­lhá­ní. Me­ta­fo­ru rozostře­nos­ti a frag­men­ta­ce lid­ské­ho by­tí v di­gi­tál­ním vě­ku pak do­tvá­ří plát­no s roz­pi­xe­lo­va­ný­mi ob­ra­zy v po­za­dí. V tom­to ste­ril­ním pro­stře­dí vy­ni­ká zá­měr­ná pře­pja­tost he­rec­ké­ho pro­je­vu a kře­čo­vi­tá nad­sáz­ka, kte­rá v kom­bi­na­ci se zvu­ko­vým sig­ná­lem ICQ – ohla­šu­jí­cím kaž­dou dal­ší smrt ja­ko ba­nál­ní pří­cho­zí zprá­vu – vy­tvá­ří hlu­bo­ce zne­po­ko­ji­vý druh hu­mo­ru. Kon­trast me­zi ubo­hos­tí pre­zen­to­va­ných kon­ců a vzne­še­nos­tí wag­ne­rov­ských kom­po­zic pak jen iro­nic­ky pod­tr­hu­je pro­past me­zi „vel­ko­le­pý­mi“ dě­ji­na­mi lid­stva a je­ho ža­lost­nou sou­čas­nos­tí.

Klí­čem k mra­zi­vé pů­so­bi­vos­ti to­ho­to „ka­ba­re­tu smr­ti“ je he­rec­ká sty­li­za­ce po­sta­ve­ná na pře­pja­tos­ti a kře­čo­vi­té nad­sáz­ce. Šes­ti­ce před­sta­vi­te­lů, kte­rá se na scé­ně stří­dá v ro­lích adep­tů na dob­ro­vol­ný zá­nik, pra­cu­je s es­te­ti­kou gro­tesk­ních, takřka me­cha­nic­kých lou­tek v ru­kou me­di­ál­ní ma­ši­né­rie. Prá­vě ta­to „pře­hro­ce­nost“ a ne­schop­nost po­stav vy­stou­pit z vlast­ních bi­zar­ních mi­k­ro­svě­tů vy­tvá­ří zne­po­ko­ji­vý hu­mor, kte­rý di­vá­ka udr­žu­je v ne­u­stá­lém na­pě­tí me­zi smí­chem a úz­kos­tí. He­rec­ká sou­hra vy­ni­ká zejmé­na v os­t­rých stři­zích me­zi ske­či a v kon­tras­tu s lin­kou cy­nic­ké­ho mo­de­rá­to­ra (Go­ran Maiello) a ex­cen­t­ric­ké ře­di­tel­ky (Syl­vie Kee Kru­pan­ská), což vr­cho­lí v pů­so­bi­vých ži­vých ob­ra­zech evo­luč­ní re­gre­se.

Prá­vě v té­to ra­fi­no­va­ně bu­do­va­né sa­ti­ric­ké lin­ce však in­sce­na­ce v zá­vě­ru ne­če­ka­ně se­lhá­vá. Náh­lý pře­chod k mo­ra­li­zu­jí­cí­mu ká­zá­ní o dysto­pic­ké bu­douc­nos­ti na­ru­šu­je do­po­sud kon­zis­tent­ní po­e­ti­ku a pů­so­bí ja­ko ne­or­ga­nic­ký po­kus o do­slov­ný spo­le­čen­ský apel. I když se tvůr­ci sna­ží na­sto­le­ný pa­tos vzá­pě­tí sho­dit iro­nic­kým ges­tem s čer­ve­ným tla­čít­kem, onen ka­za­tel­ský tón v pro­sto­ru zů­stá­vá a osla­bu­je břit­kost před­cho­zí­ho cy­nic­ké­ho nad­hle­du. Dra­ma­tur­gic­ká ne­kon­zis­ten­ce v zá­vě­ru de fac­to zne­mož­ňu­je hlub­ší ka­tar­zi, ne­boť se sna­ží in­te­lek­tu­ál­ně vy­svět­lo­vat to, co již by­lo mno­hem sil­ně­ji sdě­le­no skr­ze di­va­del­ní ob­raz a nad­sáz­ku.

Hos­to­vá­ní Di­va­dla Husa na pro­váz­ku po­tvr­zu­je je­ho od­va­hu k for­mál­ním ex­pe­ri­men­tům a ne­kom­pro­mis­ní­mu zkou­má­ní kri­zo­vých sta­vů sou­čas­né­ho svě­ta. Ač­ko­liv jsou in­sce­na­ce Sa­tan v Go­ra­ji a Darwin & co. žánro­vě od­liš­né, v já­dru re­zo­nu­je spo­leč­né té­ma roz­pa­du do­sa­vad­ních struk­tur, ať už jde o řád ná­bo­žen­ský, ne­bo ci­vi­li­zač­ní. Spo­leč­ným ry­sem – a zá­ro­veň nej­vý­raz­něj­ším dra­ma­tur­gic­kým otaz­ní­kem – však zů­stá­vá ten­den­ce v zá­vě­rech re­zig­no­vat na sí­lu vy­bu­do­va­né di­va­del­ní me­ta­fo­ry ve pro­spěch do­slov­né­ho vy­svět­lo­vá­ní či mo­ra­li­zo­vá­ní. Za­tím­co prv­ní po­lo­vi­ny děl ko­mu­ni­ko­va­ly té­ma­ta skr­ze dů­my­sl­nou vi­zu­ál­ní zkrat­ku a ra­fi­no­va­nou prá­ci s pro­sto­rem, fi­nál­ní ges­ta mě­la ten­den­ci sklouzá­vat k ne­or­ga­nic­kým po­li­tic­kým či spo­le­čen­ským te­zím, kte­ré v kon­tex­tu pro­pra­co­va­né in­sce­nač­ní po­e­ti­ky pů­so­bi­ly nad­by­teč­ně.

Di­va­dlo Husa na pro­váz­ku – Isa­ac Ba­she­vis Sin­ger: Sa­tan v Go­ra­ji. Re­žie a dra­ma­ti­za­ce: Ja­nusz Klim­sza, dra­ma­tur­gie: Ve­ro­ni­ka Onhe­i­se­ro­vá, scé­na: Mi­chal Sy­ro­vý, kos­týmy: Mar­ce­la Ly­sáč­ko­vá, hud­ba: Pa­vel Zlá­mal, vi­deo: Boh­dan Chras­til. Hra­jí: Zdi­sla­va Pe­cho­vá, Mi­lan Ho­len­da, Ma­touš Ben­da, Rů­že­na Dvo­řá­ko­vá, Vla­di­mír Hauser, Dušan Hře­bí­ček, Jan Ko­lá­řík, Pro­kop Ko­šař, Go­ran Maiello, Te­re­za Ma­x­mi­li­án Ma­reč­ko­vá, Mar­ké­ta Ma­tu­lo­vá, Te­re­za Vo­lán­ko­vá, Pa­vel Zlá­mal, Zby­něk Ře­hoř, Jan Am­bros, Le­oš Hu­dí­nek, On­dřej Lukáš, Pet­ra Ji­rán­ko­vá, Kris­tý­na Sam­ko­vá. Pre­mi­é­ra: 30. 1. 2026.

Di­va­dlo Husa na pro­váz­ku – An­na Da­vi­do­vá: Darwin & co. Re­žie: An­na Da­vi­do­vá, dra­ma­tur­gie: Mar­tin Slá­de­ček, vý­pra­va: Ma­rek Cpin, hud­ba: Jin­dřich Čí­žek, cho­re­o­gra­fie: Lin­da Fer­nan­dez Sa­ez, in­spi­ce: Voj­těch Šku­ta. Hra­jí: Ma­touš Ben­da, Rů­že­na Dvo­řá­ko­vá, Pa­vel Gajdoš, Vla­di­mír Hauser, Mi­lan Ho­len­da, Syl­vie Kee Kru­pan­ská, Go­ran Maiello, Mar­ké­ta Ma­tu­lo­vá, Zdi­sla­va Pe­cho­vá, Te­re­za Vo­lán­ko­vá. Pre­mi­é­ra: 7. 11. 2025.

News­let­ter

Při­hlas­te se k od­bě­ru na­še­ho news­let­te­ru a do­stá­vej­te pra­vi­del­ně in­for­ma­ce nejen o no­vých čís­lech ča­so­pi­su, ale i udá­los­tech po­řá­da­ných ko­lek­ti­vem Dí­la!

To­to po­le je vy­ža­do­vá­no.

Ne­spa­mu­je­me! Dal­ší in­for­ma­ce na­lez­ne­te v na­šich zá­sa­dách ochra­ny osob­ních úda­jů.

V AKTUÁLNÍM ČÍSLE: