Tvůrci si často kladou otázku, jak zobrazovat násilí na jevišti. Ukázat ho v jeho „nahotě“, realisticky? Nebo je lepší jít cestou náznaku, vizuální metaforou?

Reflexe inscenací Krásný nový den spolku Pomezí a Kéž bych na tebe po posledním tanci zapomněl palestinského umělce AbuJabera.

Dva charaktery, dva klasické texty aktualizované s ambicí definovat současného muže, i tak lze vnímat současné adaptace Váni a Cyrana z Bergeracu od britských autorů.

Kniha Vzdálení otcové Mariny Jarre vyšla v italském originále v roce 1987. V českém překladu Kateřiny Vinšové až na sklonku loňského roku díky nakladatelství Meridione.

Umělci Rosalía a C. Tangana bourají ve flamencu tradiční genderové role, které mu dlouho dominovaly.

O dvou inscenacích Pravidla úklidu z A studia Rubín a Máma z Divadla pod Palmovkou.

Možná vás tento titulek odrazuje od čtení. Výstižnější jsem ovšem nenašla, jelikož tato reflexe pojednává o divadelních inscenacích, jejichž tématem je sexuální násilí na ženách.

O dvou zahraničních inscenacích, které pojednávají o mateřství: #Motherfuckinghood a Medea´s Children.

O prozaickém debutu Narušení děje Emmy Kausc, který rozvířil kritickou debatu a v českém prostředí naznačil nový směr psaní.

Španělská autorka Layla Martínez svým debutem Červotoč přináší do české společnosti přesně to, co potřebuje.

V Klicperově divadle vytvořili divadelní poctu Zuzaně Navarové. Inscenaci A pak usnu a vstanu... režíroval Pavel Khek.

Novela Flora Jonáše Zbořila, vydaná na podzim roku 2024 nakladatelstvím Paseka, rozšiřuje staré cesty lovecraftovského hororu a nebojí se přerůstat hranice žánru.

Letošní Mezinárodní festival dokumentárních filmů Ji.hlava, který se konal ve dnech 25. 10. až 3. 11. 2024, byl delší než ty minulé a nabídl více času vidět a prožít snímky i diskuze.

Rodina je prý základ státu. Přesněji řečeno, v československém zákoně o rodině se v roce 1963 objevila teze, že: „rodina založená manželstvím je základním článkem naší společnosti“.