Genius loci Hradce Králové je prostoupený ženským temperamentem od dob emancipované Elišky Rejčky. Je tedy symbolické, že celoroční oslavy 800 let založení někdejšího královského věnného města začaly hudebně-divadelním projektem o rodačce Zuzaně Navarové. O subtilní interpretce s niterným projevem, která se s hravostí dotýkala mystéria existence.
Hudební kritik Jan Rejžek v osobně pojatém nekrologu Zuzaně Navarové napsal: Nikdy předtím tu nebyla sestava (kapela Nerez), která tak skvěle kombinovala latinskoamerické hudební vlivy s vynikajícím písničkářským rukopisem Vítka Sázavského, Zdeňka Vřešťála a Tvým (…) Tvé texty, plné ženských tajemství, nápovědí i zámlk, překonávaly snad všechno, co tu v písňové tvorbě o odvěké bitvě pohlaví vzniklo, dávno před Olgou Sommerovou (…) Tys samozřejmě vzala do báječné kapely Koa Kolumbijce, Peruánce a famózního nevidomého Roma Maria Biháriho. Jak široké bylo Tvé srdce?

FOTO Patrik Borecký
Po dvaceti letech od Rejžkova „opožděného milostného dopisu“ se tvůrci v inscenaci A pak usnu a vstanu… ptají, jak bohatá byla její duše. Společný projekt Klicperova divadla, Filharmonie Hradce Králové a skupiny RAZAM s frontmankou Ivou Marešovou měl premiéru 11. ledna 2025. Žánrově se pohybuje na pomezí inscenovaného koncertu a výrazně tanečního muzikálu. V tom směru jde o profesionálně zvládnutou interpretaci, jaká nebývá často k vidění ani na muzikálových scénách.
Částečně je inscenace koncipovaná jako reinkarnační rituál, ve kterém se loví z vybledlých otisků paměti. Prostor vymezují hudebníci a hudebnice rozmístění na praktikáblech jako na nebeském kůru a Navarová je přítomná v celém ženském kruhu. Její eklektickou osobnost ztvárňují herečky různého věku a také hostující Iva Marešová, mužský prvek pak trojice herců. Celý ansámbl archetypů je vizuálně sjednocený do kostýmů v barvě holubí šedi a dámská sekce si hned v první scéně nasadí pro Navarovou typické kulaté brýle. Minimalistická výprava dává vyniknout básnickým metaforám i kontrastům nálad a výrazů – pro Navarové repertoár a intonaci tak typických.
Choreograf Marek Zelinka interpretuje většinu z nich, pracuje s ženskými archetypy a archetypálními vztahy. Jednou jsou to věštkyně, které prozkoumávají hladinu černé vody, podruhé rodový ženský kruh, potřetí je Marešová stylizovaná v písni Andělská do postoje Panny Marie. Tančí se latina i country, kdy jsou unifikované kostýmy, respektive dlouhé balonové kabáty, součástí choreografie. V té se prolínají jin-jang stejně jako odkazy k různým vlivům, které vystudovaná hispanistka a bohemistka Navarová vstřebala, například latinskoamerickému a romskému folkloru, židovskému klezmeru, východním náboženstvím, skautské etice, indiánským kulturám…

FOTO Patrik Borecký
Šestnáct zásadních písní v živém podání folkovo-symfonického tělesa a se silnou choreografií prokládá režisér a spoluautor scénáře Pavel Khek epizodními dramatickými situacemi. Ty ilustrují zpěvaččinu uměleckou dráhu, ale celek by se bez většiny z nich nejspíš obešel. Občas je až iritující sledovat, jak málo empatie vůči tématu je právě v činoherních scénách. Jako by bylo nutné usadit výsostně umělecký záměr pár trapnými vtípky, nebo bulvarizováním vztahů.
Nicméně je v tom i cosi symbolického. V kontrastu k „úlitbám“ mainstreamu vynikl Navarové poetický repertoár – stejně jako kdysi – emotivností a hloubkou. O to výrazněji, že dostal nový a plnější zvuk. Hudební a pěvecká složka je opravdovou poctou jedinečné královehradecké umělkyni. Zásluhu na tom nese hráč na bicí a skladatel Radek Doležal. S citem pro zachování původní energie skladeb navrstvil a posílil v nových folk-symfonických aranžmá melodickou linku. S respektem, jako by potenciál skladeb nechal jen dozrát, je rozvinul do plnokrevné a expresivní výpovědi. Po pěvecké stránce zastřešila inscenaci (nejen jako interpretka) Iva Marešová. Držitelka ocenění Hradecká múza 2024 má s Navarovou i cosi společného. V autorské tvorbě s kapelou RAZAM prezentují svébytný styl world-music, který vychází ze slovanských kořenů. Fakt, že herce dovedla k profesionálním pěveckým výkonům, je stejným projevem pokory a úcty jako Doležalova aranžmá. Když své party zpívají Martina Nováková a Kamila Sedlárová, téměř nezaslechnete rozdíl mezi nimi a profesionální zpěvačkou.
Herecky zmnožená hlavní hrdinka – vedle výše jmenovaných ji ztvárňují také Martina Czyžová, Maria Leherová, Lucie Andělová a Lenka Loubalová – reflektuje své „barvy všecky“ s vysokou kvalitou a temperamentem. Společně konfrontují a sjednocují jednotlivé aspekty ženské duše, od dítěte po stařenu, od královny po amazonku. V některých pasážích se k nim přidávají Daniel Krečmar, Jan Vápeník a William Valerián. Z duetu Lucie Andělové se saxofonem, na který hraje William Valerián, v písni Ke zdi je dokonce cítit erotické napětí. Mezitím sledujeme v narativní zkratce Zuzanu od dětství přes popularitu Nerezu po zpackané udělení Ceny Anděl se skupinou Koa. Ačkoliv inscenace je spíš intenzivní než dlouhá, ke konci se příběh podivně zacyklí v podzimním odcházení. Než skončí symbolickým návratem do bílé věčnosti, bez hlubšího významu se omílá ne příliš zajímavý zápis z táborového deníku. I to by nakonec bylo omluvitelné.
Co ale podle mě omluvitelné není, jsou dominantní projekce na zadní stěně. Snad až na dvě či tři se naprosto míjejí s lyrikou a osobností Navarové. Kromě toho nemají jednotný styl, takže se zdá, že každou z nich vytvořil někdo jiný bez znalosti kontextu. Když už alespoň náznakem reflektují dobovou estetiku, vychází z toho trapná karikatura. Odstínit tuto agresivní velkoformátovou kulisu je náročné. Byla to velká úleva, když při Andělské na chvíli zhasla a závěrečné Taši Delé provázela jen silueta himalájské Dhaulágirí. Přes veškeré výhrady ale musím konstatovat, že se v Klicperově divadle podařilo realizovat v mnohém mimořádný projekt.
Pavel Khek, Lenka Smrčová a Iva Marešová: A pak usnu a vstanu… Režie Pavel Khek, dramaturgie Lenka Smrčková, výprava Jozef Hugo Čačko, videoprojekce Kateřina Podlipná, Ondřej Martinec, choreografie Marek Zelinka, hudba Zuzana Navarová, Zdeněk Vřešťál, Vít Sázavský, Iván Gutiérre, hudební nastudování a aranžmá Radek Doležal, hudební dramaturgie a pěvecké nastudování Iva Marešová. Premiéra 11. ledna 2025 v Klicperově divadle.