Adam Steinbauer se v inscenaci LásKKKa, kterou uvádí Švandovo divadlo, zaměřuje na xenofobii a nenávist k jinakosti.

Socioložka Helen Hester a filosof Nick Srnicek v knize Až skončí práce: Dějiny domácnosti a boje za volný čas horují za postpracovní společnost.

O inscenaci Noc tribádek, kterou podle dramatu Pera Olova Enquista v HaDivadle režíroval Ivan Buraj. Hlavní roli Augusta Strindberga ztvárňuje Ivana Uhlířová.

Tvůrci si často kladou otázku, jak zobrazovat násilí na jevišti. Ukázat ho v jeho „nahotě“, realisticky? Nebo je lepší jít cestou náznaku, vizuální metaforou?

Reflexe inscenací Krásný nový den spolku Pomezí a Kéž bych na tebe po posledním tanci zapomněl palestinského umělce AbuJabera.

Dva charaktery, dva klasické texty aktualizované s ambicí definovat současného muže, i tak lze vnímat současné adaptace Váni a Cyrana z Bergeracu od britských autorů.

Kniha Vzdálení otcové Mariny Jarre vyšla v italském originále v roce 1987. V českém překladu Kateřiny Vinšové až na sklonku loňského roku díky nakladatelství Meridione.

Drsňácká maskulinita v amerických filmech sedmdesátých a osmdesátých let není dnes jen popkulturní nostalgií, ale také zračí přechod od průmyslového kapitalismu k neoliberalismu.

Umělci Rosalía a C. Tangana bourají ve flamencu tradiční genderové role, které mu dlouho dominovaly.

O dvou inscenacích Pravidla úklidu z A studia Rubín a Máma z Divadla pod Palmovkou.

Možná vás tento titulek odrazuje od čtení. Výstižnější jsem ovšem nenašla, jelikož tato reflexe pojednává o divadelních inscenacích, jejichž tématem je sexuální násilí na ženách.

O dvou zahraničních inscenacích, které pojednávají o mateřství: #Motherfuckinghood a Medea´s Children.

O prozaickém debutu Narušení děje Emmy Kausc, který rozvířil kritickou debatu a v českém prostředí naznačil nový směr psaní.

Utopie je místo, které neexistuje. A také místo šťastného života. Zrodila se v šestnáctém století spolu se zrozením moderního světa.