Je to­mu rok, co na své li­beň­ské scé­ně oži­vil re­ži­sér Mi­chal Lang iko­nic­ký vze­stup hu­ba­té kvě­ti­nář­ky. Lí­zu Do­o­littlo­vou Pa­vly Gajdo­ší­ko­vé a pro­fe­so­ra Hi­g­gin­se Ja­na Tep­lé­ho při­o­děl ste­am­pun­ko­vou es­te­ti­kou a fan­task­ní re­tro sty­li­za­cí rá­mo­val té­ma ro­ze­ví­ra­jí­cích se nů­žek dneš­ní so­ci­ál­ní ne­rov­nos­ti. Nej­no­věj­ší ti­tul Di­va­dla pod Pal­mov­kou na Pyg­ma­li­on čás­teč­ně na­va­zu­je. Mo­tiv eman­ci­pa­ce ale ten­to­krát ukot­vu­je v gen­de­ro­vé dy­na­mi­ce. Noc tri­bá­dek Pe­ra Olo­va Enquis­ta v Lan­gem vy­ty­če­ném kon­tex­tu de­fi­ni­tiv­ně se­pa­ru­je an­ta­go­nis­tic­ký svět mu­že a že­ny.

Enquist na­psal Noc tri­bá­dek roku 1975, ale vra­cí se v ní k udá­los­tem o sto­le­tí star­ším. V ro­ce 1889 mě­la v ko­daň­ském Di­va­dle Dag­mar pre­mi­é­ru Strin­d­ber­go­va ak­tov­ka Ta sil­něj­ší se Si­ri von Es­sen, spi­so­va­te­lo­vou man­žel­kou to­ho ča­su v roz­vo­do­vém ří­ze­ní, v hlav­ní ro­li. Hra pro­padla, ale okol­nos­ti je­jí­ho uve­de­ní po­slou­ži­ly Enquis­to­vi ja­ko im­pulz pro dra­ma­tic­kou fa­bu­la­ci. Vy­chá­zí v ní z do­ku­men­tár­ních ma­te­ri­á­lů, ži­vo­to­pi­sů, de­ní­ků a ko­re­spon­den­ce i umě­lec­ké tvor­by své­ho slav­něj­ší­ho před­chůd­ce. Re­kon­stru­u­je tak hy­po­te­tic­kou zkouš­ku hry před pre­mi­é­rou, kte­rá vy­ná­ší na po­vrch Strin­d­ber­go­vo osob­ní dra­ma a s ním, jak už to bý­vá, i nadosob­ní spo­le­čen­ské ten­den­ce.

Au­gust Strin­d­berg je svou roz­po­ru­pl­nou osob­nos­tí stej­ně při­taž­li­vým ná­mě­tem pro umě­lec­ké ztvár­ně­ní ja­ko je­ho dí­lo. Spi­so­va­te­lův mi­so­gyn­ní vztah k že­nám se před ča­sem stal vděč­nou před­lo­hou úspěš­né in­sce­na­ce spol­ku Jedl Man­žel­ská his­to­rie s Da­vi­dem Pra­cha­řem v ro­li ve­li­káš­ské­ho a dě­tin­sky ukřiv­dě­né­ho li­te­rá­ta. Jan Tep­lý té­to po­sta­vě vet­kl šo­vi­nis­tic­kou pře­svěd­či­vost, pros­tou po­ku­sů o ka­ri­ka­tu­ru. Zu­ři­vě žár­lí, je vznět­li­vý, hrubý a ne­u­r­va­lý, přes­to zů­stá­vá ve své ener­gic­ké vi­ta­li­tě šar­mant­ní. Ne­cí­tí k že­nám (a nej­spíš ko­mu­ko­li) re­spekt, po­tře­bu­je že­nu nicmé­ně vlast­nit, po­tře­bu­je vlast­ní do­mi­ni­um. Bez něj se cí­tí ne­u­ži­teč­ný, zby­teč­ný a pro­pa­dá se do bez­útěš­né sa­mo­ty. Po­cit ne­o­mlu­vi­tel­né nad­by­teč­nos­ti je ústřed­ním mo­ti­vem Lan­go­vy in­sce­na­ce. Sou­boj po­hla­ví, kte­rý ve Strin­d­ber­go­vě Sleč­ně Ju­lii ješ­tě vy­hrá­vá muž, se u Enquis­ta od po­čát­ku vy­ví­jí ne­mi­lo­srd­ně v je­ho ne­pro­spěch.

For­ma di­va­dla na di­va­dle – di­va­del­ní zkouš­ky v před­ve­čer pre­mi­é­ry – de­mon­stru­je dva kom­ple­men­tár­ní pro­ce­sy. Strin­d­berg se po­tká­vá se svou za­vr­že­nou že­nou, pro niž na­psal part ve své hře, ale ne­o­če­ká­va­ně ta­ké s je­jí pří­tel­ky­ní Ma­rií Da­vi­do­vou, kvů­li níž k roz­lu­ce man­žel­ství do­šlo, a her­cem Vi­g­go Schiwem, pro nějž ne­ní v ak­tov­ce ro­le a má te­dy za úkol jen re­žij­ně asis­to­vat (ro­zu­měj no­sit ka­fe). Dra­ma mi­lost­né­ho troj­ú­hel­ní­ku se roz­plé­tá jak v na­cvi­čo­va­né hře, kde obě že­ny bo­ju­jí, for­mou mo­no­lo­gu pou­ze jed­né z nich, o je­di­né­ho (ne­pří­tom­né­ho) mu­že, tak v „re­á­lu“ sou­kro­mé­ho ži­vo­ta ak­té­rů. I v té­to ro­vi­ně je Vi­g­go jen asi­s­ten­tem, re­spek­ti­ve ne­po­u­ži­tel­ným sta­tis­tem, svou ne­pa­t­řič­nou pří­tom­nos­tí i ko­men­tá­ři po­má­há po­sou­vat hru do ko­me­di­ál­ní nad­sáz­ky. V té­to po­lo­ze se Mi­chal Lu­rie evi­dent­ně cí­tí ja­ko ry­ba ve vo­dě. Vý­stup, v němž pro­s­to­du­še me­mo­ru­je vzo­re­ček pro vý­po­čet ob­vo­du pe­ni­su, pat­ří k nej­vděč­něj­ším a ve zkrat­ce vy­sti­hu­je du­chov­ní roz­měr je­ho po­sta­vy. Ostat­ní ro­le os­ci­lu­jí v šir­ším ba­rev­ném spek­tru a vy­ža­du­jí jem­něj­ší žánro­vé od­stí­ně­ní. Si­ri Te­re­zy Do­čka­lo­vé tr­pí ne­na­pl­ně­nou tou­hou po he­rec­ké se­be­re­a­li­za­ci, z níž vi­ní své­ho mu­že. V pro­je­vu je uma­nu­tá, tru­co­vi­tá, lehce hys­te­ric­ká s ne­ná­pad­ným do­te­kem gro­tesk­ní sty­li­za­ce. Když se ale sva­lí na zem, zů­sta­ne na ní bez hnu­tí le­žet ně­ko­lik mi­nut a me­zi­tím ne­zá­vaz­ně kon­ver­zu­je s hla­vou při­le­pe­nou k pod­la­ze, ne­ne­chá nás na po­chy­bách, že jsme v ko­mik­so­vém ske­či. A když na zkouš­ce pi­lu­je svůj mo­no­log, po­chy­by nad je­jím mož­ným he­rec­kým uplat­ně­ním se na­o­pak zná­so­bí.

Psy­cho­lo­gic­ky vy­zrá­lý žen­ský „coun­ter­part“ při­ná­ší do hry te­pr­ve svo­bo­do­my­sl­ná Ma­rie v po­dá­ní Pa­vly Gajdo­ší­ko­vé. Po­dob­ně ja­ko za ni má v se­cvi­čo­va­né hře mlu­vit jen mi­mi­ka, ani v sou­kro­mých pře­střel­kách ne­plýtvá slo­vy. Strin­d­ber­go­vy in­vek­ti­vy sná­ší s po­ba­ve­ným od­stu­pem člo­vě­ka, kte­rý už si o ostat­ních ani o so­bě dáv­no ne­dě­lá ilu­ze. V muž­ských kalho­tách (jsme na kon­ci 19. sto­le­tí), sáč­ku s na­bí­ra­ný­mi ruká­vy, kte­ré zrov­na ne­li­cho­tí je­jím žen­ským pů­va­bům, a s dout­ní­kem do se­be lá­me jed­no pi­vo za dru­hým, aniž by ztrá­ce­la se­be­kon­t­ro­lu a nad­hled. To ona je sku­teč­ným Strin­d­ber­go­vým pro­ti­hrá­čem: Lí­za Do­o­littlo­vá, kte­rá se vy­ma­ni­la ze so­ci­ál­ní před­ur­če­nos­ti, aby na­pl­no do­spě­la k smut­né­mu po­zná­ní, že eman­ci­pa­ce sa­ma o so­bě ta­ky ne­ní žád­ná vý­hra. Před hy­per­ko­rekt­nos­tí hu­ma­nis­tic­kých pro­gre­si­vis­tů ješ­tě oce­ní Strin­d­ber­go­vu ze­mi­tost, kte­rá se za ni­čím ne­scho­vá­vá. Prá­vě je­jich let­mé sblí­že­ní v in­tim­ním osvět­le­ní před­scé­ny, kdy si vy­je­ví vzá­jem­né sym­pa­tie, vy­po­ví­dá o sou­čas­ném vzta­hu obou po­hla­ví nej­vý­mluv­ně­ji. Pod ná­no­sy ani­mo­zit stá­le dří­me zá­klad­ní lid­ská em­pa­tie. Vnějš­ko­vě ne­u­dr­ži­tel­ná si­ce – Strin­d­berg bu­de pro­ti že­nám (a spe­ci­ál­ně Ma­rii Da­vi­do­vé) i na­dá­le ne­smi­ři­tel­ně bro­jit, ale v hlou­bi du­še bu­de s pro­tiv­ní­kem v ob­je­tí tan­čit, ja­ko by dra­ma­tic­ký kon­flikt vy­ža­do­va­ly jen zá­ko­ni­tos­ti di­va­del­ní po­dí­va­né, re­spek­ti­ve hra ži­vo­ta.

V zá­vě­ru před­sta­ve­ní se vpro­střed scé­ny roz­vi­ne plát­no s vy­ob­ra­ze­ním Mu­n­cho­va Tan­ce na bře­hu. I ten­to skan­di­náv­ský umě­lec se že­na­mi bo­jo­val ja­ko s upí­ry, o nichž ho­vo­ří Enquis­tův hr­di­na. V in­sce­na­ci je nicmé­ně pro­ro­kem tan­ce, je­hož ryt­mus bu­dou pro­příš­tě ur­čo­vat že­ny. Ne­vra­ži­vou po­hlav­ní di­cho­to­mii ve­psa­la scé­no­gra­fie i do dvou do­mi­nant­ních scé­nic­kých prv­ků, kde pro­ti so­bě s pří­mo­ča­rou se­xu­ál­ní sym­bo­li­kou sta­ví ob­ří sádro­vou mušli a (opro­ti re­á­lu na­o­pak zmen­še­né) dě­lo. V ji­nak re­a­lis­tic­kých ku­li­sách pů­so­bí ty­to ob­ra­zo­vé me­ta­fo­ry po­de­zře­le a ne­pa­t­řič­ně. Svým způ­so­bem zhmo­t­ňu­jí mo­tiv nad­by­teč­ných po­hla­ví. Pro­blém je, že Enquis­to­va hra se pri­már­ně sou­stře­ďu­je na niter­né vzta­hy me­zi po­sta­va­mi a slu­šel by jí ko­mor­něj­ší pro­stor, než ja­ký na­bí­zí vel­ká scé­na Pal­mov­ky. Zdá se te­dy, že ob­jek­ty ma­jí spí­še vy­pl­nit mís­to, než „hrát“. Mno­ho na tom ne­změ­ní ani fakt, že se je tvůr­ci sna­ží do hry vtáh­nout umís­tě­ním tech­nic­ké­ho pa­ne­lu na před­scé­ně, kte­rým her­ci sa­mi „ne­po­kry­tě“ ovládají/markýrují ovlá­dá­ní svě­tel­ných a zvu­ko­vých efek­tů pro­sto­ru.

Mi­chal Lang re­ží­ru­je Enquis­ta téměř bez škr­tů a půl sto­le­tí sta­rý, ná­roč­ný text zpří­stup­ňu­je ne­ná­sil­ně po­mo­cí nu­an­co­va­né he­rec­ké in­ter­pre­ta­ce. Nej­vět­ší díl zod­po­věd­nos­ti pak le­ží na bed­rech Ja­na Tep­lé­ho. A zá­slu­hou je­ho pře­svěd­či­vé tvár­nos­ti je Strin­d­berg sku­teč­ně dneš­ním roz­ča­ro­va­ným mu­žem, ohro­že­ným ne­ú­pros­ný­mi fe­mi­ni­zač­ní­mi tla­ky, kte­rý je rov­nou mě­rou ne­sne­si­tel­ný ma­chis­ta, směš­ný zpá­teč­ník i ne­po­třeb­ný, sou­cit vzbu­zu­jí­cí od­pad­lík. Kdo je dnes utla­čo­va­něj­ší a kdo ko­mu víc vy­sá­vá krev, zů­stá­vá ne­zod­po­vě­ze­nou otáz­kou k in­di­vi­du­ál­ní re­fle­xi.

Di­va­dlo pod Pal­mov­kou. Per Olov Enquist: Noc tri­bá­dek. Pře­klad: Fröh­lich Fran­ti­šek, re­žie a hud­ba: Mi­chal Lang, dra­ma­tur­gie: Da­ria Ull­ri­cho­vá, vý­pra­va: An­na Sche­f­fel – Bro­tán­ko­vá a Ján Te­re­ba. Pre­mi­é­ra 24. dub­na 2026 ve Vel­kém sá­le.

O in­sce­na­ci Noc tri­bá­dek v re­žii Iva­na Bu­ra­je, kte­rá je uvá­dě­na v Ha­Di­va­dle, psa­la Ve­ro­ni­ka Bou­šo­vá zde: Strin­d­ber­gu, uvnitř jste že­na! – dí­lo.