Píšu u mi­nis­ter­stva kul­tu­ry. Co tu dě­lám? Ak­ce vznik­lá ze spon­tán­ní­ho ná­pa­du. Ama­tér­ská per­for­man­ce o pro­fe­si­o­nál­ním psa­ní. O pro­fe­si. Psa­ní je fy­zic­ká pra­xe. Se­dím na žid­li, kte­rou jsem si sa­ma při­vez­la tram­va­jí. Se­dím na pro­test a se­dím z ne­po­sluš­nos­ti. Jin­de než do­ma, jin­de než vskry­tu, jin­de než o sa­mo­tě. Píšu ve­řej­ně. Ko­lem cho­dí li­dé, čtou si ná­pis. „Psa­ní o umě­ní tr­vá. Umě­lec­ká kri­ti­ka tr­vá. Kul­tur­ní žur­na­lis­ti­ka tr­vá.“ Ne­za­sta­ví se. Jdou, pro­jdou, je to je­jich ná­zor.

Ne­pr­ší. Po­fu­ku­je ví­tr. A když se po­dí­vám na mu­že, kte­rý pro­chá­zí, usměju se a on úsměv ne­o­pě­tu­je. Ner­vo­zi­ta opa­dá. Drob­ný útrp­ný po­hled ko­lemjdou­cí­ho. Ne­ní to efekt­ní. Ne­mám kos­tým. Ne­a­ta­ku­ju. A mož­ná pře­ci jen ano, ml­če­ním. Nic zvlášt­ní­ho. Slo­va na­psa­ná na pa­pí­ře pře­de mnou. Slo­va o psa­ní a o tr­vá­ní. Slo­va o umě­ní a o žur­na­lis­ti­ce. Slo­va o kri­ti­ce. Pro mne ma­jí hlu­bo­ký vý­znam. Jsem v nich ob­sa­že­ná, i když jsou ba­nál­ní.

Pé­če o slo­va, o té se ne­mlu­ví. Při­tom jsou svě­tem, tvo­ří, pro­té­ka­jí tě­ly, moz­ky, mys­lí skr­ze nás a my dou­fá­me, že s ni­mi ně­co po­pí­še­me, ně­co uká­že­me, ně­co změ­ní­me, ně­co stvo­ří­me, pro­ti ně­če­mu vy­stou­pí­me, ně­co po­cho­pí­me, ně­ko­ho po­hne­me k to­mu, aby po­cho­pil.

Slo­va ma­jí váhu, i ta, kte­rá jsou zne­vá­že­ná, kte­rá ně­kdo zne­vá­žil.

V po­sled­ní do­bě jsem hod­ně psa­la o mi­nis­ter­stvu kul­tu­ry. Teď se­dím před tímhle úřa­dem a píšu. Pro­to­že slo­va jsou můj svět. Vždyc­ky se na­jde ně­kdo, kdo si chce svět ukrást pro se­be. Mo­je slo­va ma­jí tě­lo, jsou fy­zic­ká, pro­to­že do nich desti­lu­ji se­be. V in­ter­ak­ci. Muž v hně­dé bun­dě se za­sta­vil a jde dál. Po­hyb je ná­zor. Nejsem tex­tem, nejsem prázd­ný­mi slo­vy. Jsem že­na, tě­lo, kte­ré se krou­tí na špat­ných židlích, na ne­po­ho­dl­ných se­dač­kách, kte­ré si se­ze­ním krá­tí ži­vot, pro­to­že je to je­ho prá­ce, je­ho ta­lent, je­ho „to­hle jsem já“; to­hle je vnitř­ní vo­lá­ní. Psát o umě­ní je akt váš­ně. Kdy­by ne­byl, jak by se to da­lo všech­no vy­dr­žet? Jak bych vy­dr­že­la všech­ny myš­len­ky, kte­ré te­čou, ne­za­sta­vu­jí se, kte­ré po­tře­bu­jí za­zna­me­nat, bu­dí mě ze spa­ní, hlo­da­jí, kri­ti­zu­jí mě sa­mot­nou, pro­to­že je ne­do­ká­žu přes­ně vy­já­d­řit. Kým bychom by­li s prázd­ný­mi slo­vy, kým bychom by­li ve ška­tul­kách, v ná­lep­kách, ve slo­vech, kte­rá už vů­bec nic ne­zna­me­na­jí, pro­to­že se po­u­ží­va­jí ja­ko pro­stře­dek ma­ni­pu­la­ce, ja­ko zbraň, ja­ko … Za­čí­ná se mi to lí­bit, li­dé, kte­ří se ne­po­dí­va­jí a tím dá­va­jí os­ten­ta­tiv­ně na­je­vo ne­zá­jem.

Na­pro­ti uli­ce zů­sta­lo vi­set na slou­pu hes­lo z ně­ja­ké mi­nu­lé de­mon­stra­ce. „AVU má oba­vu“. Oba-va. V tom slo­vě už je spo­le­čen­ství. Slo­vem se spo­jit. Mož­ná mů­že­me dě­lat víc. Mož­ná jsem na­iv­ní. Mož­ná jsem pří­liš ide­a­lis­tic­ká.

Nej­víc mě za­čí­ná za­jí­mat akt ne­zájmu. Ko­le­ga na ze­mi upra­vu­je mo­je pro­hlá­še­ní, kte­ré po­su­nul ví­tr; zá­jem.

Na­píšu po­sled­ní vě­tu, sba­lím im­pro­vi­zo­va­ný pla­kát a ukon­čím svou ne­pro­fe­si­o­nál­ní im­pro­vi­za­ci o pro­fe­si­o­nál­ním psa­ní. Ne­po­sluš­nost tr­vá. Tě­lo je tu.

Chtě­la bych tu se­dět do té do­by, do­kud by mne ně­kdo ci­zí sám, se zá­jmem a spon­tán­ně ne­o­slo­vil. Fy­zic­ky, se za­po­je­ním mys­li, de­chu a hla­si­vek. Tře­ba by se to ně­kdy sta­lo. Za ne­ce­lých pět set slov, kte­rá jsem na­psa­la, ale ne.

(Pro­jekt Umě­ní tr­vá je dlou­ho­do­bá per­for­man­ce, na kte­ré se po­dí­le­jí de­sít­ky uměl­ců všech obo­rů. Ko­ná se kaž­dý pra­cov­ní den v 16.00 na Mal­téz­ském ná­měs­tí. Cí­lem je zpří­jem­nit den ko­lemjdou­cím i úřed­ní­kům Mi­nis­ter­stva kul­tu­ry Čes­ké re­pub­li­ky a upo­zor­ňo­vat, že kul­tu­ra mu­sí být svo­bod­ná a že pod­po­ra umě­ní ne­ní lu­xus.)