Pře­lo­žit část ob­sa­hu jed­no­ho kuf­ru do dru­hé­ho, pře­vá­žit za­va­za­dla ruč­ní vá­hou. Zjis­tit, že to je po­řád těž­ké, a tak ce­lé zno­va a do­ko­la. Lo­ni tou­to do­bou jsem se v ho­te­lo­vém po­ko­ji upro­střed uni­ver­zit­ní­ho měs­teč­ka Sta­te Colle­ge v cen­t­rál­ní Pen­syl­vá­nii sna­ži­la sba­lit půl roku ži­vo­ta ve Spo­je­ných stá­tech ame­ric­kých do dvou vel­kých kufrů a jed­no­ho pří­ruč­ní­ho.

Míst­nost kro­mě za­va­za­del pl­ni­lo ta­ké jem­né svět­lo te­le­vi­ze, ve kte­ré se stří­da­ly pal­co­vé ti­tul­ky o uza­vír­kách. Vý­chod­ní po­bře­ží po­kry­la ten ve­čer sil­ná le­dov­ka, pro­to se ru­ši­la vý­u­ka i ome­zo­va­la do­pra­va. Mě­la jsem strach, jest­li se rá­no do­sta­nu ta­xí­kem na míst­ní ma­lič­ké le­tiš­tě a jest­li mo­je le­ta­dlo, s ka­pa­ci­tou men­ší než au­to­bus, v mra­zu od­le­tí.

Ko­neč­ně mě ale po­ma­lu opouš­těl strach ji­ný, o ně­co vět­ší. Plí­ži­vě se se za­čal ob­je­vo­vat bě­hem sil­ně po­la­ri­zo­va­né, čas­to až ne­ná­vist­né pre­zi­dent­ské kam­pa­ně, a na­pl­no se zpří­tomnil 20. led­na 2025 s inau­gu­ra­cí Do­nal­da Trum­pa.

Teh­dy se na sto­lech ve sdí­le­né kan­ce­lá­ři pro dok­tor­ské stu­du­jí­cí ob­je­vi­ly po­do­mác­ku na­tiš­tě­né le­tá­ky shr­nu­jí­cí prá­va a po­vin­nos­ti, v pří­pa­dě, kdy člo­vě­ka za­sta­ví agen­ti Imi­grač­ní­ho a cel­ní­ho úřad Spo­je­ných stá­tů ame­ric­kých, ny­ní ne­chval­ně zná­mé­ho spí­še pod zkrat­kou ICE (což v pře­kla­du, po­ně­kud iro­nic­ky, zna­me­ná led). Za­slech­la jsem po­lo­hlas­né kon­ver­za­ce o tom, ve kte­rém ho­te­lu agen­ti ICE byd­lí a ko­ho už za­tkli. Me­zi­tím te­le­viz­ní re­por­tá­že ho­vo­ři­ly o no­vých a ná­sob­ně vyš­ších Trum­po­vých kvó­tách pro úřed­ní­ky ICE: po­kud ve svém ob­vo­du ne­za­dr­ží ale­spoň pět­a­se­dm­de­sát li­dí den­ně, a to bez ohle­du na druh a zá­važ­nost pro­hřeš­ku, osob­ně na to do­pla­tí.

Štěs­tí zna­me­ná od­jet pryč

Rá­no před od­le­tem jsem si na­po­sle­dy peč­li­vě pře­kon­t­ro­lo­va­la štos do­ku­men­tů, kte­ré mi do­vo­lo­va­ly ve Spo­je­ných stá­tech po­bý­vat. Po­sled­ní týd­ny jsem je no­si­la v ba­to­hu, kdy­ko­li jsem opus­ti­la svůj po­koj. Si­ce jsem si by­la jis­tá, že po­kud by ně­kdo po­tře­bo­val spl­nit kvó­tu, ně­ja­kou chy­bu by mi v těch de­sít­kách lis­tů pa­pí­ru jis­tě na­šel. Mít je u se­be mi ale aspoň sym­bo­lic­ky do­dá­va­lo po­cit bez­pe­čí, kte­rý jsem až do po­lo­vi­ny led­na na­iv­ně po­va­žo­va­la za tak sa­mo­zřej­mý.

Ces­tou do ka­vár­ny, kam jsem si šla pro sní­da­ni, jsem do tma­vě mod­ré poš­tov­ní schrán­ky vho­di­la po­hle­dy pro přá­te­le a ro­di­nu. Po­krý­va­la ji ně­ko­lik mi­li­me­t­rů sil­ná sou­vis­lá vrst­va le­dov­ky. I přes je­jí všu­dypří­tom­nost jsem však na­ko­nec do­ra­zi­la ta­xí­kem na le­tiš­tě, v po­řád­ku od­ces­to­va­la do Ev­ro­py a s ro­di­nou se shle­da­la ješ­tě dřív, než po­hle­dy do­ra­zi­ly do­mů.

S roč­ním od­stu­pem si ří­kám, ja­ké jsem mě­la ob­rov­ské štěs­tí. Vrá­ti­la jsem se za svo­jí ro­di­nou prá­vě v do­bě, kdy se ty ame­ric­ké za­čí­na­ly dě­lit.

Pro­jekt „správ­né“ ro­di­ny

Do­nald Trump už bě­hem pre­zi­dent­ské kam­pa­ně dá­val na­je­vo, ja­ká kri­té­ria má mít správ­ná ame­ric­ká ro­di­na. Zá­klad­ní ide­je v tom­to smě­ru při­blí­žil do­ku­ment Pro­ject 2025, kte­rý vi­dí ro­di­nu ja­ko středo­bod ame­ric­ké­ho ži­vo­ta. Za ide­ál­ní a údaj­ně při­ro­ze­né ro­din­né uspo­řá­dá­ní po­va­žu­je se­zda­né mu­že a že­ny vě­ří­cí v Bo­ha, kte­ří ma­jí spous­tu dě­tí a pe­ču­jí o ně do­ma, škol­ky jsou pře­ži­tek. Po­kud jste čet­li text Ka­ro­lí­ny Bie­li­ko­vé, mož­ná vám to ně­co při­po­mí­ná. Na stra­ně „ne­správ­ných“ ame­ric­kých ro­din pak zů­sta­ly tře­ba ty ne­ú­pl­né, ji­né­ho než křes­ťan­ské­ho vy­zná­ní, queer ne­bo ty při­stě­ho­va­lec­ké.

Slu­ší se do­dat, že Pro­ject 2025 zpra­co­val kon­zer­va­tiv­ní think-tank He­ri­tage Foun­dati­on a Do­nald Trump se od něj pů­vod­ně distan­co­val. To už je ale teď, s od­stu­pem mno­ha mě­sí­ců a ješ­tě ví­ce kro­ků, kte­rý­mi Trum­po­va vlá­da scé­ná­ře Pro­jec­tu 2025 fak­tic­ky na­pl­ňu­je, jed­no.

Agen­ti ICE se na sta­vě­ní pie­desta­lu pro „správ­nou“ ame­ric­kou ro­di­nu, a to od­su­nem těch „ne­správ­ných“, vý­znam­nou mě­rou po­dí­le­jí. Při zá­ta­zích ne­vá­ha­jí od­dě­lo­vat dě­ti při­stě­ho­val­ců od je­jich ro­di­čů, ne­bo do­kon­ce za­bí­jet si­ce bí­lé, ale pří­liš vzpur­né ame­ric­ké ob­ča­ny, ja­ko by­li Re­neé Ni­co­le Go­od a Alex Pret­ti. Po­dob­né po­stu­py při­tom jen zno­va zvý­raz­ňu­jí pří­ko­py v už tak po­la­ri­zo­va­né ame­ric­ké spo­leč­nos­ti. V ná­rod­ním še­t­ře­ní v ro­ce 2025 jed­na­pa­de­sát pro­cent Ame­ri­ča­nů ozna­ču­jí­cích se za re­pub­li­ká­ny sou­hla­si­lo s tím, že ne­le­gál­ní při­stě­ho­val­ce je tře­ba de­por­to­vat i za ce­nu roz­dě­le­ní ro­din. Na­o­pak de­vě­ta­se­dm­de­sát pro­cent de­mo­kra­tů a šestačty­ři­cet pro­cent ne­zá­vis­lých by­lo pro­ti to­mu, aby dě­ti kvů­li de­por­ta­cím zů­stá­va­ly bez ro­di­čů.

Ješ­tě hlub­ší roz­dí­ly pak uka­zu­jí po­sto­je pří­mo k zá­sa­hům ICE. Dr­ti­vých tři­a­de­va­de­sát pro­cent de­mo­kra­tů a jed­na­se­dm­de­sát pro­cent ne­zá­vis­lých pod­le ne­dáv­né­ho še­t­ře­ní ve­řej­no­práv­ní­ho rá­dia NPR po­va­žu­je jed­ná­ní agen­tů ICE za pře­hna­né. Opro­ti to­mu ce­lých tři­a­se­dm­de­sát pro­cent re­pub­li­ká­nů hod­no­tí po­stup ICE ja­ko při­mě­ře­ný, ne­bo je pro ně do­kon­ce žá­dou­cí, aby po­stu­po­va­li tvr­dě­ji.

Ide­ál, do kte­ré­ho se ne­ve­jde sko­ro ni­kdo

Pár dní před od­le­tem ze Sta­te Colle­ge jsem se lou­či­la se dvě­ma ame­ric­ký­mi ka­ma­rá­dy. Da­li jsme si sraz v ča­jo­vém ba­ru a nad na­ši­mi ke­lím­ky s mléč­ným ča­jem s ta­pi­o­ko­vý­mi ku­lič­ka­mi pa­no­va­lo ci­tel­né po­chmur­no.

Je­den z ka­ma­rá­dů se svě­řil, že moc ne­ví, co bu­de s je­ho ro­di­nou. Ro­di­če se před le­ty roz­ved­li a má­mi­ně no­vé ro­di­ně hro­zi­lo dal­ší dě­le­ní. Má­ma si po­tře­bo­va­la udr­žet prá­ci v pře­váž­ně kon­zer­va­tiv­ním stá­tě, ale je­jí dí­tě, ka­ma­rá­dův ne­vlast­ní sou­ro­ze­nec, prá­vě pro­chá­ze­lo tran­zi­cí. Udr­žet si dobrou prá­ci, do­ká­zat za­pla­tit dra­hý ro­din­ný ži­vot a zá­ro­veň vy­tvo­řit bez­peč­né pro­stře­dí pro do­spí­va­jí­cí­ho po­tom­ka by­lo na­jed­nou v Ame­ri­ce ne­mož­né.

Dru­hý ka­ma­rád s ml­če­ním při­ky­vo­val. Sám vy­růs­tal jen s má­mou a te­pr­ve ne­dáv­no po­mo­cí webo­vé strán­ky s ro­dokme­ny zjis­til, že má z tá­to­vy stra­ny ješ­tě ne­vlast­ní sest­ru. Chtěl se s ní se­tkat a po­znat ji, ale za­tím ne­mohl. Kro­mě zkouš­ko­vé­ho ho za­měst­ná­va­lo hlav­ně to, že se je­ho stu­dent­ská půjč­ka špat­ně při­psa­la na uni­ver­zit­ní účet. V pra­xi ame­ric­ké­ho aka­de­mic­ké­ho svě­ta pro­dchnu­té­ho ka­pi­ta­lis­mem to zna­me­na­lo, že si ne­mohl za­psat před­mě­ty do no­vé­ho se­mest­ru a po­ten­ci­ál­ně ani po­kra­čo­vat v úspěš­ně na­star­to­va­ném stu­diu, do­kud se si­tu­a­ce ne­vy­ře­ší.

Zpět­ně si uvě­do­mu­ji, že do no­vé de­fi­ni­ce „správ­né“ ame­ric­ké ro­di­ny – úpl­né, ma­jet­né, bí­lé, gen­de­ro­vě esen­ci­a­lis­tic­ké a bi­nár­ní – ne­za­pa­dal ani je­den z nich. Trum­po­va vlá­da se mož­ná sna­ží po­sta­vit ro­di­nu do cen­t­ra ame­ric­ké spo­leč­nos­ti. Re­duk­tiv­ní po­je­tí „správ­né“ ro­di­ny ale na­ko­nec zna­me­ná, že v ze­mi vy­bu­do­va­né na rui­nách roz­vrá­ce­ných ro­din pů­vod­ních oby­va­tel je jen má­lo těch, kdo jsou sku­teč­ně v bez­pe­čí.

(Úvod­ní sní­mek vy­fo­ti­la au­tor­ka bě­hem své­ho po­by­tu ve Spo­je­ných stá­tech ame­ric­kých.)