Mo­no­gra­fie Di­va­del­ní jar­ma­ra Alfréda Ra­do­ka a Ja­na Grossma­na vy­šla již v ro­ce 2003 a stál za ní gra­fik a fo­to­graf Ja­ro­slav Krej­čí. V ro­ce 2017 pak by­la vy­dá­na kni­ha Vik­tor Kronbauer – Di­va­del­ní fo­to­gra­fie v pé­či re­dak­tor­ky De­ni­sy Šťast­né. Obě pu­b­li­ka­ce se vý­raz­ně li­ší od „fo­to­gra­fic­ké řa­dy“, kte­ré jsme se vě­no­va­li v prv­ním člán­ku, a to nejen ob­je­mem, hmot­nos­tí, ale i vý­ra­zem.

Di­va­del­ní jar­ma­ra je ese­jem kom­bi­nu­jí­cím mé­di­um fo­to­gra­fie a tex­tu. Sním­ky z ví­ce než stov­ky in­sce­na­cí jsou ve dvou a půl ki­lo­vém svaz­ku pro­tká­ny ci­tá­ty, osob­ní­mi po­znám­ka­mi, myš­len­ka­mi au­to­ra. Kni­ha na­va­zu­je na vý­sta­vu, kte­rá se ko­na­la v rám­ci Praž­ské­ho Quad­ri­en­na­le 1999 a je­jíž ob­sah, jak pí­še Krej­čí v úvo­du, zů­stal bě­hem po­vod­ní „v ro­ce 2002 pod bah­nem. Z to­ho, co vo­da ne­od­nes­la, je ta­to ‚zprá­va o di­va­dle‘…“

Jed­ná se o vel­mi osob­ní pre­zen­ta­ci, kte­rá má ne­spor­nou his­to­ric­kou hod­no­tu, ale pře­de­vším as­pi­ru­je na to být sa­mo­stat­ným umě­lec­kým dí­lem. Prá­vě Krej­čí­ho ru­ko­pis je pro vý­prav­nou pu­b­li­ka­ci klí­čo­vý: od řa­ze­ní fo­to­gra­fií, po vý­běr tex­tů, útrž­ků, vzpo­mí­nek. Tu se přes dvě strán­ky roz­pro­stí­rá ne­zře­tel­ný sní­mek klau­na zvrá­ce­né­ho s vý­ra­zem po­žit­ká­ře na hou­pa­cím křes­le u oprýska­né zdi s po­znám­kou „Tur­ba ml­čel, já mu do to­ho cvakal – Měl, co chtěl, … Ne­mu­sím fo­to­gra­fo­vat slo­va“; jin­dy je stej­ná plo­cha po­se­ta stu­di­e­mi ze zkou­šek O Trista­no­vi a Izol­dě Jo­se­pha Bé­die­ra (1985), slo­že­ný­mi v ryt­mic­ký ce­lek, oko­men­to­va­ný s až ne­če­ka­ně ar­chi­vář­ským od­stu­pem.

To je na pu­b­li­ka­ci nej­cen­něj­ší – že s neu­ro­tic­kou dy­na­mi­kou stří­dá růz­né au­tor­ské po­lo­hy. Po­e­tic­ká stří­dá his­to­ric­kou, vzpo­mín­ko­vá ana­ly­tic­kou. Čas­to sto­jí ve­d­le se­be, spou­tá­ny te­ma­tic­kou sou­vis­los­tí. Ja­ko když v sek­ci na­zva­né Ci­zi­na se ly­ric­ké až abs­trakt­ní sním­ky z vy­stou­pe­ní Mi­na Ta­na­ky po­t­ka­jí s tech­nic­ky pre­ciz­ní, ate­li­é­ro­vou stu­dií in­dic­kých mu­der před­vá­dě­ných Sa­lo­mo­nem Fo­ne­scou. „Maka­li jsme na do­raz ce­lé dva dny,“ při­pi­su­je k to­mu Krej­čí. „Sa­lo­mon od­jel na Srí Lan­ku. Od té do­by jsem ho již ne­vi­děl.“ Vý­sle­dek, jenž má až vě­dec­kou, ob­jek­tiv­ní for­mu a je peč­li­vě kon­stru­o­va­ný – na dal­ší strán­ce ná­sle­du­je sy­ro­vá do­ku­men­ta­ris­ti­ka ze zkou­šek Tří sester Oto­ma­ra Krej­či v Ja­no­vě (1984). Prá­vě pro­to je fas­ci­nu­jí­cí v ní lis­to­vat – je to ja­ko by se člo­věk pro­chá­zel ve fo­to­gra­fo­vě hla­vě a za­kou­šel různá na­sta­ve­ní je­ho di­va­del­ní­ho po­hle­du.

Ohrom­ná (a ohro­mu­jí­cí) je i kniž­ní po­cta dal­ší le­gen­dě di­va­del­ní fo­to­gra­fie, Vik­to­ru Kronbaue­ro­vi. Opět je to osob­ní dí­lo, opět pro­cház­ka du­ší fo­to­gra­fa. Je port­fo­li­em nejen je­ho di­va­del­ní prá­ce, ale pře­de­vším vy­zná­ním osob­ních vzta­hů ke ko­le­gům, ja­ko byl prá­vě Ja­ro­slav Krej­čí. Ostat­ně kni­hu ote­ví­rá Krej­čí­ho fot­ka s po­pis­kem: „Vik­tor Kronbauer (v di­va­del­ní fo­to­gra­fii jsme ‚jed­né kr­ve‘) čte na por­tá­lu Ná­rod­ní­ho di­va­dla – NÁ­ROD TO­BĚ!“ Ja­ko by se mě­lo za­čít tam, kde se v ro­ce 2003 skon­či­lo. Ale Kronbaue­rův styl je (na­vzdo­ry Krej­čí­ho vy­zná­ní) od­liš­ný. Pře­de­vším tex­to­vá část je mé­ně ese­jis­tic­ká a útrž­ko­vá, ví­ce vzpo­mín­ko­vá a po­pi­su­jí­cí. Ta­ky se jí účast­ní i ji­ní: On­dřej Čer­ný, Eva Steh­lí­ko­vá a Vlas­ta Smo­lá­ko­vá, kte­ří sva­zek opat­ři­li krát­ký­mi sta­tě­mi.

A rov­něž – je to kni­ha ba­rev­ná, je­li­kož část Kronba­eu­ro­vy tvor­by v ní za­hr­nu­té ob­sa­hu­je ba­rev­né sním­ky a ta­ké pro­to, že je zde pre­zen­to­vá­na ta­ké ji­ná tvor­ba než „jen“ ta di­va­del­ní. Čte­ná­ři a čte­nář­ky při lis­to­vá­ní vý­prav­nou ces­tou Kronbaue­ro­vým dí­lem jsou ví­ce než u Krej­čí­ho mo­no­gra­fie zvá­ni k ces­tě fo­to­gra­fo­vým ži­vo­tem, od škol­ních ak­tů a zá­ti­ší k vy­zná­ní (tře­ba Pa­ří­ži a fo­to­gra­fo­vi kaž­do­den­ní ab­sur­di­ty El­li­ot­to­vi Erwit­to­vi).

Roz­ma­ni­tost fo­to­gra­fií a roz­ptyl ma­po­va­ných scén je vel­ký. Ve­d­le se­be tu sto­jí tře­ba Skoč­ná Mi­rosla­va Bam­buš­ka v Me­et­Fac­to­ry a Blanch a Ma­rie Ja­na Ne­bes­ké­ho v Di­va­dle Na zá­brad­lí (obo­je z roku 2009), Jizvy v ka­me­ni Di­va­dla Con­ti­nuo a Věc Makro­pu­los Ro­ber­ta Wil­so­na a Ann-Chris­tin Ro­m­men v Ná­rod­ním di­va­dle (obo­je 2010). Pu­b­li­ka­ce je pří­nos­ná v tom, jak pre­zen­tu­je vel­kou ší­ři míst a měst, tvůr­ců a tvůr­kyň a in­sce­nač­ních pří­stu­pů, umož­ňu­je je po­hle­dem fo­to­gra­fa srov­ná­vat, hle­dat vzta­hy a na plo­še pře­lo­mu ti­sí­ci­le­tí uva­žo­vat o pro­mě­nách to­ho, co chá­pe­me pod po­jmem di­va­dlo.

Fo­to­gra­fo­vé a fo­to­gra­f­ky, kte­ří se vě­nu­jí di­va­dlu, jsou ži­vé spo­le­čen­ství, pro­po­je­né vzta­hy, vzá­jem­ně se ovliv­ňu­jí­cí, spo­lu­pra­cu­jí­cí. Při ja­kém­ko­liv vy­prá­vě­ní pří­bě­hu di­va­del­ní fo­to­gra­fie nelze vy­ne­chat sku­teč­nost, že zvláš­tě v tak ma­lém obo­ru je tře­ba spí­še než o oje­di­ně­lých osob­nos­tech pi­lu­jí­cích vlast­ní styl ho­vo­řit o mi­k­ro­kli­ma­tu, kte­ré na všech­ny pů­so­bí a po­kaž­dé ji­nak tva­ru­je je­jich umě­lec­ký vý­raz.

Di­va­del­ní jar­ma­ra i mo­no­gra­fie Vik­tor Kronbauer – Di­va­del­ní fo­to­gra­fie jsou zprá­vou prá­vě o tom­to mi­k­ro­kli­ma­tu, ale i au­tor­ském mi­k­ro­kosmu. Ne­sou otisk svých au­to­rů a jsou vý­zvou k to­mu, po­ro­zu­mět je­jich způ­so­bu myš­le­ní.

KREJ­ČA, Ja­ro­slav: Di­va­del­ní jar­ma­ra Alfréda Ra­do­ka a Ja­na Grossma­na. Pra­ha: In­sti­tut umě­ní – Di­va­del­ní ústav, 2003. 380 s.

KRONBAUER, Vik­tor: Di­va­del­ní fo­to­gra­fie. Pra­ha: In­sti­tut umě­ní – Di­va­del­ní ústav, 2017. 407 s.