Tvůrkyně a tvůrci naší skupiny se narodily a narodili mezi lety 1980 až 1991. Obvykle již nejsou pokládány a pokládáni za nadějnou, nastupující generaci. Nejsou ale ani generací, která je vyzývána k odchodu do ústraní, jelikož vše, co řekne či napíše, je nepřijatelně obstarožní.
Jsme zkrátka mezi.
Popravdě moc na generace nevěřím. Je to podivná škatulka. Samozřejmě se ráda setkávám s lidmi, se kterými mám podobné zkušenosti, kteří mají stejný vkus a ideálně i světonázor. Může jim být pět i sedmdesát pět. Pravděpodobně jim ale bude někde uprostřed. To věkové mezi ovšem nezaručuje, že se na všem podstatném shodneme. Soulad panuje nejčastěji v tom, jakou máme v paměti zásobu seriálů, které nás formovaly, tedy ty, ze kterých jsme čerpali v době studia na střední. Porozumění se zvyšuje především společnými prožitky – když dotyčný alespoň na chvíli zakusil studia bohemistiky, nebo se narodil v Ostravě jako já! Společné utrpení zkrátka sbližuje.
Přes tuto mou mírnou nechuť někoho označovat jako Husákovo dítě nebo sněhovou vločku, jsme zvolili pro první číslo téma generace a vnímání současné společnosti. Proč? Protože se v posledních letech mnohé událo. Svět se opravdu změnil, a to i ten umělecký. Na divadelních školách se objevila studentská iniciativa Ne!musíš to vydržet, které fandím, a dost často se podivuju, že na dotyčných univerzitách zůstávají někteří machističtí, homofobní a sexističtí pedagogové (ano, nebojím se tady napsat substantivum jen v mužském rodě, jelikož těch je většina). V českých divadlech se konečně upustilo od barvení na černo, aby „bílá tvář mohla hrát mouřenína (hovořím o takzvaném black face, který snad zůstane už jen v dějinách divadla). Letní olympiádu v Paříži mimo jiné zahájily i vousaté dámy (drag queen) a někteří z českého národa to konečně přestali označovat jako ohrožení starých pořádků a akceptovali onu scénu jako umělecké sebevyjádření. Upouštíme od tisknutí papírových programů, přemýšlíme nad recyklací scénografií, chceme hrát o environmentálnímu žalu (i když ani jedno není ještě dokonáno). Taky nám nejsou ukradené válečné konflikty, které jsou, i kvůli mediální prosíťovanosti světa, nebezpečně blízko. Být v umění (grantově i opravdově) angažovaný snad nikdy (slovem nikdy samozřejmě myslím dobu po roce 1989) nebylo jednodušší.
Covidový zlom spustil lavinu, rozlomil společnost.
Sociální distanc něco urychlil, strach z lidí a zároveň z osamělosti se prohloubil. Zavření doma jsme mohli přemýšlet, co se zbytkem života a světa uděláme. (Někteří) mladí začali konečně mluvit nahlas. Síla studentských stávek a demonstrací je nezpochybnitelná, minimálně v otvírání palčivých společenských témat, jak říká historie. Nezpochybňuji ani moudrost starých lidí. Netvrdím ovšem, že dualitu mládí a stáří ztělesňuje revoluce a evoluce, cit a rozum, dobro a zlo. Často si totiž vzpomenu na slova své osmdesátileté přítelkyně, herečky, která po zhlédnutí nejmenovaného alternativního filmu o zkoumání sexuality a genderu prohlásila, že se taky v šedesátkách na JAMU hledali, s LSD i bez, nepoužívali termíny jako nebinarita a bisexualita, někteří si je prostě v jistých chvílích rovnou prožili. Ale že jde přece především o to, zda je dílo kvalitní! Podle mě moc nebylo, podle ní bylo minimálně přijatelné, jelikož je ke světu a umění shovívavější. Možná má více prožito, možná je vstřícnějším člověkem.
Pokud bychom však chtěli přistoupit k nějakému generačnímu zjednodušování, tak věřme, že aktuální otázky a problémy otvírá PŘEDEVŠÍM mladá generace, ta stará je ČASTO zase umí formulovat a řešit. Jenže se musí někdy a někde setkat. Zkusíme to třeba dnes a tady. Pojďme mezigeneračně zkoumat novou dobu. Můžeme zůstat sami sebou, být si jistí svými postoji, a přitom být otevření názorům jiných.
Téma prvního čísla najdete v eseji W. Benjamin: generace, zkušenost a mládí, básni Orfee (Fragment), rozhovoru Jiří Austerlitz: Důležitá je permanentní rozprava, stati V jazyce zneviditelněné*í, glose Tachecí a negro boy from Africa či tipech Kniha krve a Zbořeno.