Co pro vás v osob­ní ži­vo­tě zna­me­ná ro­di­na?

Ro­di­na je pro mě na­štěs­tí mo­je bi­o­lo­gic­ká ro­di­na, kte­rá mě pod­po­ru­je, ale můžu se spo­leh­nout i na své nej­bliž­ší ka­ma­rá­dy. Jak ří­ká má­ma Ru­Paul: „ja­ko queer li­dé si svou ro­di­nu mů­že­me vo­lit!“ Ob­čas za­ží­vám po­cit ro­di­ny ta­ky s ci­zí­mi lid­mi, na drag show ne­bo na kon­cer­tě. Mys­lím, že by ne­by­lo na ško­du zkou­šet ob­čas vní­mat ja­ko vzdá­le­nou ro­di­nu i úpl­ně ci­zí li­di, mož­ná bychom se po­tom k so­bě cho­va­li lé­pe.

Co pro vás v pro­fes­ním ži­vo­tě zna­me­ná ro­di­na?

Mo­jí pro­fes­ní ro­di­nou je zejmé­na plat­for­ma PiN­KBUS, kde se ja­ko sku­pi­na queer uměl­ců a uměl­kyň mů­že­me bez­peč­ně vy­ví­jet, pod­po­ro­vat a na­vzá­jem in­spi­ro­vat. Je dů­le­ži­té mít mís­ta, kde člo­věk-umě­lec mů­že být oprav­du sám se­bou, ex­pe­ri­men­to­vat a být trap­ný i ne­vhod­ný.

Je ro­di­na vhod­ný umě­lec­ký ná­mět? A po­kud se do­mní­vá­te, že je, re­flek­tu­je­te ve svém dí­le je­jí pro­mě­ňu­jí­cí se spo­le­čen­skou funk­ci?

Z osob­ní zku­še­nos­ti můžu říct ano, sám jsem dě­lal na­pří­klad krát­ký film na klau­zu­ry na AVU s ma­min­kou a ba­bič­kou. Na­ma­lo­va­li jsme se, na­la­ko­va­li si neh­ty, po­ví­da­li si o dě­do­vi, se­ri­á­lech, fe­mi­nis­mu i kli­ma­tic­ké kri­zi. By­la to sran­da i moc obo­ha­cu­jí­cí zá­ži­tek, kde se po­tká­va­jí růz­né ge­ne­ra­ce s růz­ný­mi pří­běhy. Můj ob­lí­be­ný ci­tát od ba­bič­ky: „Být že­nou? Prů­ser. Na­ro­díš se a všech­no jen mu­síš.“

Ja­ký ob­raz ro­di­ny vás dnes dráž­dí?

Ob­raz he­te­ro­nor­ma­tiv­ní „tra­dič­ní ro­di­ny“, je­jíž tra­di­ce jsou za­lo­že­ny na ne­ná­vis­ti k že­nám a queer li­dem. Už po­prav­dě ani ne­vím, jak pro­ti to­mu bez roz­či­le­ní ar­gu­men­to­vat, pro­to­že to po­strá­dá ja­kou­ko­li lo­gi­ku a ne­pro­spí­vá to ab­so­lut­ně ni­ko­mu. Ale na kon­ci dne já svou mi­lu­jí­cí ro­di­nu mám, oni oči­vid­ně ne. Je mi těch ztra­ce­ných li­dí lí­to.

(Au­to­rem por­trét­ní fo­to­gra­fie je Ji­ří Še­da.)