Ja­na No­vá­ka si mož­ná řa­da čte­ná­řů spo­jí pou­ze s po­ně­kud kon­tro­verz­ní mo­no­gra­fií Kun­de­ra: Čes­ký ži­vot a do­ba ne­bo na­o­pak oce­ňo­va­ným zbe­let­ri­zo­va­ným pří­bě­hem brat­ří Ma­ší­nů Za­tím dob­rý, za něž ob­dr­žel i ce­nu Mag­ne­sia Li­te­ra. Mož­ná že už mé­ně čte­ná­řů ale tu­ší, že stej­ně ja­ko Mi­lan Kun­de­ra i Jan No­vák ode­šel po in­va­zi vojsk Var­šav­ské smlou­vy do exi­lu, v je­ho pří­pa­dě ješ­tě o šest let dří­ve než ob­jekt ře­če­né kni­hy – už v ro­ce 1969 s ro­di­či do Ra­kous­ka, od­kud po ro­ce ce­lá ro­di­na od­ces­to­va­la do USA. Na Chi­cagské uni­ver­zi­tě v ro­ce 1978 ab­sol­vo­val epis­te­mo­lo­gii, es­te­ti­ku a film a po růz­ných krát­ko­do­bých pra­cov­ních po­ku­sech se za­čal ži­vit li­te­ra­tu­rou a sce­náris­ti­kou.

Jed­no z je­ho prv­ních děl by­lo dra­ma Czechs (Číž­ci, 1978), s nímž dle vlast­ních slov zví­tě­zil v jis­té li­te­rár­ní sou­tě­ži. Už v ro­ce 1979 je in­sce­no­va­lo di­va­dlo při je­ho al­ma ma­ter, od té do­by však za­padla a au­tor se do­stá­val do po­vě­do­mí pře­de­vším ja­ko po­víd­kář (Stripte­a­se Chi­ca­go; To­ron­to 1983, Pra­ha 1991) a ro­ma­no­pi­sec (např. The Willys Dre­am Kit; New York 1985, čes­ky ja­ko Mi­li­ó­no­vý je­ep; To­ron­to 1989, Br­no 1992).

Až v ro­ce 2021 vy­da­la li­te­rár­ní věd­ky­ně a te­a­t­ro­lož­ka Len­ka Jung­man­no­vá ob­sáh­lý sou­bor ztra­ce­ných, za­pad­lých a do­sud ne­zná­mých her z let 1948–1989 Ne­o­fi­ci­ál­ní dra­ma z ko­mu­nis­tic­ké to­ta­li­ty, do níž no­vý a au­to­rem upra­ve­ný čes­ký pře­klad Číž­ků (pů­vod­ní čes­kou ver­zi se ne­po­da­ři­lo na­jít) rov­něž za­řa­di­la.

Tak se sa­ti­ric­ký text ze­směšňu­jí­cí čes­ké piv­ní hr­din­ství, opor­tu­nis­mus, zma­ni­pu­lo­va­né po­li­tic­ké po­sto­je i zdán­li­vé bez­pe­čí v ži­vot­ních a spo­le­čen­ských ro­lích po ví­ce než čty­ři­ce­ti le­tech za­se ob­je­vil ve ve­řej­ném pro­sto­ru. Di­va­del­ní hra bez své re­a­li­za­ce je ovšem ně­co ja­ko sou­čas­ný stu­dent u při­jí­ma­ček na střed­ní ško­lu. Ne­na­pl­ně­ný po­ten­ci­ál. Číž­ci však mě­li štěs­tí – Jung­man­no­vé kni­hy, po­taž­mo pře­kva­pi­vě i po de­sít­kách let od své­ho vzni­ku ak­tu­ál­ní­ho tex­tu si všimli v praž­ském ama­tér­ském di­va­del­ním sou­bo­ru Na­hoď, zís­ka­li od No­vá­ka (za pod­mín­ky od­vá­dět část vý­děl­ku z před­sta­ve­ní knihov­ně Lib­ri pro­hi­bi­ti) svo­le­ní k je­ho in­sce­no­vá­ní a le­tos na sklon­ku břez­na se tak moh­lo sla­vit je­ho vů­bec prv­ní čes­ké uve­de­ní.

Děj au­tor za­sa­dil do vla­ku se sku­pin­kou Če­cho­slo­vá­ků na zá­žit­ko­vé do­vo­le­né po zá­pad­ní Ev­ro­pě me­zi 19.–21. březnem 1969. In­spi­ro­ván byl vlast­ní zku­še­nos­tí, již po pre­mi­é­ře při­blí­žil: „V šest­nác­ti le­tech, v ro­ce 1969, jsem byl s ro­di­či na zá­jezdě vla­kem or­ga­ni­zo­va­ném Spar­tak So­ko­lo­vo. V no­ci se vlak pře­mis­ťo­val, přes den cho­di­li účast­ní­ci zá­jez­du po měs­tech s ka­pes­ným pět do­la­rů na den a za tý­den vlak pro­jel ce­lou kon­ti­nen­tál­ní zá­pad­ní Ev­ro­pu. Pi­lo se pi­vo a po­slou­chal se roz­hla­so­vý pře­nos z ho­ke­jo­vé­ho mi­s­trov­ství svě­ta, kdy re­pre­zen­ta­ce Čes­ko­slo­ven­ska po­ra­zi­la so­vět­skou 4 : 3. Jmé­na ně­kte­rých po­stav a ně­kte­ré hláš­ky jsou sku­teč­né.“

Mi­k­ro­prostor ně­ko­li­ka kupé s de­fi­lé čí­ta­jí­cím na­pří­klad vý­čep­ní­ho z Ús­tí, in­sta­la­té­ra z Par­du­bic, pro­da­vač­ku, vzdě­la­né in­te­lek­tu­á­ly či pří­sluš­ní­ky StB slou­ží ja­ko do­ko­na­lé kol­biš­tě růz­ných vrs­tev čes­ko­slo­ven­ské spo­leč­nos­ti orá­mo­va­né ak­tu­ál­ní si­tu­a­cí oku­pa­ce a pro nás úspěš­né­ho mi­s­trov­ství svě­ta v led­ním ho­ke­ji. Kon­takt se svo­bod­ným svě­tem a spor­tov­ní pře­va­ha nad utla­čo­va­te­lem umož­ňu­je au­to­ro­vi pro­střed­nic­tvím je­ho po­stav ze­směš­nit čes­kou ne­bo­jác­nost, pou­ze po­kud ne­ní v do­sa­hu pří­sluš­ník stát­ní­ho apa­rá­tu, ne­vzdě­la­nost vy­dá­va­nou za ná­rod­ní hr­dost a pro­spě­chář­ství.

Když se ale na scé­ně ob­je­ví mla­dý emi­grant s pev­ným svě­to­ná­zo­rem, od­po­rem ke ko­mu­nis­tic­ké­mu zří­ze­ní, a na­víc si za­čne ro­má­nek s děv­če­tem z při­po­sra­né ro­di­ny vý­čep­ní­ho a za­čne vést ře­či ja­ko: „To je psy­cho­lo­gie kaž­dý­ho pa­tri­o­tis­mu. Já jsem lep­ší než ně­kdo ji­nej, pro­to­že jsem sou­čás­tí ně­če­ho lep­ší­ho než on. (…) Mys­lím, že čím víc si ně­kdo v hlou­bi du­še mys­lí, že sám za nic moc ne­sto­jí, tím vět­ší má po­tře­bu se zto­tož­nit s ně­čím vět­ším a lep­ším, aby si kom­pen­zo­val svůj kom­plex mé­ně­cen­nos­ti.“ (V sou­čas­né ge­o­po­li­tic­ké si­tu­a­ci a krát­ce před čes­ký­mi sně­mov­ní­mi vol­ba­mi nad­mí­ru pád­ný a zá­ro­veň skli­ču­jí­cí po­střeh.) A po­té se za­čne sa­ti­ra po­ma­lu mě­nit v tragé­dii. Zu­ři­ví če­cháč­ci (Číž­ci) při­ro­ze­ně ne­sne­sou, aby jim ně­ja­ký emi­grant na­sta­vo­val zr­ca­dlo, a pod­le pra­vi­del ná­rod­ní­ho spor­tu ho nej­pr­ve zmlá­tí, a na­ko­nec uda­jí pří­tom­ným es­té­bá­kům, kte­ří ho po­slé­ze za­bi­jí. Ten­to drob­ný spo­i­ler však ni­jak po­ten­ci­ál­ní di­vác­ké před­sta­vy ne­mů­že na­ru­šit. Stě­žej­ní ne­ní ani tak to, co se sta­ne, ja­ko spíš to, co a jak se řek­ne. V tom tkví No­vá­ko­vo mi­s­trov­ství v té­to hře stej­ně ja­ko v cit­li­vém pře­ve­de­ní do scé­nic­ké po­do­by tvůr­ci z Na­hoď.

Ne­ní nut­né se do­po­drob­na ro­ze­pi­so­vat o he­rec­kých vý­ko­nech, kte­ré ovšem svou vy­zrá­los­tí mo­hou di­vá­ky ama­tér­ských sou­bo­rů lec­kdy pře­kva­pit. Stej­ně ja­ko o scé­ně, kte­rá si­ce pří­mo­ča­ře pra­co­va­la s ob­jek­tem vagó­nu, ne­by­la však za­hl­ce­na de­tai­ly a ne­chá­va­la tak vel­ko­rysý pro­stor he­rec­ké ak­ci. Po­řád se však po­hy­bu­je­me v pro­stře­dí ama­tér­ské­ho di­va­dla, kte­ré se si­ce ne­do­ve­de zba­vit řa­dy ne­do­ko­na­los­tí, ovšem leh­kost, při­ro­ze­ný ko­me­di­ál­ní ta­lent ně­kte­rých her­ců a v ne­po­sled­ní řa­dě peč­li­vá dra­ma­tur­gic­ká pří­pra­va re­ži­sé­ra in­sce­na­ce Ja­na Hrud­ky a Kris­ti­ny Šin­de­lá­řo­vé či­ní z No­vá­ko­vých Číž­ků dů­stoj­né a do jis­té mí­ry ta­ké od­váž­né po­li­tic­ké di­va­dlo. V in­fla­ci bez­peč­ných adap­ta­cí pro­vě­ře­ných be­let­ris­tic­kých děl na pro­fe­si­o­nál­ní scé­ně při­ná­ší už téměř vy­hy­nu­lé pů­vod­ní čes­ké (re­spek­ti­ve an­g­lic­ky psa­né) dra­ma po­hří­chu mi­mo zře­tel mé­dií.

Ško­da je snad jen to, že z pů­vod­ní­ho tex­tu mu­se­la pro po­tře­by in­sce­na­ce zmi­zet li­nie ame­ric­kých tu­ris­tů. V do­bě dra­ma­tur­gic­kých pří­prav ješ­tě ne­u­se­dl na ame­ric­ký krá­lov­ský sto­lec Do­nald I. a z dů­vo­dů cel­ko­vé­ho ča­su in­sce­na­ce i ome­ze­nos­ti an­sám­blu mu­se­la Číž­kům ob­dob­ná po­vý­še­nec­ká tupost Ame­ri­ča­nů ustou­pit.

Di­va­dlo Na­hoď Pra­ha – Jan No­vák: Číž­ci. Scé­no­gra­fie a re­žie Jan Hrud­ka, kos­tým­ní spo­lu­prá­ce Sil­vie Ko­vá­řo­vá, dra­ma­tur­gic­ká spo­lu­prá­ce Kris­ti­na Šin­de­lá­řo­vá. Pre­mi­é­ra 29. břez­na 2025 v Di­va­dle Fran­tiš­ka Tro­níč­ka.

Zá­jem­cům do­po­ru­ču­ji čet­bu hry v uve­de­né pu­b­li­ka­ci. Sto­jí to za to. Nej­bliž­ší uve­de­ní in­sce­na­ce je už 18. květ­na v Di­va­dle Fran­tiš­ka Tro­níč­ka v Pra­ze.