Dí­ky na­šim dce­rám jsem od­je­la k Bal­tu. Sho­dou okol­nos­tí prá­vě tam spa­da­jí ta­ké mé ko­ře­ny. Le­žím v hou­pač­ce, ví­tr jí po­hu­pu­je, hou­pač­ka za­vě­še­ná na drob­ných vět­vích bříz od­ka­zu­je spí­še k Če­cho­vo­vi než k Bo­o­denbro­o­kům. Ale mi­mo­cho­dem prá­vě to­to po­bře­ží je po­se­to han­zov­ní­mi měs­ty a ro­di­na­mi, kte­ré po má­mě ur­ču­jí můj, pro mě to­lik vzdá­le­ný pů­vod. 

Mo­ře je tu zá­dum­či­vé, vy­bí­ze­jí­cí k za­myš­le­ní a k dlou­hým pro­cház­kám po po­bře­ží  –  k ta­ko­vé pě­ší tu­ris­ti­ce. Ale já to spíš vní­mám ja­ko po­bíd­ku k za­myš­le­ní, k pře­mí­tá­ní, o tom, kdo jsem, kam ješ­tě do­jdu, za ja­kých pod­mí­nek a jest­li v dů­stoj­nos­ti…  Fou­ká. Mož­ná ta zprá­va „war­ning storms“ v mo­bi­lu ne­by­la fejk. 

S ve­če­rem se plí­ži­vý­mi krůč­ky zce­la ne­po­zo­ro­va­ně vkradla me­lan­cho­lic­ká múza, ta mr­cha, co str­há­vá do pro­pas­ti! Skří­pa­vý zvuk roz­vr­za­ných dve­ří rozří­zl pro­stor, uve­le­bil se na tráv­ní­ku a ta omam­ná múza, co str­há­vá do ví­ru před­peklí, za­čí­ná tan­čit svůj lá­ka­vý ta­nec.

Roz­to­pe­ná lá­zeň upro­střed bře­zo­vých mla­dých strom­ků lá­ká k ví­ře­ní a já­so­tu, po­zo­ru­ji roš­ťác­ké vnu­ky, do­spě­lé dce­ry, sta­rost­li­vé ot­ce, mě ale stá­le dr­ží v kleš­tích ten klo­pý­ta­jí­cí no­vý… pros­tě ten ji­ný způ­sob ži­vo­ta.  A do prázd­ni­no­vé­ho re­je se vkrá­dá zdán­li­vá ra­ci­o­na­li­ta, bi­lan­co­vá­ní, stříz­li­vě­ní. Blí­ží se po­sled­ní běh ži­vo­ta – osa­mě­ní.