Loni jsem na tomto místě psal o divadelním projektu Lil Drama v Alfredu ve dvoře jako o nabídce mladé generace pro ty starší ke vstupu do jejich často nepřehledného, překotného světa plného sludge kontentu, slizu a tiktokových výzev. Ani ne po roce se na programu dvou dalších scén objevily dvě inscenace, které tuto nabídku rozvíjejí. Přitom opouštějí chaotičnost jako typickou boomerskou představu o světě lidí, kteří rádi kontaminují češtinu bezobsažnými anglickými hláškami, a naopak se jej snaží představit jako velmi intelektuálně a emocionálně obsažný svět, jako svět překvapivý, který si zaslouží naši pozornost. Inscenace byly uvedeny na dvou pražských scénách, mají však stejný tvůrčí tým: režisérku Annu Klimešovou a dramaturga Petra Erbese. V kulturním centru Galaxie v rámci festivalu 4+4 dny v pohybu je to inscenace K sobě a ve vršovickém Vzletu inscenace A proč?, která vznikla pod hlavičkou souboru Zapětdvanáct a navazuje na divadelní projekt První rána kapitána (2023).
Co asi tvůrci nezamýšleli, je překvapivě výmluvné spojení obou titulů: po naléhavé výzvě „k sobě“ přichází podvratná reakce „a proč?“. Tato věta je svým způsobem nejkratší anotací obou děl dohromady a vidět je v krátkém čase po sobě je rozhodně dobrý nápad.
Společných rysů se totiž nakonec ukáže víc než jen v podobě dvojice tvůrců. Jsou jimi například vskutku velkorysé herecké kolektivy sestávající především z řad mladých neherců. I to mají nakonec společné se vzpomínaným Lil Drama. Přestože „herecký soubor“ A proč? je mladší než ten K sobě (v prvním projektu vystupuje třináct mladých lidí ve věku 11–17 let, v tom druhém na ně navazuje osmnáct performerů ve věku 16–21 let), je vhodnější vidět nejdříve ten věkově starší. V obou případech je sice jejich osou důraz na sebeidentifikaci a vytvoření prostoru, kde lze sdělit svůj názor či pocit a mít jistotu, že bude přijat s pochopením a důstojně jako hlas komunikačního partnera, nikoli jako hlas poslední onuce, která nemá žádné zkušenosti, a tedy ani nárok na vstup do veřejného prostoru.
V případě inscenace K sobě však vstupujeme do myslí a srdcí mladých lidí jako do laboratoře, kde má prostor vše. Nic není zakázáno, prostor má vše, co je pro každého jednoho aktéra důležité. V případě projektu A proč? se to komplikuje. Inscenace totiž představuje simulaci vzniku, existence i nejtěžších okamžiků dětské politické strany Klíč k budoucnosti a veškeré názory a emoce mladých aktérů jsou tu podřízeny úzce zaměřenému politickému myšlení.

K sobě
Vyprávěcí metoda inscenace K sobě se odhalí hned v počátku. Postavy se postupně představují nejprve jako embrya, glosují, jak o nich jejich rodiče přemýšleli ještě před jejich narozením, jak k nim promlouvali, jak si představovali jejich budoucnost. Odhalují tradiční potenciálně patologické vztahy mezi rodiči, respektive staršími lidmi, a jejich potomky, mladou generací, která je odkázaná na jejich rozhodnutí, má respektovat jejich vůli a naplňovat jejich očekávání. Tyto představy se budou různě variovat ve všech následujících obrazech, v nichž se už coby narozené děti a postupně dospívající neustále vyrovnávají nejen se svými svízeli, ale také s těmito předpoklady a s tím, jak do jejich sebeobrazů posléze vstupují jejich přátelé, nové kolektivy a koneckonců také oni sami. Inscenačně stojí za pozornost rostoucí míra herecké akce v průběhu představení. Zprvu jen do mikrofonu deklamující postavy postupně svá rozpoložení předvádějí, k čemuž jim vydatně slouží efektní systém projekce snímající kruh na zemi, v němž se akce odehrávají, na plátno v zadním plánu.
Postavy jsou konfrontovány s fyzickým i psychickým násilím. Jedna z nejsilnějších scén zobrazuje dívku, Josefínu Prachařovou, v plesových šatech, která sama k sobě mluví hlasem toxické ženské autority, patrně matky, ve značně kritickém až dehonestujícím tónu, podráží si sebejistotu a důvěru v ostatní lidi. Musí se vyrovnávat s trapností a šikanou, kdy je jeden z performerů, Jáchym Benedikt, zbytkem účinkujících nucen svléknout si ponožky. A jsou také nuceni překonat stud a vlastní komfortní zóny, když autor hudby k inscenaci a jeden z performerů Mikuláš Mio Ekrt v závěru zahraje vlastní píseň, ale zazpívat ji nechá jednu ze svých hereckých partnerek.
Projekce se proměňují také. Z počátečních přenosů v reálném čase do různě filtrovaných, animovaných či předtáčkami komponovaných obrazů. Jako by prosté slovo a prostá realita časem nestačily a postavy se během svého dospívání začaly více a více obracet k sebeinscenování. Přesně tak, jak to (nejen, nutno podotknout) mladá generace dělá prostřednictvím sociálních sítí. Tato jemná metafora vstupu lidí do virtuálního prostoru, odchodu z vlastní autenticity ve prospěch každodenního herectví, vytváří ovšem také ironický komentář k titulu inscenace – je vůbec možné ještě dojít „k sobě“?
A proč?
Pod hlavičkou souboru Zapětdvanáct připravilo tvůrčí duo Klimešová–Erbes moderované zasedání dětské politické strany. Hlavní motivací bylo dát možnost vyjádřit se k aktuálním společensko-politickým problémům těm nejmladším, kteří přirozeně do takových debat zváni nebývají. V úvodní scéně, v níž se třináctka rozmanitých dětských typů schází u jednacího stolu a podobně jako v projektu K sobě se střídají v krátkých glosách. Tentokrát se už nevztahují k vlastní integritě, ale k postavení dětí ve společnosti, k vnímání jejich světa dospělými a k jejich politickým názorům, a začíná být zřejmé, že budeme mít co do činění s výrazně sarkastičtější a dynamičtější inscenací než v případě jejího galaxijního sourozence. Ani posledního odvážného boomera nenechá na pochybách hláška reagující na informaci, že dospělí kritizují děti, že jsou pořád na facebooku: „Co je to facebook?“ ptá se lakonicky mládenec…
Oproti K sobě je tu jedna výrazná změna – do představení výrazně zasahují také dospělí herci ze souboru Zapětdvanáct. Jsou tu v roli jakéhosi odborného dozoru a moderátorů, jejich posláním je dávat dětem úkoly, jež mají simulovat typické prvky zasedání politické strany, usměrňují jejich debaty, aktivizují je, jsou jim partnery. Zároveň jsou ale také nejproblematičtější částí inscenace. Pakliže smyslem bylo dát dětem možnost vytvořit politickou stranu a nechat je z jejich pozice promluvit do, byť inscenovaného, veřejného prostoru, dát jim na omezený čas pocítit nezávislost na dospělých lidech, pak tento model spíše znovu posiluje stereotyp dítěte podřízeného vůli dospělého. Celek spíše připomínal školní cvičení než proklamovanou simulaci. Děti pouze plnily zadání dospělých, hrály podle jejich pravidel. Pravdou ale je, že to neplatí bezezbytku – v jedné ze závěrečných scén ze svého středu jednoho, značně toxického, z těchto „mentorů“ samy od sebe vylučují, čímž za sebe do jisté míry přebírají zodpovědnost.
Navzdory tomu bylo ale osvěžující vidět některé dětské neherce schopné formulovat jasně a mnohdy nesmlouvavě svůj názor včetně schopnosti o něm diskutovat. Nacházíme se stále v inscenovaném prostředí, přesvědčivost, s níž se v něm někteří pohybovali, však ukazovala přinejmenším výrazné herecké zdatnosti. Je nutné také podotknout, že rámec inscenace není pouze ve hře na politické debaty, ale má svůj přirozený vrchol v „tiskovce“, v níž poněkud melodramaticky děti představují svou vizi světa, již by chtěly prostřednictvím své strany naplnit. Funkčně se zde míchá důraz na dětskou obeznámenost s „velkými“ otázkami, jako je bezpečnost, inkluze či životní prostředí, s vyloženě dětskými požadavky, jako je třeba zrušení matematiky.
Zaměření dvojice Anna Klimešová a Petr Erbes na mladé lidi, na jejich vidění světa a na jejich problémy určitě nekončí. A centrem jejich divadelního výzkumu se stává kulturní centrum Vzlet, jehož uměleckými vedoucími se ještě s Borisem Jedinákem nedávno stali. A inscenaci K sobě přenesli z Galaxie právě do tohoto vršovického domu. Poprvé ji zde můžete vidět 10. června. V září letošního roku by pak měla mít premiéru inscenace Demo vůbec první spolupráce Národního divadla v Praze a Slovenského národného divadla v rámci programu ND Young. Inscenace opět tematizující bezmoc mladých ve vyjadřování vlastních názorů (nepřekvapivě se opírající především o Havlovu Moc bezmocných) představí znovu třináct mladých neherců a jejich vidění světa. Trend, zdá se, je nastolen.
(Úvodní snímek je z inscenace A proč? Autorem fotografie je Jan Hromádko.)
Kolektiv: K sobě. Režie a dramaturgie: Anna Klimešová a Petr Erbes, light design: Matouš Ondra, sound design: Matouš Pospíšil, video: Jakub Jurásek. Hrají: Pavlína Balner, Michal Bednář, Lucia Čižinská, Jan Hofman, Petr Ťopek, Martin Jirků, Viktor Vlachynský, Iva Pekárková, Marie Poláková, Sebastian Krhovský, Hana Chytilová, Miriam Mahmoodová, Mary Kate Ngapka, Damián Kosák, Agáta Trusinová, Oliver Vyskočil, Nick Heldenburg, Julie Jendrulková.
Zapětdvanáct – Kolektiv: A proč? Režie a dramaturgie: Anna Klimešová a Petr Erbes, light design: Matouš Ondra, sound design: Matouš Pospíšil, video: Jakub Jurásek. Hrají: Pavlína Balner, Michal Bednář, Lucia Čižinská, Jan Hofman, Petr Ťopek, Martin Jirků, Viktor Vlachynský, Iva Pekárková, Marie Poláková, Sebastian Krhovský, Hana Chytilová, Miriam Mahmoodová, Mary Kate Ngapka, Damián Kosák, Agáta Trusinová, Oliver Vyskočil, Nick Heldenburg, Julie Jendrulková.

