Lo­ni jsem na tom­to mís­tě psal o di­va­del­ním pro­jek­tu Lil Dra­ma v Alfre­du ve dvo­ře ja­ko o na­bíd­ce mla­dé ge­ne­ra­ce pro ty star­ší ke vstu­pu do je­jich čas­to ne­pře­hled­né­ho, pře­kot­né­ho svě­ta pl­né­ho slud­ge kon­ten­tu, sli­zu a tik­to­ko­vých vý­zev. Ani ne po ro­ce se na pro­gra­mu dvou dal­ších scén ob­je­vi­ly dvě in­sce­na­ce, kte­ré tu­to na­bíd­ku roz­ví­je­jí. Při­tom opouš­tě­jí cha­o­tič­nost ja­ko ty­pic­kou bo­o­mer­skou před­sta­vu o svě­tě li­dí, kte­ří rá­di kon­ta­mi­nu­jí češ­ti­nu bez­ob­saž­ný­mi an­g­lic­ký­mi hláš­ka­mi, a na­o­pak se jej sna­ží před­sta­vit ja­ko vel­mi in­te­lek­tu­ál­ně a emo­ci­o­nál­ně ob­saž­ný svět, ja­ko svět pře­kva­pi­vý, kte­rý si za­slou­ží na­ši po­zor­nost. In­sce­na­ce by­ly uve­de­ny na dvou praž­ských scé­nách, ma­jí však stej­ný tvůr­čí tým: re­ži­sér­ku An­nu Kli­me­šo­vou a dra­ma­tur­ga Pet­ra Er­be­se. V kul­tur­ním cen­t­ru Ga­la­xie v rám­ci fes­ti­va­lu 4+4 dny v po­hy­bu je to in­sce­na­ce K so­bě a ve vr­šo­vic­kém Vzle­tu in­sce­na­ce A proč?, kte­rá vznik­la pod hla­vič­kou sou­bo­ru Za­pětdva­náct a na­va­zu­je na di­va­del­ní pro­jekt Prv­ní rá­na ka­pi­tá­na (2023).

Co asi tvůr­ci ne­za­mýš­le­li, je pře­kva­pi­vě vý­mluv­né spo­je­ní obou ti­tu­lů: po na­lé­ha­vé vý­zvě „k so­bě“ při­chá­zí pod­vrat­ná re­ak­ce „a proč?“. Ta­to vě­ta je svým způ­so­bem nej­krat­ší ano­ta­cí obou děl do­hro­ma­dy a vi­dět je v krát­kém ča­se po so­bě je roz­hod­ně dob­rý ná­pad.

Spo­leč­ných rysů se totiž na­ko­nec uká­že víc než jen v po­do­bě dvo­ji­ce tvůr­ců. Jsou ji­mi na­pří­klad vskut­ku vel­ko­ry­sé he­rec­ké ko­lek­ti­vy se­stá­va­jí­cí pře­de­vším z řad mla­dých ne­her­ců. I to ma­jí na­ko­nec spo­leč­né se vzpo­mí­na­ným Lil Dra­ma. Přes­to­že „he­rec­ký sou­bor“ A proč? je mlad­ší než ten K so­bě (v prv­ním pro­jek­tu vy­stu­pu­je tři­náct mla­dých li­dí ve vě­ku 11–17 let, v tom dru­hém na ně na­va­zu­je osm­náct per­for­me­rů ve vě­ku 16–21 let), je vhod­něj­ší vi­dět nejdří­ve ten vě­ko­vě star­ší. V obou pří­pa­dech je si­ce je­jich osou dů­raz na se­be­i­den­ti­fi­ka­ci a vy­tvo­ře­ní pro­sto­ru, kde lze sdě­lit svůj ná­zor či po­cit a mít jis­to­tu, že bu­de při­jat s po­cho­pe­ním a dů­stoj­ně ja­ko hlas ko­mu­ni­kač­ní­ho part­ne­ra, ni­ko­li ja­ko hlas po­sled­ní onu­ce, kte­rá ne­má žád­né zku­še­nos­ti, a te­dy ani ná­rok na vstup do ve­řej­né­ho pro­sto­ru.

V pří­pa­dě in­sce­na­ce K so­bě však vstu­pu­je­me do mys­lí a srd­cí mla­dých li­dí ja­ko do la­bo­ra­to­ře, kde má pro­stor vše. Nic ne­ní za­ká­zá­no, pro­stor má vše, co je pro kaž­dé­ho jed­no­ho ak­té­ra dů­le­ži­té. V pří­pa­dě pro­jek­tu A proč? se to kom­pli­ku­je. In­sce­na­ce totiž před­sta­vu­je si­mu­la­ci vzni­ku, exis­ten­ce i nej­těž­ších oka­mži­ků dět­ské po­li­tic­ké stra­ny Klíč k bu­douc­nos­ti a veš­ke­ré ná­zo­ry a emo­ce mla­dých ak­té­rů jsou tu pod­ří­ze­ny úz­ce za­mě­ře­né­mu po­li­tic­ké­mu myš­le­ní.

K so­bě

Vy­prá­vě­cí me­to­da in­sce­na­ce K so­bě se od­ha­lí hned v po­čát­ku. Po­sta­vy se po­stup­ně před­sta­vu­jí nej­pr­ve ja­ko em­brya, glo­su­jí, jak o nich je­jich ro­di­če pře­mýš­le­li ješ­tě před je­jich na­ro­ze­ním, jak k nim pro­mlou­va­li, jak si před­sta­vo­va­li je­jich bu­douc­nost. Od­ha­lu­jí tra­dič­ní po­ten­ci­ál­ně pa­to­lo­gic­ké vzta­hy me­zi ro­di­či, re­spek­ti­ve star­ší­mi lid­mi, a je­jich po­tom­ky, mla­dou ge­ne­ra­cí, kte­rá je od­ká­za­ná na je­jich roz­hod­nu­tí, má re­spek­to­vat je­jich vů­li a na­pl­ňo­vat je­jich oče­ká­vá­ní. Ty­to před­sta­vy se bu­dou růz­ně va­ri­o­vat ve všech ná­sle­du­jí­cích ob­ra­zech, v nichž se už co­by na­ro­ze­né dě­ti a po­stup­ně do­spí­va­jí­cí ne­u­stá­le vy­rov­ná­va­jí nejen se svý­mi sví­ze­li, ale ta­ké s tě­mi­to před­po­kla­dy a s tím, jak do je­jich se­be­ob­ra­zů po­slé­ze vstu­pu­jí je­jich přá­te­lé, no­vé ko­lek­ti­vy a ko­nec­kon­ců ta­ké oni sa­mi. In­sce­nač­ně sto­jí za po­zor­nost ros­tou­cí mí­ra he­rec­ké ak­ce v prů­bě­hu před­sta­ve­ní. Zpr­vu jen do mi­k­ro­fo­nu de­kla­mu­jí­cí po­sta­vy po­stup­ně svá roz­po­lo­že­ní před­vá­dě­jí, k če­muž jim vy­dat­ně slou­ží efekt­ní sys­tém pro­jek­ce sní­ma­jí­cí kruh na ze­mi, v němž se ak­ce ode­hrá­va­jí, na plát­no v zad­ním plá­nu.

Po­sta­vy jsou kon­fron­to­vá­ny s fy­zic­kým i psy­chic­kým ná­si­lím. Jed­na z nej­sil­něj­ších scén zob­ra­zu­je dív­ku, Jo­se­fí­nu Pra­cha­řo­vou, v ple­so­vých ša­tech, kte­rá sa­ma k so­bě mlu­ví hla­sem to­xic­ké žen­ské au­to­ri­ty, pa­tr­ně mat­ky, ve znač­ně kri­tic­kém až de­ho­ne­stu­jí­cím tó­nu, po­drá­ží si se­be­jis­to­tu a dů­vě­ru v ostat­ní li­di. Mu­sí se vy­rov­ná­vat s trap­nos­tí a ši­ka­nou, kdy je je­den z per­for­me­rů, Já­chym Be­ne­dikt, zbyt­kem účin­ku­jí­cích nu­cen svlék­nout si po­nož­ky. A jsou ta­ké nu­ce­ni pře­ko­nat stud a vlast­ní kom­fort­ní zó­ny, když au­tor hud­by k in­sce­na­ci a je­den z per­for­me­rů Mi­ku­láš Mio Ekrt v zá­vě­ru za­hra­je vlast­ní pí­seň, ale za­zpí­vat ji ne­chá jed­nu ze svých he­rec­kých part­ne­rek.

Pro­jek­ce se pro­mě­ňu­jí ta­ké. Z po­čá­teč­ních pře­no­sů v re­ál­ném ča­se do růz­ně fil­tro­va­ných, ani­mo­va­ných či před­táč­ka­mi kom­po­no­va­ných ob­ra­zů. Ja­ko by pros­té slo­vo a pros­tá re­a­li­ta ča­sem ne­sta­či­ly a po­sta­vy se bě­hem své­ho do­spí­vá­ní za­ča­ly ví­ce a ví­ce ob­ra­cet k se­be­in­sce­no­vá­ní. Přes­ně tak, jak to (nejen, nut­no po­dotknout) mla­dá ge­ne­ra­ce dě­lá pro­střed­nic­tvím so­ci­ál­ních sí­tí. Ta­to jem­ná me­ta­fo­ra vstu­pu li­dí do vir­tu­ál­ní­ho pro­sto­ru, od­cho­du z vlast­ní au­ten­ti­ci­ty ve pro­spěch kaž­do­den­ní­ho he­rec­tví, vy­tvá­ří ovšem ta­ké iro­nic­ký ko­men­tář k ti­tu­lu in­sce­na­ce – je vů­bec mož­né ješ­tě do­jít „k so­bě“?

A proč?

Pod hla­vič­kou sou­bo­ru Za­pětdva­náct při­pra­vi­lo tvůr­čí duo Klimešová–Erbes mo­de­ro­va­né za­se­dá­ní dět­ské po­li­tic­ké stra­ny. Hlav­ní mo­ti­va­cí by­lo dát mož­nost vy­já­d­řit se k ak­tu­ál­ním spo­le­čen­sko-po­li­tic­kým pro­blé­mům těm nejmlad­ším, kte­ří při­ro­ze­ně do ta­ko­vých de­bat zvá­ni ne­bý­va­jí. V úvod­ní scé­ně, v níž se tři­náct­ka roz­ma­ni­tých dět­ských ty­pů schá­zí u jed­na­cí­ho sto­lu a po­dob­ně ja­ko v pro­jek­tu K so­bě se stří­da­jí v krát­kých glosách. Ten­to­krát se už ne­vzta­hu­jí k vlast­ní in­te­gri­tě, ale k po­sta­ve­ní dě­tí ve spo­leč­nos­ti, k vní­má­ní je­jich svě­ta do­spě­lý­mi a k je­jich po­li­tic­kým ná­zo­rům, a za­čí­ná být zřej­mé, že bu­de­me mít co do či­ně­ní s vý­raz­ně sar­kas­tič­těj­ší a dy­na­mič­těj­ší in­sce­na­cí než v pří­pa­dě je­jí­ho ga­la­xij­ní­ho sou­ro­zen­ce. Ani po­sled­ní­ho od­váž­né­ho bo­o­me­ra ne­ne­chá na po­chy­bách hláš­ka re­a­gu­jí­cí na in­for­ma­ci, že do­spě­lí kri­ti­zu­jí dě­ti, že jsou po­řád na fa­ce­boo­ku: „Co je to fa­ce­book?“ ptá se la­ko­nic­ky mlá­de­nec…

Opro­ti K so­bě je tu jed­na vý­razná změ­na – do před­sta­ve­ní vý­raz­ně za­sa­hu­jí ta­ké do­spě­lí her­ci ze sou­bo­ru Za­pětdva­náct. Jsou tu v ro­li ja­ké­ho­si od­bor­né­ho do­zo­ru a mo­de­rá­to­rů, je­jich po­slá­ním je dá­vat dě­tem úko­ly, jež ma­jí si­mu­lo­vat ty­pic­ké prv­ky za­se­dá­ní po­li­tic­ké stra­ny, usměr­ňu­jí je­jich de­ba­ty, ak­ti­vi­zu­jí je, jsou jim part­ne­ry. Zá­ro­veň jsou ale ta­ké nej­pro­ble­ma­tič­těj­ší čás­tí in­sce­na­ce. Pakli­že smys­lem by­lo dát dě­tem mož­nost vy­tvo­řit po­li­tic­kou stra­nu a ne­chat je z je­jich po­zi­ce pro­mlu­vit do, byť in­sce­no­va­né­ho, ve­řej­né­ho pro­sto­ru, dát jim na ome­ze­ný čas po­cí­tit ne­zá­vis­lost na do­spě­lých li­dech, pak ten­to mo­del spí­še zno­vu po­si­lu­je ste­re­o­typ dí­tě­te pod­ří­ze­né­ho vů­li do­spě­lé­ho. Ce­lek spí­še při­po­mí­nal škol­ní cvi­če­ní než pro­kla­mo­va­nou si­mu­la­ci. Dě­ti pou­ze pl­ni­ly za­dá­ní do­spě­lých, hrá­ly pod­le je­jich pra­vi­del. Prav­dou ale je, že to ne­pla­tí be­ze­zbyt­ku – v jed­né ze zá­vě­reč­ných scén ze své­ho stře­du jed­no­ho, znač­ně to­xic­ké­ho, z těch­to „men­to­rů“ sa­my od se­be vy­lu­ču­jí, čímž za se­be do jis­té mí­ry pře­bí­ra­jí zod­po­věd­nost.

Na­vzdo­ry to­mu by­lo ale osvě­žu­jí­cí vi­dět ně­kte­ré dět­ské ne­her­ce schop­né for­mu­lo­vat jas­ně a mnoh­dy ne­smlou­va­vě svůj ná­zor včet­ně schop­nos­ti o něm dis­ku­to­vat. Na­chá­zí­me se stá­le v in­sce­no­va­ném pro­stře­dí, pře­svěd­či­vost, s níž se v něm ně­kte­ří po­hy­bo­va­li, však uka­zo­va­la při­nejmen­ším vý­raz­né he­rec­ké zdat­nos­ti. Je nut­né ta­ké po­dotknout, že rá­mec in­sce­na­ce ne­ní pou­ze ve hře na po­li­tic­ké de­ba­ty, ale má svůj při­ro­ze­ný vr­chol v „tis­kov­ce“, v níž po­ně­kud me­lod­ra­ma­tic­ky dě­ti před­sta­vu­jí svou vi­zi svě­ta, již by chtě­ly pro­střed­nic­tvím své stra­ny na­pl­nit. Funkč­ně se zde mí­chá dů­raz na dět­skou obe­zná­me­nost s „vel­ký­mi“ otáz­ka­mi, ja­ko je bez­peč­nost, in­klu­ze či ži­vot­ní pro­stře­dí, s vy­lo­že­ně dět­ský­mi po­ža­dav­ky, ja­ko je tře­ba zru­še­ní ma­te­ma­ti­ky.

Za­mě­ře­ní dvo­ji­ce An­na Kli­me­šo­vá a Pe­tr Er­bes na mla­dé li­di, na je­jich vi­dě­ní svě­ta a na je­jich pro­blémy ur­či­tě ne­kon­čí. A cen­t­rem je­jich di­va­del­ní­ho vý­zku­mu se stá­vá kul­tur­ní cen­t­rum Vzlet, je­hož umě­lec­ký­mi ve­dou­cí­mi se ješ­tě s Bo­ri­sem Je­di­ná­kem ne­dáv­no sta­li. A in­sce­na­ci K so­bě pře­nes­li z Ga­la­xie prá­vě do to­ho­to vr­šo­vic­ké­ho do­mu. Po­pr­vé ji zde mů­že­te vi­dět 10. červ­na. V zá­ří le­toš­ní­ho roku by pak mě­la mít pre­mi­é­ru in­sce­na­ce De­mo vů­bec prv­ní spo­lu­prá­ce Ná­rod­ní­ho di­va­dla v Pra­ze a Slo­ven­ské­ho ná­rod­né­ho di­va­dla v rám­ci pro­gra­mu ND Young. In­sce­na­ce opět te­ma­ti­zu­jí­cí bez­moc mla­dých ve vy­ja­d­řo­vá­ní vlast­ních ná­zo­rů (ne­pře­kva­pi­vě se opí­ra­jí­cí pře­de­vším o Hav­lo­vu Moc bez­moc­ných) před­sta­ví zno­vu tři­náct mla­dých ne­her­ců a je­jich vi­dě­ní svě­ta. Trend, zdá se, je na­sto­len.

(Úvod­ní sní­mek je z in­sce­na­ce A proč? Au­to­rem fo­to­gra­fie je Jan Hro­mád­ko.)

Ko­lek­tiv: K so­bě. Re­žie a dra­ma­tur­gie: An­na Kli­me­šo­vá a Pe­tr Er­bes, li­ght de­sign: Ma­touš On­d­ra, sound de­sign: Ma­touš Po­spí­šil, vi­deo: Ja­kub Ju­rá­sek. Hra­jí: Pavlí­na Bal­ner, Mi­chal Bed­nář, Lu­cia Či­žin­ská, Jan Ho­f­man, Pe­tr Ťo­pek, Mar­tin Jir­ků, Vik­tor Vla­chyn­ský, Iva Pe­kár­ko­vá, Ma­rie Po­lá­ko­vá, Se­bas­ti­an Kr­hov­ský, Ha­na Chy­ti­lo­vá, Mi­ri­am Ma­hmo­o­do­vá, Ma­ry Ka­te Ngap­ka, Da­mi­án Kosák, Agá­ta Tru­si­no­vá, Oli­ver Vy­sko­čil, Nick Hel­denburg, Ju­lie Jen­drul­ko­vá.

Za­pětdva­náct – Ko­lek­tiv: A proč? Re­žie a dra­ma­tur­gie: An­na Kli­me­šo­vá a Pe­tr Er­bes, li­ght de­sign: Ma­touš On­d­ra, sound de­sign: Ma­touš Po­spí­šil, vi­deo: Ja­kub Ju­rá­sek. Hra­jí: Pavlí­na Bal­ner, Mi­chal Bed­nář, Lu­cia Či­žin­ská, Jan Ho­f­man, Pe­tr Ťo­pek, Mar­tin Jir­ků, Vik­tor Vla­chyn­ský, Iva Pe­kár­ko­vá, Ma­rie Po­lá­ko­vá, Se­bas­ti­an Kr­hov­ský, Ha­na Chy­ti­lo­vá, Mi­ri­am Ma­hmo­o­do­vá, Ma­ry Ka­te Ngap­ka, Da­mi­án Kosák, Agá­ta Tru­si­no­vá, Oli­ver Vy­sko­čil, Nick Hel­denburg, Ju­lie Jen­drul­ko­vá.