Tr­pě­li­vě splé­ta­ná pa­vu­či­na udá­los­tí

UDR­ŽI­TEL­NOST 007

Délka: 7 min

O Domácích potřebách, cyklu třiadvaceti povídek dramatika, režiséra, básníka a prozaika J. A. Pitínského.

Pod­le da­ta­bá­ze Di­va­del­ní­ho ústa­vu se do po­my­sl­né re­ži­sér­ské židle po­sa­dil J. A. Pitín­ský na­po­sle­dy v ro­ce 2019 (Me­jer­chold, JA­MU Stu­dio Mar­ta). Za­to li­te­rár­ní po­či­ny od té do­by do sou­čas­nos­ti na­shro­máž­dil vý­znam­ný čes­ký dra­ma­tik a re­ži­sér čty­ři. A je tře­ba do­dat, že s kaž­dou z nich se takřka bez­hla­vě vr­hl do no­vých žán­ro­vých vod, čímž čte­ná­ře-fa­nouš­ka ne­pře­tr­ži­tě udr­žu­je v na­pě­tí, co při­jde příš­tě. Od ly­ric­kých ver­šů ve sbír­ce T.MA pře­šel k ex­pe­ri­men­tál­ní fúzi po­ezie a pró­zy ve fé­rii Brat­ři Bi­g­li­no­vé na dvoj­ski­fu: (ozvě­na oka), od níž od­plul k for­mál­ně krot­ší­mu žán­ru po­víd­ky v kni­ze Do­má­cí po­tře­by. Je­ho za­tím po­sled­ním dí­lem na po­li be­let­rie je kníž­ka pro dě­ti Olí­vie si vy­ska­ku­je. A te­dy ve stej­ném ro­ce (2025) dru­hé vy­dá­ní zmi­ňo­va­ných Do­má­cích po­třeb, kte­ré ne­pře­kva­pu­je vzhle­dem k oce­ně­ní Mag­ne­sií Li­te­rou za pró­zu, jež se kni­ze v tom­to ro­ce do­sta­lo. Zdá se te­dy, že Pitín­ský ob­ra­cí svou po­zor­nost k li­te­rár­ní tvor­bě a kri­ti­ci za­se k Pitín­ské­mu. A obé se zdá se ke spo­ko­je­nos­ti všech vy­chá­zí.

Tři­a­dva­cet po­ví­dek Do­má­cích po­třeb spo­ju­je pře­de­vším Pitín­ské­ho re­gi­on Lu­ha­čo­vic, re­spek­ti­ve je­ho oby­va­te­lé, vprav­dě ne­ru­dov­ské po­sta­vič­ky, jimž však, a je­jich sy­že­tům, au­tor svým své­ráz­ným, surre­a­lis­mem znač­ně ovliv­ně­ným sty­lem ne­dá­vá k dis­po­zi­ci jen mrt­vé ku­li­sy. Pitín­ský v tex­tech o roz­sa­hu od dvou do pat­nác­ti stran roz­ží­vá ce­lý svět, ve­d­le po­stav i pří­rod­ní re­á­lie, vě­ci, jíd­la, by­ty i ce­lá měs­teč­ka. Em­ble­ma­tic­kou je v tom­to pří­pa­dě po­víd­ka Byt, kte­rá je na per­so­ni­fi­ka­ci do­mo­va pří­mo po­sta­ve­na – byt v ní „fu­čí“, „prská“, je „bez­o­hled­ný“, „stě­ny by­ly pev­né, ja­ko by zpí­va­ly sbo­rem, strop tís­nil a div­né by­lo, jak je skoupý, a dve­ře (…), ty už se vy­smí­va­ly sa­my od se­be“. Stej­ně ja­ko ce­lé hor­ské měs­teč­ko v Ma­lé ge­o­gra­fii, jež se svou po­lo­hou na kop­ci „brá­ni­lo a od­da­lo­va­lo svo­ji po­ráž­ku v po­do­bě ná­měs­tí“, kde „dom­ky štěbe­ta­ly, ne­bo do­kon­ce pís­ka­ly“ a sil­nič­ka si chod­ce „pří­mo vy­chut­ná­va­la“. Lí­če­ní ži­vot­ních pro­sto­rů a udá­los­tí ne­má na­příč po­víd­ka­mi da­le­ko k „tr­pě­li­vě bu­do­va­ným a splé­ta­ným pa­vu­či­nám ja­ké­ho­si ofi­ci­ál­ní­ho tem­na“, jak v jed­nom oka­mži­ku vy­pra­věč po­pi­su­je zmi­ňo­va­ný Byt.

Na dru­hou stra­nu to­to tr­pě­li­vé bu­do­vá­ní ob­zvláš­tě na roz­sáh­lej­ších plo­chách mů­že pů­so­bit až únav­ně. Pitín­ský kla­de veš­ke­rou zod­po­věd­nost na své vy­pra­vě­če a po­sta­vy, pří­mé ak­té­ry, prak­tic­ky ne­ne­chá­vá mlu­vit. Snad je za tím sna­ha opus­tit své bez­peč­né a lé­ta vel­mi úspěš­ně bu­do­va­né pro­stře­dí di­va­dla, dra­mat a dra­ma­ti­za­cí, jichž má na kon­tě de­sít­ky, di­a­lo­gů je nicmé­ně v Do­má­cích po­tře­bách spí­še skrom­né množ­ství. A po­kud už je tu ně­ja­ký vý­znam­ně, ne jen ja­ko oje­di­ně­lý vý­střel vý­mě­ny replik, ale váž­ně ve­de­ný roz­ho­vor, pů­so­bí na­to­lik ne­při­ro­ze­ně, že je zjev­né, že au­to­ro­vi o ně­ja­ké au­ten­tic­ké za­chy­tá­vá­ní běž­né ko­mu­ni­ka­ce ne­šlo.

Ja­ko tře­ba v po­víd­ce U Uher­ské­ho Bro­du (ob­rá­zek), kde tak­to ne­chá­vá roz­mlou­vat dvě dív­ky ve vla­ku způ­so­bem, kte­rým by jis­tě žád­né dív­ky, ba žád­ní mla­dí li­dé, a to do­kon­ce ani z Uher­ské­ho Bro­du, ne­mlu­vi­li: jed­na ří­ká dru­hé, že za­vo­lá své mat­ce, k níž je­dou, ať ně­co uva­ří a zda má je­jí ka­ma­rád­ka na ně­co chuť, ta od­po­vě­dě­la, že je jí to jed­no. „Ale jed­ly jsme na po­sle­dy v půl de­vá­té, mam­ce to aspoň řek­nu, aby vě­dě­la, že už má­me do­o­prav­dy hlad. Tam­to­ho klu­ka znám, vi­díš ho, to je Bo­ris Křen, jak jsem ti o něm kdy­si na in­ter­ná­tě ří­ka­la (…). Je­ho mam­ka je ku­chař­ka a jez­dí za sestrou do jed­no­ho do­mu kou­sek od na­ší uli­ce (…) ma­jí i bal­kón, ale zá­brad­lí se mně moc ne­lí­bí; to­bě se ale tře­ba lí­bit bu­de, mů­žeš mně pak aspoň říct, co je na něm pěk­né­ho.“ Nad di­a­lo­gy nicmé­ně na­příč vše­mi tex­ty dr­ti­vě pře­va­žu­jí zvlášt­ně de­tail­ní po­pi­sy míst a udá­los­tí smí­se­né s pře­kva­pi­vě a ně­kdy až ne­míst­ně hra­vý­mi či ly­ric­ký­mi aspek­ty. Tak­to na­hnu­tý vztah se čte­ná­řem, kte­ré­ho by mohl pří­liš­nou mluvou a od­ta­ži­tos­tí i ztra­tit, se na­o­pak sna­ží za­chra­ňo­vat je­ho ob­čas­ným oslo­ve­ním, ně­kdy je do­kon­ce ur­ču­je ja­ko pří­mé pa­cha­te­le to­ho, co čtou: „Na za­hrád­kách po­se­dá­va­li li­dé vů­bec ne skles­lí, ho­vo­ří­cí ne prud­ce, ve všem se mír­ni­li – kvů­li vám, kte­ří to­hle po­slou­chá­te.“ Jin­de do­kon­ce smě­rem ke čte­ná­ři ko­men­tu­je vlast­ní psa­ní: „Vi­dí­te, vy­křič­ník…“

Pitín­ský svou po­e­ti­ku sta­ví na ten­zi me­zi ar­chaic­kým (ne­bo ar­chaic­ký při­po­mí­na­jí­cím) ja­zy­kem a sou­čas­ný­mi ne­bo jen mír­ně his­to­ric­ký­mi re­á­li­e­mi. Hr­di­ny, ma­jí-li po­víd­ky ja­ké, bý­va­jí oby­čej­ní li­dé ja­ko tře­ba sta­rá ho­te­lo­vá uklí­zeč­ka, zed­ník hra­jí­cí te­nis, pro­da­vač do­má­cích po­třeb a knih­kup­ky­ně, an­tikvá­ři, syn vrch­ní­ho, fa­rář, oby­čej­ní sto­lov­ní­ci v hospodě/restauraci, mla­dý fot­ba­lis­ta. Jsou tu i ne­všed­něj­ší, ja­ko sta­rý re­ži­sér v do­mo­vě dů­chod­ců, za nímž je snad mož­né tu­šit i vlast­ní bi­lan­co­vá­ní au­to­ro­vo. A jsou tu i po­sta­vy, re­spek­ti­ve si­tu­a­ce vy­lo­že­ně sno­vé, ať už je to ži­vé se­tká­ní s Jo­se­fem Sed­leym, po­sta­vou Thac­ke­reyo­va ro­má­nu Jar­mark trap­nos­ti, čis­to­krev­ná gro­teska ně­ko­li­ka an­tic­kých hr­di­nů (Pro­k­lés, Psa­m­mis, Ar­chi­médés atd.) při ná­vštěvě ob­chod­ní­ho stře­dis­ka Tem­pe­ra­ment, ba­la­dic­ký pří­běh ko­ke­tu­jí­cí s po­hád­kou a mý­tem o dvou mu­žích na­vští­vi­vších ta­ju­pl­ný les pl­ný dé­mo­nů a oživlých rost­lin či for­mál­ní ex­pe­ri­ment při­po­mí­na­jí­cí pro­za­ic­ky ro­ze­psa­ný scé­nář ani­mo­va­né­ho krát­ké­ho fil­mu o pro­cház­ce ko­lem pře­hra­dy.

V kaž­dém pří­pa­dě se ale čte­nář­ský zá­ži­tek vždy od­ví­jí od au­to­ro­va ja­zy­ka, ten a nic ji­né­ho je ústřed­ní po­sta­vou kaž­dé po­víd­ky. Zvlášt­ní směs vše­pro­stu­pu­jí­cí me­lan­cho­lie, jem­né­ho, čas­to ne­pa­tr­né­ho ná­zna­ku hu­mo­ru, ka­f­kov­sky od­mě­ře­né ana­ly­tič­nos­ti a surre­ál­né ob­raz­nos­ti (zde ne­můžu sml­čet na­pros­to je­di­neč­né po­pi­sy se­xu­ál­ních po­loh: „tro­chu se pout­ko­va­lo a oč­ko­va­lo, kladly se lí­meč­ky a spí­na­ly knof­líč­ky. Li­bě se mně ode­vzdá­va­la v zur­či­vém šla­hou­ně­ní i v mru­či­vých, psích vy­štěk­nu­tích. (…) Pak jsme hrá­li na ka­pa­li­ny, ta mo­je by­la olej, ne­bo se jí lí­bi­lo být mlé­kem a jem­ně kys­nout, za­tím­co já jsem byl po­stup­ně vý­po­tkem, kap­kou bo­ro­vič­ky či tink­tu­rou tygří“, atd. atp.). Je to ja­zyk, kte­rý tryská barva­mi i vů­ně­mi, před čte­ná­řem do­slo­va oží­vá, ale jak už ře­če­no, čas­to na úkor dra­ma­tic­ké­ho spá­du pří­bě­hu. Čte­ní Do­má­cích po­třeb je ja­ko ná­vště­va na­ra­tiv­ní ga­le­rie, zkrát­ka tr­pě­li­vě splé­ta­ná pa­vu­či­na udá­los­tí.

Jan An­to­nín Pitín­ský: Do­má­cí po­tře­by. Br­no: Vě­tr­né mlý­ny, 2024, 176 s.

News­let­ter

Při­hlas­te se k od­bě­ru na­še­ho news­let­te­ru a do­stá­vej­te pra­vi­del­ně in­for­ma­ce nejen o no­vých čís­lech ča­so­pi­su, ale i udá­los­tech po­řá­da­ných ko­lek­ti­vem Dí­la!

Ne­spa­mu­je­me! Dal­ší in­for­ma­ce na­lez­ne­te v na­šich zá­sa­dách ochra­ny osob­ních úda­jů.

V AKTUÁLNÍM ČÍSLE: