Tě­la vo­dy

Hra­ni­ce tě­la se roz­té­ká
Vo­da splý­vá s te­ku­tou kůží
Med­úza se mih­ne u no­hy
A kle­sá spo­lu se slu­neč­ním pa­prskem
No­říš se, kam ti vy­sta­čí dech

Chceš do hloub­ky
Do moř­ské trá­vy, za hej­nem ryb
Plout svě­tem mod­ré­ho ti­cha
Tou­žíš pla­vat pod hla­di­nou, pro­mě­nit plí­ce v žábry
V ex­tá­zi pev­né­ho ob­je­tí ma­sou vod

Vl­ny jsou tyr­ky­so­vé
Mok­ré ploutve se ve slu­neč­ním svět­le blyští
Za­mlže­ná du­ho­vá skla brý­lí slepnou
Za­ví­ráš oči, ne­vi­díš ne­be, ani moř­ské dno
Sna­žíš se být, jsi

Ne­do­sa­ži­tel­né nic
Když ne­chceš zmi­zet se spod­ní­mi prou­dy
Ne­nech se vl­na­mi usmý­kat
I kdy­by tě vo­la­ly všech­ny las­ka­vé vod­ní by­tos­ti
Na sou­ši je ten, kte­rý se i za te­be bo­jí, kdo tě mi­lu­je

…

Ti­cho me­zi
Po­zo­ru­ji ptá­ky na třeš­ních
A s po­ci­tem, že stud­na má po­svát­ný pra­men
Si vy­sta­čím až do ve­če­ře

Mod­rás­ci vi­sí na ze­le­ných stéblech trá­vy
Su­ši­nu za­byd­le­li ma­lí šne­ci
Cvrč­ci hluč­ně osla­vu­jí lé­to

Do ků­že mi ťuká deš­ťo­vá kap­ka
Pi­ješ lí­ně, oči to­číš do mra­ků
Ja­ko kdy­by ze­mě vla­ze ne­vo­ně­la

Pla­veš v je­ze­ru v dál­ce
V ti­chu me­zi dvě­ma fouk­nu­tí­mi vě­t­ru
Za­slech­nu vo­du, kte­rá ti chla­dí krk, hla­dí ra­me­na

…

Hla­di­na dle­ní
I kdy­by to ne­by­la vo­da v bar­vě sma­rag­du
Po­lo­žíš se do ní na zá­da
A s roz­kmi­ta­ný­ma no­ha­ma dlou­ho po­zo­ru­ješ mra­ky

Slun­ce ti při­mhou­ří oči
A dráhu překří­ží chlá­pek sko­kan
Kte­rý se zno­vu vr­há do vo­dy v čer­ných san­dá­lech

Z hla­di­ny vi­díš na bře­hu po­bí­hat jen vy­tr­če­né psí oca­sy
Klu­ci se­dí a klá­bo­sí, mod­ré plav­ky
Ko­la a mo­tor­ky a pla­vec­ké brý­le a oplá­ca­né hol­ky

Uši po­no­říš do pod­vod­ní­ho ti­cha
Nic, když je hra­ni­ce tě­la ko­neč­ně ne­jas­ná
Pak jsi vo­do­měr­ka, jsi jen zr­ca­dle­ní ob­la­ku

…

Z po­do­by měs­ta
Po­zo­ru­ješ kapří tla­mič­ky
Jak če­ří vo­du vo­do­měr­kám
Sem a tam hla­do­vě vl­ní hla­di­nu

Po­do­by mod­ré a ze­le­né lás­ky
Jsi ne­na­ba­že­ná že­na
Pře­cit­li­vě­lou kůží mys­líš

Tě­lo je tvé
Když se vy­pla­va­lo z po­do­by měs­ta
Splý­vá s ře­kou, stá­vá se kra­ji­nou

Krok za kro­kem, tem­po po tem­pu
Pro­ni­káš létem k pod­zi­mu
Me­lan­cho­lie je den­ní stín

V ti­chu no­ci mi­lu­ješ
Štěs­tím ne­mů­žeš spát
Ote­ví­ráš oči do jeh­li­čí, do du­bo­vých lis­tů

Žád­ný ko­nec
Sta­čí ne­pře­stat po­zo­ro­vat ptá­ky
Dost dou­fat, že mou ra­dost­nou sa­mo­tu obe­jmeš