Mi­so­gyn­ní vztah spi­so­va­te­le a dra­ma­ti­ka Au­gusta Strin­d­ber­ga k že­nám je vděč­ný ná­mět pro ro­ze­hrá­ní part­ner­ské vi­vi­sek­ce. Ně­ko­lik let in­sce­na­ci s tím­to ná­mět a ná­zvem Man­žel­ská his­to­rie v re­žii Ja­na Ne­bes­ké­ho hrál di­va­del­ní spo­lek JEDL (der­ni­é­ra je 31. květ­na 2025). Ka­ba­ret­ní ka­ri­ka­tu­ra re­flek­to­va­la vzta­ho­vý troj­ú­hel­ník Strin­d­ber­ga a dvou he­re­ček, man­žel­ky Si­ri von Es­sen a je­jí poz­děj­ší part­ner­ky Ma­rie, v kon­tex­tu ka­ri­ér­ních am­bi­cí. Stej­né kon­ste­la­ce se ob­je­vu­jí v dra­ma­tu Pe­ra Olo­va Enquis­ta Noc tri­bá­dek, kte­rou v br­něn­ském Ha­Di­va­dle re­ží­ro­val od­chá­ze­jí­cí umě­lec­ký šéf Ivan Bu­raj. Pre­mi­é­ru mě­la 16. pro­sin­ce 2024 a ná­zo­ro­vou ri­gi­di­tu „ne­pří­te­le žen“ roz­vá­dí od osob­ní ro­vi­ny k sou­čas­né­mu apo­ka­lyp­tic­ké­mu pa­ra­dig­ma­tu. V hlav­ní ro­li Au­gusta Strin­d­ber­ga ex­ce­lu­je hos­tu­jí­cí he­reč­ka Iva­na Uh­lí­řo­vá. 

Zá­plet­ka Enquis­to­vy hry vy­chá­zí z re­ál­né si­tu­a­ce z roku 1889, kdy Si­ri opouš­tí Au­gusta a dů­věr­ně se sbli­žu­je se spi­so­va­tel­kou Ma­rií Da­vi­do­vou. Man­žel­ství je v tros­kách, leč di­va­del­ní ká­ra je­de se­tr­vač­nos­tí dál. V ko­daň­ském di­va­dle Dag­mar se zkou­ší Strin­d­ber­go­va jed­no­ak­tov­ka Ta sil­něj­ší, in­spi­ro­va­ná pří­či­na­mi osob­ní kri­ze. Na­psal ji v pod­sta­tě ja­ko Si­riin mo­no­log, ve­de­ný za ti­ché ri­val­ské pří­tom­nos­ti Ma­rie a se­be sa­ma.

Na pů­do­ry­su di­va­del­ní zkouš­ky roz­ví­jí Enquist (a v je­ho du­chu i Bu­raj) kla­sic­ký mo­del roz­vo­do­vé kon­fron­ta­ce. Zou­fa­lý Strin­d­berg pro­střed­nic­tvím ve­d­lej­ších po­stav i na­pří­mo za­hr­nu­je Si­ri vý­čit­ka­mi, ob­vi­ňu­je ji i Ma­rii a sar­kas­tic­ky ko­men­tu­je si­tu­a­ci. Ci­to­vé vy­dí­rá­ní stří­dá s vul­gár­ní­mi slov­ní­mi úto­ky a z gro­tesk­ních po­loh vy­věrá hloub­ka je­ho du­šev­ní­ho mar­tý­ria. Ja­ko dů­vod k osob­ní­mu sty­ku s ji­nak ne­do­sa­ži­tel­nou man­žel­kou uvá­dí ali­men­ty, na něž mu­sí vy­dě­lat spo­leč­nou tvůr­čí pra­cí. Tvůr­ci Enquis­to­vu hru zkom­bi­no­va­li s frag­men­ty z kni­hy fe­mi­nist­ky Car­ly Lonz Klid­ně jdi. Na­jde­me me­zi ni­mi ná­zor, že muž je zá­vis­lý na au­ten­ti­ci­tě že­ny. Ne­bo i vy­dě­rač­ská for­mul­ka, že umě­lec je (bez ohle­du na osob­nost­ní úchyl­ky) křeh­ká by­tost, kte­rou part­ner­ský kon­flikt zni­čí.

Vý­sled­kem kom­pi­la­ce je střet zkost­na­tě­lých pa­tri­ar­chál­ních ná­zo­rů s fe­mi­nis­mem ús­tí­cím v gen­de­ro­vou ne­kon­venč­nost, ve­de­ný v po­ma­lém tem­po­ryt­mu psy­cho­a­na­ly­tic­ké te­ra­pie. Psy­cho­lo­gi­za­ci pro­ce­sů na­hrá­vá zr­ca­dlo­vi­tá scé­na jes­ky­ně s fa­lic­ký­mi sym­bo­ly kráp­ní­ků a kr­vá­ce­jí­cí štěr­bi­nou ve ská­le. Jes­kyn­ní pod­sta­tu skle­pa, kde se jed­no­ak­tov­ka zkou­ší, na­ru­šu­je pár ku­sů kon­venč­ní­ho ná­byt­ku a ba­sy s pi­vem. 

Pa­ra­lel­ně s osob­ní ro­vi­nou se ana­ly­zu­je mo­tiv se­be­de­struk­tiv­ní za­rpu­ti­los­ti, s ja­kou se sou­čas­ná zá­pad­ní ci­vi­li­za­ce dr­ží sta­rých myš­len­ko­vých vzor­ců. Prá­vě sle­do­vá­ní dvo­jí per­spek­ti­vy mě vět­ši­nou na Bu­ra­jo­vých in­sce­na­cích při­ta­hu­je, nicmé­ně v tom­to pří­pa­dě mi ve­d­lej­ší li­nie dlou­ho uni­ka­la. Zci­zo­va­cí prv­ky se roz­měl­ni­ly ve vý­bor­ném he­rec­kém di­va­dle. Ovšem kaž­dá vel­ká he­rec­ká pří­le­ži­tost pro Iva­nu Uh­lí­řo­vou je pří­nos! Ro­li na­zkou­še­la za pů­vod­ně avi­zo­va­nou Si­mo­nu Pe­ko­vou a umím si před­sta­vit, že s Pe­ko­vou moh­la vznik­nout úpl­ně ji­ná in­sce­na­ce. Při­čemž ani jed­na z va­ri­ant ne­moh­la do­pad­nout špat­ně. Na­vzdo­ry roz­bí­je­ní ste­re­o­ty­pů je his­tri­ón­ská osob­nost pro sou­čas­né­ho di­vá­ka či­tel­něj­ší, když ji hra­je že­na. S tím by nej­spíš sou­hla­sil i Sig­mund Freud.

Uh­lí­řo­vá pů­so­bí ze své pod­sta­ty ja­ko in­te­lek­tu­ál­ka a sa­mo­rost, což je vý­bor­ná kva­li­fi­ka­ce pro ob­sa­ze­ní do ro­le gé­nia Strin­d­ber­ga. Dů­le­ži­té ta­ké je, že he­reč­ka vě­do­mě dis­po­nu­je po­třeb­nou dáv­kou muž­ské ener­gie i dět­ské na­i­vi­ty a in­fan­ti­li­ty. Vnitř­ní kon­flik­ty ar­che­ty­pů, pro­je­vy kom­plexů a dal­ší al­chy­mis­tic­ké pro­mě­ny du­še umí ro­ze­hrát na niter­né úrov­ni a z té­to hloub­ky je pak in­ter­pre­to­vat na je­viš­ti. Když pad­ne vě­ta: „Strin­d­ber­gu, uvnitř jste že­na!“ na vte­ři­nu sho­dí mas­ku, ja­ko by ob­na­ži­la hr­di­no­vu ani­mu v ce­lé je­jí pod­sta­tě. Efekt je o to do­ko­na­lej­ší, že strin­d­ber­gov­ský vzhled je přes­ný. Ovšem ob­dob­ně ja­ko v Man­žel­ské his­to­rii JEDLu je di­va­del­ní pro­stře­dí me­ta­fo­rou před­stí­rá­ní, do níž se hlav­ní hr­di­na za­mo­tá. Uh­lí­řo­vé Strin­d­berg s pa­ra­no­id­ním za­u­je­tím sle­du­je, jak ho pro­zra­zu­jí ges­ta. Ne­o­vla­da­tel­ná řeč tě­la, je­ho ru­kou. Zra­zu­je ho vlast­ní pra­cov­ní ná­stroj. O to po­de­zří­va­věj­ší je k „he­rec­ké­mu umě­ní“ pří­mo­ča­ré, vzá­jem­ným bo­jem vy­čer­pa­né Si­ri (Mag­da­le­na Kun­to­vá), ra­ci­o­nál­ní Ma­rie (Sa­ra Venclov­ská) a pod­bí­zi­vé­ho Schiweho (Ra­dim Chy­ba). 

Strin­d­berg se ve svém blu­du sna­ží dobrat prav­dy za po­mo­ci urá­žek a vul­ga­ris­mů. Při­hléd­nu-li k zá­mě­rů tvůr­ců, pak si člo­věk je­ho ne­přá­tel­ství vů­či žen­ské­mu ele­men­tu snad­no pro­mít­ne do vzta­hu oli­gar­chy k na­ší pla­ne­tě. Psy­cho­tic­ký ob­háj­ce sta­rých po­řád­ků smě­řu­je k se­be­de­struk­ci, pro­vá­ze­ný di­va­del­ní­mi efek­ty řá­dí­cích živlů. Ži­je si svůj in­sce­no­va­ný ho­ror – a my ho sle­du­je­me s mír­ným po­ba­ve­ním. Me­zi­tím se le­do­vá kra, na kte­ré se gro­tesk­ní sta­ro­mi­lec dě­tin­sky scho­vá­vá pod po­stel, dá­vá do po­my­sl­né­ho po­hy­bu. Zbý­vá otáz­ka: peklo jsou ti dru­zí…?

Per Olov Enquist: Noc tri­bá­dek. Pře­klad Fran­ti­šek Fröh­lich. Úpra­va a re­žie Ivan Bu­raj, dra­ma­tur­gie Mi­lo Ju­rá­ni, scé­na Jan Kris­tek, Pau­lí­na Zá­vac­ká, kos­týmy Ka­te­ři­na Kumha­lo­vá, So­fia Plasko­ni­so­vá, hud­ba To­máš Urík, hra­jí Iva­na Uh­lí­řo­vá, Mag­da­le­na Kun­to­vá, Sa­ra Venclov­ská, Ra­dim Chy­ba, Já­chym Sů­ra. Pre­mi­é­ra 16.12.2024.