Na tu stol­ní hru se čtyř­mi do­meč­ky do­jde vět­ši­nou tak dva­krát do roka, o Vá­no­cích a upro­střed lé­ta. Je to vždy má­ma, kdo s tím ná­pa­dem při­jde, abychom se hned po obě­dě ne­rozu­tek­li s brá­chou k mo­bi­lům. Sa­ma si rá­da dá­vá šlo­fí­ka, ale když už jsme spo­lu a je to čím dál vzác­něj­ší, proč se ješ­tě chví­li ne­vzte­kat nad ne­sou­la­dem her­ních zá­mě­rů s vr­to­chy há­ze­cí kost­ky…

Tá­ta de­mon­stra­tiv­ně zív­ne ja­ko slon a ně­co za­rem­cá, ale už tu­ší, že se bu­de muset podří­dit, a tak jde se špi­na­vým ná­do­bím do ku­chy­ně udě­lat nám ka­fe. Já se zve­dám pro hru za­lo­že­nou me­zi zpěv­ní­ky a fo­to­al­by a na­sta­vím nám fi­gur­ky, za­tím­co brá­cha si rýp­ne, abych zas ja­ko v dět­ství ne­do­stal hys­te­ric­ký zá­chvat, až pro­hra­ju. „Kdo pro­hra­je, my­je ná­do­bí,“ za­cu­lí se má­ma.

Chys­ta­né par­tii při­hlí­ží ně­ko­lik por­ce­lá­no­vých an­díl­ků, pan­na Ma­ria Lurd­ská, Bo­huslav Rey­nek s koč­kou, za­rost­lý Ra­bíndra­náth Thá­kur, tvá­ře ze ztlu­me­né te­le­vi­ze a čer­no­bí­lý por­trét na­še­ho tře­tí­ho bra­t­ra.

Kdo ho­dí nej­vět­ší čís­lo, za­čí­ná.

Ptám se ro­di­čů, jak to, že se vů­bec roz­hod­li za­lo­žit ro­di­nu, když oba ze svých ro­din utí­ka­li. Má­ma po­tvr­zu­je, že ni­kdy ne­by­la ta, co by prah­la mít dě­ti, a po střed­ní chtě­la do svě­ta: „Šla jsem na za­hra­nič­ní ob­chod do Ke­ra­me­ta­lu, v pod­ni­ko­vém by­tě nás byd­le­lo osm až de­set, než jsem se do­sta­la na ško­lu. Dě­la­la jsem jó­gu, psy­cho­t­ro­ni­ku, za­klá­da­la mak­ro­bi­o­tic­ký klub, mi­lo­va­la jsem všech­ny a ni­ko­ho… Ně­ja­kej dr­zej!“

Sotva na­sta­vi­la, a už ji tá­ta vy­ho­dil.

„Pa. To já byl ta­ko­vej ztra­ce­něj­ší… S va­ším dě­dou jsem si ne­ro­zu­měl, ba­bič­ka ne­moc­ná, chtěl jsem zdrh­nout, ale ne­šlo to. To­čil jsem se v kru­hu, když v tom mi ří­kal ka­ma­rád, že na­šel oprav­do­vý štěs­tí na ja­ký­si se­an­ci na Mo­ra­vě…“

„A když jsem tam Pé­ťu po­zna­la,“ po­o­k­ře­je má­ma po dvou šest­kách za se­bou, „tak jsem si řek­la, že do to­ho­hle vzta­hu jdu na­pl­no, za­mi­lo­va­la jsem se a už to by­lo.“

„Ty jsi pro mě by­la bo­hy­ně v kos­tič­ko­va­ných kalho­tách; ne­by­li jsem ani jo­gí­ni, ani křes­ťa­né, ale po­řád jsme si mě­li o čem po­ví­dat,“ za­sní se tá­ta a vy­ho­dí ten­to­krát brá­chu, „ale abys­te si ne­mys­le­li, že to by­lo je­nom du­chov­ní, my v pá­tek za­ča­li sou­lo­žit a skon­či­li jsme v ne­dě­li.“

„Ten mi vů­bec ne­dal po­koj! Ská­kal na mě jak ta­ko­vá kud­lan­ka…“

„A všich­ni: ‚No jo, Maclo­vi, jak dlou­ho vám to vy­dr­ží…‘ My furt za ru­čič­ky jsme se cic­ma­li. Ani jsme ne­pro­vo­zo­va­li ten pře­ru­še­nej sex, viď? Žád­ná an­ti­kon­cep­ce, by­lo nám to jed­no. Kaž­dej ví­kend jsme si půj­či­li byt ne­bo jsme po­sla­li ostat­ní do ki­na a šup…“

Brá­cha se sou­stře­dí na hru, ja­ko by to­hle sly­šet ne­po­tře­bo­val.

„Přes in­ze­rát jsme si sko­ro kou­pi­li ta­ko­vou cha­trč z vep­řo­vic, na půl ces­ty v Led­ni­ci, ale ješ­tě­že nás dě­da-ar­chi­tekt na po­sled­ní chví­li va­ro­val, že by nám to spadlo na hla­vu… A po te­le­fo­nu se­řval to­ho pro­dej­ce.“

Hra mi moc nejde. Ptám se, ja­ké pro ně by­lo po­znat ro­di­nu to­ho dru­hé­ho.

„Na­ši če­ka­li in­že­ný­ra, tá­ta byl pro ně je­nom ku­li­sák, ne­per­spek­tiv­ní, a ješ­tě dr­zej, pro­to­že se jich ze­ptal, jest­li jsou ci­ká­ni. A když si pak vzal na svat­bu sví­ti­vě bí­lej ob­lek a bo­ty oran­žo­vý ja­ko zu­by nu­trie, mys­le­la jsem, že je omej­ou! Až co jste se ob­je­vi­li vy, tak ho při­ja­li…“

„To už jsme byd­le­li v Hrad­ci, kde nám dě­da po­mohl vy­ba­vit gar­son­ku, by­li jsme bl­bí a ja­ko prv­ní jsme si kou­pi­li kla­vír­ní kří­d­lo. Ale s na­ši­ma si má­ma hned ro­zu­mě­la, mě­la v so­bě ta­ko­vou tu chlap­skou ener­gii, kam při­šla, tam hned ně­co pod­ni­ka­la…“

„Pa­ma­tu­ješ, jak jsem teh­dy i po­řád bre­če­la? By­lo to lo­gic­ký, že jsme šli do Hrad­ce, aby sis udr­žel prá­ci, až já pů­jdu na ma­teř­skou, ale stej­ně by­lo těž­ký všech­no opus­tit… Obě­to­va­la jsem se pro své­ho mu­že.“

„Po­čkej, ale ne­ří­kal teď tá­ta, že spíš ty jsi by­la chlap ve va­šem vzta­hu?“

„Ty jsi pa­ko, nejsem žád­nej bi­s­e­xu­ál, to by­lo ob­raz­ný, když vi­dím vy­pa­so­va­ný kou­le ně­kde, že bych z to­ho byl na vět­vi, to roz­hod­ně ne.“

„Ně­co mi tu hroz­ně chy­bě­lo,“ po­kra­ču­je má­ma, „po dvou týd­nech ve sklár­ně, kde se to v tom hlu­ku ne­da­lo, mě ši­ka­no­va­li děd­ko­vé v hu­deb­ních ná­stro­jích; nejdřív mě ani ne­chtě­li vzít ja­ko Slo­ven­ku, tak jsem šla ke ge­ne­rál­ní­mu a že stej­ně ja­ko jsem se na­u­či­la an­g­lic­ky, ně­mec­ky a rus­ky, na­u­čím si češ­ti­nu, až to ho pře­svěd­či­lo. Děd­ci furt kou­ři­li, stě­žo­va­li si, jez­di­li do Frank­fur­tu na ve­letrhy… a já bre­če­la…“

„A já byl z to­ho špat­nej, bral jsem si to osob­ně, že mě asi ne­má rá­da… Vi­díš ta­mhle tu plas­ti­ku od Ol­bra­ma Zoub­ka? Že­na a zlo­me­ný sloup, to jsme si kou­pi­li za ně­ko­lik ti­síc ješ­tě před tím kla­ví­rem. Ani po­stel jsme ne­mě­li… A he­le, čtyř­ka, tak se mi to lí­bí!“

Tá­ta vy­hrál, má­ma ho vel­mi br­zy ná­sle­do­va­la.

„Co ty, brá­cha, chtěl bys vů­bec ro­di­nu?“ ptám se dru­hé­ho tři­cát­ní­ka u sto­lu, když zů­sta­ne­me na her­ním po­li sa­mi.

„No jas­ně. Vždyť ji mám, haha.“

„Víš, jak to mys­lím…“

„Jen ji ne­chci za­klá­dat s ná­hod­ným ko­lemjdou­cím. Mo­je pa­ní Maclo­vá le­ží asi ně­kde v pří­ko­pě, se rozflá­ka­la a ne­mů­že mě na­jít.“

„Je­žiš…“

„Mně to ne­va­dí. Zas mám ka­ma­rá­dy, ka­pe­lu, vlast­ně i mo­je bub­ny jsou ta­ko­vá ro­di­na. V ko­pá­ku je dí­ra, to by moh­la bejt má­ma, tá­ta by byl ryt­mi­čák, vy­pa­dá ja­ko hr­nec, dě­da roz­la­dě­nej či­nel…“

Roz­hod­ne­me se, že ne­mu­sí­me hrát až do kon­ce, už nás to ne­ba­ví.

Sta­ro­in­dic­ké Pa­čí­sí, kte­ré hře Člo­vě­če, ne­zlob se! před­chá­ze­lo, se ostat­ně hrá­lo ve dvou dvo­ji­cích; ta ví­těz­ná si šla na chví­li leh­nout, na nás zby­lo ná­do­bí.

Ma­hárádžo­vé há­ze­li mušle­mi na­mís­to kos­tek a po hra­cím po­li se ně­kdy pro­chá­ze­ly fi­gur­ky v ži­vot­ní ve­li­kos­ti, v po­do­bě ot­ro­ků a žen. By­li jsme v do­meč­ku ví­těz­né dvo­ji­ce a če­kal nás pře­sun do vlast­ních pod­ná­jmů.

Brá­cha ješ­tě dou­fá v tep­lo ro­din­né­ho kr­bu, já už četlx pří­liš le­vi­čác­kých člán­ků ty­pu „Kaž­dý, kdo mi­lu­je své ro­di­če, by měl usi­lo­vat o zru­še­ní ro­di­ny“.

To­hle by­lo va­še ví­těz­ství, ale my ne­pro­hrá­li, když jde­me ji­nou ces­tou.

V de­va­de­sát­kách se je­den pod­ni­ka­tel sou­dil o li­cen­ci na Člo­vě­če, ne­zlob se!, soud však je­ho žá­dost za­mít­nul s odů­vod­ně­ním, že hra pat­ří všem.

Kost­ky jsou vr­že­ny, par­tie po­kra­ču­je v ml­ze.

Ro­di­no, ne­zlob se.