Co pro vás v osob­ní ži­vo­tě zna­me­ná ro­di­na?

Ur­či­tě zdroj mno­ha trau­mat. Vdě­čím jim (ro­di­čům, sou­ro­zen­cům i trau­ma­tům) za to, kým jsem. A s tím jsem na­ko­nec do­ce­la spo­ko­je­ný.  

Dlou­ho jsem měl ro­di­nu spo­je­nou s té­ma­tem dět­ství, a to můj vztah k ní kom­pli­ko­va­lo. Do­spě­lost při­nes­la změ­ny vní­má­ní a mys­lím, že si ro­di­ny od té do­by ví­ce ce­ním.  Sku­teč­nost, že sám dě­ti ne­mám a pa­tr­ně ni­kdy mít ne­bu­du, mě smě­řu­je k pře­mýš­le­ní i o ji­ných struk­tu­rách než čis­tě ro­din­ných, ja­ko je pro­stře­dí blíz­kos­ti, pé­če, souná­le­ži­tos­ti. Ne­vím ale, jest­li mě to ve­de i k to­mu, že o ně sám víc pe­ču­ju.  

Co pro vás v pro­fes­ním ži­vo­tě zna­me­ná ro­di­na?

Asi víc než si uvě­do­mu­ju. Ro­din­né kon­ste­la­ce se mi pro­pi­su­jí čím dál čas­tě­ji do vlast­ních tex­tů ne­bo in­sce­na­cí. Pře­kva­pi­lo mě to. Sil­ným mez­ní­kem by­lo, když jsem v Očis­tec si za­slou­ží kaž­dý na­psal, že syn pre­mi­é­ra ze­ší­lel, syn pri­má­to­ra při­šel o pa­ži, syn pre­zi­den­ta se po­ku­sil o se­be­vraž­du. Ně­ja­kým způ­so­bem mě vy­dě­sil ten­to po­střeh, kte­rý vy­chá­zí z re­a­li­ty a je zá­ro­veň ar­che­ty­pál­ní, bib­lic­ký, tra­gic­ký. Zá­ro­veň mě na­ve­dl do úpl­ně intimního/rodinného pro­stře­dí po­li­ti­ků, kte­ré mě za­jí­má víc než je­jich ve­řej­ný ob­raz.  

Je ro­di­na vhod­ný umě­lec­ký ná­mět? A po­kud se do­mní­vá­te, že je, re­flek­tu­je­te ve svém dí­le je­jí pro­mě­ňu­jí­cí se spo­le­čen­skou funk­ci?

Je to skvě­lý ná­mět, ale ne­mys­lím, že bych re­flek­to­val to, jak se ro­di­na mě­ní. Spíš si sám na­pl­ňu­ji ně­ja­ký svůj al­ter­na­tiv­ní (ovšem nikterak no­vá­tor­ský) vzo­rec v osob­ním ži­vo­tě: s part­ne­rem a psem. Na di­va­del­ních prk­nech jsem, co se tý­če ro­di­ny, asi za­tím vel­mi kon­zer­va­tiv­ní.  

Ja­ký ob­raz ro­di­ny vás dnes dráž­dí?

Asi mě dráž­dí ob­raz na­žeh­le­né, upra­ve­né, na­če­sa­né ro­di­ny, kte­rá jde v ne­dě­li do kos­te­la (dů­stoj­ná, mo­rál­ní, nad­řa­ze­ná). Ve svých po­sto­jích však ne­na­chá­zí po­cho­pe­ní a em­pa­tii a sym­pa­tii s ro­di­na­mi, kte­ré vy­pa­da­jí ji­nak.  

Ale pev­ně vě­řím, že i v ta­ko­vé ro­di­ně je lás­ka.