
Odpovídá Linda Straub, režisérka, performerka a divadelní pedagožka, která se pohybuje na pomezí dokumentárního, experimentálního a site-specific divadla. S Mathiasem Straubem založila Spielraum Kollektiv.
Co pro vás v osobní životě znamená rodina?
Největší bohatství. A taky největší škola. Původní rodina mi dává kontext – zná moji historii a můžu s ní hledat odpovědi na otázky, proč jsem jaká jsem a jaká budu za několik let. Vlastní rodina mi dává příležitost společně růst a učit se být v přítomnosti. Hodně mě baví rozhovory s mými dětmi, které směřují přímo k podstatě. To čisté vyjádření potřeb, nejistot a toho, co pro sebe navzájem znamenáme. Děti mě učí znovu létat i vracet se na zem, základním potřebám porozumění, blízkosti a k přítomnosti. Dávají mi zrcadlo – v dobrém i v tom míň povedeném. Přináší radost i drobné zklamání, když při snaze pěstovat to hezké vypadnou semínka plevele. Ale o tom je asi permakultura – všechno má svůj smysl a čirá dokonalost by byla nuda.
Co pro vás v profesním životě znamená rodina?
Především specifické potřeby. Jsem moc ráda za iniciativy jako Mothers Artlovers nebo Parent-Friendly Culture, které upozorňují na běžné a obyčejné potřeby, které jsou přesto často přehlížené. Lidé pracující v oblasti umění a nezávislé kultury s malými dětmi jsou extrémně zranitelní – snadno uvíznou na mělčině pracovního toku. Nemohou mít pracovní schůzky kolem osmé večer, nemohou navazovat neformální pracovní kontakty na večerních kulturních akcích. Když někam pracovně vyjedou potřebují hlídání – to často znamená další osobu, další ubytování, další náklady. Zároveň vydělávají míň než dřív a systém s tím většinou nepočítá. Rodina tak v profesním životě znamená neustálé vyjednávání – času, energie i vlastní legitimity. A taky otázku, kdo všechno si vlastně může dovolit zůstat aktivní v kulturní oblasti.
Je rodina vhodný umělecký námět? – A pokud se domníváte, že je, reflektujete ve svém díle její proměňující se společenskou funkci?
Rodina může být silný umělecký námět – někdy na hraně peep show, jindy spíš jako citlivý senzor, který odhaluje proměny společnosti a vztahů. Moje rodina mě inspiruje přímo i nepřímo: rozhovory s mámou o imigrantské krizi mě přivedly k inscenaci Fidlovačka aneb Kdo je My?, která zkoumala novou vlnu nacionalismu. Děti otevírají cestu k hravým projektům pro dětského diváka. Inscenace Marie to dala. Jak to dáš ty? a Odkaz vycházely z rozhovorů s mojí babičkou – první o stáří, druhá o odcházení. Tyto projekty mi zároveň poskytly záminku ptát se na otázky, které by jinak zůstaly nevyslovené.
V poslední době kolem sebe vnímám hodně projektů inspirovaných rodinou. Dřív šlo hlavně o mezilidské vztahy; dnes cítím potřebu reflektovat širší společenské a strukturální otázky – mateřství, péče, reprodukční role i odcházení. Rodina se tak v jednotlivých dílech stává prostorem pro komentář toho, co ve společnosti funguje, kde se naopak zadrhává.
Jaký obraz rodiny vás dnes dráždí?
Nejspíš dnešní karikatura „tradiční rodiny“ – žena „na dovolené“ (mateřské), doma, realizující se skrze reprodukční práci, čekající na muže-živitele, infantilně komunikující s dětmi, obklopená konzumním komfortem. Je to něco mezi naivní představou a společenským hybridem, který už neodpovídá současnému životu – kdy mnoho lidí pracuje na volné noze a nemohou si dovolit být několik let mimo. Jinak mám pochopení pro všechny možné podoby rodiny. Důležitý je pro mě respektující přístup, vzájemná péče a odpovědnost, ne forma jako taková.

