Od­po­ví­dá Lin­da Straub, re­ži­sér­ka, per­for­mer­ka a di­va­del­ní pe­da­gož­ka, kte­rá se po­hy­bu­je na po­me­zí do­ku­men­tár­ní­ho, ex­pe­ri­men­tál­ní­ho a si­te-spe­ci­fic di­va­dla. S Mathi­a­sem Strau­bem za­lo­ži­la Spielraum Kollek­tiv.

Co pro vás v osob­ní ži­vo­tě zna­me­ná ro­di­na?

Nej­vět­ší bo­hat­ství. A ta­ky nej­vět­ší ško­la. Pů­vod­ní ro­di­na mi dá­vá kon­text – zná mo­ji his­to­rii a můžu s ní hle­dat od­po­vě­di na otáz­ky, proč jsem ja­ká jsem a ja­ká bu­du za ně­ko­lik let. Vlast­ní ro­di­na mi dá­vá pří­le­ži­tost spo­leč­ně růst a učit se být v pří­tom­nos­ti. Hod­ně mě ba­ví roz­ho­vo­ry s mý­mi dět­mi, kte­ré smě­řu­jí pří­mo k pod­sta­tě. To čis­té vy­já­d­ře­ní po­třeb, ne­jis­tot a to­ho, co pro se­be na­vzá­jem zna­me­ná­me. Dě­ti mě učí zno­vu lé­tat i vra­cet se na zem, zá­klad­ním po­tře­bám po­ro­zu­mě­ní, blíz­kos­ti a k pří­tom­nos­ti. Dá­va­jí mi zr­ca­dlo – v dob­rém i v tom míň po­ve­de­ném. Při­ná­ší ra­dost i drob­né zkla­má­ní, když při sna­ze pěs­to­vat to hez­ké vy­pad­nou se­mín­ka ple­ve­le. Ale o tom je asi per­ma­kul­tu­ra – všech­no má svůj smy­sl a či­rá do­ko­na­lost by by­la nuda.

Co pro vás v pro­fes­ním ži­vo­tě zna­me­ná ro­di­na?

Pře­de­vším spe­ci­fic­ké po­tře­by. Jsem moc rá­da za ini­ci­a­ti­vy ja­ko Mo­thers Artlo­vers ne­bo Parent-Fri­en­dly Cul­tu­re, kte­ré upo­zor­ňu­jí na běž­né a oby­čej­né po­tře­by, kte­ré jsou přes­to čas­to pře­hlí­že­né. Li­dé pra­cu­jí­cí v ob­las­ti umě­ní a ne­zá­vis­lé kul­tu­ry s ma­lý­mi dět­mi jsou ex­trém­ně zra­ni­tel­ní – snad­no uvíz­nou na měl­či­ně pra­cov­ní­ho to­ku. Ne­mo­hou mít pra­cov­ní schůz­ky ko­lem osmé ve­čer, ne­mo­hou na­va­zo­vat ne­for­mál­ní pra­cov­ní kon­tak­ty na ve­čer­ních kul­tur­ních ak­cích. Když ně­kam pra­cov­ně vy­je­dou po­tře­bu­jí hlí­dá­ní – to čas­to zna­me­ná dal­ší oso­bu, dal­ší uby­to­vá­ní, dal­ší ná­kla­dy. Zá­ro­veň vy­dě­lá­va­jí míň než dřív a sys­tém s tím vět­ši­nou ne­po­čí­tá. Ro­di­na tak v pro­fes­ním ži­vo­tě zna­me­ná ne­u­stá­lé vy­jed­ná­vá­ní – ča­su, ener­gie i vlast­ní le­gi­ti­mi­ty. A ta­ky otáz­ku, kdo všech­no si vlast­ně mů­že do­vo­lit zů­stat ak­tiv­ní v kul­tur­ní ob­las­ti.

Je ro­di­na vhod­ný umě­lec­ký ná­mět? – A po­kud se do­mní­vá­te, že je, re­flek­tu­je­te ve svém dí­le je­jí pro­mě­ňu­jí­cí se spo­le­čen­skou funk­ci?

Ro­di­na mů­že být sil­ný umě­lec­ký ná­mět – ně­kdy na hra­ně pe­ep show, jin­dy spíš ja­ko cit­li­vý sen­zor, kte­rý od­ha­lu­je pro­mě­ny spo­leč­nos­ti a vzta­hů. Mo­je ro­di­na mě in­spi­ru­je pří­mo i ne­pří­mo: roz­ho­vo­ry s má­mou o imi­grant­ské kri­zi mě při­ved­ly k in­sce­na­ci Fi­dlo­vač­ka aneb Kdo je My?, kte­rá zkou­ma­la no­vou vl­nu na­ci­o­na­lis­mu. Dě­ti ote­ví­ra­jí ces­tu k hra­vým pro­jek­tům pro dět­ské­ho di­vá­ka. In­sce­na­ce Ma­rie to da­la. Jak to dáš ty? a Od­kaz vy­chá­ze­ly z roz­ho­vo­rů s mo­jí ba­bič­kou – prv­ní o stá­ří, dru­há o od­chá­ze­ní. Ty­to pro­jek­ty mi zá­ro­veň po­skyt­ly zá­min­ku ptát se na otáz­ky, kte­ré by ji­nak zů­sta­ly ne­vy­slo­ve­né.

V po­sled­ní do­bě ko­lem se­be vní­mám hod­ně pro­jek­tů in­spi­ro­va­ných ro­di­nou. Dřív šlo hlav­ně o me­zi­lid­ské vzta­hy; dnes cí­tím po­tře­bu re­flek­to­vat šir­ší spo­le­čen­ské a struk­tu­rál­ní otáz­ky – ma­teř­ství, pé­če, re­pro­dukč­ní ro­le i od­chá­ze­ní. Ro­di­na se tak v jed­not­li­vých dí­lech stá­vá pro­sto­rem pro ko­men­tář to­ho, co ve spo­leč­nos­ti fun­gu­je, kde se na­o­pak za­dr­há­vá.

Ja­ký ob­raz ro­di­ny vás dnes dráž­dí?

Nej­spíš dneš­ní ka­ri­ka­tu­ra „tra­dič­ní ro­di­ny“ – že­na „na do­vo­le­né“ (ma­teř­ské), do­ma, re­a­li­zu­jí­cí se skr­ze re­pro­dukč­ní prá­ci, če­ka­jí­cí na mu­že-ži­vi­te­le, in­fan­til­ně ko­mu­ni­ku­jí­cí s dět­mi, ob­klo­pe­ná kon­zum­ním kom­for­tem. Je to ně­co me­zi na­iv­ní před­sta­vou a spo­le­čen­ským hyb­ri­dem, kte­rý už ne­od­po­ví­dá sou­čas­né­mu ži­vo­tu – kdy mno­ho li­dí pra­cu­je na vol­né no­ze a ne­mo­hou si do­vo­lit být ně­ko­lik let mi­mo. Ji­nak mám po­cho­pe­ní pro všech­ny mož­né po­do­by ro­di­ny. Dů­le­ži­tý je pro mě re­spek­tu­jí­cí pří­stup, vzá­jem­ná pé­če a od­po­věd­nost, ne for­ma ja­ko ta­ko­vá.