I když po ro­ce 1989 už čes­ké prá­vo ro­di­nu, man­žel­ství a ro­di­čov­ství chá­pe spí­še ja­ko ob­jekt ochra­ny či pé­če než spo­le­čen­ský prin­cip, stá­to­tvor­ná myš­len­ka v li­do­vém po­je­tí ro­di­ny, zdá se, pře­tr­vá­vá. Ale­spoň v du­chu tzv. kul­tur­ních vá­lek, v nichž se zdá být „tra­dič­ní ro­di­na“ ohro­že­na – a je vě­cí re­pub­li­ko­vé­ho vý­zna­mu. Kon­zer­va­tiv­ní hnu­tí si moc ne­u­vě­do­mu­jí, že je­jich te­ze o vnitř­ní pod­mí­ně­nos­ti ro­di­ny a spo­leč­nos­ti by­la zá­klad­ním sta­veb­ním ka­me­nem ro­din­né­ho prá­va to­ta­lit­ní­ho stá­tu. 

Dří­ve byl pre­fe­ro­ván práv­ní po­hled na ro­di­nu ja­ko na hi­e­rar­chic­ký or­ga­nis­mus, v němž byl dů­le­ži­tý otec. Dneš­ní de­mo­kra­cie pře­bí­rá po­hled, v němž smys­lem ro­di­ny je pře­de­vším brá­nit smys­lu­pl­né vzta­hy me­zi lid­mi a bez­pe­čí dě­tí. Práv­ní ob­raz ro­di­ny se u nás po­su­nul od au­to­ri­ty přes stát­ní re­gu­la­ci k au­to­no­mii a ochra­ně sou­kro­mé­ho ro­din­né­ho ži­vo­ta.

Ro­di­na te­dy ne­mu­sí být nut­ně zá­kla­dem stá­tu, do­kon­ce ro­di­na ani nut­ně být ne­mu­sí. Ale­spoň tak, jak to­to slo­vo po­u­ží­vá­me my. An­tro­po­lo­gie pre­fe­ru­je slo­vo pří­bu­zen­ské sku­pi­ny. Proč? Jed­nak pro­to, že po­do­by to­ho, co na­zý­vá­me ro­di­nou, jsou his­to­ric­ky a kul­tur­ně roz­ma­ni­té. Stej­ně tak ale vzta­hy spo­je­né s ro­di­čov­stvím pře­sa­hu­jí rá­mec to­ho, co dnes na­zý­vá­me ro­di­nou. Pří­kla­dem mo­hou být lo­kál­ní sku­pi­ny spo­je­né pří­bu­zen­stvím, vy­tvá­ře­jí­cí mo­cen­ské kla­ny. Ale v od­liš­ných kul­tu­rách mů­že být vů­bec otáz­ka to­ho, kdo je ně­čím pří­buz­ným, zod­po­vě­ze­na od­liš­ně než v Ev­ro­pě. Exis­tu­je ta­ké ro­di­na pů­vo­du a vlast­ní ro­di­na – sku­pi­na, do níž jsme se na­ro­di­li a ta, kte­rou za­lo­ží­me, když má­me dě­ti.

Dnes me­zi věd­ci pře­va­žu­je ná­zor, že i když je tak zva­ná nuk­le­ár­ní ro­di­na (ro­di­če a dě­ti) vel­mi roz­ší­ře­ná, nejde o lid­skou uni­ver­zá­lii – nelze ří­ci, že by by­la vlast­ní všem kul­tu­rám. I když ně­ja­kou for­mu part­ner­ské­ho svaz­ku na­jde­me všu­de, ne­vy­tvá­ří vždy stej­ný způ­sob or­ga­ni­za­ce pří­bu­zen­ských vzta­hů. Na­pří­klad v ně­kte­rých os­t­rov­ních spo­leč­nos­tech Ka­ri­bi­ku vlád­ne že­na do­mác­nos­ti, v níž ne­ní pří­to­men žád­ný stá­lý muž-otec. Na již­ním po­bře­ží No­vé Gui­neje ži­jí kme­ny, v muži pre­fe­ru­jí ho­mose­xu­ál­ní po­hlav­ní sty­ky. Na­pří­klad ve sku­pi­ně Eto­ro byl he­te­ro­se­xu­ál­ní styk ome­zen a ta­bu­i­zo­ván po vel­kou část roku, ma­rind-ani­mo­vé v mi­nu­los­ti do­kon­ce za­cho­vá­ní ro­du za­jiš­ťo­va­li ná­jezdy ke svým sou­se­dům a lou­pe­ním ta­měj­ších dě­tí. Že­ny při svat­bě pro­chá­ze­ly ri­tu­á­lem otiv-bom­ba­ri, te­dy sé­ri­o­vým po­hlav­ním sty­kem s ví­ce jak de­se­ti muži z man­že­lo­va sub­kla­nu, aby by­la za­jiš­tě­na plod­nost.

V ji­ných čás­tech svě­ta, na­pří­klad na Ma­la­bar­ském po­bře­ží v ji­ho­zá­pad­ní In­dii, se rov­něž vzta­hy me­zi ro­di­či a dět­mi ne­po­do­ba­jí to­mu, co zná­me z Ev­ro­py. U Na­ya­rů klí­čo­vou jed­not­kou ne­byl man­žel­ský pár, ale ma­teř­ská ro­do­vá do­mác­nost na­zý­va­ná ta­ra­vad. Man­žel­ství by­lo spí­še for­mál­ní, do­kon­ce muž a že­na ži­li od­dě­le­ně a na­yar­ské že­ny moh­ly mít sex s růz­ný­mi muži, tak­že dě­ti do­kon­ce ani ne­mu­se­ly vě­dět, kdo je je­jich bi­o­lo­gic­ký otec. Ne­by­lo to ani po­tře­ba: dě­dě­ní by­lo vá­zá­no na mat­ku a au­to­ri­tou byl mat­čin bra­tr. Mno­ho kul­tur, a to včet­ně těch při­stě­ho­va­lec­kých v USA či Ev­ro­pě, rov­něž dr­ží šir­ší po­je­tí ro­di­ny, v němž ma­jí vý­znam­nou ro­li pra­ro­di­če, strý­co­vé a te­ty, a to i funk­ci vzdě­lá­va­cí, pe­čo­va­cí…

S roz­vo­jem prů­mys­lu, eu­ro­a­me­ric­ké­ho práv­ní­ho sys­té­mu a křes­ťan­ství se však ty­to roz­ma­ni­té po­do­by ro­din­né­ho ži­vo­ta sjed­no­cu­jí do to­ho, co chá­pe­me ja­ko „tra­dič­ní ro­di­nu“. To ale ve sku­teč­nos­ti po­měr­ně mo­der­ní a po­li­tic­ky na­bi­tý kon­strukt. Vzni­ká z kom­bi­na­ce prů­mys­lo­vé eko­no­mi­ky (od­dě­le­né pra­co­viš­tě a do­mác­nost), měst­ské­ho byd­le­ní, škol­ství a so­ci­ál­ní­ho stá­tu, ale ta­ké z práv­ních de­fi­nic, kte­ré po­tře­bu­jí jas­ně při­řa­dit od­po­věd­nost, dě­dic­tví a pé­či. Je to uži­teč­ný mo­del pro ur­či­tou epo­chu – pro jis­tý typ spo­leč­nos­ti – ni­ko­li však věč­ná pod­sta­ta lid­ství.

Ro­di­na ne­ní zá­klad stá­tu; spíš je jed­ním z míst, kde se učí­me žít s dru­hý­mi – a prá­vě pro­to by prá­vo i ve­řej­ná de­ba­ta mě­ly chrá­nit pře­de­vším to, co v ní mů­že být nej­cen­něj­ší: od­po­věd­nost, so­li­da­ri­tu a bez­pe­čí.