V malém údolí
Které zažilo možná všechno a možná nic,
hraje si na tajgu i hospodářský les zároveň,
smrky plavuně rašeliník, vlhko vůně šerosvit,
mokrý těžký sníh a hutný sladký vzduch.
nabírá nerezový excalibur půdu. Odklápí se podlouhlé víko rašelinné sondy a mrká tygří oko rašelinného profilu.
Kolik znám výrazů pro hnědou? Mahagonovou, skořicovou, ebenovou,
zebranovou, zrzavou, hliněnou, dřevitou, kaštanovou – všechny jsou v tom tygřím
oku, které po tisíciletích pod zemí mžourá na denním světle, zdraví se po dlouhé
době s kyslíkem a se stromy, jejichž mrtví předci ho stvořili.
Spíš než cokoli jiného to vlastně vypadá jako vídeňský sachrův dort i s vrstvou meruňkové marmelády. Ulamuju kousek a nechám rašelinnou pralinku rozpustit na jazyku.
Převaluju v puse osm tisíc let starou rašelinu. Jak to, že se nic neděje? Vždyť v tom kousku rašeliny je obsažena každá vteřina mého bytí; bytí mnoha (kolika?) mých předků; v tom kousku rašeliny jsme si všichni rovni. V kousku rašeliny, která zažila Krista i mou indiánskou babičku; v kousku rašeliny, kterému jsme všichni bez rozdílu srdečně jedno. Jak krásné je být někomu srdečně jedno a neurazit se; jak krásné je mít privilegium vytáhnout na denní světlo něco, po čem se tisíce let chodilo; jak krásné je cítit, že ačkoli mrzne, tělo, z nějž jsme vytáhli sondu, je teplé.
Už nečekám až se to stane; tříštím se o tu rašelinu v ústech, tříštím se o tu kyselou chuť a mizím, rozpouštím se do krajiny, která mi dala život, ze které pocházím, roztahuju se mezi stromy a cítím se, jako když Hrubín psal už teď je mě víc o dceru a syna; teď je mě víc o osm tisíc let!
Kyselá rašelina se na oplátku zakusuje do mých úst, leptá mě, rozpouští mě,
vypouští do mého krevního oběhu své poklady. Cha! Co je klovatina proti pylu? Pylová
zrnka se hromadí, ucpávají mi cévy, štosují se až že mě odpadávají zlaté trubičky, zlaté
pavučinky, je ze mě sporopoleninová formička. Pylová vlákénka padají na zem, a jeden by
čekal, že zacinkají – nebýt sněhu a rašeliníkové náruče.