Ra­še­li­na

PRÁ­CE 005

Délka: 3 min

V únoru 2025 se na Horské Kvildě konal Kurz zimní ekologie, kromě práce na úlohách souvisejících s bytím nad či pod sněhovou pokrývkou jsme odebírali také rašelinný profil.

V ma­lém údo­lí

Které zažilo možná všechno a možná nic,
hraje si na tajgu i hospodářský les zároveň,
smrky plavuně rašeliník, vlhko vůně šerosvit,
mokrý těžký sníh a hutný sladký vzduch
.

na­bí­rá ne­re­zo­vý ex­ca­li­bur pů­du. Od­klá­pí se podlouh­lé ví­ko ra­še­lin­né son­dy a mr­ká tygří oko ra­še­lin­né­ho pro­fi­lu.

Kolik znám výrazů pro hnědou? Mahagonovou, skořicovou, ebenovou,
zebranovou, zrzavou, hliněnou, dřevitou, kaštanovou
všechny jsou v tom tygřím
oku, které po tisíciletích pod zemí mžourá na denním světle, zdraví se po dlouhé
době s kyslíkem a se stromy, jejichž mrtví předci ho stvořili
.

Spíš než co­ko­li ji­né­ho to vlast­ně vy­pa­dá ja­ko ví­deň­ský sa­chrův dort i s vrst­vou me­ruň­ko­vé mar­me­lá­dy. Ula­mu­ju kou­sek a ne­chám ra­še­lin­nou pra­lin­ku roz­pus­tit na ja­zy­ku.

Pře­va­lu­ju v puse osm ti­síc let sta­rou ra­še­li­nu. Jak to, že se nic ne­dě­je? Vždyť v tom kous­ku ra­še­li­ny je ob­sa­že­na kaž­dá vte­ři­na mé­ho by­tí; by­tí mno­ha (ko­li­ka?) mých před­ků; v tom kous­ku ra­še­li­ny jsme si všich­ni rov­ni. V kous­ku ra­še­li­ny, kte­rá za­ži­la Kris­ta i mou in­di­án­skou ba­bič­ku; v kous­ku ra­še­li­ny, kte­ré­mu jsme všich­ni bez roz­dí­lu sr­deč­ně jed­no. Jak krás­né je být ně­ko­mu sr­deč­ně jed­no a neu­ra­zit se; jak krás­né je mít pri­vi­le­gi­um vy­táh­nout na den­ní svět­lo ně­co, po čem se ti­sí­ce let cho­di­lo; jak krás­né je cí­tit, že ač­ko­li mrz­ne, tě­lo, z nějž jsme vy­táh­li son­du, je tep­lé.

Už ne­če­kám až se to sta­ne; tříš­tím se o tu ra­še­li­nu v ús­tech, tříš­tím se o tu ky­se­lou chuť a mi­zím, roz­pouš­tím se do kra­ji­ny, kte­rá mi da­la ži­vot, ze kte­ré po­chá­zím, roz­ta­hu­ju se me­zi stro­my a cí­tím se, ja­ko když Hru­bín psal už teď je mě víc o dce­ru a sy­na; teď je mě víc o osm ti­síc let!

Kyselá rašelina se na oplátku zakusuje do mých úst, leptá mě, rozpouští mě,
vypouští do mého krevního oběhu své poklady. Cha! Co je klovatina proti pylu? Pylová
zrnka se hromadí, ucpávají mi cévy, štosují se až že mě odpadávají zlaté trubičky, zlaté
pavučinky, je ze mě sporopoleninová formička. Pylová vlákénka padají na zem, a jeden by
čekal, že zacinkají
nebýt sněhu a rašeliníkové náruče.

News­let­ter

Při­hlas­te se k od­bě­ru na­še­ho news­let­te­ru a do­stá­vej­te pra­vi­del­ně in­for­ma­ce nejen o no­vých čís­lech ča­so­pi­su, ale i udá­los­tech po­řá­da­ných ko­lek­ti­vem Dí­la!

Ne­spa­mu­je­me! Dal­ší in­for­ma­ce na­lez­ne­te v na­šich zá­sa­dách ochra­ny osob­ních úda­jů.

V AKTUÁLNÍM ČÍSLE: