V po­rov­ná­ní se ze­mě­mi Ev­ro­py se si­ce Čes­ká re­pub­li­ka roz­lo­hou řa­dí me­zi ty men­ší, avšak svou ve­li­kost kom­pen­zu­je hus­to­tou di­va­del­ní sí­tě, kte­rá pat­ří – pře­de­vším v Pra­ze – k nad­prů­mě­ru. Ta­ko­vé množ­ství di­va­del­ních spol­ků a in­sti­tu­cí si­ce po­sky­tu­je ve­řej­nos­ti i uměl­cům roz­ma­ni­tou tvůr­čí šká­lu ve for­mách i žánrech, ale pro kri­tic­kou obec před­sta­vu­je je­jí po­kry­tí nad­lid­ský úkol. Mno­há di­va­dla se ovšem na­u­či­la vy­u­žít pra­go­cen­t­rič­nos­ti kri­ti­ků a kri­ti­ček a svá dí­la jim čas od ča­su do­ve­zou až pod nos. Ar­cha+ tak na­pří­klad prv­ní prázd­ni­no­vý ví­kend po­skyt­la pro­stor mi­ni­fes­ti­va­lu os­t­rav­ské­ho Di­va­dla Pet­ra Bez­ru­če.

Di­va­dlo Pet­ra Bez­ru­če bě­hem le­toš­ní­ho roku zís­ka­lo Ce­nu di­va­del­ní kri­ti­ky v ka­te­go­rii Di­va­dlo roku, což si mů­že na vrub při­psat pře­de­vším Jan Ho­lec, kte­rý zde od roku 2019 za­stá­vá ro­li umě­lec­ké­ho šéfa. Ta­to scé­na se dlou­ho­do­bě pro­fi­lu­je ja­ko pro­gre­siv­ní či­no­her­ní di­va­dlo ori­en­to­va­né na mla­dé pu­b­li­kum, za­mě­řu­je se na re­in­ter­pre­ta­ce kla­sic­kých děl a in­sce­no­vá­ní sou­čas­ných tex­tů ve sna­ze ko­mu­ni­ko­vat ak­tu­ál­ní té­ma­ta. Ač je v rám­ci sou­čas­né­ho re­per­toá­ru Ho­lec znač­ně re­žij­ně či­no­ro­dý, ak­tiv­ně se sna­ží do Os­t­ra­vy zvát vý­znam­né re­žij­ní osob­nos­ti ja­ko je na­pří­klad To­máš Di­a­niš­ka ne­bo Da­nie­la Špi­nar.

Ne­pří­te­le li­du a Poz­dě přícho­zí re­ží­ro­val již zmí­ně­ný Jan Ho­lec, kte­ré­mu se v obou pří­pa­dech po­da­ři­lo zvý­raz­nit pal­či­vá té­ma­ta sou­čas­né spo­leč­nos­ti – ro­li prav­dy v po­li­tic­kém svě­tě a (ne)bezpečí v ky­ber­pro­sto­ru. Ho­lec vy­sta­věl obě dí­la ja­ko kon­ver­zač­ní dra­ma­ta; hyb­nou si­lou je pro­to v obou pří­pa­dech slo­vo, kte­ré v po­dá­ní ta­len­to­va­né­ho an­sám­blu při­ná­ší um­ně ztvár­ně­né po­sta­vy a sro­zu­mi­tel­ně od­ha­lu­je je­jich mo­ti­va­ce. Jed­ná­ní v in­sce­na­ci před­sta­vu­je spí­še de­cent­ní ak­ce, bě­hem nichž do­chá­zí ke stře­tá­vá­ní po­stav tak, aby do­šlo k po­zvol­né­mu roz­kry­tí a lo­gic­ké­mu vy­ús­tě­ní kon­flik­tu. V jed­not­li­vých in­ter­ak­cích se pak pro­je­vu­je Hol­cův re­žij­ní cit pro vy­tvá­ře­ní funkč­ní vzta­ho­vé dy­na­mi­ky me­zi po­sta­va­mi. Uváž­li­vým roz­mís­tě­ním v pro­sto­ru od­ha­lu­je vzá­jem­né ne­vy­řče­né po­sto­je a utvá­ří na­pě­tí tam, kde hra­je ti­cho.

Zá­ro­veň se v obou pří­pa­dech ob­je­vu­je téměř ru­ko­pis­ný pr­vek, kdy část scé­no­gra­fie (v pří­pa­dě Ne­pří­te­le li­du se jed­ná o prá­ci Já­na Te­re­by a u Poz­dě pří­cho­zích Pa­vly Ka­ma­no­vé) sym­bo­lic­ky uza­ví­rá in­sce­nač­ní ro­zuz­le­ní. V in­sce­na­ci Poz­dě pří­cho­zí se jed­ná o nád­her­ný po­e­tic­ký ob­raz – bí­lý ob­rys po­sta­vy na čer­ném po­za­dí v zad­ním pro­spek­tu se za­čne zvol­na rozpí­jet prou­dy vo­dy co­by sl­za­mi smí­ře­ní. V Ne­pří­te­li li­du je vy­u­ží­vá­na 3D tis­kár­na, kte­rá po čas před­sta­ve­ní vy­tvá­ří ta­jem­ný ob­jekt (ká­men), s nímž se Dr. Stockmann (vý­bor­ně ztvár­ně­ný Luká­šem Mel­ní­kem) sym­bo­lic­ky vra­cí ke ko­ře­nům člo­vě­ka. 

Na­pě­tí me­zi po­sta­va­mi os­t­rav­ské in­sce­na­ce Ne­pří­tel li­du houst­ne ne­spor­ně již od za­čát­ku, dal­ší re­žij­ní in­ten­ce ovšem zde tak snad­no či­tel­né nejsou. Jed­nou z nich je prá­vě ro­zuz­le­ní dí­la. Za­tím­co po vět­ši­nu před­sta­ve­ní sle­du­je­me po­zvol­ný roz­klad ma­lo­měs­ta za­lo­že­ný na psy­cho­lo­gic­ky mo­ti­vo­va­ném jed­ná­ní po­stav, v zá­vě­reč­né čás­ti se ta­to po­zvol­nost ná­h­le vy­trá­cí. Stockman­no­vo roz­hod­nu­tí by nej­spíš mě­lo před­sta­vo­vat lo­gic­ké vy­ús­tě­ní před­cho­zí­ho vý­vo­je, avšak chy­bí mu „me­zi­člá­nek“, kte­rý by je­ho mo­ti­va­ci osvět­lil. Na­mís­to to­ho in­sce­na­ce téměř stři­ho­vi­tě skon­čí: Dr. Stockmann je kon­fron­to­ván s ak­ci­o­vou afé­rou, o níž ne­měl tu­še­ní, a mís­to dal­ší­ho bo­je či vy­svět­lo­vá­ní se téměř pous­tev­nic­ky sta­hu­je z ve­řej­né­ho i ro­din­né­ho ži­vo­ta. Ne­po­chyb­ně měl ten­to čin pu­b­li­ku po­skyt­nout pro­stor k vlast­ní in­ter­pre­ta­ci, avšak ve svět­le před­cho­zí do­slov­nos­ti pů­so­bí ten­to skok pří­liš ra­pid­ně.

K dal­ší­mu vý­raz­né­mu zá­sa­hu pat­ří za­po­je­ní asij­sky la­dě­ných in­ter­mezz, je­jichž pří­tom­nost ne­ní do­sta­teč­ně ukot­ve­na. Čas­to jen re­dun­dant­ně ilu­stru­jí­cí prá­vě vi­dě­né – na­pří­klad, do­jde-li k nefé­ro­vé­mu stře­tu To­má­še Stockman­na s bra­t­rem Pe­trem (ztvár­něn Ma­ri­á­nem Cha­lá­nym se štipla­vou iro­nií od­ka­zu­jí­cí na sou­čas­né „kšil­tov­kář­ské“ moc­ná­ře), ná­sle­du­je po­dob­ně ne­rov­ný sou­boj dvou ak­té­rů v sumo kos­tý­mech. Ač­ko­liv se ty­to vý­je­vy ob­je­vu­jí jen spo­ra­dic­ky, svou ex­tra­va­gant­nos­tí na­ru­šu­jí ji­nak ci­vil­ní po­e­ti­ku in­sce­na­ce. Šlo-li o po­u­ká­zá­ní na kon­trast me­zi ev­rop­ským a ori­en­tál­ním svě­tem, o od­kaz na sou­čas­nou glo­ba­li­za­ci či pou­ze o gro­tesk­ní vsuv­ku, zů­stá­vá pou­hou do­mněn­kou. 

Funk­ce těch­to scén je nicmé­ně zřej­má – ma­jí od­leh­čit mlu­ve­né pa­sá­že, kte­rý­mi je in­sce­na­ce mís­ty až pří­liš za­tí­že­na. Text na­bí­zí řa­du nos­ných a ak­tu­ál­ně re­zo­nu­jí­cích myš­le­nek, přes­to by dra­ma­tur­gic­ko-adap­tač­ní ru­ka ne­mu­se­la být v úpra­vách prv­ní čás­ti tak zdr­žen­li­vá. Uká­za­lo se totiž, že in­sce­nač­ní tým do­ká­že z Ib­se­na vy­táh­nout svě­ží di­a­lo­gic­ké vý­mě­ny, kte­ré zdlou­ha­vost ně­kte­rých mo­no­lo­gů pří­jem­ně vy­va­žu­jí.

In­sce­na­ce Poz­dě pří­cho­zí sní­ži­la dě­ní na scé­ně na úpl­né mi­ni­mum, zů­stal jen sil­ný sou­čas­ný text a skvě­lé he­rec­ké vý­ko­ny. Po­dob­ně ja­ko v Kdo se bo­jí Vi­r­gi­nie Wo­ol­fo­vé? Ed­war­da Al­be­e­ho či Bo­ho­vi ma­sa­k­ru Yas­mi­ny Re­zy i zde sle­du­je­me ne­ná­pad­né kor­zo­vá­ní ko­lem zdán­li­vě ne­vin­né­ho se­tká­ní, kte­ré se po­stup­ně dras­tic­ky vy­lé­vá z bře­hů a ob­na­žu­je roz­bo­la­vě­lé a roz­po­ru­pl­né spo­le­čen­ské nit­ro. Tan­na­hillo­va hra bez­po­chy­by po­sky­tu­je pev­ný zá­klad, ale ona na­lé­ha­vost vy­ni­ká pře­de­vším dí­ky pre­ciz­ní­mu re­žij­ně-dra­ma­tur­gic­ké­mu ucho­pe­ní Ja­na Hol­ce s Pe­te­rem Gal­dí­kem, kte­ré se mi­mo ji­né pro­je­vu­je ve vel­mi přes­ně dáv­ko­va­ném na­pě­tí – od po­čá­teč­ní iro­nie se zá­hy sklouz­ne k os­t­ré­mu já­dru, hlub­ší­mu, než se na prv­ní po­hled zdá. K to­mu vý­raz­ně při­spí­vá i scé­no­gra­fie Pa­vly Ka­ma­no­vé: byt ve tva­ru kost­ky, kte­rá se zvol­na otá­čí a pro­svě­cu­je chlad­ně bí­lým svět­lem (což lze při­čí­tat ta­ké vý­bor­né prá­ci svě­tel­né­ho de­signe­ra Kar­la Šim­ka), ja­ko se po­zvol­na ob­na­žu­jí nit­ra hr­di­nů.

Jak Ib­se­no­vo, tak Tan­na­hillo­vo dí­lo na­bí­zí si­ce ná­roč­né, ale za­to sil­né he­rec­ké pří­le­ži­tos­ti, v nichž se na­pl­no pro­je­ví nejen schop­nos­ti an­sám­blu, ale i kva­li­ta re­žij­ní­ho ve­de­ní. V tom­to pří­pa­dě si Jan Ho­lec za­slou­ží ješ­tě jed­no uzná­ní, a to za bri­lant­ní prá­ci s her­ci. Zejmé­na v ex­po­no­va­ném mi­k­ro­kosmu Poz­dě pří­cho­zích, kde hra­je ro­li kaž­dá he­rec­ká nu­an­ce, do­ká­zal vy­tvo­řit funkč­ní ob­raz spo­leč­nos­ti tou­ží­cí po smí­ře­ní. Jed­na z nej­in­ten­ziv­něj­ších scén se ob­je­ví v zá­vě­ru, kdy On­dřej Brett a Ale­xan­dra Pa­la­tí­nu­so­vá pře­jdou od slov k mi­ni­ma­lis­tic­ké­mu fy­zic­ké­mu pro­je­vu. Po ne­pří­jem­ných, až agre­siv­ních vý­mě­nách s dru­hým pá­rem (Lukáš Mel­ník s Mar­ké­tou Ha­ro­ko­vou) vy­pl­ní pro­stor na­pja­té ml­če­ní. Hra sklí­če­ných po­hle­dů a roz­pa­či­tých gest na­ko­nec vr­cho­lí v křeh­kém ob­je­tí, kdy pár ti­ší vzá­jem­nou bo­lest dí­vá­ním se na vi­dea je­jich ze­snu­lé­ho sy­na. Na prv­ní po­hled se to mů­že zdát lehce ký­čo­vi­té, ale v kon­tex­tu té­ma­tu pů­so­bí je­jich sdí­le­ná in­ti­mi­ta ne­zbyt­ně.

Her­ci však ne vždy před­sta­vu­jí středo­bod in­sce­na­ce – čas­to jsou upo­za­ďo­vá­ni do ro­lí zjed­no­du­še­ných cha­rak­te­rů slou­ží­cích vi­zu­ál­ní­mu kon­cep­tu. Tak je to­mu i v pří­pa­dě Kry­sa­ře v re­žii Da­nie­ly Špi­nar. Ta se ve své sou­čas­né tvor­bě sou­stře­dí na té­ma­ta queer iden­ti­ty a au­ten­ti­ci­ty, kte­ré re­flek­tu­je mi­mo ji­né pro­střed­nic­tvím vý­raz­né vi­zu­ál­ní sty­li­za­ce. Je­jí in­ter­pre­ta­ce Kry­sa­ře je za­sa­ze­na do po­sta­po­ka­lyp­tic­ké­ho bez­ča­sí, je­muž scé­no­gra­fic­ky (dí­lo Adély Sztur­co­vé) do­mi­nu­je čer­ně kach­lič­ko­va­né mo­lo s ru­dou já­mou na kon­ci. Po­chmur­ná po­e­ti­ka je pak umoc­ně­na po­stup­ným před­sta­vo­vá­ním pa­nop­ti­ka pro­hni­lých cha­rak­te­rů, z je­jichž ucho­pe­ní vy­ply­ne, že kry­sa­mi jsme my, li­dé. 

Opro­ti dvě­ma před­cho­zím in­sce­na­cím po­sta­vy zde vy­stu­pu­jí spí­še ja­ko ty­py, de­fi­no­va­né ges­ty a do­mi­nant­ní­mi cha­rak­te­ro­vý­mi ry­sy. Ta­to ša­b­lo­no­vi­tost se pro­mí­tá i do je­jich vzá­jem­ných vzta­hů: Lás­ka Ag­nes (ztvár­ně­ná Na­ďou Mel­ko­vou) a Kry­sa­ře (v po­dá­ní Ma­ri­á­na Cha­lá­ny­ho), na­vá­za­ná již v ex­po­zi­ci, po­strá­dá pře­svěd­či­vé vy­svět­le­ní, kte­ré by osvět­li­lo, čím se Ag­nes li­ší od ostat­ních „ha­meln­ských rajd“ na­to­lik, že si zís­ká Kry­sa­řo­vo ne­pří­stup­né srd­ce. 

Spí­še než na pří­bě­ho­vé hloub­ce sta­ví dí­lo na vi­zu­ál­ní opoj­nos­ti. Ba­rev­ná pa­le­ta a es­te­ti­ka evo­ku­jí­cí noč­ní či tech­no klu­by, včet­ně kos­tý­mů (dí­lo Lin­dy Bo­rá­ros) ve sty­lu ex­tra­va­gant­ní Ba­len­ci­a­gy si­ce pod­tr­há­vá queer­ness ru­ko­pis Da­nie­ly Špi­nar, avšak ne­kon­venč­ní re­in­ter­pre­ta­ce kla­si­ky zů­stá­vá spí­še na úrov­ni for­mál­ní sty­li­za­ce.

He­rec­ký sou­bor Bez­ručů – v sou­čas­nos­ti se­stá­va­jí­cí ze tři­nác­ti čle­nů – při­jel praž­ské pu­b­li­kum pře­svěd­čit, že o je­ho kva­li­tách ne­ní mož­né po­chy­bo­vat. Dí­ky kon­cen­t­ro­va­né dáv­ce bez­ru­čác­ké tvor­by ve třech dnech vznik­la je­di­neč­ná pří­le­ži­tost sle­do­vat, jak si jed­not­li­ví čle­no­vé sou­bo­ru (kte­ří až na jed­no­ho při­je­li všich­ni) po­ra­dí s di­a­me­t­rál­ně od­liš­ný­mi he­rec­ký­mi vý­zva­mi. Zce­la jis­tě by stá­lo za to vy­pích­nout vý­ji­meč­né vý­ko­ny – na­pří­klad ex­ce­lent­ní Ale­xan­dru Pa­la­tí­nu­so­vou v ro­li ne­vy­rov­na­né li­be­rál­ky Van­dy v Poz­dě pří­cho­zích ne­bo Hyn­ka Ta­jov­ské­ho ja­ko zlo­me­né­ho mla­díč­ka Pa­tri­ka v téže in­sce­na­ci. Nelze opo­me­nout ani vy­ni­ka­jí­cí­ho Luká­še Mel­ní­ka, je­hož he­rec­ký po­ten­ci­ál se u Bez­ručů vy­u­ží­vá na­pl­no – ať už v ro­li za prav­du se bi­jí­cí­ho dok­to­ra Stockman­na v Ne­pří­te­li li­du, im­pul­ziv­ní­ho Vik­to­ra v Poz­dě pří­cho­zích ne­bo pod­lé­za­vé­ho rad­ní­ho v Kry­sa­ři. Se­znam by ale měl po­kra­čo­vat dal­ší­mi jmé­ny a pří­vlast­ky, než by bez­tak do­spěl k je­di­né­mu zá­vě­ru: os­t­rav­ský an­sám­bl tvo­ří se­hra­ný ko­lek­tiv vý­raz­ných, ta­len­to­va­ných a sym­pa­tic­kých osob­nos­tí, kte­ré se roz­hod­ně vy­pla­tí sle­do­vat.

Di­va­dlo Pet­ra Bez­ru­če – Vik­tor Dyk: Kry­sař. Re­žie a adap­ta­ce Da­nie­la Špi­nar, scé­na Adéla Sztur­co­vá, kos­týmy Lin­da Bo­rá­ros, hud­ba Mar­tin Mod­rý, li­ght de­sign Jan Tran­ta, asi­s­tent re­žie Ri­chard Kra­már. Hra­jí Ma­ri­án Cha­lá­ny, Na­ďa Mel­ko­vá, Já­chym Ku­če­ra, Vít Ho­f­mann, Mo­ni­ka Tom­ko­vá, Ale­xan­dra Pa­la­tí­nu­so­vá, Lukáš Mel­ník, On­dřej Brett, Mar­ké­ta Ha­ro­ko­vá. Pre­mi­é­ra 21. břez­na 2025. 

Di­va­dlo Pet­ra Bez­ru­če – He­nrik Ib­sen: Ne­pří­tel li­du. Re­žie a adap­ta­ce Jan Ho­lec, dra­ma­tur­gie Pe­ter Gal­dík, scé­ny a kos­týmy Ján Te­re­ba, hud­ba Ivan Acher. Hra­jí Lukáš Mel­ník, Mag­da­lé­na Hol­co­vá, Ma­ri­án Cha­lá­ny, Mo­ni­ka Tom­ko­vá, Ka­te­ři­na Krej­čí, Já­chym Ku­če­ra, Vít Ho­f­mann. Pre­mi­é­ra 24. led­na 2024.

Di­va­dlo Pet­ra Bez­ru­če – Jor­dan Tan­na­hill: Poz­dě pří­cho­zí. Pře­klad Klá­ra Vaj­ne­ro­vá, re­žie Jan Ho­lec, dra­ma­tur­gie Pe­ter Gal­dík, úpra­va Jan Ho­lec, Pe­ter Gal­dík, vý­pra­va Pav­la Ka­ma­no­vá, hud­ba Ivan Acher, svě­tel­ný de­sign Ka­rel Ši­mek. Hra­jí On­dřej Brett, Ale­xan­dra Pa­la­tí­nu­so­vá, Mar­ké­ta Ha­ro­ko­vá, Lukáš Mel­ník, Hy­nek Ta­jov­ský. Pre­mi­é­ra 23. květ­na 2025.