Co pro vás zna­me­na­jí slo­va prázd­ni­ny, vol­no, od­po­či­nek? Exis­tu­je v umě­ní vů­bec ně­co ta­ko­vé­ho?

Kaž­dý má ji­né po­tře­by, kaž­dý tvůr­čí pro­ces pro­bí­há od­liš­ně, ně­co ji­né­ho žá­dá. A kaž­dý má ji­nou ži­vot­ní si­tu­a­ci. Prázd­ni­ny jsou čas, kte­rý si za­se do­přá­vám, ne­ní to prázd­no, je to svo­bod­né tvůr­čí pl­no. Před dvě­ma roky jsem od­lo­ži­la stra­nou vel­ký kus své do­sa­vad­ní prá­ce. Po­tře­bo­va­la jsem v hla­vě pro­stor pro ji­né psa­ní, než je psa­ní no­vi­nář­ské. Mám svůj ži­vot­ní styl, svůj ryt­mus. Ne­chá­vám svou tvor­bu klí­čit, zvol­na in­ku­bo­vat. A co nej­víc pla­vu.

Ty roky na­zpět mě za­sáh­la blíz­ká se­tká­ní se smr­tí. A tak si od té do­by pl­ním kdy­si od­lo­že­né sny, ces­tu­ji, vra­cím se k so­bě, tří­dím, vy­bí­rám si, při­jí­mám, od­mí­tám, ukon­ču­ji, za­čí­nám. Je to fe­mi­nis­tic­ké, dě­lám to nejen pro se­be, ale i za že­ny, kte­ré si ně­co ta­ko­vé­ho, ja­ko je osob­ní svo­bo­da a vol­nost roz­ho­do­vá­ní, po sta­le­tí do­vo­lit ne­moh­ly.

Hod­ně se dis­ku­tu­je o sta­tu­su uměl­ce či ne­pod­mí­ně­ném pří­jmu, kaž­dý rok se ob­je­ví po vy­hlá­še­ní vý­sled­ků gran­tů ne­spo­ko­je­né hla­sy uměl­ců ze všech obo­rů. Jak by mě­lo vy­pa­dat ide­ál­ní fi­nan­co­vá­ní kul­tu­ry, aby ne­by­ly nůž­ky me­zi ne­zá­vis­lý­mi uměl­ci a za­měst­nan­ci či stá­lým spo­lu­pra­cov­ní­ky ka­men­ných (a ko­merč­ních) di­va­del tak ši­ro­ce ro­ze­vře­né?

Co má dlou­há gran­to­vá pa­měť sa­há, ne­spo­ko­je­nost s roz­ho­do­vá­ním, pod­mín­ka­mi či vý­ší gran­tů je chro­nic­ká, bez ohle­du na je­jich ak­tu­ál­ní stav a ob­jem. Zdá se mi, že je de­ba­ta o fi­nan­co­vá­ní kul­tur­ní­ho sek­to­ru hod­ně vy­chý­le­ná, zvlášť me­zi běž­nou ve­řej­nos­tí, ja­ko by to by­ly jen ve­řej­né pe­ní­ze. Be­ru-li za ber­nou min­ci v květ­nu zve­řej­ně­nou sta­tis­ti­ku kul­tu­ry, kte­rou vy­dal Čes­ký sta­tis­tic­kým úřad s da­ty do roku 2023, ve­řej­né (ob­ce, kra­je, stát) fi­nanč­ní zdro­je v kul­tur­ním sek­to­ru či­ní pou­ze 16 % všech zdro­jů, sko­ro 82 % zdro­jů tvo­ři­ly do­hro­ma­dy pod­ni­ky a do­mác­nos­ti. Pro scé­nic­ká umě­ní jsou ve­řej­né fi­nan­ce ovšem zá­sad­ní, což je dlou­ho­do­bě křeh­ká si­tu­a­ce, a to i do bu­douc­na, když sle­du­ji po­li­tic­kou si­tu­a­ci nejen v Čes­ku. Po­zor­nost by se mě­la ješ­tě víc sou­stře­dit na to, jak tuhle sil­nou gran­to­vou vá­za­nost sni­žo­vat a dál po­si­lo­vat ví­ce­zdro­jo­vé fi­nan­co­vá­ní.

Zhru­ba pat­náct let jsem se vě­no­va­la té­ma­tu tzv. dru­hé ka­ri­é­ry ta­neč­nic a ta­neč­ní­ků, aby mě­li lep­ší mož­nos­ti roz­vo­je a pře­no­si­tel­nos­ti svých kom­pe­ten­cí do ji­né­ho obo­ru, když skon­čí s ak­tiv­ní ka­ri­é­rou na je­viš­ti. Té­ma­tu jsem se při­bli­žo­va­la ja­ko vý­zkum­ni­ce, ex­pert­ka, kouč­ka. Asi de­set let jsem by­la u snah do­hod­nout pro dru­hou ka­ri­é­ru s mi­nis­ter­stvem kul­tu­ry a dal­ší­mi re­sor­ty ně­ja­ké pod­mín­ky, vše vždy skon­či­lo u ne­na­pl­ně­ných sli­bů a u ne­schop­nos­ti me­zi­re­sort­ní spo­lu­prá­ce. Té­ma se pak pro­po­ji­lo se sta­tu­sem umělce/umělkyně a vý­sle­dek je, že li­dé v tan­ci ostrou­ha­li, je­jich si­tu­a­ci to sys­té­mo­vě ne­ře­ší. To, co umě­lec­ké ve­řej­nos­ti mi­nis­ter­stvo kul­tu­ry pod­str­či­lo ja­ko sta­tus, po­va­žu­ji  za vý­směch. Zkla­ma­la mě vstříc­nost čás­ti kul­tur­ní ob­ce k ta­ko­vé­mu ali­bis­tic­ké­mu kom­pro­mi­su. A to ani nejsem člo­věk, kte­rý by ře­še­ní ty­pu sta­tus ne­bo ne­pod­mí­ně­ný pří­jem pod­po­ro­val.

Za hloupé po­st­so­ci­a­lis­tic­ké re­zi­du­um po­va­žu­ji fakt, že se míst­ní stát­ní by­ro­kra­cii za­tím ne­po­da­ři­lo po­cho­pit, že je­den ka­bát ne­pad­ne všem, v tom bych si přá­la změ­nu. Sys­tém by měl být mno­hem fle­xi­bil­něj­ší, růz­no­ro­děj­ší a mé­ně těž­ko­pád­ný, co se tý­če na­pří­klad re­ži­mů od­vo­dů OSVČ, slu­žeb Úřa­du prá­ce apod., měl by víc od­po­ví­dat po­tře­bám sku­teč­ných li­dí se sku­teč­nou a růz­no­ro­dou pra­cov­ní zku­še­nos­tí, i těch v růz­ných sfé­rách umě­ní. Zby­teč­ně jim ne­kom­pli­ko­vat ži­vot a zdán­li­vou rov­nos­tí ne­za­klá­dat pod­mín­ky, kte­ré jsou na­ko­nec ne­rov­né.

Co chys­tá­te pro příští di­va­del­ní se­zo­nu?

V zá­ří bu­du mít bás­nic­ké au­tor­ské čte­ní, dou­fám ta­ké, že se mi po­da­ří pro­sa­dit svou prv­ní bás­nic­kou sbír­ku k vy­dá­ní a dál psát po­ezii, pró­zu, re­flek­to­vat umě­ní. Bu­du po­kra­čo­vat v ces­to­vá­ní za umě­ním, hlav­ně za tan­cem, ale i za ope­rou, vý­tvar­ným umě­ním, li­te­ra­tu­rou, ar­chi­tek­tu­rou, a to v kom­bi­na­ci vý­let, do di­va­dla, na­psat o tom. A nej­lé­pe při té pří­le­ži­tos­ti za­ku­sit i ně­ja­ké open air pla­vec­ké mís­to, ať už je tam vo­da sla­ná ne­bo slad­ká. Zce­la vý­ji­meč­ně mi ces­tu ně­kdo za­pla­tí, jsem na vol­né no­ze, tak je ces­to­vá­ní zpra­vi­dla mo­je osob­ní fi­nanč­ní a ča­so­vá in­ves­ti­ce, mo­men­tál­ně mi to za to sto­jí – abych vi­dě­la ex­ce­lent­ní umě­ní, mě­la o čem mys­let, o čem cí­tit a o čem psát, čím se hlou­bě­ji in­spi­ro­vat, o čem snít a o čem učit. Sy­tím tím svůj vnitř­ní pla­men. Ješ­tě ne­vím, kam se po létě vy­dám, lá­ká mě ta­neč­ní Haag a příští rok snad vel­ká lon­dýn­ská vý­sta­va Fri­dy Kah­lo.

V zim­ním se­mest­ru již po­ně­ko­li­ká­té učím na Ka­tedře te­o­rie a kri­ti­ky DA­MU psa­ní o tan­ci. Pod­po­ru­ji stu­dent­ky a stu­den­ty v hle­dá­ní je­jich vlast­ní­ho au­tor­ské­ho hla­su, ba­ví mě to, jsem rá­da, že jsem v kon­tak­tu s na­stu­pu­jí­cí umě­lec­ko-kri­tic­kou ge­ne­ra­cí. Utvr­zu­ji se tak i v tom, proč stá­le vi­dím v umě­lec­ko-kri­tic­ké-pu­b­li­cis­tic­ké tvor­bě smy­sl. Mám ta­ké ně­ja­ké psa­cí res­ty, chci po­kra­čo­vat ve vět­ších ro­ze­psa­ných tex­tech, do­kon­čit sou­bor po­há­dek. A co bu­de dá­le příští rok, to je pro mne teď tro­chu vzdá­le­ný ho­ri­zont.

Před­cho­zí dí­ly an­ke­ty Len­ky Dom­brov­ské čtě­te zde: Madla Ho­rá­ko­vá Ze­len­ko­vá: Prázd­ni­ny v umě­ní / díl dru­hý – dí­lo, Pe­tr Po­la: Prázd­ni­ny v umě­ní / díl prv­ní – dí­lo