Ten­to­krát jsem po­lo­ži­la pou­ze je­di­nou otáz­ku, a to čle­nům sku­pi­ny DÍ­LO.

Ja­ký je roz­díl me­zi umě­lec­kou tvor­bou a pra­cí?  

Jsou to pro­lí­na­jí­cí se po­jmy, kte­ré pro kaž­dé­ho mů­žou zna­me­nat ně­co ji­né­ho. Já prá­ci chá­pu ja­ko ma­nu­ál­ní čin­nost, kte­rou je po­tře­ba udě­lat. Umě­ní prá­ci před­chá­zí, je to pře­mýš­le­ní nad tím, co vlast­ně bu­du dě­lat, vy­tvo­ře­ní pr­vot­ní myš­len­ky, slo­va – na po­čát­ku by­lo Slo­vo… Jak se pí­še v Evan­ge­liu pod­le Ja­na. Jed­no­du­še ně­co ne­zhmot­ně­né­ho a prá­ce to umož­ní zhmot­nit. Je na člo­vě­ku růz­ných po­vo­lá­ní, jak je ši­kov­ný.

Když pře­mýš­lím nad no­vým dí­lem, tak umě­lec­ky tvo­řím, ale když ma­lu­ju, tak pra­cu­ji. Ta nej­víc tvo­ři­vá část zkrát­ka před­chá­zí fy­zic­ké prá­ci, zdá se mi. Když vy­tvo­řím ob­raz, umě­lec­ké dí­lo, mů­že to být pro ně­ko­ho hod­not­né. Pro ně­ko­ho ne. Když uměl­ci v do­bě ko­ro­ny žá­da­li pod­po­ru od stá­tu, li­dé je po­sí­la­li k lo­pa­tě, do „nor­mál­ní prá­ce“. Tak jsou na Slo­ven­sku na­sta­ve­né hod­no­ty ve spo­leč­nos­ti.

Od­dych­nout si od své­ho ře­mes­la ale ne­ní na ško­du. Já jsem teď, v dub­nu, pra­co­val hod­ně na za­hra­dě a ke své tvůr­čí prá­ci se vra­cím s ješ­tě vět­ší ener­gií. Na­víc jsem při roz­mis­ťo­vá­ní zá­bran ve vý­bě­hu pro sle­pi­ce cí­til, že umě­lec­ky tvo­řím víc, než pra­cu­ji. Na dru­hou stra­nu jsem pří­le­ži­tost­né prá­ce, kte­ré mě ne­na­pl­ňo­va­ly, ale mu­sel jsem je vy­ko­ná­vat, když mi teklo do bot, vždy vní­mal ja­ko ot­ro­či­nu.

Za­jí­ma­lo by mě, jak tu­to otáz­ku vní­ma­jí zví­řa­ta.

Ja­ký je roz­díl me­zi umě­lec­kou tvor­bou a pra­cí?  

Po­kud bychom prá­ci de­fi­no­va­li ja­ko čin­nost, tak by bez­po­chy­by šlo tu­to úva­hu hned zkra­je uzavřít ba­nál­ně a po­ně­kud witt­gen­stei­nov­sky: kaž­dé umě­ní je prá­ce, ne však kaž­dá prá­ce je umě­ní. Ostat­ně na­pří­klad her­ce jis­tě vní­má­me ja­ko uměl­ce a kaž­dý he­rec, ne­ní-li ama­tér­ský, se svým umě­ním ži­ví. A hle, na­jed­nou se nám do úvah kra­de ob­ži­va. S pra­cí je ob­ži­va spo­jo­vá­na tra­dič­ně, ne však kaž­dá prá­ce nut­ně ve­de k ob­ži­vě. Onen ama­tér­ský he­rec jis­tě ta­ké pra­cu­je, ne­boť či­ní, má­lo­kdy je ale za svou čin­nost, prá­ci, fi­nanč­ně od­mě­ňo­ván. Teď, kdy píšu ty­to řád­ky, ta­ké pra­cu­ji, na vá­ček duká­tů za ně ovšem můžu za­po­me­nout. Ně­ja­ké od­mě­ny se ale oba, já i ama­tér­ský he­rec, do­čkat mů­že­me – tře­ba čte­nář­ské ode­zvy, re­spek­ti­ve aplau­su či kri­ti­ky. Je asi zřej­mé, že s jed­no­du­chým, byť prů­zrač­ným kon­sta­to­vá­ním, že kaž­dé umě­ní je prá­ce, ne však kaž­dá prá­ce je umě­ní, ne­vy­sta­čí­me.

Ma­ně se na­bí­zí dal­ší pro­ble­ma­ti­ka – co je to vlast­ně umě­ní? Za­pa­ma­to­vat si stov­ky jmen žá­ků je v pří­pa­dě uči­te­le stej­né umě­ní ja­ko za­pa­ma­to­vat si di­va­del­ní text. A stej­ná prá­ce. A pře­ce bychom o uči­te­li ne­řek­li, že je umě­lec. Ne­bo o pro­da­va­či v dis­kon­tu, kte­rý je scho­pen si za­pa­ma­to­vat de­sít­ky, mož­ná i stov­ky kó­dů růz­né­ho zbo­ží. Ane­bo na­o­pak – pře­stří­hat de­sít­ky ai­rbnb zám­ků v gen­t­ri­fi­ko­va­ném Žiž­ko­vě a z vy­pre­pa­ro­va­ných klí­čů pak vy­tvo­řit plas­ti­ku upo­zor­ňu­jí­cí na ne­do­stup­né byd­le­ní v Pra­ze, jak je mož­né ak­tu­ál­ně vi­dět ve vy­ni­ka­jí­cím do­ku­men­tu Ve­řej­ně pro­spěš­né prá­ce, je umě­ní a je to ta­ké prá­ce, po­kud se po­dr­ží­me vý­še uve­de­né ar­gu­men­ta­ce. Jen­že je to ta­ky umě­ní za hra­nou zá­ko­na, ně­kdo by ře­kl van­da­lis­mus. A spo­jo­vat prá­ci s van­da­lis­mem se je­ví po­ně­kud oše­met­né. Zna­me­ná to te­dy, že kaž­dé umě­ní je prá­ce, po­kud je v me­zích zá­ko­na? Pod­le pra­vi­del?

F. X. Šal­da ve svém slav­ném ese­ji Spi­so­va­tel, umě­lec, bás­ník ne­po­va­žu­je spi­so­va­te­le za uměl­ce mj. i pro­to, že pí­še pod­le pra­vi­del, ne­bo pro­ti pra­vi­dlům, ale ta pra­vi­dla tu po­řád jsou: „je to ti­sí­cí prv­ní obal srov­na­ný s ti­sí­cem před­cho­zích, de­se­ti­ti­sí­cí prv­ní sko­řáp­ka mě­ře­ná de­se­ti ti­sí­ci před­cho­zích,“ pí­še Šal­da. Pra­vi­dla, zá­kon je te­dy ně­co, co je pro­ti umě­ní. Jis­tě se ale shod­ne­me, že prá­ci si stej­ně ja­ko s vý­děl­kem spo­ju­je­me ta­ké s pra­vi­dly. Pra­vi­dly ur­ču­jí­cí­mi pri­már­ně „jak“ a „kdy“. Jed­no z nej­slav­něj­ších Mo­zar­to­vých děl, Requi­em v d‑moll, psal skla­da­tel na za­káz­ku, měl de­ad­li­ne (kte­rý kvů­li své de­ad na­ko­nec ne­na­pl­nil). Pra­co­val te­dy pod­le pra­vi­del, ale asi ne­ní mno­ho li­dí, kte­ří by je­ho Requi­em ne­po­va­žo­va­li za umě­ní.

Pro Šal­du je ví­ce než spi­so­va­tel, a do­kon­ce i ví­ce než umě­lec, je­hož prá­vě spo­ju­je s pra­cí („Prá­ce, hlav­ně, a pře­de­vším Prá­ce jest je­jich hvězdou“), bás­ník. Ten, „kdo všec­ko ná­hod­né pře­mě­ňu­je v osud, to zna­me­ná v co­si hlu­bo­ce nut­né­ho a zá­kon­né­ho“. Jde však o ji­ný zá­kon než ten spja­tý s pra­vi­dly, jde o ja­kousi ne­vy­žá­da­nou nut­nost. Onen ne­u­stá­le uni­ka­jí­cí ho­ri­zont, zí­t­řek. Ne­ní to kor­po­rát­ní umě­ní, kte­ré Pa­vel Ka­rous, jed­na z po­stav vý­še uve­de­né­ho fil­mu, v roz­ho­vo­ru ve Vl­tav­ském Art Café glo­so­val (pa­rafrá­zu­ji): „mu­sí se to lesk­nout a ne­smí to na­bíd­nout ani mi­ni­mál­ní in­te­lek­tu­ál­ní roz­cvič­ku“. Te­dy umě­ní, kte­ré je jen vý­sled­kem roz­mno­žo­va­cí­ho pro­ce­su, stej­ně ja­ko je pod­le Šal­dy spi­so­va­tel ten, kte­rý „ne­tvo­ří, mno­ží pou­ze“. Umě­ní, je­muž by Šal­da při­pnul pří­vlas­tek „bás­nic­ké“, je pra­cí, kte­rá se prá­ci vzpí­rá. Umě­ní je te­dy pa­ra­dox­ní prá­ce. V ta­ko­vém pří­pa­dě však prá­ce ne­má s umě­ním nic spo­leč­né­ho.