Ten­to­krát jsem po­lo­ži­la pou­ze je­di­nou otáz­ku, a to čle­nům sku­pi­ny DÍ­LO.

Ja­ký je roz­díl me­zi umě­lec­kou tvor­bou a pra­cí?  

V ide­ál­ním svě­tě žád­ný roz­díl ne­ní. A to nejen pro­to, že je v něm umě­lec­ká tvor­ba uzná­na ja­ko prá­ce, ale že kaž­dé prá­ci je při­zná­na kre­a­ti­vi­ta. Pra­cí se pod­le mě člo­věk má se­be­re­a­li­zo­vat, vy­tvá­řet se­be sa­ma tím, že se sta­rá o dru­hé, vy­rá­bí hez­ké vě­ci, vo­zí nás za přá­te­li vla­kem… Když jsem dě­lal v te­le­vi­zi a v no­vi­nách, na­hlé­dl jsem do růz­ných pro­fe­sí a všu­de po­tkal li­di, pro kte­ré je je­jich prá­ce vá­šeň, ma­jí k ní vztah, tvo­ří hod­no­ty.

Pro­blém pod­le mě ale je, že umě­ní se od osm­nác­té­ho a de­va­te­nác­té­ho sto­le­tí v zá­pad­ním svě­tě vy­me­zu­je prá­vě vů­či prá­ci. Jak se roz­ví­je­la prů­mys­lo­vá spo­leč­nost a ná­bo­žen­ství pře­sta­lo být hlav­ním zpro­střed­ko­va­te­lem transcen­den­ta, umě­ní se od ro­man­tis­mu za­ča­lo vy­me­zo­vat pro­ti údaj­ně bez­myš­len­ko­vi­té, pří­liš tech­nic­ké a ra­ci­o­na­lis­tic­ké ci­vi­li­za­ci. Ve sku­teč­nos­ti se pros­tě roz­táh­lo v pro­sto­ru, kte­rý uvol­ni­la ví­ra. V di­va­dle to zná­me dob­ře, jak se od dru­hé po­lo­vi­ny dva­cá­té­ho sto­le­tí všu­de skloňu­je slo­vo ri­tu­ál…

Vě­nu­ji se fi­lo­zo­fii a ne­znám pro­za­tím lep­ší me­to­du ná­hle­du na svět, než je di­a­lek­ti­ka. Ta nás učí, že svět je ne­u­stá­le v po­hy­bu a kaž­dá věc, po­kud pře­ros­te ur­či­tou mí­ru, mě­ní se ve svůj opak. Tak­že ro­man­tic­ké, spi­ri­tu­ál­ní umě­ní sko­či­lo v ry­ze ra­ci­o­nál­ním a od ži­vo­ta od­tr­že­ném kon­cep­tu, tou­ha vrá­tit spo­leč­nos­ti du­ši di­va­del­ním ri­tu­á­lem se zvrh­la do me­ga­lo­man­ských re­klam­ních ak­cí ja­ko je svě­tel­ná show pl­zeň­ské­ho pi­vo­va­ru na bu­do­vě Ná­rod­ní­ho di­va­dla ne­bo ne­vkus­ná ma­lo­měš­ťác­ká gastro­zá­ba­va Beef v Ho­le­šo­vic­ké trž­ni­ci. Po­li­tic­ké di­va­dlo u nás ne­o­slo­vu­je vy­lou­če­né a po­ní­že­né a na umě­lec­kých ško­lách se no­vé úvaz­ky uvol­ňu­jí jen tím, že ně­kdo umře.

Pod­le mé­ho sou­du je te­dy po­tře­ba opus­tit myl­nou před­sta­vu, že uměl­ci ma­jí pří­stup k ně­ja­ké hlub­ší prav­dě, že si za­slou­ží ně­ja­kou au­to­ma­tic­kou pod­po­ru pros­tě jen pro­to, že exis­tu­jí. Na dru­hou stra­nu, di­a­lek­ti­ka ta­ké učí, že když se ně­co zvrh­ne ve svůj opak, če­ká nás ješ­tě dal­ší vý­vo­jo­vý krok: ně­co no­vé­ho, co v so­bě za­hr­nu­je a pře­sáh­ne to, co by­lo. A já to vi­dím na­dě­jepl­ně. Pod­le mě ny­ní pro­chá­zí­me ob­do­bím, kdy (opět) mi­zí sta­ré for­my. Tím, jak se prá­ce při­bli­žu­je umě­ní, jak se kre­a­tiv­ní pří­stu­py roz­ši­řu­jí i do ji­ných obo­rů, mož­ná se při­bli­žu­je do­ba, kdy se umě­ní bu­de vě­no­vat mé­ně li­dí, ale bu­de to smys­lu­pl­něj­ší, sou­stře­dě­něj­ší prá­ce. Bás­ní­ci po de­ká­dy sni­li o tom, aby me­zi umě­ním a kaž­do­den­nos­tí ne­by­la ne­pro­pust­ná ba­ri­é­ra. Ta pad­ne, když tvor­ba vstou­pí do prá­ce a prá­ce do tvor­by, když pře­ko­ná­me dě­dic­tví pří­liš dlou­hé­ho de­va­te­nác­té­ho sto­le­tí, zba­ví­me se ilu­zí a mý­tů, jež nás tí­ží, a spo­leč­ně, ce­lá spo­leč­nost, bu­de­me hle­dat od­po­věď na otáz­ku: co bu­de zna­me­nat prá­ce v epo­še umě­lé in­te­li­gen­ce?

A já bych chtěl, aby ne­zna­me­na­la nut­nost po­třeb­nou pro to, abychom pře­ži­li, ale aby by­la usku­teč­ně­ním to­ho, kým jsme, na­ší je­di­neč­nos­ti. Ne­zá­vis­le na tom, jest­li dě­lá­me di­va­dlo, ši­je­me ob­le­če­ní, ane­bo pe­ču­je­me o ne­moc­né…

Ja­ký je roz­díl me­zi umě­lec­kou tvor­bou a pra­cí?  

Prá­ce ne­mu­sí být čin­nost, kte­rá nás ne­ba­ví. Umě­lec­ká tvor­ba tak mů­že být – a je – pra­cí. Za umě­lec­kou tvor­bu, kte­rá na ně­ko­ho pů­so­bí, si sa­mo­zřej­mě za­slou­ží­me od­mě­nu. Ja­ko za kaž­dou ji­nou prá­ci, kte­rá po­dob­ně ja­ko umě­ní ne­mu­sí mít oka­mži­té vý­sled­ky. Stej­ně tak je ale na­pros­to v po­řád­ku, když má ně­kdo svou prá­ci jen ja­ko ces­tu k zís­ká­ní fi­nanč­ních pro­střed­ků a kre­a­tiv­ně se re­a­li­zu­je jin­de. Ne­bo je na­o­pak pro něj od­po­čin­kem ma­nu­ál­ní prá­ce, tře­ba na za­hra­dě, tak tře­ba ak­tiv­ně od­po­čí­vám já.

V umě­lec­kém pro­stře­dí pod­le mé­ho ná­zo­ru exis­tu­je ja­ký­si skry­tý despekt k ozna­čo­vá­ní umě­lec­ké tvor­by ja­ko „oby­čej­né“ prá­ce. V růz­ných de­ba­tách se ob­je­vu­je po­cit, že umě­lec má mít ně­co víc – ta­lent, ori­gi­na­li­tu, ně­co těž­ko po­jme­no­va­tel­né­ho. Jen­že jis­tý ta­lent k to­mu, aby svou prá­ci vy­ko­ná­val dob­ře, mu­sí mít le­daskdo, ať už je to ma­líř po­ko­jů, ad­vo­kát­ka ne­bo za­hrad­ník.  

V sou­čas­né si­tu­a­ci je dů­le­ži­té se spo­jit a po­ža­do­vat ade­kvát­ní pod­mín­ky pro pra­cov­ní­ky v kul­tu­ře, od vý­kon­ných uměl­ců po tech­nic­ké pro­fe­se či kri­ti­ku. Na­jít pev­nou pů­du pod no­ha­ma a pak se tře­ba po­sta­vit i za dal­ší pro­fe­se, kte­rým mů­že­me na­bíd­nout know-how bo­je za lep­ší pod­mín­ky. Mís­to to­ho ale čas­to, mož­ná z frustra­ce, po­de­mí­lá­me se­be­dů­vě­ru ko­le­gům. Osob­ní­mi od­sud­ky scho­va­ný­mi za ob­jek­tiv­ní kri­ti­ku, an­ke­ta­mi o nej­hor­ší umě­lec­ký po­čin roku, ne­bo an­ti­ce­na­mi ja­ko je tře­ba Pře­kla­da­tel­ský skři­pec. Tím se bu­du­jí drob­ná ne­přá­tel­ství v obo­ru a boj za ade­kvát­ní pra­cov­ní pod­mín­ky tak ni­kdy ne­bu­de jed­not­ný, a te­dy do­sta­teč­ně sil­ný.