Na české nezávislé scéně působí Handa Gote Research & Development už od roku 2005 a představuje zcela ojedinělý úkaz. Nejedná se totiž jen o divadelní soubor, ale spíše o uměleckou laboratoř a výzkumný kolektiv. Tvorba uskupení se programově pohybuje na pomezí postdramatického divadla, hudby, performance a konceptuálního umění. Tým, v jehož jádru figurují tvůrci Tomáš Procházka, Veronika Švábová či Jan Dörner, proslul fascinací takzvanou mediální archeologií, mizejícími světy a malými dějinami. Propojuje staré a vyřazené technologie, obskurní předměty, vědu i kutilství, čímž vytvářejí specifický jevištní jazyk, který se vzpírá běžným divadelním škatulkám a systematicky prověřuje hranice naší představivosti.
Vzpomínka, která nebyla, ale mohla být
Zřejmě nejčitelnější a nejpřístupnější vrstvu tvorby Handa Gote představuje inscenace Dva sešity. Nabízí uchopitelný narativní rámec a asociační logiku, v níž se fragmenty vzpomínek skládají v ucelený a významově koherentní tvar. Skrze formu svérázné pseudo-přednášky nás tři performeři vracejí zpět do roku 1979 a otevírají prostor pro téma, které je pro rukopis Handa Gote zcela stěžejní – paměť.
Fascinující je způsob, jakým tvůrci vyřízli konkrétní výsek historie a bez mrknutí oka jej transplantovali do současnosti. Nejedná se pouze o pasivní vzpomínání. Prostřednictvím pečlivé scénografie evokující typický obývák ze sedmdesátých let minulého století, dobového oblečení i výstižného hudebního podkresu se před námi zhmotňuje iluze. V podstatě se díváme zpět v čase a stáváme se přímými svědky živého zachycování historie.
Ústředním motivem tohoto asociačního procesu je neuskutečněný sen Jana Dörnera o natočení sci-fi filmu o mimozemšťanech. Performeři budují detailní mapu minulosti pomocí autentických relikvií – od projekcí z meotaru a starých výtisků časopisu ABC až po popkulturní ozvěny typu písně Růžová krinolína. Tyto reálné artefakty slouží jako materiální ukotvení pro obhajobu čistě hypotetických konceptů.
Právě v tomto napětí tkví gros inscenace a její analytická hloubka. Tvůrci pracují s nezrealizovanou minulostí, kterou prezentují skrze bravurní suchý humor s až akademickou vážností. Handa Gote tak s divákem rozehrávají sofistikovanou hru na pomezí mystifikace a reality, v níž pomocí „pseudo-důkazů“ legitimizují svou pseudofikci, tedy minulost, která sice neexistovala, ale klidně mohla.
Smyslem této mystifikace není pouze pobavit absurdní hrou, nýbrž zpochybnit spolehlivost toho, jak vnímáme a konstruujeme vlastní minulost. Název Dva sešity představuje metaforu pro naši schopnost fabulace. Zosobňuje nejen tu část naší minulosti, kterou jsme kdesi hluboko ukryli, ale představuje artefakt(y) vedoucí k celému spektru alternativních realit, jež nás přivádí k zjištění, že si můžeme vlastní minulost od základu vymyslet, vybavit ji těmi správnými objekty. A nakonec i sami sebe úspěšně přesvědčit o tom, že jsme takovou minulost skutečně žili.
Depozitář obskurních zmetků
Jestliže Dva sešity nabízely srozumitelné záchytné body, inscenace Třetí ruka a Safírová hlava představují radikální estetický zlom a volný pád do hlubin psychedelické grotesky. Tvůrci opouštějí lineární logiku i bezpečí nostalgického vyprávění a vrší na scénu zdánlivě neslučitelné objekty, čímž publikum dezorientují.

Tato psychedelie však není samoúčelná. Handa Gote zde pracují s metodou totální dekonstrukce. Sledujeme scénickou koláž, v níž se v sérii drobných, téměř nedějových epizod potkávají sakrální symboly, ošuntělé loutky a mechanické hračky. Agresivní střet vysokého s nízkým a funkčního s rozbitým systematicky nabourává divákovu potřebu racionálního výkladu. Jsme konfrontováni s proudem absurdity, který nutí rezignovat na hledání pointy a poddat se syrovému prožitku z vizuálních i tematických kolizí.
Třetí ruka využívá princip divadla na divadle prostřednictvím loutkového kukátka. Scéna připomíná kýčovitý oltář s madonou a Ježíškem, jednotlivé výstupy jsou členěny „mezititulky“ odkazujícími na dějství či sóla. Tento falešný příslib klasického řádu slouží jako kontrast k tomu, co následuje. Humor pramení ze střetu vysoké formy s pitvořením – například když Tomáš Procházka s růžovými zaječími ušima „žongluje s prachovkou“.
Postupná dekonstrukce známých obrazů, do kterých pronikají láhve od alkoholu či hromada lebek ohledávaná velikonočním kuřátkem, se zprvu jeví jen jako sled úmyslných absurdit. Jakmile se však prostor začne nekontrolovatelně plnit podivným harampádím a záplavou levného plastu, u něhož člověk stěží chápe jeho původ, mění se tato surreálná hromada v sarkastické pohřebiště zbytečností. Handa Gote tu z pozice svérázných tvůrců neobžalovávají náš konzum prvoplánovými tezemi, spíše s mrazivou ironií a skrze fetišizaci konstatují, že se náš svět nepozorovaně proměnil v jeden obří, absurdní depozitář obskurních zmetků.
Podobně Safírová hlava, prezentovaná jako pseudo-rekonstrukce dávno ztraceného bytového představení, rozehrává sled obskurních situací. Dokumentární úvod o shořelém domě a oběšeném majiteli se tu plynule přelévá do loutkové mozaiky, v níž se výše zmíněná „fetišizace“ bizarních objektů posouvá ještě o úroveň dál. Rozbité, léta používané loutky se na jevišti zcela nepatřičně potkávají se zpívajícími Santy a mechanickými psíky na baterky.
Vrcholem této surreálné „slapstick comedy“ je scéna na improvizovaném molu, kde herci v pofiderních turbanech neobratně manipulují s hračkami výhradně pomocí umělých plastových rukou. Vše je tak extrémní a obskurní, až to spolehlivě rozesmívá. Jakákoli snaha dešifrovat v tomto chaosu hlubší poselství se ovšem míjí účinkem, protože Handa Gote zde namísto toho úmyslně ženou ad absurdum princip divadelního znovuuvedení.
Namísto pietní vzpomínky vytvářejí nezastavitelnou smyčku – rekonstrukci rekonstrukce, která ohledává další rekonstrukci. Dokazují tak, že jakmile nenávratně zmizí originál, stává se jeho oživování prázdnou formou, do níž lze s gustem nalít naprosto cokoliv, včetně té nejhrubší popkulturní bizarnosti. Ve výsledku tak nesledujeme marnou snahu o zachycení historie, ale spíše ironickou oslavu absolutní tvůrčí anarchie.
Alchymie práce s příchutí šulánků
Inscenace Mutus Liber představuje vybočení i z těchto radikálních poloh. Začíná jako bizarní pouťová atrakce, ale brzy téměř rezignuje na slova. Jeviště se mění v laboratoř lidských činností. Za živého doprovodu dud a niněry se odlévá vosk, modelují se hliněná zvířátka na dřevěné desce, tančí se s rybářskou sítí, věší se prádlo nebo probíhá půvabně zábavná choreografie s žárovkami zavěšenými na krku, které jejich „vodiči“ rozsvěcují točením kličky.
Tento zdánlivý chaos navíc přítomný technik Jonáš Svatoš snímá kamerou z rozmanitých úhlů a promítá jej ve střihových kolážích na centrální plátno. Přestože tato roztříštěná mozaika výjevů zprvu zákonitě vyvolává udivené otázky po smyslu a účelu viděného, paradoxně si dokáže udržet neustálou diváckou pozornost.
Handa Gote zde totiž vytváří hypnotický asociační proces obíhající kolem tématu podstaty lidské práce. Mutus Liber se tak stává soběstačným, propleteným organismem vizuálních stimulů, zvuků a vůní, v němž se neustále a bez varování přelévá ryzí groteska s tichým, alchymistickým filozofováním. Namísto intelektuálního luštění tezí tu tvůrci nabízejí čistý smyslový prožitek, u nějž je tou nejlepší možnou diváckou strategií zkrátka jen sedět, nasávat vůni a nechat se pohltit.
Prizmatem těchto čtyř inscenací se ukazuje, proč Handa Gote nemají na současné české divadelní scéně obdoby. Neformulují velká prohlášení, ani morální teze. Spíše nás vedou k pochybnostem o paměti, realitě i podstatě divadelního tvaru. Nabízejí prostor, v němž lze odložit racionalitu a přijmout podivno jako legitimní způsob poznání.
A když na závěr nabídnou divákům k jídlu sluneční soustavu vytvarovanou z bramborových šulánků se slaninou, cibulkou či švestkovými povidly, už vás to nepřekvapí. Prostě ji sníte – a přijmete, že svět možná nedává smysl, a přesto je v pořádku.
Alfred ve dvoře – Handa Gote Research & Development: Dva sešity. Připravili: Dörner, Hybler, Svatoš, Švábová, Procházka. Premiéra 16. 5. 2019.
Alfred ve dvoře – Handa Gote Research & Development: Mutus Liber. Připravili: Švábová, Procházka, Smolík, Dörner, Hybler. Premiéra 7. 3. 2015.
Alfred ve dvoře – Handa Gote Research & Development: Safírová hlava. Připravili: Kopřiva, Procházka, Smolík, Kropáček, Rous. Obnovená premiéra 6. 12. 2014.
Alfred ve dvoře – Handa Gote Research & Development: Třetí ruka. Připravili: Švábová, kosmo_nauty, Dörner, Procházka. Premiéra 4. 11. 2023.

