Na čes­ké ne­zá­vis­lé scé­ně pů­so­bí Han­da Go­te Re­search & De­ve­lo­p­ment už od roku 2005 a před­sta­vu­je zce­la oje­di­ně­lý úkaz. Ne­jed­ná se totiž jen o di­va­del­ní sou­bor, ale spí­še o umě­lec­kou la­bo­ra­toř a vý­zkum­ný ko­lek­tiv. Tvor­ba usku­pe­ní se pro­gra­mo­vě po­hy­bu­je na po­me­zí po­stdra­ma­tic­ké­ho di­va­dla, hud­by, per­for­man­ce a kon­cep­tu­ál­ní­ho umě­ní. Tým, v je­hož já­dru fi­gu­ru­jí tvůr­ci To­máš Pro­cház­ka, Ve­ro­ni­ka Švá­bo­vá či Jan Dör­ner, pro­slul fas­ci­na­cí tak­zva­nou me­di­ál­ní ar­che­o­lo­gií, mi­ze­jí­cí­mi svě­ty a ma­lý­mi dě­ji­na­mi. Pro­po­ju­je sta­ré a vy­řa­ze­né tech­no­lo­gie, ob­skur­ní před­mě­ty, vě­du i ku­til­ství, čímž vy­tvá­ře­jí spe­ci­fic­ký je­višt­ní ja­zyk, kte­rý se vzpí­rá běž­ným di­va­del­ním ška­tul­kám a sys­te­ma­tic­ky pro­vě­řu­je hra­ni­ce na­ší před­sta­vi­vos­ti.

---

Vzpo­mín­ka, kte­rá ne­by­la, ale moh­la být

Zřej­mě nej­či­tel­něj­ší a nej­pří­stup­něj­ší vrst­vu tvor­by Han­da Go­te před­sta­vu­je in­sce­na­ce Dva se­ši­ty. Na­bí­zí ucho­pi­tel­ný na­ra­tiv­ní rá­mec a aso­ci­ač­ní lo­gi­ku, v níž se frag­men­ty vzpo­mí­nek sklá­da­jí v uce­le­ný a vý­zna­mo­vě ko­he­rent­ní tvar. Skr­ze for­mu své­ráz­né pseu­do-před­náš­ky nás tři per­for­me­ři vra­ce­jí zpět do roku 1979 a ote­ví­ra­jí pro­stor pro té­ma, kte­ré je pro ru­ko­pis Han­da Go­te zce­la stě­žej­ní – pa­měť.

Fas­ci­nu­jí­cí je způ­sob, ja­kým tvůr­ci vy­říz­li kon­krét­ní vý­sek his­to­rie a bez mrk­nu­tí oka jej transplan­to­va­li do sou­čas­nos­ti. Ne­jed­ná se pou­ze o pa­siv­ní vzpo­mí­ná­ní. Pro­střed­nic­tvím peč­li­vé scé­no­gra­fie evo­ku­jí­cí ty­pic­ký obý­vák ze se­dm­de­sá­tých let mi­nu­lé­ho sto­le­tí, do­bo­vé­ho ob­le­če­ní i vý­stiž­né­ho hu­deb­ní­ho pod­kre­su se před ná­mi zhmo­t­ňu­je ilu­ze. V pod­sta­tě se dí­vá­me zpět v ča­se a stá­vá­me se přímý­mi svěd­ky ži­vé­ho za­chy­co­vá­ní his­to­rie.

Ústřed­ním mo­ti­vem to­ho­to aso­ci­ač­ní­ho pro­ce­su je ne­u­sku­teč­ně­ný sen Ja­na Dör­ne­ra o na­to­če­ní sci-fi fil­mu o mi­mo­zemš­ťa­nech. Per­for­me­ři bu­du­jí de­tail­ní ma­pu mi­nu­los­ti po­mo­cí au­ten­tic­kých re­likvií – od pro­jek­cí z me­o­ta­ru a sta­rých vý­tis­ků ča­so­pi­su ABC až po po­p­kul­tur­ní ozvě­ny ty­pu pís­ně Rů­žo­vá kri­no­lí­na. Ty­to re­ál­né ar­te­fak­ty slou­ží ja­ko ma­te­ri­ál­ní ukot­ve­ní pro ob­ha­jo­bu čis­tě hy­po­te­tic­kých kon­cep­tů.

Prá­vě v tom­to na­pě­tí tkví gros in­sce­na­ce a je­jí ana­ly­tic­ká hloub­ka. Tvůr­ci pra­cu­jí s ne­zre­a­li­zo­va­nou mi­nu­los­tí, kte­rou pre­zen­tu­jí skr­ze bra­vur­ní su­chý hu­mor s až aka­de­mic­kou váž­nos­tí. Han­da Go­te tak s di­vá­kem ro­ze­hrá­va­jí so­fis­ti­ko­va­nou hru na po­me­zí mysti­fi­ka­ce a re­a­li­ty, v níž po­mo­cí „pseu­do-dů­ka­zů“ le­gi­ti­mi­zu­jí svou pseu­do­fik­ci, te­dy mi­nu­lost, kte­rá si­ce ne­e­xis­to­va­la, ale klid­ně moh­la.

Smys­lem té­to mysti­fi­ka­ce ne­ní pou­ze po­ba­vit ab­surd­ní hrou, ný­brž zpo­chyb­nit spo­leh­li­vost to­ho, jak vní­má­me a kon­stru­u­je­me vlast­ní mi­nu­lost. Ná­zev Dva se­ši­ty před­sta­vu­je me­ta­fo­ru pro na­ši schop­nost fa­bu­la­ce. Zo­sob­ňu­je nejen tu část na­ší mi­nu­los­ti, kte­rou jsme kde­si hlu­bo­ko ukry­li, ale před­sta­vu­je artefakt(y) ve­dou­cí k ce­lé­mu spek­tru al­ter­na­tiv­ních re­a­lit, jež nás při­vá­dí k zjiš­tě­ní, že si mů­že­me vlast­ní mi­nu­lost od zá­kla­du vy­mys­let, vy­ba­vit ji tě­mi správ­ný­mi ob­jek­ty. A na­ko­nec i sa­mi se­be úspěš­ně pře­svěd­čit o tom, že jsme ta­ko­vou mi­nu­lost sku­teč­ně ži­li.

---

De­po­zi­tář ob­skur­ních zmet­ků

Jestli­že Dva se­ši­ty na­bí­ze­ly sro­zu­mi­tel­né zá­chyt­né bo­dy, in­sce­na­ce Tře­tí ru­ka a Sa­fí­ro­vá hla­va před­sta­vu­jí ra­di­kál­ní es­te­tic­ký zlom a vol­ný pád do hlu­bin psy­che­de­lic­ké gro­tes­ky. Tvůr­ci opouš­tě­jí li­ne­ár­ní lo­gi­ku i bez­pe­čí nos­tal­gic­ké­ho vy­prá­vě­ní a vr­ší na scé­nu zdán­li­vě ne­slu­či­tel­né ob­jek­ty, čímž pu­b­li­kum dez­o­ri­en­tu­jí.

Ta­to psy­che­de­lie však ne­ní sa­mo­ú­čel­ná. Han­da Go­te zde pra­cu­jí s me­to­dou to­tál­ní de­kon­struk­ce. Sle­du­je­me scé­nic­kou ko­láž, v níž se v sé­rii drob­ných, téměř ne­dě­jo­vých epi­zod po­tká­va­jí sa­král­ní sym­bo­ly, ošun­tě­lé lout­ky a me­cha­nic­ké hrač­ky. Agre­siv­ní střet vy­so­ké­ho s níz­kým a funkč­ní­ho s roz­bi­tým sys­te­ma­tic­ky na­bou­rá­vá di­vá­ko­vu po­tře­bu ra­ci­o­nál­ní­ho vý­kla­du. Jsme kon­fron­to­vá­ni s prou­dem ab­sur­di­ty, kte­rý nu­tí re­zig­no­vat na hle­dá­ní poin­ty a pod­dat se sy­ro­vé­mu pro­žit­ku z vi­zu­ál­ních i te­ma­tic­kých ko­li­zí.

Tře­tí ru­ka vy­u­ží­vá prin­cip di­va­dla na di­va­dle pro­střed­nic­tvím lout­ko­vé­ho kukát­ka. Scé­na při­po­mí­ná ký­čo­vi­tý ol­tář s ma­do­nou a Je­žíškem, jed­not­li­vé vý­stu­py jsou čle­ně­ny „me­ziti­tul­ky“ od­ka­zu­jí­cí­mi na děj­ství či só­la. Ten­to fa­leš­ný pří­slib kla­sic­ké­ho řá­du slou­ží ja­ko kon­trast k to­mu, co ná­sle­du­je. Hu­mor pra­me­ní ze stře­tu vy­so­ké for­my s pitvo­ře­ním – na­pří­klad když To­máš Pro­cház­ka s rů­žo­vý­mi za­je­čí­mi uši­ma „žong­lu­je s pra­chov­kou“.

Po­stup­ná de­kon­struk­ce zná­mých ob­ra­zů, do kte­rých pro­ni­ka­jí láhve od al­ko­ho­lu či hro­ma­da le­bek ohle­dá­va­ná ve­li­ko­noč­ním ku­řát­kem, se zpr­vu je­ví jen ja­ko sled úmy­sl­ných ab­sur­dit. Jakmi­le se však pro­stor za­čne ne­kon­t­ro­lo­va­tel­ně pl­nit po­div­ným ha­ram­pá­dím a zá­pla­vou lev­né­ho plas­tu, u ně­hož člo­věk stě­ží chá­pe je­ho pů­vod, mě­ní se ta­to surre­ál­ná hro­ma­da v sar­kas­tic­ké po­hře­biš­tě zby­teč­nos­tí. Han­da Go­te tu z po­zi­ce své­ráz­ných tvůr­ců ne­ob­ža­lo­vá­va­jí náš kon­zum pr­vo­plá­no­vý­mi te­ze­mi, spí­še s mra­zi­vou iro­nií a skr­ze fe­ti­ši­za­ci kon­sta­tu­jí, že se náš svět ne­po­zo­ro­va­ně pro­mě­nil v je­den ob­ří, ab­surd­ní de­po­zi­tář ob­skur­ních zmet­ků.

Po­dob­ně Sa­fí­ro­vá hla­va, pre­zen­to­va­ná ja­ko pseu­do-re­kon­struk­ce dáv­no ztra­ce­né­ho by­to­vé­ho před­sta­ve­ní, ro­ze­hrá­vá sled ob­skur­ních si­tu­a­cí. Do­ku­men­tár­ní úvod o sho­ře­lém do­mě a obě­še­ném ma­ji­te­li se tu ply­nu­le pře­lé­vá do lout­ko­vé mo­zai­ky, v níž se vý­še zmí­ně­ná „fe­ti­ši­za­ce“ bi­zar­ních ob­jek­tů po­sou­vá ješ­tě o úro­veň dál. Roz­bi­té, lé­ta po­u­ží­va­né lout­ky se na je­viš­ti zce­la ne­pa­t­řič­ně po­tká­va­jí se zpí­va­jí­cí­mi San­ty a me­cha­nic­ký­mi psí­ky na ba­ter­ky.

Vr­cho­lem té­to surre­ál­né „slaps­tick co­me­dy“ je scé­na na im­pro­vi­zo­va­ném mo­lu, kde her­ci v po­fi­der­ních tur­ba­nech ne­ob­rat­ně ma­ni­pu­lu­jí s hrač­ka­mi vý­hrad­ně po­mo­cí umě­lých plas­to­vých ru­kou. Vše je tak ex­trém­ní a ob­skur­ní, až to spo­leh­li­vě ro­ze­smí­vá. Ja­ká­ko­li sna­ha de­šif­ro­vat v tom­to cha­o­su hlub­ší po­sel­ství se ovšem mí­jí účin­kem, pro­to­že Han­da Go­te zde na­mís­to to­ho úmy­sl­ně že­nou ad ab­sur­dum prin­cip di­va­del­ní­ho zno­vu­uve­de­ní.

Na­mís­to pi­et­ní vzpo­mín­ky vy­tvá­ře­jí ne­za­sta­vi­tel­nou smyč­ku – re­kon­struk­ci re­kon­struk­ce, kte­rá ohle­dá­vá dal­ší re­kon­struk­ci. Do­ka­zu­jí tak, že jakmi­le ne­ná­vrat­ně zmi­zí ori­gi­nál, stá­vá se je­ho oži­vo­vá­ní prázd­nou for­mou, do níž lze s gustem na­lít na­pros­to co­ko­liv, včet­ně té nej­hrub­ší po­p­kul­tur­ní bi­zar­nos­ti. Ve vý­sled­ku tak ne­sle­du­je­me mar­nou sna­hu o za­chy­ce­ní his­to­rie, ale spí­še iro­nic­kou osla­vu ab­so­lut­ní tvůr­čí anar­chie.

---

Al­chy­mie prá­ce s pří­chu­tí šu­lán­ků

In­sce­na­ce Mu­tus Li­ber před­sta­vu­je vy­bo­če­ní i z těch­to ra­di­kál­ních po­loh. Za­čí­ná ja­ko bi­zar­ní pou­ťo­vá atrak­ce, ale br­zy téměř re­zig­nu­je na slo­va. Je­viš­tě se mě­ní v la­bo­ra­toř lid­ských čin­nos­tí. Za ži­vé­ho do­pro­vo­du dud a ni­ně­ry se od­lé­vá vosk, mo­de­lu­jí se hli­ně­ná zví­řát­ka na dře­vě­né des­ce, tan­čí se s ry­bář­skou sí­tí, vě­ší se prádlo ne­bo pro­bí­há pů­vab­ně zá­bav­ná cho­re­o­gra­fie s žá­rov­ka­mi za­vě­še­ný­mi na kr­ku, kte­ré je­jich „vo­di­či“ roz­svě­cu­jí to­če­ním klič­ky.

Ten­to zdán­li­vý cha­os na­víc pří­tom­ný tech­nik Jo­náš Sva­toš sní­má ka­me­rou z roz­ma­ni­tých úh­lů a pro­mí­tá jej ve stři­ho­vých ko­lá­žích na cen­t­rál­ní plát­no. Přes­to­že ta­to roz­tříš­tě­ná mo­zai­ka vý­je­vů zpr­vu zá­ko­ni­tě vy­vo­lá­vá udi­ve­né otáz­ky po smys­lu a úče­lu vi­dě­né­ho, pa­ra­dox­ně si do­ká­že udr­žet ne­u­stá­lou di­vác­kou po­zor­nost.

Han­da Go­te zde totiž vy­tvá­ří hyp­no­tic­ký aso­ci­ač­ní pro­ces obí­ha­jí­cí ko­lem té­ma­tu pod­sta­ty lid­ské prá­ce. Mu­tus Li­ber se tak stá­vá soběstač­ným, pro­ple­te­ným or­ga­nis­mem vi­zu­ál­ních sti­mu­lů, zvu­ků a vů­ní, v němž se ne­u­stá­le a bez va­ro­vá­ní pře­lé­vá ry­zí gro­teska s ti­chým, al­chy­mis­tic­kým fi­lo­zo­fo­vá­ním. Na­mís­to in­te­lek­tu­ál­ní­ho luš­tě­ní te­zí tu tvůr­ci na­bí­ze­jí čis­tý smys­lo­vý pro­ži­tek, u nějž je tou nej­lep­ší mož­nou di­vác­kou stra­te­gií zkrát­ka jen se­dět, na­sá­vat vů­ni a ne­chat se po­hl­tit.

Prizma­tem těch­to čtyř in­sce­na­cí se uka­zu­je, proč Han­da Go­te ne­ma­jí na sou­čas­né čes­ké di­va­del­ní scé­ně ob­do­by. Ne­for­mu­lu­jí vel­ká pro­hlá­še­ní, ani mo­rál­ní te­ze. Spí­še nás ve­dou k po­chyb­nos­tem o pa­mě­ti, re­a­li­tě i pod­sta­tě di­va­del­ní­ho tva­ru. Na­bí­ze­jí pro­stor, v němž lze od­lo­žit ra­ci­o­na­li­tu a při­jmout po­div­no ja­ko le­gi­tim­ní způ­sob po­zná­ní.

A když na zá­věr na­bíd­nou di­vá­kům k jídlu slu­neč­ní sou­sta­vu vy­tva­ro­va­nou z bram­bo­ro­vých šu­lán­ků se sla­ni­nou, ci­bul­kou či švest­ko­vý­mi po­vi­dly, už vás to ne­pře­kva­pí. Pros­tě ji sní­te – a při­jme­te, že svět mož­ná ne­dá­vá smy­sl, a přes­to je v po­řád­ku.

---

Alfred ve dvo­ře – Han­da Go­te Re­search & De­ve­lo­p­ment: Dva se­ši­ty. Při­pra­vi­li: Dör­ner, Hybler, Sva­toš, Švá­bo­vá, Pro­cház­ka. Pre­mi­é­ra 16. 5. 2019.

Alfred ve dvo­ře – Han­da Go­te Re­search & De­ve­lo­p­ment: Mu­tus Li­ber. Při­pra­vi­li: Švá­bo­vá, Pro­cház­ka, Smo­lík, Dör­ner, Hybler. Pre­mi­é­ra 7. 3. 2015.

Alfred ve dvo­ře – Han­da Go­te Re­search & De­ve­lo­p­ment: Sa­fí­ro­vá hla­va. Při­pra­vi­li: Kopři­va, Pro­cház­ka, Smo­lík, Kro­pá­ček, Rous. Ob­no­ve­ná pre­mi­é­ra 6. 12. 2014.

Alfred ve dvo­ře – Han­da Go­te Re­search & De­ve­lo­p­ment: Tře­tí ru­ka. Při­pra­vi­li: Švá­bo­vá, kosmo_nauty, Dör­ner, Pro­cház­ka. Pre­mi­é­ra 4. 11. 2023.

---