Když v ro­ce 1879 ne­chal He­nrik Ib­sen svou hr­din­ku No­ru za­bouch­nout dve­ře za ro­din­ným ži­vo­tem a opus­tit „do­me­ček pro pa­nen­ky“, aby moh­la na­jít sa­mu se­be, po­hor­šil tím teh­dej­ší spo­leč­nost. Od té do­by uply­nu­lo téměř sto pa­de­sát let a že­ny dnes mo­hou vo­lit, ří­dit fir­my, ně­kdy i stá­ty. Přes­to se ozvě­na ono­ho bouch­nu­tí ne­se his­to­rií a v ně­kte­rých kou­tech svě­ta – a bo­hu­žel i v na­šem nej­bliž­ším oko­lí – dodnes na­rá­ží na ne­po­cho­pe­ní. Prá­vě ten­to stá­le pro­bí­ha­jí­cí pro­ces eman­ci­pa­ce je ústřed­ním mo­ti­vem mul­ti­me­di­ál­ní in­sce­na­ce DVA­CE­Tjed­na sou­bo­ru Spit­fi­re Com­pa­ny. Tvůr­čí tým v če­le s per­for­mer­kou Mi­řen­kou Če­cho­vou si po­lo­žil otáz­ku: Jak by vy­pa­da­la No­ra dnes? A od­po­věď ne­ní jen jed­na, je jich (mi­ni­mál­ně) jed­n­a­dva­cet.

In­sce­na­ce čer­pá z pů­vod­ní­ho Ib­se­no­va dí­la pře­de­vším mo­ti­vic­kou lin­ku eman­ci­po­va­né No­ry, ne­pra­cu­je s li­ne­ár­ním vy­prá­vě­ním, je spí­še frag­men­tár­ní mo­zai­kou, do níž při­spě­lo dva­cet cho­re­o­gra­fek a re­ži­sé­rek z růz­ných kou­tů svě­ta. Dva­cá­tou prv­ní je je­di­ná in­ter­pret­ka všech těch hla­sů – Mi­řen­ka Če­cho­vá. Vý­sled­kem je je­višt­ní esej o tom, co zna­me­ná být že­nou v 21. sto­le­tí. Na scé­ně se vir­tu­ál­ně i skr­ze tě­lo Mi­řen­ky Če­cho­vé po­tká­va­jí vý­raz­né hla­sy čes­ké i za­hra­nič­ní scé­ny: od Ve­ro­ni­ky Kos Lou­lo­vé, Bar­ba­ry Herz či Da­ri­ny Al­ster přes slo­ven­ské tvůr­ky­ně Júliu Rá­zu­so­vou a Soňu Fe­ri­en­čí­ko­vou až po uměl­ky­ně Ran Ji­ao z Čí­ny, Sa­har Re­za­ei z Írá­nu, ne­bo Yu­liia Lo­pa­ta z Ukra­ji­ny.

V hla­sech re­ži­sé­rek se vý­raz­ně pro­je­vu­je po­li­tič­nost a pal­či­vá ak­tu­ál­nost, tak­že za­tím­co na Slo­ven­sku pre­mi­ér Fi­co (a po je­ho bo­ku pře­de­vším mi­nis­try­ně kul­tu­ry Mar­ti­na Šim­ko­vi­čo­vá) ozna­ču­je ně­kte­ré in­sce­na­ce za „ha­no­bí­cí ná­rod“ a ve­de kul­tur­ní vál­ku pro­ti svo­bod­né­mu vy­já­d­ře­ní, Spit­fi­re Com­pa­ny uka­zu­je, že umě­ní od­va­hu pro­vo­ko­vat vy­ža­du­je, má-li „na­sta­vo­vat zr­ca­dlo“. Pří­kla­dem, s nímž in­sce­na­ce pra­cu­je, bu­diž ne­dáv­ná hys­te­rie ko­lem uve­de­ní ope­ry Je­nůfa v Mo­rav­ském di­va­dle Olo­mouc (lis­to­pad 2024). Re­ži­sér­ka Ve­ro­ni­ka Kos Lou­lo­vá si za svou kon­cep­ci, v níž ak­cen­to­va­la žen­skou bo­lest a té­ma po­po­rod­ních de­pre­sí, vy­slou­ži­la od kon­zer­va­tiv­ní čás­ti pu­b­li­ka i kri­ti­ky ne­vy­bí­ra­vé vý­ro­ky o „zná­sil­ně­ní Ja­náč­ka“ či „ostud­ném“ po­šla­pá­ní tra­dic. Jak­ko­li mů­že být sa­mot­né na­stu­do­vá­ní před­mě­tem opráv­ně­né umě­lec­ké dis­ku­ze, in­sce­na­ce DVA­CE­Tjed­na ten­to pří­pad vy­u­ží­vá pře­de­vším pro kon­tex­tu­a­li­za­ci šir­ší­ho pro­blé­mu. Uka­zu­je totiž, že jakmi­le že­na-tvůr­ky­ně od­mít­ne folklor­ní skan­zen a na­bíd­ne ji­ný vý­klad, stá­vá se snad­ným ter­čem – a de­ba­ta o kva­li­tě se rych­le změ­ní v ide­o­lo­gic­ký boj o tra­di­ce.

Ze scé­ny se tak stá­vá bi­tev­ní po­le, do nějž ne­pro­sa­ku­jí jen me­di­ál­ní kau­zy, ale i skle­ně­né stro­py, na něž že­ny ve svých pro­fe­sích na­rá­že­jí. Je­den z nich před­sta­vu­je střet ma­teř­ství a ka­ri­é­ry. In­sce­na­ce tref­ně glo­su­je dvo­jí me­tr, kte­rý spo­leč­nost v té­to pro­ble­ma­ti­ce uplat­ňu­je. Tu­to ne­rov­no­váhu ilu­stru­je os­t­rá na­ráž­ka na pa­tri­ar­chál­ní struk­tu­ry umě­lec­kých škol – když ve vy­so­ké funk­ci se­lhá­vá muž, bý­vá to čas­to ti­še to­le­ro­vá­no. In­sce­na­ce po­u­ka­zu­je na to, že sys­tém stá­le ne­ní na­sta­ven tak, aby v něm že­ny-mat­ky mě­ly rov­né star­tov­ní pod­mín­ky, po­kud by o po­dob­né po­zi­ce usi­lo­va­ly. Tvůr­ky­ně skr­ze Mi­řen­ku Če­cho­vou sdí­le­jí osob­ní zku­še­nost, že ma­teř­ství je v pod­sta­tě změ­na iden­ti­ty. Ne­ní to jen „při­dá­ní ro­le“, je to trans­for­ma­ce, kte­rou pra­cov­ní trh ne­ak­cep­tu­je, je­li­kož svět je stá­le při­způ­so­ben mužům a ne­o­hlí­ží se na spe­ci­fi­ka žen­ské zku­še­nos­ti.

In­sce­na­ce se ta­ké opí­rá o glo­bál­ní kon­text. Dí­ky cho­re­o­gra­f­kám Mwi­xx Mwi­ki­lisha a Es­ter Kam­ba z Ke­ni se do­stá­vá­me k té­ma­tu žen­ství v ob­las­ti, kde je že­na vní­má­na ja­ko ma­je­tek a ob­jekt. O to re­vo­luč­ně­ji pak vy­ni­ká a re­zo­nu­je hes­lo keň­ské po­li­tič­ky, kte­rá vy­bí­zí že­ny k to­mu, aby by­ly „a bad, bad gi­rl“, pro­to­že být „hod­nou hol­kou“, kte­rá se jen usmí­vá a ml­čí, už ne­sta­čí. Že­ny mu­sí mít od­va­hu vy­slo­vit, co chtě­jí. No­vozéland­ská ex­pre­mi­ér­ka Ja­cin­da Ar­dern v pro­mít­nu­tém zá­zna­mu pro­je­vu ape­lu­je na to, že i ve vy­so­ké po­li­ti­ce mů­že být: „mat­kou, cit­liv­kou, plač­kou i ob­jí­mač­kou, a přes­to vést ze­mi“. Je­jí slo­va zde fun­gu­jí ja­ko ma­ni­fest pro­ti staré­mu řá­du, v němž se po­ku­si­la žen­skou „sla­bost“ po­vý­šit na před­nost. Ve­d­le lídryň ve vy­so­kých po­zi­cích se do po­pře­dí do­stá­va­jí i ak­ti­vist­ky, kte­ré se ne­bo­jí jít s kůží na trh a na­sa­dit v pro­tes­tu vlast­ní tě­lo. Před­sta­vu­jí onen sy­ro­vý proud ener­gie, kte­rý vy­věrá zdo­la a ris­ku­je vlast­ní bez­pe­čí pro vyš­ší prin­cip. Ta­to dy­na­mi­ka me­zi řá­dem a re­voltou je za­chy­co­vá­na v roz­ma­ni­tém scé­no­gra­fic­kém ucho­pe­ní. V jed­nu chví­li na­pří­klad Če­cho­vá ne­spou­ta­ně tan­čí do hud­by, kte­rou pu­b­li­kum nesly­ší (čímž ja­ko by zhmo­t­ňo­va­la vnitř­ní pře­tlak ne­vy­sly­še­ných hla­sů), jin­dy vy­tvá­ří až hyp­no­tic­kou cho­re­o­gra­fii s pro­jek­cí se­be sa­ma.

Vi­zu­ál­ní strán­ka in­sce­na­ce za tou ob­sa­ho­vou ni­jak ne­za­os­tá­vá, je­li­kož Spit­fi­re Com­pa­ny po­tvr­zu­je svou po­věst ob­ra­zo­vých má­gů. Mul­ti­me­di­ál­ní a vi­zu­ál­ní strán­ka je pre­ciz­ní – od ná­pa­di­tě zpra­co­va­ných ti­tul­ků a pro­jek­cí, kte­ré se ak­tiv­ně pro­lí­na­jí s jed­ná­ním Če­cho­vé, až po tech­no­lo­gic­ký vr­chol v po­do­bě pro­jek­ce ho­lo­gra­mu. Do tmy pro­mít­nu­té zr­ca­dlo pů­so­bí dě­si­vě oprav­do­vě, ja­ko brá­na do ji­né di­men­ze, kte­rá od­rá­ží na­še vlast­ní před­sud­ky. Če­cho­vá zde v tech­nic­ky ná­roč­né syn­chro­ni­za­ci re­a­gu­je sa­ma na se­be a ro­ze­hrá­vá mra­zi­vou etu­du, v níž pa­ro­du­je muž­skou do­mi­nan­ci. Svůj od­raz ko­men­tu­je po­vý­še­nec­kým, sliz­ce na­slád­lým tó­nem: „Ty jsi mo­je ve­ver­ka, mo­je ry­bič­ka, viď?“ Tu­to in­fan­ti­li­za­ci, kte­rá je zde ná­stro­jem do­mi­nan­ce, však zá­hy sha­zu­je tím, že ji do­vá­dí ad ab­sur­dum – k „roz­to­mi­lým“ pře­zdív­kám za­čne vy­dá­vat re­a­lis­tic­ké zví­ře­cí zvu­ky. Z ro­man­tic­ké­ho vr­ká­ní se tak rá­zem stá­vá gro­tesk­ní vý­jev, kte­rý ne­kom­pro­mis­ně od­ha­lu­je směš­nost ta­ko­vé­ho ná­lep­ko­vá­ní.

No­ra v po­dá­ní Mi­řen­ky Če­cho­vé při­chá­zí ja­ko hr­din­ka dneška s pros­tou, ale zá­sad­ní otáz­kou: Kdy už ko­neč­ně spo­leč­nost při­stou­pí na to, že že­ny ma­jí ta­ké hlas? Krouž­ko­vá­ní žen na vo­leb­ních líst­cích je si­ce dů­le­ži­tý krok, ale jak DVA­CE­Tjed­na na­lé­ha­vě při­po­mí­ná, mu­sí se po­kra­čo­vat. Mů­že se zdát, že se jed­ná o té­ma­ta ti­síc­krát omí­la­ná či pří­liš pří­mo­ča­rá, jen­že do­kud bu­dou po­li­ti­ci úto­čit na kul­tu­ru a že­ny bu­dou muset ob­ha­jo­vat svou kom­pe­ten­ci tvá­ří v tvář pře­tr­vá­va­jí­cím ste­re­o­ty­pům a skle­ně­ným stro­pům, zů­stá­vá ten­to umě­lec­ký apel stá­le ne­pří­jem­ně ak­tu­ál­ní. Na tu­to po­ma­lu se mě­ní­cí si­tu­a­ci je po­tře­ba upo­zor­ňo­vat, aby ozvě­na ono­ho bouch­nu­tí už moh­la ko­neč­ně do­znít.

Pa­lác Akro­po­lis – Spit­fi­re Com­pa­ny: DVA­CE­Tjed­na. Re­žie: Ami­na­ta Ke­i­ta (CZ), Bar­ba­ra Herz (CZ), Da­ri­na Al­ster (CZ), Es­ter Kam­ba (KEN), Jan­ka Ryšá­nek Schmied­to­vá (CZ), Ju­lia Rá­zu­so­vá (SK), Ka­sha Jan­dáč­ko­vá (CZ), Ka­mi­la Po­lív­ko­vá (CZ), Lu­cie Fe­ren­zo­vá (CZ), Mar­ké­ta Perroud (CZ), Mar­ti­na Hajdy­la La­co­vá (SK), Mwi­xx Mwi­ki­lisha (KEN), Ne­la H. Kor­ne­to­vá (CZ), Ran Ji­ao (CHN), Sa­bi­na Boč­ko­vá (CZ), Sa­har Re­za­ei (IRN/DE), Sa­sha Por­tyan­ni­ko­va (RU/AT), So­ňa Fe­ri­en­čí­ko­vá (SK), Ve­ro­ni­ka Kos Lou­lo­vá (CZ), Yu­liia Lo­pa­ta (UA), kon­cept a tě­lo: Mi­řen­ka Če­cho­vá, dra­ma­tur­gie a spo­lu­prá­ce na kon­cep­tu: Jit­ka Pa­vli­šo­vá, vi­deo a vi­zu­ál­ní dra­ma­tur­gie: Lin­da Ar­ba­no­vá, hud­ba a zvu­ko­vý de­sign: Mar­tin Hů­la, svě­tel­ný de­sign: Mar­tin Špet­lík, so­ci­o­lo­gic­ký vý­zkum: Ne­la Win­kler. Pre­mi­é­ra 1. pro­sin­ce 2025.