Má­me do­ce­la vel­kou za­hra­du. Má­me jabloň a broskvoň a kyt­ky, je­jichž jmé­na ne­znám, ale sé­g­ra je zná. Já vím, kde se­hnat vo­du. Cho­dím pro ni s kon­ví. Když ji na­pl­ním, stu­dí mě ucho. Ucho tý kon­ve. Jdu a za­lí­vám ano­nym­ní kyt­ky a mám po­cit, ja­ko bych roz­dá­val pe­ní­ze bez­do­mov­cům, kte­ří se du­šu­jou, že maj hlad, a při­tom si za těch pár drob­nejch kou­pí kra­bi­čák a vy­le­j­ou se tak, že se pak vá­lej v uli­ci a eva­ku­u­je je zá­chran­ka ne­bo zá­chyt­ka a dru­hej den jsou v tom za­se. Leju kytkám vo­du, a když do­jde, jdu pro dal­ší. To­hle sé­g­ra ne­ví, ne­ví, kde je vo­da, ale zná ná­zvy, a tak je v mi­los­ti. Pak mám sbí­rat, co spadlo na zem. Ve vět­vích je to­ho ješ­tě mra­ky a skrz vět­ve ta­ky mra­ky vi­dim. Stej­ně mám sbí­rat. Tak sbí­rám. Za­tím­co sé­g­ra po­jme­no­vá­vá a se­dí v čer­ve­ným křes­le a ma­že jed­no­hub­ky. Pak při­jde J. J. je můj ká­moš, cho­dím s ním na ry­by, ko­pu s ním do ba­ló­nu a hra­ju ka­na­stu. Ve vět­ši­ně čin­nos­tí ví­tě­zí, ale jsou to je­di­ný chví­le, kdy ne­za­lí­vám a ne­sbí­rám. Když ně­co chyt­nu, můžu dát ry­bu do ba­zén­ku, z ně­hož nor­mál­ně ta­hám vo­du pro be­ze­jmen­ný kyt­ky. Víc to­ho ale chyt­ne J. Vstá­vá­me děs­ně br­zo, v pět šest. Se­dí­me na lo­di a kou­ká­me do vo­dy na spláv­ky, co vy­pa­daj ja­ko pa­pouš­čí pé­ra. Ne­hej­bu se. Ne­hej­bem se. Vo­da se nad rá­nem ta­ky ne­hej­be, my se ne­hej­bem, abychom ne­hej­bli lo­dí. To by vy­pla­ši­lo ry­by, kte­rý lo­ví­me. Pak bychom asi nic ne­chyt­li, ale J. vždyc­ky ně­co chy­tí. Mys­lim, že by ně­co chy­til, i kdy­bychom na lo­di tan­či­li.

Ry­by be­rou jen do ur­či­tý­ho ča­su, pak na to se­rou stej­ně ja­ko my. Maj vol­no, pře­stáv­ku. Hl­taj jen bub­li­ny vzdu­chu ve vo­dě a na žrádlo se­rou. To pak jde­me ke svejm pra­ro­di­čům na sní­da­ni. Ba­bič­ka vždyc­ky ho­dí na plot­nu plát­ky ve­ky, já ti to vo­hřeju, vo­pe­ču, bu­de to chrou­pat, a to je dob­ře, a tak mám na ta­lí­ři kou­ří­cí ku­sy pe­či­va a más­lo a mar­me­lá­du a ve­d­le ka­kao a sé­g­ra má hlad­kej ob­li­čej a já smr­dim roz­mo­če­ným roh­lí­kem, kte­rým kr­mí­me s J. ry­by. Za­se jsem nic ne­chyt. J. ke svý ba­bič­ce od­ne­sl dva kap­ry. Já smrad z roh­lí­ků. Tak je to vždyc­ky. Má to smy­sl? Kon­čím. Ale ne, v no­ci za­se při­jdu. Od­po­led­ne jde­me s če­ře­ní lo­vit ma­lý ry­bič­ky, kte­rý v no­ci na­pích­ne­me na vel­ký há­ky a ka­če­ny a bu­de­me lo­vit drav­ce. Úho­ře. Can­dá­ty. Já a Ota Pa­vel jsme v eu­fo­rii. Ne­mů­že se to ne­po­vést. Ně­kdy od­po­led­ne při­je­dou tá­ta s má­mou. Chlu­bim se ulo­ve­nou čud­lou. Pi­jou ka­fe a mluvěj o vě­cech, kte­rejm ne­ro­zu­mim.

Tak je to vždyc­ky. Ješ­tě že se už setmě­lo a jdem na ty úho­ře. Zvu­ky. Má­me si­ce fos­fo­ro­vý spláv­ky a ka­če­ny, všech­no to nád­her­ně na ře­ce sví­tí jak mi­mo­zemš­ťa­ni, ale nej­dů­le­ži­těj­ší jsou zvu­ky no­ci. Na­pros­tá a je­di­neč­ná tma zní ja­ko vnitřek ti­bet­ský mísy ne­bo bub­nu ne­bo pod po­ste­lí ne­bo ve vět­vích, ten zvuk je lá­ma­nej pře­káž­ka­ma. I hvězdy na to ne­vě­říc­ně kou­kaj, ale my jsme uvnitř to­ho, po­slou­chá­me tu hud­bu ti­cha a tmy. Tá­ta s má­mou už jsou dáv­no do­ma. Všech­no šéfí ba­bič­ka, a ta ve ves­nic­kejch pod­mín­kách při­pra­vu­je le­čo, kte­rý sním, až se na kon­ci prázd­nin vrá­tím, den před­tím, než ode­jdu zpát­ky do Pra­hy. Do me­t­ra.