Di­va­del­ní fo­to­graf, kte­rý bě­hem še­de­sá­ti let za­chy­til stov­ky lout­ko­vých, či­no­her­ních i oper­ních in­sce­na­cí. Pe­da­gog, ces­to­va­tel po šes­ti svě­ta­dí­lech a spo­lu­au­tor de­sí­tek kniž­ních ti­tu­lů. A je­den z má­la čes­kých fo­to­gra­fů, je­hož tvor­ba je za­stou­pe­na v pro­slu­lé Ho­ward Gre­enberg Galle­ry v New Yor­ku. To je Jo­sef Ptá­ček…

Jak a kdy vlast­ně za­čal pří­běh Jo­se­fa Ptáč­ka – fo­to­gra­fa?

Po ro­ce 1953 se v Čes­ko­slo­ven­sku vy­mě­ňo­va­ly ob­čan­ské prů­ka­zy a k nám do Stu­de­né při­jel fo­to­graf, kte­rý v sá­lu Ho­te­lu Bar­tu­šek před na­ta­že­ným pro­stě­ra­dlem vy­ro­bil po­do­ben­ky všem oby­va­te­lům. By­ly na­to­lik straš­né, že tá­ta pro­hlá­sil: „Tak to­hle na ob­čan­ku ne­chci! Klouč­ku, mu­síš mě vy­fo­tit.“ A dal mi do ru­ky Re­flex Ko­rel­la, což by­la zr­ca­dlov­ka jed­no­o­ká 6 x 6, kde jsem ob­rá­zek vi­děl vzhů­ru no­ha­ma. Vše­li­jak jsem se pro­to u to­ho krou­til, až se mi tam tá­ta ob­je­vil re­la­tiv­ně správ­ně a já ho vy­fo­til. Je­ho por­trét do ob­čan­ky je tak mo­je prv­ní zve­řej­ně­ná fo­to­gra­fie. By­lo mi asi sedm let a ten fo­ťák se stal – když mi ho tá­ta půj­čil – mou ob­lí­be­nou hrač­kou. Ba­vi­lo mě do něj chy­tat svět, udi­vo­va­lo mě, jak do­ká­zal pro­mě­nit po­hled na okol­ní re­a­li­tu. By­la to ta­ko­vé mo­je ca­me­ra ob­scu­ra.

A s ja­ký­mi fo­to­a­pa­rá­ty jsi po­té po­kra­čo­val?

Prv­ní vlast­ní fo­to­a­pa­rát, na kte­rý mi půl­ku při­da­li ro­di­če, by­la Mo­met­ta, ma­ďar­ská ko­pie Leicy s for­má­tem ne­ga­ti­vu 24 x 32, tak­že na ki­no­fil­mu by­lo pa­de­sát po­lí­ček. Pak jsem si kou­pil so­vět­ské­ho Kie­va – ten se za­se vy­rá­běl pod­le ně­mec­ké­ho Con­ta­xu, kte­rý byl vá­leč­nou ko­řis­tí Ru­sů, a měl skvě­lou op­ti­ku. A kon­cem še­de­sá­tých let to by­la ješ­tě čes­ko­slo­ven­ská Mi­k­ro­ma.

Prv­ní zvět­še­ni­ny jsem dě­lal ja­ko mla­dej kluk, kte­rý ani ne­vě­děl, že exis­tu­jou ně­ja­ký fo­to­gra­fic­ký ško­ly. Když se ve Stu­de­né ně­co za­jí­ma­vé­ho semle­lo, tak jsem byl u to­ho. Sou­sed­ka mi tře­ba řek­la: „Na­ro­di­lo se mi de­set ká­čá­tek, Pe­píč­ku, přijď je vy­fo­tit…“ A kdy­ko­liv mě­la spi­so­va­tel­ka Vlas­ta Ja­vo­řic­ká ně­ja­ké vý­ro­čí, tak mě zva­la, ať k ní při­jdu, pro­to­že při­je­dou Ze­zul­ko­vi. To by­li je­jí pří­buz­ní, jmé­no Ja­vo­řic­ká mě­la ja­ko li­te­rár­ní pseu­do­nym. Po­kud te­dy uvi­díš ně­kde fo­to­gra­fie Vlas­ty Ja­vo­řic­ké ve Stu­de­né z do­by, kdy už mně by­lo víc než čtr­náct let, tak bu­dou ode mě. Fo­til jsem ně­kdy i při růz­ných cír­kev­ních udá­los­tech, kam jsem mohl vo­zit na­še­ho pa­na fa­rá­ře Pl­cha au­tem, pro­to­že jsem měl od šest­nác­ti ři­di­čák.

A pak při­šly do Čech prv­ní Ni­ko­ny. V Čes­kých Bu­dě­jo­vi­cích, kde jsem teh­dy stu­do­val na „peďá­ku“, do­sta­li v ro­ce 1967 tři do pro­dej­ny Fo­to – Ki­no. Je­jí šéf pan Po­s­tl mě znal, vě­děl, že fo­tím, a tak mi je­den scho­val. Jen­že Ni­kon F1 stál 6 060 ko­run, a to pro mě by­ly ne­před­sta­vi­tel­né pe­ní­ze. Po půl ro­ce, tý­den před tím, než by ho už pro­da­li ně­ko­mu ji­né­mu, ze­mřel fa­rář v Pan­ských Du­ben­kách. To byl ta­ko­vý di­sent­ní kos­tel, kam jez­di­li li­dé z ce­lé­ho oko­lí na ká­zá­ní. A náš pan fa­rář mi po­ví­dá: „Pe­píč­ku, po­je­de­me do Pan­ských Du­be­nek, tam bu­de v kos­te­le le­žet sta­rý fa­rář v rakvi a nad ním bu­de stát no­vý fa­rář. A ty mi mu­síš udě­lat krás­nou fo­teč­ku.“ Udě­lal jsem tam asi tři ne­bo čty­ři zá­bě­ry a do­ne­sl jsem mu fot­ky na fa­ru. Asi za ho­di­nu při­šel s tím, že jed­nu vy­bral a po­tře­bu­je ode mě rych­le dva ti­sí­ce ko­pií. Teh­dy se za jed­nu fo­to­gra­fii 9 x 12 pla­ti­ly tři ko­ru­ny, ale ta­ko­vé množ­ství se ne­dá udě­lat za den. Tak­že jsem šel za dok­to­rem a po­prosil ho, aby mi vy­sta­vil ne­scho­pen­ku a vy­svět­lil jsem mu, jak na mě v Bu­dě­jo­vi­cích če­ká úžas­ný fo­ťák… Na­psal mi ji a já pak tý­den vy­rá­běl do­ma fot­ky, aby by­ly do po­hřbu ho­to­vé. Od­ne­sl jsem je fa­rá­ři, ten mi dal šest ti­síc na ru­ku a já s ni­mi hned od­jel au­to­bu­sem pro své­ho Ni­ko­na.

Čes­ké Bu­dě­jo­vi­ce, kde jsi vy­stu­do­val střed­ní ze­mě­děl­skou ško­lu a po­té pe­da­go­gic­kou fa­kul­tu, by­ly pro te­be mís­tem i mno­ha dal­ších osu­do­vých se­tká­ní…

Se­zná­mil jsem se s Fran­tou Dvo­řá­kem, gra­fi­kem v Koh-i-no­o­ru, kte­rý byl mno­hem star­ší než já. A ten mě po­zval, ať ně­kdy při­ne­su uká­zat svo­je fot­ky do ar­máďá­ku, jak se ří­ka­lo míst­ní­mu kul­tur­ní­mu do­mu, kde se schá­ze­la Fo­to­gra­fic­ká tvůr­čí sku­pi­na FO­TOS. Ta by­la ten­krát vel­mi pro­slu­lá, vy­hrá­va­la sko­ro všech­ny sou­tě­že a pů­so­bi­li v ní špič­ko­ví ama­té­ři. A tak jsem se v se­dm­nác­ti stal fo­to­sá­kem. Vů­bec prv­ní spo­leč­né vý­sta­vy jsem měl prá­vě s Fo­to­sem – tě­mi hlav­ní­mi by­ly na nich Fran­ta Dvo­řák, Jar­da Lu­zum, Hon­za Ham­pl, Boh­dan Mar­houn, Lá­ďa Gut­twald, Jir­ka Sed­lá­ček a dal­ší… Já tam měl ze za­čát­ku dvě fo­teč­ky, ale i tak jsem byl pa­t­řič­ně hr­dý.

Dí­ky Fran­to­vi Dvo­řá­ko­vi jsem se do­stal k váž­né fo­to­gra­fii, ke sku­teč­ně tvo­ři­vé prá­ci. Ale ce­lé to by­lo hlav­ně o ka­ma­rád­ství, ne o ně­ja­kých vel­kých cí­lech. Fran­ta Dvo­řák mi tře­ba ozná­mil: „V so­bo­tu je v Křemži pouť, pů­jde­me si za­fo­tit.“ A vy­ra­zi­li jsme buď na je­ho mo­tor­ce ne­bo mo­jí Pra­gou Pi­collo a když nám do­šel film, ne­bo nás to pře­sta­lo ba­vit, tak jsme se vrá­ti­li do­mů. Víc jsem byl ale v kon­tak­tu s Jar­dou Lu­zu­mem – jed­nak se mi lí­bi­lo je­ho jmé­no a pak se mi lí­bi­la je­ho že­na – zu­bař­ka, kte­rá mi spra­vo­va­la zu­by. S Jar­dou jsme spo­lu ta­ky cho­di­li ne­bo jez­di­li fo­tit a on mě na­víc po­zval i do pl­zeň­ské sku­pi­ny F5, v kte­ré ji­nak by­li stu­den­ti elek­tro­tech­nic­ké fa­kul­ty.

V Čes­kých Bu­dě­jo­vi­cích mě­li ta­ké kaž­dý mě­síc před­náš­ku klu­ci z FA­MU. Prv­ní, kdo tam při­jel, byl můj poz­děj­ší ka­ma­rád Ru­dolf Adler. On už byl ve čtvr­ťá­ků a já ne­měl ani po­ně­tí o tom, že bych na FA­MU vů­bec ně­kdy šel. Učil nás o kom­po­zi­ci a o tom, jak je dů­le­ži­té, aby ve fo­to­gra­fi­ích ne­byl jen ob­sah ale i for­ma. Dnes to jsou na­pros­to sa­mo­zřej­mé vě­ci, ale teh­dy to pro mě by­lo všech­no no­vé. Vy­prá­věl o tom, že ne­mů­že být ni­kdo tvo­ři­vým uměl­cem, jestli­že ne­má dob­ré vše­o­bec­né vzdě­lá­ní. Když chceš být dob­rý sou­struž­ník, tak mu­síš ně­co vě­dět o tom, jak sou­struh fun­gu­je. A když chceš být tvůr­ce, fo­to­graf, tak mu­síš znát nejen fo­to­gra­fii, ale i vý­tvar­né umě­ní a li­te­ra­tu­ru. A že nás ne­chce k ni­če­mu nu­tit, ale že prá­vě vy­šla kníž­ka po­ví­dek od Sáde­ka He­dá­ja­ta Tři kap­ky kr­ve, po­sled­ní z nich se jme­nu­je Sle­pá so­va, a že to je nej­víc, co kdy če­tl. Hned jsem obě­hl všech­na knih­ku­pec­tví v Bu­dě­jo­vi­cích, ale se­hnal jsem ji až v an­tikva­ri­á­tu. Dodneš­ka, když tu kníž­ku vez­mu do ru­ky, tak mi běhá mráz po zá­dech, pro­to­že to pro mě by­lo klí­čo­vý se­tká­ní s li­te­ra­tu­rou.

V Čes­kých Bu­dě­jo­vi­cích jsi ta­ké de­bu­to­val co­by di­va­del­ní fo­to­graf…

Jar­da Lu­zum fo­to­gra­fo­val v Ma­lém di­va­dle a jed­nou mu­sel od­jet ně­co za­ři­zo­vat, a tak tam po­slal mě: „Skoč tam a udě­lej pár fo­tek, jsou to jen ta­ko­vý bl­bos­ti pro dě­ti…“ By­la to in­sce­na­ce, kte­rou re­ží­ro­val ře­di­tel di­va­dla Ivan Pil­ný. A i když jsem k to­mu při­šel ja­ko sle­pý k hous­lím a byl jsem v Ma­lém di­va­dle po­pr­vé, tak se fot­ky ku­po­di­vu lí­bi­ly. A jest­li prý můžu vy­fo­tit i dal­ší in­sce­na­ci. Mu­sel jsem se nejdřív do­mlu­vit s Jar­dou, kte­ré­mu to ne­va­di­lo, a do­hod­li jsme se, že se bu­de­me stří­dat.

V di­va­dle se mi za­lí­bi­lo, vždyc­ky se tam ně­co semle­lo, ně­kdo vy­prá­věl ně­co za­jí­ma­vé­ho, by­ly tam he­reč­ky a vy­mýš­le­ly se vše­li­ja­ké vo­lo­vi­ny… Po­stup­ně jsme se za­ča­li sbli­žo­vat, až jsem se stal při­ro­ze­nou sou­čás­tí té­hle spo­leč­nos­ti. Ze za­čát­ku ne­mě­lo Ma­lé di­va­dlo ni­jak vý­ji­meč­nou umě­lec­kou po­věst, ale by­la tam sluš­ná par­ta li­dí. Mě­li jsme po­cit, že ži­je­me uži­teč­ný ži­vot, pro­to­že to byl ži­vot, kte­rý byl skry­tě ori­en­to­va­ný – ne si­ce pří­mo pro­ti re­ži­mu, ale pro­ti dok­trí­ně ko­mu­nis­mu. Ne­chtě­li jsme re­spek­to­vat a ak­cep­to­vat všech­no, co na­ři­zu­je stra­na a vlá­da.

A jed­no­ho dne do an­gaž­má na­stou­pil za­čí­na­jí­cí re­ži­sér Jo­sef Krof­ta, jenž se měl poz­dě­ji stát le­gen­dou lout­ko­vé­ho di­va­dla.

Ivan Pil­ný ho při­tu­lil ja­ko kme­no­vé­ho re­ži­sé­ra, když mu­sel kvů­li osma­še­de­sá­té­mu ode­jít z roz­hla­su. Krof­ta ta­dy na­stu­do­val pár za­jí­ma­vých in­sce­na­cí a po­ma­lu a jis­tě se Ma­lé di­va­dlo stá­va­lo mís­tem, kte­ré i ofi­ci­ál­ní kri­ti­ka za­ča­la re­spek­to­vat. Hon­za Dvo­řák, teh­dej­ší šéf Di­va­dla Drak v Hrad­ci Krá­lo­vé, si Krof­tu vy­hléd­nul a v ro­ce 1971 ho pře­táh­nul k so­bě. A Pe­pa vzal i mě, a tak za­ča­la mo­je téměř tři­ce­ti­le­tá éra fo­to­gra­fo­vá­ní v Dra­ku. By­lo to jed­no z nej­hez­čích ob­do­bí mé­ho ži­vo­ta, ať co se tý­če přá­tel­ství a vzta­hů me­zi lid­mi, tak pra­cov­ně. Při tom fo­to­gra­fo­vá­ní už šlo o ji­ný le­vel – uvě­do­mi­li jsme si, že i ten ob­ra­zo­vý zá­znam mů­že vy­tvá­řet ja­ký­si pod­pra­ho­vý sym­bol, jak se dá di­va­dlo vní­mat.

Ja­ké to by­lo při­jít co­by mla­dý di­va­del­ní fo­to­graf po bo­ku za­čí­na­jí­cí­ho re­ži­sé­ra do di­va­dla, kte­ré už mě­lo za se­bou úspěš­nou éru?

Mně se vždyc­ky dob­ře pra­cu­je tam, kde ty li­di znám. A ně­ko­lik let mi tr­va­lo, než jsem sblí­žil s tě­mi v Dra­ku. To byl sil­ný tým – Ma­těj Ko­pec­ký, Bo­ris Šlech­ta, Hon­za Pi­lař, Jir­ka Vy­šo­hlíd… Na za­čát­ku ně­kte­ří z nich, zejmé­na star­ší her­ci, kte­ří pa­ma­to­va­li éru Mir­ka Vil­d­ma­na a Jir­ky Stře­dy a dal­ších, mě­li po­cit, že my ja­ko mla­ďo­ši – Krof­ta a já – má­lo re­spek­tu­je­me je­jich mi­s­trov­ství. A by­li am­bi­ci­óz­ní a umě­li ar­gu­men­to­vat.

Vel­mi prac­ně a ob­tíž­ně se vy­bu­do­va­ly dob­ré vzta­hy, kte­ré mo­hou vznik­nout jen na zá­kla­dě vzá­jem­né dů­vě­ry. Ně­kdy jsem po­tře­bo­val, aby mi ně­kte­rou scé­nu zo­pa­ko­va­li, abych ji mohl ade­kvát­ně za­chy­tit na fo­to­gra­fii. Na­ko­nec se mi je po­da­ři­lo pře­svěd­čit, že to ne­ní bu­ze­ra­ce a schvál­nost vů­či nim, ale na­o­pak svr­cho­va­ná úcta, pro­to­že chci, aby na fot­kách dob­ře vy­pa­da­li a věr­ně jsem za­chy­til ob­raz to­ho, co je­jich vý­kon dě­lá sku­teč­ným cha­risma­tic­kým he­rec­tvím. Po ča­se jsem si do­kon­ce vy­mí­nil na ve­de­ní di­va­dla, aby na fer­ma­nu byl na­psán den fo­to­gra­fic­ké zkouš­ky, kte­rá bu­de v mé re­žii. Mě to ba­vi­lo a zá­ro­veň to pro mě by­la vel­ká ško­la, když jsem sám so­bě dá­val no­vé a no­vé úko­ly. Krof­tu jsem po­slal na pi­vo, aby mi do to­ho ne­ke­cal, a her­ci se za­se tě­ši­li, s čím no­vým na zkouš­ku při­jdu.

Mu­sel jsi zá­jem­ce o fo­to­gra­fo­vá­ní me­zi di­va­dly spíš vy­hle­dá­vat sám, ne­bo jsi od nich do­stá­val na­bíd­ky? 

Pak už se to roz­je­lo sa­mo – když se ti ně­co da­ří, tak se to roz­křik­ne. A li­di si tě na­jdou. V Hrad­ci Krá­lo­vé při­šly na­bíd­ky z Klicpe­ro­va di­va­dla – teh­dy Di­va­dla Ví­těz­né­ho úno­ra, kde jsem fo­to­gra­fo­val in­sce­na­ce Ja­na Grossma­na. Va­šek Mar­ti­nec byl di­voch, kte­rý vy­lo­že­ně stál o to, abych je­ho in­sce­na­ce ve Stu­diu Be­se­da fo­to­gra­fo­val já. A v Hrad­ci jsem se se­tkal i s Mi­cha­lem Ta­ran­tem, kte­rý byl co­by mla­dý re­ži­sér ta­ko­vý en­fant terri­ble čes­ké­ho di­va­dla… V Dra­ku pra­co­val v je­višt­ní tech­ni­ce Sta­ni­slav Doubra­va, kte­rý dál­ko­vé vy­stu­do­val pro­duk­ci na FA­MU. A ten mě poz­dě­ji při­zval k fo­ce­ní ja­ko ma­na­žer pl­zeň­ské Al­fy a po­tom co­by ře­di­tel li­be­rec­ké­ho Na­iv­ní­ho di­va­dla.  Jin­dy za­se Krof­ta re­ží­ro­val v Po­zna­ni Do­na Qui­ji­o­ta s vý­pra­vou Fran­ty Vít­ka. Na zá­kla­dě té­hle spo­lu­prá­ce mě ře­di­tel di­va­dla Woj­tek Wiec­zor­kiewicz za­čal zvát a v Pol­sku jsem měl pří­le­ži­tost fo­to­gra­fo­vat i ve Vra­ti­sla­vi a To­runi.

Když jsi fo­to­gra­fo­val v Pol­sku, tak jsi měl tem­nou ko­mo­ru vy­půj­če­nou pří­mo na mís­tě?

U fo­to­gra­fie, zvlášť při la­bo­ra­tor­ní prá­ci, je hroz­ně dů­le­ži­tý, aby člo­věk pra­co­val ve svým. Když jsem mu­sel zvět­šo­vat jin­de než do­ma, tak jsem s tím měl po­tíž – je to otáz­ka ru­ti­ny, pro­sto­ru i har­mo­nie. Byl jsem zvyk­lý mít na ur­či­tém mís­tě zvět­šo­vák, mis­ky, pří­tok vo­dy, leš­tič­ku, re­tu­šo­va­cí pult, ře­zač­ku… Je to po­dob­né, jak když je trak­to­ris­ta zvyk­lý na svůj trak­tor – po­kud ho po­sa­díš na ji­ný, tak mů­že dě­lat chy­by. Tak­že když Krof­ta re­ží­ro­val v Po­zna­ni Do­na Qui­jo­ta, tak pro mě by­lo vý­hod­něj­ší – než abych to bast­lil u ně­ko­ho v kou­pel­ně – ura­zit ně­ja­kých 500 ki­lo­me­t­rů do Stu­de­ný. Ta­dy jsem v tem­né ko­mo­ře vy­vo­lal fil­my a než uschly, tak jsem si na ho­din­ku leh­nul. A pak jsem dva dny fot­ky zvět­šo­val, su­šil, leš­til a re­tu­šo­val, dal je do obál­ky a vy­ra­zil jsem zpát­ky, aby by­ly v di­va­dle na pre­mi­é­ře. Byl to zá­ro­veň nej­rych­lej­ší způ­sob, jak je tam do­stat včas. A ješ­tě jsem mohl spl­nit Krof­to­vi přá­ní, kte­rý chtěl, ať při­ve­zu tři­cet lah­ví šam­paň­ské­ho. Na­kou­pil jsem jich to­lik, až kufr u au­ta sko­ro ne­šel za­vřít. Na hra­ni­ci si pol­ští cel­ní­ci hned všimli, že mám s se­bou asi tro­chu víc než teh­dy po­vo­le­né dva li­t­ry ví­na. Tak jsem jim vy­svět­lil, že ve­zu do Po­zna­ně pro pa­na re­ži­sé­ra ob­čer­stve­ní na osla­vu pre­mi­é­ry. Vza­li to s nad­hle­dem a mís­to, aby ze mě udě­la­li pa­še­rá­ka, tak mě za jed­nu lá­hev ne­cha­li jet dál.

Měl bys pro za­čí­na­jí­cí ko­le­gy za­ru­če­ný re­cept na dobrou di­va­del­ní fo­to­gra­fii?

Zá­le­ží na osob­ním vy­la­dě­ní, v ja­kém při­je­deš na fo­ce­ní, co se sta­lo před tím, jak jsi sou­stře­dě­ný, jak tě to vtáh­ne do dě­je, jak s tím vším ko­mu­ni­ku­ješ… Jen­že – ně­kdy se mů­žeš pře­trh­nout a ty dob­ré fot­ky ve fo­ťá­ku stej­ně nejsou. A jin­dy ne­dě­láš sko­ro nic a ten film je pl­ný nád­her­ných ob­ráz­ků.  Je to ne­vy­svět­li­tel­ný, ně­co me­zi ne­bem a ze­mí…

Čuch na dob­rý fot­ky měl Vla­di­mír Svo­bo­da, to byl fe­no­me­nál­ní fo­to­graf, kte­rý fo­to­gra­fo­val v Re­a­lis­tic­kém di­va­dle. Po­u­ží­val zá­klad­ní ob­jek­tiv, fo­til ze šes­té, sed­mé řa­dy a vů­bec ne­cho­dil po di­va­dle. Se­děl na jed­nom mís­tě a če­kal, až mu tam ty fot­ky vle­zou. By­lo to úžas­né, co na­fo­til, mě­lo to hla­vu i pa­tu. Pro mě byl dost vel­ká in­spi­ra­ce. U Jar­dy Krej­čí­ho mi ně­kdy va­dil je­ho for­ma­lis­mus, ale fe­no­me­nál­ní fot­ky má z Ma­ra­tó­nu v Di­va­dle Na zá­brad­lí. Tam měl k dis­po­zi­ci se­dm­náct fo­ťá­ků – ho­ri­zon­tů, na­bi­tých fil­my a Vik­tor Kronbauer mu dě­lal asi­s­ten­ta. Jar­da se při fo­ce­ní do­stal do ajf­ru a by­lo mu úpl­ně jed­no, že ru­ší her­ce a re­ži­sé­ra. Oct­nul se v úpl­ně v ji­ném svě­tě a jen se vždyc­ky ozva­lo Vi­ki, když po­tře­bo­val vy­mě­nit film. Ho­dil fo­ťák, kte­rý Vik­tor ve tmě hor­ko těž­ko chy­til, dal do něj no­vý film a po­lo­žil na do­mlu­ve­né mís­to.

Udě­lal jsi ně­kdy dob­ré fo­to­gra­fie ze špat­né­ho před­sta­ve­ní?

V Ma­lém di­va­dle na­stu­do­va­li v osm­de­sá­tých le­tech in­sce­na­ci Ká­ťa a pa­vouk. Jen­že to by­lo tak bl­bé, že to ne­má ob­do­by. A tak jsem po­žá­dal ře­di­te­le Pil­né­ho o jed­no od­po­led­ne na fo­ce­ní, aby mě­li aspoň dob­ré fot­ky. Když s tím pak při­je­li na fes­ti­val Sku­po­va Pl­zeň, tak Ja­nek Cí­sař chvátal na po­sled­ní chví­li na před­sta­ve­ní a pod­le fo­to­gra­fií se tě­šil. Když pak vy­šel ven, tak mě hned chtěl škr­tit. Ved­li jsme po­tom ve sta­ré Al­fě na dvo­reč­ku ně­ko­lik ve­če­rů dis­ku­se na té­ma, jest­li fo­to­graf má prá­vo z bl­bé in­sce­na­ce udě­lat dob­ré fot­ky, ne­bo jest­li je hřích udě­lat z vý­bor­né in­sce­na­ce fot­ky bl­bé. Na­ko­nec jsme se do­hod­li, že je to jen věc svě­do­mí au­to­ra a ta­ky i osob­ní­ho štěs­tí. Ně­kdy totiž ani ne­po­zná­te, jest­li zrov­na fo­tí­te skvě­lé ne­bo špat­né před­sta­ve­ní.

Di­va­del­ní fo­to­gra­fie by di­va­dlu mě­la do jis­té mí­ry slou­žit – měl by to být je­ho do­ku­men­tár­ní zá­znam, ale zá­ro­veň by se tam mě­lo ode­hrá­vat ně­co, co má pří­běh, ta­jem­ství, emo­ci, vy­ús­tě­ní, poin­tu… Svým stu­den­tům jsem vždyc­ky ří­kal: „Dob­rý fo­to­graf mu­sí ob­stát pře­de­vším sám před se­bou, ne­smí zra­dit sám se­be. Dů­le­ži­té je, jest­li jste udě­la­li všech­no nej­lé­pe, jak to v da­ném oka­mži­ku udě­lat šlo.  Pak má ta prá­ce smy­sl…“

Jak jsi vní­mal, když jsi po de­sít­kách let pře­šel od fil­mu k di­gi­tál­ní tech­no­lo­gii?

Mám dvo­jí typ myš­le­ní – když dr­žím v ru­ce fo­to­a­pa­rát, ve kte­rým mám čer­no­bí­lý film, tak jsem svo­bod­nej. A v mo­men­tě, kdy mám fo­to­a­pa­rát a je v něm ba­rev­ný ma­te­ri­ál, ať je to di­a­po­zi­tiv ne­bo ne­ga­tiv, tak jsem úpl­ně ji­nak na­sta­ve­ný. A to, co bych fo­til na čer­no­bí­lý ma­te­ri­ál, tak na bar­vu vů­bec ne­fo­tím. Ce­lý ži­vot jsem si vy­sta­čil s jed­ním Ni­ko­nem a ma­lin­kým fo­ťáčkem, kte­rý jsem po­u­žil ve chví­lích, kdy mi do­šel film a po­tře­bo­val jsem za­chy­tit ně­co dů­le­ži­tý­ho. A když jsem mu­sel pra­co­vat na bar­vu, tak jsem byl do­nu­ce­nej kou­pit si dru­hý kva­lit­ní fo­to­a­pa­rát. Měl jsem je ozna­če­ný, kte­rý je ba­rev­ný a kte­rý čer­no­bí­lý Ni­kon.

Mně to tr­va­lo lé­ta, než jsem di­gi­tál vy­zkou­šel – na­ko­nec mě pře­svěd­čil ka­ma­rád Mi­lan Ško­da. Di­gi­tál je ta­ko­vý uni­ver­zál­ní po­moc­ní­ček a usnad­ňu­je prá­ci s ba­rev­nou fo­to­gra­fií. Zá­ro­veň ale člo­vě­ka zba­vu­je nut­nos­ti pra­co­vat sou­stře­dě­ně, za­tím­co s fil­mem mu­síš dbát mno­hem víc na sou­vis­los­ti, hlí­dat si, jest­li máš s se­bou dost ne­ga­ti­vů ne­bo dru­hý fo­ťák… Ale ta­ky usnad­ňu­je a zrych­lu­je prá­ci, pro­to­že ne­mu­síš kvů­li fotkám do tem­né ko­mo­ry. Po­sled­ní dob­rý fot­ky, kte­ré jsem tam zvět­šil, by­ly z ces­ty po již­ní Af­ri­ce. Na dru­hou stra­nu mě to v ko­mo­ře vždyc­ky ba­vi­lo, ce­lá ta magie tvo­ře­ní. Při prá­ci s fil­mem vzni­ká fo­to­gra­fie na­dva­krát – po­pr­vé, když ji fo­tíš a vlo­žíš do to­ho své emo­ce, a po­dru­hé, když jsi s ní sám v tem­ný ko­mo­ře. Na­jed­nou se sta­ne, že ten ob­raz – ne to fo­to­gra­fo­vá­ní sa­mo, ale ten ob­raz, co z to­ho vy­le­ze, je pěk­ný dob­ro­druž­ství.

Na­fo­til jsi stov­ky di­va­del­ních in­sce­na­cí, tvo­je fo­to­gra­fie jsou v de­sít­kách knih, máš za se­bou sa­mo­stat­né i sku­pi­no­vé vý­sta­vy, s fo­to­a­pa­rá­tem jsi pro­ces­to­val svět od Čech přes Hi­má­laj až po Aus­trá­lii… Ve­deš si ně­ja­kou osob­ní sta­tis­ti­ku o po­čtu di­va­del, vý­stav, knih, cest?

Když je ti šest­náct, se­dm­náct let, tak ne­mys­líš na to, co bu­de, až ti bu­de še­de­sát. Jsou li­dé, kte­ří jsou sta­tis­ti­ci od pří­ro­dy – mám ka­ma­rá­da, kte­rý od de­se­ti let cho­dí na běž­ky a kaž­dý den si na­psal do di­á­ře, ko­lik ubě­hl ki­lo­me­t­rů. Bu­de mu osm­de­sát a do­teď si pí­še, ko­lik ki­lo­me­t­rů na­bě­hal tuhle zi­mu. Po­dob­ný sta­tis­tik je Zde­něk Tho­ma – ten tře­ba ví, ko­lik fil­mů měl s se­bou v In­dii.  Já ne­mám ve vě­cech po­řá­dek – to všech­no vzni­ká spon­tán­ně a vzni­ká to teď. Můj ar­chiv je z hle­dis­ka ar­chiv­ní­ho bez­cen­ný, žád­ná peč­li­vost a žád­né tří­dě­ní se ne­ko­ná. Be­ze mě ho ne­dá ni­kdo do­hro­ma­dy.

Co pro te­be zna­me­na­lo a zna­me­ná být fo­to­gra­fem?

Fo­to­graf, pe­da­gog a na­kla­da­tel To­máš Po­spěch mi jed­nou ře­kl: „Já vím, že jsi vý­bor­ný fo­to­graf, je­nomže ni­kdy ne­bu­deš slav­nej, pro­to­že i když máš kní­žek pl­ný re­gál, tak jsi ne­měl vý­sta­vu v Ru­dol­fi­nu ani v Ná­rod­ní ga­le­rii…“ Mě to ne­mr­zí – já ne­za­čal fo­to­gra­fo­vat zá­mec­ké par­ky pro­to, aby to na kon­ci by­la jed­na z mých nej­vět­ších a nej­tlust­ších knih.

Já se ne­na­ro­dil pro­to, abych byl fo­to­gra­fem. To, že mě fo­to­gra­fo­vá­ní ba­vi­lo a že mě při­ved­lo k di­va­dlu, kte­ré mě pak do­kon­ce ba­vi­lo víc než to sa­mot­né fo­to­gra­fo­vá­ní di­va­dla, to už je ji­ná věc… Kdy­bych ne­byl se­dm­náct let bez pa­su, tak bych ni­kdy ne­měl tu mož­nost jet do Ti­be­tu s po­ci­ty, s ja­ký­mi jsem tam poz­dě­ji jel. A pře­lézt v te­nis­kách ve výš­ce šest a půl ti­sí­ce me­t­rů sed­lo, po pě­ši­ně, po kte­ré cho­di­li pa­še­rá­ci. Fo­to­gra­fie pro mě by­la zá­ro­veň ja­kým­si im­pul­sem pro to, če­mu ří­kám or­ga­ni­zo­va­né se­be­po­zná­vá­ní. Kdy­bych ne­fo­to­gra­fo­val a ne­vle­zl jsem do budd­his­tic­ké­ho chrá­mu, tak bych se ni­kdy ne­do­zvě­děl, co je to za ná­bo­žen­ství a ne­kou­pil bych si kvů­li to­mu o budd­his­mu dva­cet kní­žek. Fo­ce­ní jsem bral ja­ko své­ho par­ťá­ka a ne­mys­lel jsem na to, že bych si měl bu­do­vat pie­desta­ly pro bu­dou­cí slá­vu. Pro mě je dů­le­ži­té, že ži­vot byl smys­lu­pl­ný a na­pl­ně­ný úžas­ný­mi věc­mi, kte­ré zpět­ně tře­ba ani ne­do­ká­žu de­šif­ro­vat. Pro mě je dů­le­ži­tá ta pod­sta­ta – že to oprav­du by­lo!

(Au­tor­kou por­trét­ní fo­to­gra­fie Jo­se­fa Ptáč­ka je Ája Skři­va­no­vá.)