Je skvělé, když lidé tvořící a pracující v kulturním sektoru veřejně silně pozvednou svůj hlas. A to nejen v Praze, také v regionech, kde se též konala shromáždění v den pražské demonstrace, 11. března 2026, poslední den projednávání státního rozpočtu v Poslanecké sněmovně Parlamentu ČR. Je skvělé, když lidé pozvednou svůj hlas sami za sebe a ukáží veřejně svůj postoj, svou tvář. Vyžaduje to větší osobní odvahu než se spolehnout jen na zastupování profesními organizacemi, i když mají v celém kulturním sektoru svou podstatnou roli. Je skvělé, že iniciativa k demonstracím vzešla od studentstva uměleckých škol. Protože v sázce je i jejich profesní budoucnost, a protože jsou důslednější než mnozí zainteresovaní kulturní matadoři.
Je optimistické, že si studentstvo nenechalo namazat med kolem pusy. Med ve formě ministerského slibu dodatečných peněz nejen pro živou kulturu, učiněného pod tlakem, zatímco rozpočet na kulturu prošel ve sněmovně v předložené seškrtané podobě. Tedy beze změn a bez navýšení. Po nesplnění požadavků a nulové komunikaci ze strany ministra Oty Klempíře požaduje nyní studentská iniciativa Stojíme za kulturou! peticí jeho odvolání či odstoupení, Tak, jak to i původně – před demonstrací – avizovala. Na volání, že je něco takového předčasné, které se na kulturní scéně objevuje, se lze jenom ptát: Kdy bude podle vás ten správný čas? Co ještě se musí stát?
Arogance moci
Ministr kultury od začátku svého působení ukazuje jediné: aroganci moci. Nejde o to, že by nová vláda neměla právo škrtat a razit svou politiku, to bezpochyby má. Jde o to, že ani razance z ní nesjímá zodpovědnost a povinnost komunikovat, vysvětlovat, pokud nechce být čistě autokratická.
Ministr ale komunikuje především jednostranně přes sociální sítě, ke schůzkám se širší škálou kulturních aktérů a aktérek, než jsou ti z velkých organizací, se rozhodl až po důrazném veřejném tlaku, do práce jel se zapnutým majáčkem (zjistilo se to tak, že jeho vůz s majáčkem způsobil dopravní nehodu), obhajuje finanční škrty, které jeho sféru služby výrazně poškozují a skrývá to za floskule o šetření (ve státním rozpočtu, jehož vysoký schodek je podle jedné části právních názorů dokonce nezákonný), spolupracuje na destrukci veřejnoprávních médií, v Praze nadšeně jednal s Martinou Šimkovičovou, slovenskou ministryní kultury, ničitelkou slovenské svobodné kultury.
Jeho straničtí souputníci systematicky rozmetávají agendu Ministerstva životního prostředí ČR, cynicky pracují na destrukci ochrany přírody. A to ve vládě, v jejímž okruhu vzniká opatření proti neziskovkám, pro které se chystá šmírovací rejstřík, likvidační pokuty a zákazy činnosti. A mohla bych pokračovat. Ani škrty na ministerstvu kultury tedy nejsou nepříznakové.
Do kdy se dá s takovým ministrem ještě kompromisně jednat a nestat se spoluviníkem? Myslím, že je nutné nesmírně pečlivě vážit hranice toho, kdy je nutné diplomatické vyjednávání, ač razantní, a kdy už je únosný jenom občanský odpor.
Nepolevit
Za sebe především doufám, že lidem z kultury jde o víc než jenom o peníze. A že v odporu nepoleví, i kdyby ministr Oto Klempíř nakonec udělal další ze svých četných názorových otoček a splnil svůj slib – dorovnal seškrtané dotace hlavně pro živou kulturu z jiných zdrojů, i když tím letošní pokles rozpočtu na kulturu stejně nezastaví. Nalezení zhruba 300 milionů korun na dotace by se podle jeho slov mělo uskutečnit s pomocí ministryně financí Aleny Schillerové. Oto Klempíř to zmínil ve svém projevu ve sněmovně, který četl z mobilního telefonu. Ponechme teď stranou, jaký by to pak celé dávalo smysl – pokud by vláda chtěla kulturu skutečně podpořit, sotva by k těmto škrtům přistoupila už při přípravě rozpočtu.
Osobně doufám, že lidé z kultury nepoleví v odporu, i kdyby peníze dostali. V odporu, který však zahrne se stejným zájmem minimálně i péči o (kulturní) životní prostředí a starost o svobodná média. A že to budou témata, kterým se budou silně věnovat také kulturní žurnalistky a žurnalisté, kteří zároveň najdou cestu, jak dál pokračovat ve své důležité práci v době, kdy se finanční podvyživenost nekompromisně týká i jich. O to kritičtější by měli být, o to méně se, s ohledem na svou vlastní misi, zodpovědnost, integritu a profesní čest, držet při zdi.
Zároveň pořád ještě čekám na chvíli, kdy nezřizovanou scénu v prekérní situaci podpoří také velké instituce. Třeba ty, ale nejen ony, jež mají ve svém názvu slovo „národní“. Slovo, které současná vláda tak oblibuje. Národní divadlo, Národní galerie, Národní institut pro kulturu… Jejich ticho je nejhlasitější.
Nechci nikoho mistrovat a moralizovat, každý se rozhoduje sám za sebe a s ohledem na to, komu se za své činy zodpovídá. Přesto nezastírám, co se mi teď zdá, při všem respektu k osobním volbám, nejhorší: Mlčet a nechat se normalizovat z obavy o svůj vlastní status quo.

