Na­še pod­zim­ní čís­lo je vý­znam­né ze dvou dů­vo­dů, jed­nak ote­ví­rá dru­hý rok čin­nos­ti umě­lec­ké sku­pi­ny DÍ­LO a ta­ké se vá­že k pre­mi­é­ře si­te-spe­ci­fic in­sce­na­ce Čes­ká to­vár­na na lži. Má té­ma UDR­ŽI­TEL­NOST, pro­to­že jsme roz­hod­nu­ti v na­ší umě­lec­ké i pu­b­li­cis­tic­ké tvor­bě po­kra­čo­vat a pro­to, že na­še no­vá in­sce­na­ce je ve všech ohle­dech – té­ma­tem, pro­ce­sem tvor­by a uvá­dě­ním – co nej­víc eko­lo­gic­ká.

V in­sce­nač­ním pro­ce­su se sna­ží­me s To­má­šem Louž­ným a Eri­kou Majdi­šo­vou klást dů­raz na udr­ži­tel­nost. Což před­sta­vu­je řa­du kon­krét­ních kro­ků. Ve scé­no­gra­fii se jed­ná o vý­běr ma­te­ri­á­lů, způ­sob vý­ro­by a ta­ké na­pří­klad o dal­ší vy­u­ži­tí po­u­ži­tých před­mě­tů či oděvů. V di­va­del­ním pro­vo­zu se sna­ží­me mi­ni­ma­li­zo­vat po­u­ží­vá­ní zby­teč­ných oba­lů a plas­tů, ne­tisk­ne­me v do­bě in­ter­ne­tu pla­ká­ty a le­tá­ky, co nej­víc sni­žu­je­me uh­lí­ko­vou sto­pu do­pra­vy. Sa­mo­zřej­mě bu­de­me po­u­ží­vat di­va­del­ní svět­la a zvuk, ale i to se sna­ží­me dě­lat úspor­ně a pro­myš­le­ně. A v ne­po­sled­ní řa­dě se sna­ží­me o bu­do­vá­ní pří­jem­né­ho pra­cov­ní­ho pro­stře­dí a zdra­vé me­zi­lid­ské vzta­hy, i když me­zi vlh­ký­mi zdi ne-di­va­del­ní bu­do­vy.

„Na scé­ně“ uvi­dí di­vá­ci pou­ze recyklo­va­né, pří­rod­ní ne­bo zno­vupo­u­ži­tel­né ma­te­ri­á­ly. Mno­hé ku­li­sy a kos­týmy do­stá­va­jí dru­hý ži­vot, ať už se k nám do­sta­ly z ji­ných in­sce­na­cí, ne­bo z ba­za­rů, se­ká­čů a do­mác­nos­tí. Pod­stat­ná část scé­ny je tvo­ře­na rost­li­na­mi, kte­ré mě­ly být vy­tr­há­ny, vy­ko­se­ny či vy­ká­ce­ný, a po ode­hrá­ní blo­ku pě­ti před­sta­ve­ní je do­pra­ví­me na kom­post. Ha­di­ce, elek­tric­ké ka­be­ly a pne­u­ma­ti­ky by­ly do­pra­ve­ny ze sklá­dek, aby ale­spoň na chví­li za­se oži­ly, po der­ni­é­ře je vrá­tí­me zpět.

Kaž­do­den­ně pře­mýš­lí­me nad tím, co sku­teč­ně po­tře­bu­je­me, co mů­že­me vy­u­žít ji­nak a co zů­sta­ne i po der­ni­é­ře uži­teč­né. Vě­ří­me, že udr­ži­tel­né di­va­dlo ne­ní ome­ze­ním, ale na­o­pak vý­zvou k vět­ší kre­a­ti­vi­tě a zod­po­věd­nos­ti. Stej­ně ja­ko hle­dá­me no­vé ces­ty v umě­ní, hle­dá­me je i ve vzta­hu k pří­ro­dě a spo­leč­nos­ti. Pro­to­že se do­mní­vá­me, že nelze vy­prá­vět o kli­ma­tic­kých dez­in­for­ma­cích a při­tom plýtvat, lhát a ne­vě­řit v bu­douc­nost. Zkrát­ka jsme ide­a­lis­ti.

Čes­kou to­vár­nu na lži zkou­ší­me a bu­de­me hrát v omše­lé Jízdár­ně Sa­va­rin z 18. sto­le­tí, i tu se sna­ží­me řád­ně oži­vit a dou­fá­me, že ne­bu­de za pár mě­sí­ců – po re­kon­struk­ci, kte­rou ne­po­chyb­ně po­tře­bu­je – slou­žit pou­ze ko­merč­ním úče­lům a že vý­raz­ně ne­změ­ní svůj vzhled a dis­po­zi­ce. Ze­leň do ní už prav­dě­po­dob­ně ne­vrá­tí­me, ale oprav­do­vý ži­vot bychom pro­sto­ru, se kte­rým jsme se s in­sce­nač­ní­mi tý­mem již sži­li, bychom Sa­va­ri­nu přá­li. 

Přes­to jsme sa­mo­zřej­mě ža­ba­ři a ze­le­ná­či v po­rov­ná­ní s eko­di­va­dlem Ver­dis, kte­ré v tom­to čís­le před­sta­vu­je­me, a to tex­tem je­ho prin­ci­pá­la a re­ži­sé­ra Mojmí­ra Vla­ší­na a ukáz­kou z je­ho mno­ha­le­té tvor­by – hrou Křeč sva­té­ho Vla­di­mí­ra z roku 2023 (kte­rá re­a­go­va­la na ji­nou než eko­lo­gic­kou udá­lost). V pra­vi­del­né an­ke­tě se za­mě­řu­je­me na otáz­ky udr­ži­tel­nos­ti v umě­ní, do­po­ru­ču­je­me (a bu­de­me ješ­tě do­po­ru­čo­vat) hro­ma­du kní­žek a ta­ky pár di­va­del o pří­ro­dě, v pří­ro­dě ne­bo s pří­ro­dou. Ne­chy­bí ani po­ezie, ten­to­krát od Ja­ny Bo­hutín­ské a Ja­ku­ba Čer­má­ka. Opět vy­jde pod­cast, kde se před­sta­ví pís­nič­kář Ja­kub Cer­ma­que (což je ten­týž člo­věk ja­ko bás­ník Čer­mák). Práv­nič­ka Mo­ni­ka Ha­nych při­pra­vu­je text o dez­in­for­ma­cích, pu­b­li­cist­ka Ve­ro­ni­ka Bou­šo­vá re­fle­xi in­sce­na­ce D. D. Pa­říz­ka Sva­tá Jo­han­ka z ja­tek z Ber­li­ner En­sem­ble. Jan Mo­tal roz­mlou­val s Ada­mem Vrchlabským z eku­me­nic­ké sí­tě Spo­leč­ný do­mov, bu­de ná­sle­do­vat můj roz­ho­vor s Voj­tě­chem Pec­kou, au­to­rem pu­b­li­cis­tic­ké kni­hy To­vár­na na lži, kte­rá stá­la na po­čát­ku na­ší in­sce­na­ce Čes­ká to­vár­na na lži. 

Vrá­ti­li jsme se te­dy na za­čá­tek a já pře­ji DÍ­LU i čte­ná­řům a di­vá­kům, ať má­me před se­bou mno­ho šťast­ných za­čát­ků, pro­to­že jsou vět­ši­nou lep­ší než kon­ce.