„Co na tom, že opary nad čtvrtí Hazáríbágh páchnou tak, až se člověku zvedá žaludek. V každém pořádném obchodním centru je přece klimatizace.“ Tak končí kniha Život na míru, jež vyšla v edici Prokletí reportéři slovenského vydavatelství Absynt. Polský investigativní novinář Marek Rabij se specializuje na problematiku globalizace a roku 2013 se vydal do Bangladéše, aby zaznamenal zřícení továrny Rana Plaza. Nejel tam ovšem proto, aby nejtragičtější událost v historii textilního průmyslu nafotil a napsal o něm zprávu, kterou za pár dní na titulních stránkách překryje jiná světová katastrofa. Rozhodl se ponořit hlouběji a rozkrýt spodní vrstvy fungování průmyslu, jeho dopady na celosvětovou ekonomiku. A především chtěl ukázal několik příběhů místních obyvatel. Těch, kteří nedávno pohřbili své blízké, těch, kteří stále v podobných továrnách dřou, těch, kteří přežívají ve slumech a lepší budoucnost je rozhodně nečeká.

Reportáž určitě nenapraví svět, ale možná má sílu pár dalších lidí postavit před dilema, zda budou pokračovat ve vykořisťování. Rabij totiž na fráze, že jednotlivec nezměním nic a za vše mohou pouze velké továrny, velké obchoďáky a velká (politická) zvířata, tak úplně nevěří. Jeho reportážní styl je věcný, dokáže popsat místa, příběhy a situace velice živě, rozhodně nemoralizuje. Přesto si troufám říct, že si po přečtení rozmyslíte, zda si příště koupíte triko, které bylo vyrobeno třeba v Bangladéši. Rabij totiž v knize zdokumentoval také dětskou práci, dlouhé směny, kdy není zaměstnancům dovolenou ani si zajít na záchod. A to čtenáře zkrátka musí přimět k zamyšlení, co a v jakém množství vlastně k životu potřebuje.
Nabízí se paralela s reportážemi Saši Uhlové, které později vyšly knižně jako Hrdinové kapitalistické práce. Novinářce se podařilo alespoň trochu změnit přemýšlení o nakupování a spotřebě v Česku a rozhodně v tom nebyla sama, v roce 2016 například vznikla mobilní aplikace Bez Andreje, která po naskenování čárového kódu produktu zobrazila, jestli pochází z firem holdingu Agrofert. V roce 2020 se pak objevila aplikace Bez Holdingu, která umí označit třeba také zboží Miroslava Tomana.
Reportáž Život na míru pomáhá uvědomit si skryté náklady našeho spotřebitelského života. A východiskem z této nové deprese může být třeba příklon k slow fashion1. Mimochodem aplikace označující neférovou, neetickou a neudržitelnou módu a kosmetiku také existují (například australská aplikace Good On You) a tvůrci oblečení, kteří dbají na udržitelnost a etiku celého výrobního procesu taky. Stačí se rozhodnout.
RABIJ, M.: Život na míru. Překlad Michaela Benešová. Žilina, Absynt 2021. 176 s.
——————-
- Pro slow fashion (pomalá móda) jsou podstatné ekologické i etické aspekty výroby. Je dlouhodobě udržitelná a dává přednost kvalitě před kvantitou. Slow fashion vybízí k respektu k přírodě i lidským právům. Fast fashion (rychlá móda) se vyrábí v obrovském množství bez ohledu na životní prostředí či pracovní podmínky zaměstnanců s jediným cílem – aby byla velmi levná a zisk z jejího prodeje byl co největší. Takto vyrobené oděvy najdete například v řetězcích H&M, Zara, C&A, Shein, Primark. ↩︎