I.

Zde sto­jí dům,

pod ním ko­la ja­ko od trak­to­ru

a ješ­tě pod ni­mi sklep.

Bě­lost­ná omít­ka a os­t­ré hra­ny pro­zra­zu­jí

ne­dáv­né za­tep­le­ní.

Jen boč­ní stra­na oko­va­ná pan­cí­řem.

Ne­smí­me opo­me­nout brázdu

spo­ju­jí­cí dům s ho­ri­zon­tem,

ši­ro­kou ja­ko ko­ry­to ře­ky

po­ma­lu za­růs­ta­jí­cí ple­ve­lem

a bříz­ka­mi ten­ký­mi ja­ko slint.

Zde sto­jí le­zou­cí dům.

Ry­jí­cí dům ob­da­ře­ný vlast­ní roz­va­hou,

vlast­ním smě­rem.

Dům bez li­dí,

dům člo­věk.

II.

Spí me­zi ku­lič­ka­mi v utr­že­ném hroz­nu.

Kap­ky sté­ka­jí na dno mísy,

roz­ví­jí se v  lou­ži, ja­ko se pu­pen roz­ví­jí v květ.

Hle­dá svůj od­raz v hla­di­ně,

ale na­chá­zí jen bub­li­no­vou struk­tu­ru hroz­nu.

Kéž by takhle vy­pa­da­ly do­my, po­mys­lí si.

Ar­chi­tek­tu­ra by se mě­la ví­ce po­do­bat ovo­ci.

III.

IKEA je po­hře­biš­tě je­žo­vek.

Li­dé je­jich sko­řáp­ky za­vě­šu­jí na strop,

aby skr­ze ně roz­ptý­li­li svět­lo do míst­nos­ti.

A pak že smrt je tem­no­ta…

IV.

Do­ros­tl jsi do sve­t­ru.

Na­pl­ňu­ješ jej, ja­ko se na­pl­ňu­jí pl­ně­né kned­lí­ky.

Vy­jdeš na uli­ci.

Při­plou­va­jí ne­ná­pad­né po­hle­dy dí­vek.

Dě­láš, že ne­pat­ří sve­t­ru,

ale to­bě.

Po­ma­lu mí­říš zpát­ky do­mů.

Po tma­vých kost­kách se pla­zí sto­py li­dí.

Chy­bí ti od­va­ha šla­pat jen po svět­lých.

Kdy­by tě při­stih­ly spá­ry,

jis­tě by ti sve­tr se­bra­ly.

V.

Ta tě­le­sa na ob­lo­ze

jsou mra­ky.

Be­rou na se­be po­do­bu

ži­vot­ních cyk­lů zví­řat, vě­cí a pří­šer.

Ne­bo­jíš se jich.

Víš, že jsou ja­ko vče­ly.

Za­sáh­nou-li tě,

sa­my za­hy­nou.

VI.

Až při­le­zou a za­čnou čmu­chat,

měj při so­bě mok­rý hadr.

Ani se ne­hni,

jen lehce vlň lát­kou před se­bou,

ja­ko bys vá­bi­la bý­ka.

Po­čkej, až se shro­máž­dí

hyp­no­ti­zo­vá­ni vlh­kos­tí a po­hy­by had­ru.

Pak si uvě­dom vo­du v so­bě –

zmer­čí tě.

Vy­sko­čí hbi­tě v dra­vé žíz­ni.

Až po­le­tí sosá­kem na­před,

oviň se had­rem ja­ko ne­vi­di­tel­ným pláš­těm.

Na­le­pí se,

ale než tě sta­čí vy­sát,

vsák­nou se do had­ru.

VII.

Na­ko­nec jsou ze vše­ho zví­řa­ta.

Zu­by si čis­tíš ště­ti­na­tým ocás­kem paskvi­té­ria,

ob­li­čej umý­váš myd­lin­ko­vým vý­ro­nem pl­ka­vy,

ocas­ní blá­nu mrň­ka­vé pěr­gle ob­lé­káš mís­to ka­bá­tu.

Když rá­no na­stu­pu­ješ do ska­ra­be­o­to­ru a vy­rá­žíš za pra­cí,

při­dr­žu­ješ se přu­ch­čí

v ru­ce tří­máš prak­tic­ký chuchor, o němž jsi ješ­tě rá­no vě­řil,

že je kufr na no­te­book.

Ani v prá­ci ne­na­chá­zíš sto­py ří­še vě­cí.

Ko­leč­ko­vá židle je no­žič­ko­vá.

Ká­vo­var řve ja­ko tygr, ká­va je říd­ká a za­páchá.

Oby­čej­ná vo­da z ba­re­lu kou­ká pří­liš ne­šťast­ně

a ty ne­máš to srd­ce.

Cí­tíš ho v so­bě bít,

ale víš, že ono v so­bě cí­tí to­též.