Dra­ma­turg, re­ži­sér a au­tor Voj­těch Bár­ta je di­va­del­ní pro­spek­tor, kte­rý ob­raz­ně ře­če­no vi­dí dra­ho­kam za kaž­dým šu­trem. Stu­do­val ge­o­lo­gii na Pří­ro­do­vě­dec­ké fa­kul­tě Uni­ver­zi­ty Kar­lo­vy a dra­ma­tur­gii či­no­her­ní­ho di­va­dla na Di­va­del­ní aka­de­mii múzic­kých umě­ní. V ro­ce 2013 za­lo­žil ne­zá­vis­lý sou­bor Che­mic­ké di­va­dlo a od té do­by je je­ho umě­lec­kým šéfem.

Nej­no­věj­ším pro­jek­tem Che­mic­ké­ho di­va­dla je si­te-spe­ci­fic pro­cház­ka po síd­liš­ti v Pra­ze-Ďáb­li­cích být byd­lit oby­va­tel byt, kde jsi vy­růs­tal. Jak for­mo­val „pa­ne­lá­ko­vý od­chov“ tvůj vztah k ži­vot­ní­mu pro­stře­dí a tvou in­di­vi­du­a­li­tu?

Síd­liš­tě Ďáb­li­ce je me­zi řa­dou síd­lišť vý­ji­meč­né. Plán vý­stav­by vzni­kl ve svo­bod­něj­ších še­de­sá­tých le­tech mi­nu­lé­ho sto­le­tí a pod ná­vrhem je po­de­psa­ný tým po­zo­ru­hod­ných ar­chi­tek­tů i dal­ších uměl­ců. Síd­liš­tě by­lo oce­ně­no mi­mo ji­né i čest­ným uzná­ním UNE­SCO za ur­ba­nis­tic­ké ře­še­ní, kte­ré pro­po­ju­je ži­vot oby­va­tel s ob­čan­skou vy­ba­ve­nos­tí a s vel­ko­ry­se po­ja­tou ve­řej­nou ze­le­ní.

Přes­to­že jsem se na­ro­dil do ma­lé­ho pa­ne­lá­ko­vé­ho by­tu, dět­ství jsem trá­vil v pod­sta­tě upro­střed le­so­par­ku. A pro­to­že ro­di­če ma­jí ta­ké sil­ný vztah k pří­ro­dě, čas­to jsme utí­ka­li na vý­le­ty a dru­hý do­mov před­sta­vo­va­la ji­ho­čes­ká cha­lu­pa a po­slé­ze cha­ta. Ce­lý ži­vot si s se­bou ne­su ob­raz-ná­la­du-vů­ni, kdy hle­dím do ne­be a na mí­ha­jí­cí se vět­ve ze­le­ných stro­mů, sly­ším a cí­tím svě­ží vů­ně, zpěv ptá­ků, ryt­mus jízdy. Pěk­ně to drn­cá… Mož­ná jsem si to vysnil poz­dě­ji, ale jsem pře­svěd­če­ný, že takhle jsem zřej­mě oprav­du vi­děl kra­ji­nu z ko­čár­ku. Ro­di­če mě prý v ko­čár­ku hod­ně vo­zi­li po par­cích a le­sích.

Od ma­lič­ka před­sta­vo­va­ly vel­ký li­mit a zkouš­ku mé­ho pou­ta s pří­ro­dou aler­gie, ek­zémy, těž­ké ast­ma spja­té zejmé­na s py­lo­vou se­zó­nou a ta­ké čas­té dět­ské ne­mo­ci. Vždyc­ky jsem mi­lo­val svět ven­ku, ale po řa­du dní jsem bý­val za­vře­ný a her­me­tic­ky utěs­ně­ný do­ma. Náš pa­ne­lá­ko­vý byt na­štěs­tí ni­kdy ne­byl úpl­ně ste­re­o­typ­ním pa­ne­lá­ko­vým by­tem, exis­tu­je-li vů­bec ně­co ta­ko­vé­ho, bý­val pl­ný ob­ra­zů a knih. Byl ale vždy ta­ké hod­ně těs­ný. Ta­ko­vý byt před­sta­vu­je do­mov i za­kle­tý zá­mek, bez­peč­ný útu­lek i vě­ze­ní své­ho dru­hu, tak jsem to vždyc­ky vní­mal.

O ma­so­vém byd­le­ní na síd­liš­tích se mlu­ví s po­hr­dá­ním. Nicmé­ně pů­vod­ní oby­va­te­lé těch lo­ka­lit tvo­ří v sou­čas­né do­bě já­dra ko­mu­nit a ko­mu­nit­ní ži­vot je té­ma, kte­ré po­sled­ní do­bou v dra­ma­tur­gii Che­mic­ké­ho di­va­dla pře­va­žu­je.     

Po­hr­dá­ní síd­liš­ti ne­chá­pu, stej­ně ja­ko ne­ro­zu­mím po­hr­dá­ní lid­mi s niž­ším vzdě­lá­ním ne­bo tře­ba vo­li­či ji­ných stran. Pře­zí­ra­vos­tí, po­vý­še­nos­tí a po­hr­dá­ním ce­lý­mi lo­ka­li­ta­mi a sku­pi­na­mi li­dí si nejen v té­to ze­mi část spo­leč­nos­ti za­krý­vá, jak ne­jas­né, zma­te­né, pro­ti­chůd­né a so­ci­ál­ně zhoub­né jsou je­jich vlast­ní hod­no­ty a po­sto­je, a to tře­ba i po­kud jde o pro­ble­ma­ti­ku eko­lo­gic­ky od­po­věd­né­ho ne­bo so­ci­ál­ně do­stup­né­ho byd­le­ní.

Bu­do­vat ko­mu­ni­ty je vzne­še­né po­slá­ní, kéž by ho di­va­dlo by­lo schop­no – a hod­not! Spo­le­čen­ství, a nejen ta lid­ská, ale i křeh­ké vzta­hy me­zi pří­ro­dou a lid­ský­mi by­tost­mi, při­ná­še­jí dů­le­ži­té im­pul­sy. Kéž by šlo o vzta­hy za­lo­že­né na ote­vře­nos­ti, to­le­ran­ci a sou­ci­tu, vzta­hy sym­bi­o­tic­ké a sym­po­e­tic­ké, nejen darwi­nis­tic­ky kon­ku­renč­ní a dra­vé! Di­va­dlo mů­že uka­zo­vat ji­ný svět a in­spi­ro­vat k je­ho vy­tvá­ře­ní. Ale fun­gu­je to zhus­ta i na­o­pak, kdy ko­mu­ni­ty in­spi­ru­jí nás. Vznik pro­jek­tu na ďáb­lic­kém síd­liš­ti by ne­byl mož­ný bez ko­mu­nit­ních va­zeb – ať už jde o mé spo­lu­žá­ky ze zá­klad­ní ško­ly, sou­se­dy bliž­ší i vzdá­le­něj­ší, úžas­nou ko­mu­ni­tu se­ni­o­rů z ta­ko­vé­ho dů­chod­cov­ské­ho dra­maťá­ku, Aka­de­mie umě­ní a kul­tu­ry pro se­ni­o­ry, kte­rá fun­gu­je při síd­lišt­ní ZUŠ Taus­si­go­va.

Pro­jekt čer­pá z na­pě­tí, jež na síd­liš­ti vznik­lo dí­ky úžas­ným sku­pin­kám ak­tiv­ních li­dí, ať již jde o ce­lo­praž­sky mi­mo­řád­né ko­mu­nit­ní cen­t­rum úl ne­bo o míst­ní spo­lek Krás­né Ko­by­li­sy, kte­rý vzni­kl z od­po­ru pro­ti plá­no­va­né (a stá­le ne­re­a­li­zo­va­né) de­ve­lo­per­ské vý­stav­bě a po­zem­ko­vým ma­chi­na­cím jed­no­ho z nej­bo­hat­ších Če­chů, Ra­do­va­na Vít­ka, ale kte­rý ta­ké na­ko­nec pro­bu­dil řa­du oby­va­tel k ak­tiv­ní pé­či o sdí­le­ný ve­řej­ný pro­stor.

Re­žij­ně ses po­dí­lel na di­va­del­ní pou­ti Na Tá­bor! s podti­tu­lem Ješ­tě ži­ju s pal­cá­tem, řem­di­hem a pl­ným ka­li­chem. Re­flek­tu­je i exis­ten­ci he­re­tic­ké sek­ty ada­mi­tů, o níž mno­ho ne­ví­me, ale sou­vi­sí s po­tře­bou na­pra­vit svět a vrá­tit se od sho­ra ří­ze­né re­for­my k pří­ro­dě. Je sou­čas­ná zá­pad­ní ci­vi­li­za­ce ve stej­né si­tu­a­ci?

Zá­pad­ní ci­vi­li­za­ci ada­mi­ty po­mě­řit ne­do­ká­žu. Víc už snad vy­po­ví­da­jí o čes­ké du­ši, je­jích sklo­nech a snech. Pro­blém je, že o ada­mi­tech oprav­du mno­ho ne­ví­me. V in­sce­na­ci Na Tá­bor! si je tro­chu ide­a­li­zu­je­me ja­ko ja­kési stře­do­vě­ké hi­pí­ky, li­di, kte­ří snad oprav­du hle­da­jí a no­vě de­fi­nu­jí lás­ku a vztah s pří­ro­dou. Hu­sit­ské pra­me­ny je na­o­pak po­mlou­va­jí nejen ja­ko so­do­mi­ty, ale i ja­ko vra­hy a lap­ky. I když jim ne­mu­sí­me do­ce­la vě­řit, ada­mi­té zřej­mě ta­ké lou­pi­li a za­bí­je­li, byť snad z tro­chu ji­ných po­hnu­tek než hu­si­té, a je­jich, na­ko­nec tra­gic­ký, pří­běh vní­mám ja­ko dal­ší děj­ství ve spi­rá­le ná­si­lí, do kte­ré u nás vy­ús­til boj za eman­ci­pa­ci stře­do­vě­ké du­še.

Zdá se, že co­ko­liv si o ada­mi­tech vy­mys­lí­me, bu­de ne­prav­di­vé a ně­jak pře­hna­né, ne­bo na­o­pak to bu­de mož­ná má­lo fan­tas­tic­ké na to, aby to od­po­ví­da­lo hlu­bo­ce za­po­me­nu­té a ztra­ce­né sku­teč­nos­ti. Při stu­diu pra­me­nů k in­sce­na­ci jsem se za­mi­lo­val do dě­jin čes­ké­ho pat­nác­té­ho sto­le­tí a to­též v per­spek­ti­vě všech ide­o­lo­gic­kých ilu­zí a dez­i­lu­zí, kte­ré ko­lem nich vrst­ví všech­ny poz­děj­ší po­ku­sy o in­ter­pre­ta­ci. 

Co tě na pat­nác­tém sto­le­tí fas­ci­nu­je?

Mu­se­la to být ne­u­vě­ři­tel­ná do­ba. Do­ba, kdy se lá­mal stře­do­věk, do­ba, kdy měl skon­čit svět, a v ně­ja­kém smys­lu zřej­mě oprav­du skon­čil, a kdy upro­střed ná­si­lí i blu­dů li­dé hle­da­li no­vé po­do­by lid­ství a zce­la no­vé, čas­to kraj­ně ex­pe­ri­men­tál­ní, uto­pic­ké a efemér­ní for­my spo­le­čen­ské­ho uspo­řá­dá­ní. Mys­lím, že je dodnes v Ev­ro­pě i u nás ne­do­ce­ně­né, jak hlu­bo­ké a ne­ví­da­ně no­vé kul­tur­ní im­pul­sy při­nes­la ta­to vů­bec prv­ní re­for­ma­ce.

V cen­t­ru na­ší di­va­del­ní pou­ti jsme se po­tý­ka­li s po­sta­vou Ja­na Žiž­ky, kte­rou prá­vě kvů­li je­jí­mu od­re­a­lis­tič­tě­ní, kvů­li hle­dá­ní křeh­kos­ti ztvár­ni­la he­reč­ka Te­re­za Hof. Žiž­ka, pal­cát, řem­di­hy – to je, co asi vět­ši­na Če­chů zná ze ško­ly. A při­tom i Jan Žiž­ka byl mož­ná pře­de­vším vnitř­ně zra­ně­ný a roz­pol­ce­ný člo­věk. Člo­věk, kte­rý ne­do­ká­zal slou­čit zce­la no­vé myš­le­ní Mi­s­tra Ja­na Husa se svo­jí hlu­bo­ce stře­do­vě­kou men­ta­li­tou, a pro­to na­ko­nec, po­bou­řen upá­le­ním ne­vin­né­ho, vraž­dil a upa­lo­val dal­ší ne­vin­né. 

Ja­na Husa má­me pře­kry­té­ho stí­nem Žiž­ko­va pal­cá­tu. A ta­ko­vý Pe­tr Chel­čic­ký, in­te­lek­tu­ál, je­hož ra­di­kál­ní kon­cept svo­bo­dy svě­do­mí a je­hož kri­ti­ka re­vo­luč­ní­ho, stát­ní­ho i cír­kev­ní­ho ná­si­lí ovliv­ni­la Lva Tolsté­ho i Ma­hát­mu Gánd­hí­ho, se ne­prá­vem kr­čí kde­si v kout­ku ce­lé té cha­o­tic­ké maš­ka­rá­dy na­šich dě­jin.

Jak se sta­lo, že jsi per­for­me­rem v in­sce­na­ci kr­tek ká­men kya­nid v Di­va­dle DISK a co ti ta­to zku­še­nost dá­vá?

O prázd­ni­nách mi za­vo­lal To­bi­áš Ne­vři­va, kte­rý se ja­ko dra­ma­turg a spo­lu­au­tor po­dí­lel na pro­jek­tu být byd­lit oby­va­tel byt, zda ne­chci být sou­čás­tí tý­mu je­ho ab­sol­vent­ské in­sce­na­ce v DIS­KU. Už dří­ve jsme si o té­ma­tech in­sce­na­ce po­ví­da­li, ostat­ně prá­vě ak­ti­vi­ty en­vi­ron­men­ta­lis­tic­ky za­mě­ře­né­ho Di­va­dla Se­tká­ní, na kte­rém se vý­raz­ně po­dí­lí ta­ké scé­no­gra­f­ka a per­for­mer­ka Te­re­za Do­stá­lo­vá, ved­ly k to­mu, že jsme na­vá­za­li spo­lu­prá­ci, a pro­to­že jsme se lid­sky i umě­lec­ky spřá­te­li­li, ne­mě­lo by zů­stat jen u ny­něj­ších pro­jek­tů.

In­sce­na­ce kr­tek ká­men kya­nid je na po­mě­ry dis­ko­vé in­sce­na­ce v mno­ha ohle­dech od­váž­ná. Mi­mo ji­né i tím, že pra­cu­je s ne­her­ci spja­tý­mi s eko­lo­gic­kým hnu­tím, zejmé­na s vý­zkum­ným tý­mem UK FHS Re­sis­Ter­ra. A prá­vě ví­ce-než-lid­ská re­zisten­ce a hle­dá­ní me­zi­dru­ho­vě so­li­dár­něj­ší­ho svě­ta pat­ří k ná­mě­tům, kte­ré ce­lý tým zpra­co­vá­val.

V in­sce­na­ci hra­ju po­sta­vu Za­hrád­ká­ře. By­lo mi ra­dos­tí být sou­čás­tí ko­lek­ti­vu, kte­rý vel­mi cit­li­vě vní­má a re­flek­tu­je po­dob­ná té­ma­ta, na kte­rá i s Che­mic­kým di­va­dlem dlou­ho­do­bě upo­zor­ňu­je­me. Ve­d­le tvůr­čí od­va­hy a zá­pa­lu in­sce­nač­ní­ho tý­mu bych rád oce­nil ta­ké ra­dost­nou ote­vře­nost, vzá­jem­nou em­pa­tii, po­ko­ru a úctu, dí­ky kte­ré se po­da­ři­lo slou­čit ně­kdy vel­mi pro­ti­chůd­né po­ža­dav­ky dis­kur­ziv­ních a in­tu­i­tiv­ně es­te­tic­kých způ­sobů myš­le­ní a tvor­by.

Při­klá­níš se k di­va­dlu ve ve­řej­ném pro­sto­ru pro­to, že je eko­lo­gic­ké a udr­ži­tel­né? Ne­bo je dů­vod prag­ma­tic­ký a jed­ná se pře­de­vším o fi­nanč­ní úspo­ru?

Po­prav­dě, pro­jek­ty, kte­ré na roz­hra­ní ve­řej­né­ho pro­sto­ru dě­lá­me, nejsou vů­bec lev­né. K cha­rak­te­ris­tic­kým rysům ta­ko­vých pro­duk­cí pat­ří, že ve­řej­ný pro­stor, ex­te­ri­é­ry ur­či­té lo­ka­li­ty ob­sta­rá­vá část scé­no­gra­fie. Čas­to jde o ne­zvyk­lé a fan­tas­tic­ké ku­li­sy, jež bychom těž­ko vy­rá­bě­li, my ten­to da­ný svět však chce­me dá­le roz­ví­jet, zejmé­na kos­týmy, tech­ni­kou a růz­ný­mi zvlášt­ní­mi efek­ty. I v pří­pa­dě pro­jek­tů, kte­ré zkou­ší­me s hrst­kou hlav­ních pro­ta­go­nis­tů – pro­fe­si­o­nál­ních her­ců – ob­sa­ze­ní dá­le do­tvá­ří­me po­čet­ný­mi kom­par­zy slo­že­ný­mi zejmé­na ze zá­stup­ců míst­ních ko­mu­nit.

I v pří­pa­dě, že ti­to li­dé zčás­ti ne­bo zce­la fun­gu­jí na dob­ro­vol­nic­ké, má­lo pla­ce­né ne­bo ne­pla­ce­né bá­zi, jsou ta­ko­vé pro­jek­ty ve vý­sled­ku ná­roč­né a čas­to i hod­ně dra­hé, a to i kvů­li ome­ze­né di­vác­ké ka­pa­ci­tě. Pro­sto­ry ma­jí čas­to ně­ja­ká úz­ká hrd­la, kam se všich­ni zá­jem­ci ne­ve­jdou. A mně se lí­bí pra­co­vat s in­ten­zi­tou spo­leč­né­ho zá­žit­ku…

Opro­ti vel­kým ka­men­ným di­va­dlům mé­ně utra­tí­me za ma­te­ri­á­ly, skla­dy ne­bo díl­ny. Po­u­ží­vá­me na­le­ze­né vě­ci, recyklu­je­me, co jde. Ale ná­kla­dy při­jdou jin­de, čas­to sou­vi­se­jí ta­ké se zá­půjč­ka­mi tech­ni­ky a stě­ho­vá­ním scén. Ne­rad bych so­bě i ji­ným lhal – nejsme lev­ní a čas­to nejsme z pro­voz­ní­ho hle­dis­ka ani eko­lo­gic­ky udr­ži­tel­ní. Mož­ná bychom chtě­li, ale nejsme. Eko­lo­gic­ké za­mě­ře­ní ta­ko­vé­ho di­va­dla vi­dím spíš v tom, že mů­že slou­žit k ší­ře­ní en­vi­ron­men­tál­ní­ho po­vě­do­mí dí­ky té­ma­tům, kte­rá zpra­co­vá­vá­me.

Když se bu­de­me ba­vit o udr­ži­tel­nos­ti v kul­tu­ře, ak­tu­ál­ně vstu­pu­jí do hry 5D tech­no­lo­gie a vi­ze vir­tu­ál­ních před­sta­ve­ní, dal­ší krok ke ko­lap­su so­ci­ál­ní­ho ži­vo­ta a od­ci­ze­ní se pří­rod­ním zá­ko­nům. Mu­sí tech­no­lo­gi­zo­va­ná zá­pad­ní spo­leč­nost za­nik­nout, aby se ob­ro­di­la?

O 5D tech­no­lo­gi­ích pří­liš ne­vím, byl jsem ale na stá­ži u ně­mec­ké re­ži­sér­ky Suzan­ne Ken­ne­dy, kte­rá prá­vě z asam­blá­ží vir­tu­ál­ních svě­tů a mi­ze­jí­cích lid­ských po­stav sklá­dá fas­ci­nu­jí­cí a zne­po­ko­ji­vé vi­zi­o­nář­ské di­va­dlo. 5D tech­no­lo­gie mo­hou být zlým pá­nem, ale po­kud zů­sta­nou ve služ­bách na­ší ima­gi­na­ce, ne­mě­li bychom je a pri­o­ri za­vr­ho­vat. Mě tech­ni­ka víc dě­sí, než fas­ci­nu­je, a to i přes­to, že s ní dost pra­cu­je­me. Há­dám se po­řád sám se se­bou. Ale asi se mu­sím při­znat – ne­chci jím být, ale jsem tech­no­fob.

U vý­ro­by a pro­vo­zu vir­tu­ál­ní re­a­li­ty a „ze­le­ných“ tech­no­lo­gií se spo­tře­ba ener­gií a vzác­ných ko­vů ve­řej­ně ne­ře­ší.

Mys­lím, že se to ře­ší, ale sou­hla­sím, že se to ře­ší má­lo. Umě­lá in­te­li­gen­ce dá­le ak­ce­le­ru­je jed­no­stran­ný tech­no­lo­gic­ký po­krok a v řa­dě úko­lů bu­de za pár let těž­ké bez je­jí­ho vy­u­ží­vá­ní ob­stát. Vstu­py přes­to po­sky­tu­jí li­dé, a ne­mys­lím si, že to bu­de ně­kdy ji­nak. Lid­ská kre­a­ti­vi­ta a cit­li­vost bu­de, vě­žím, vždy v řa­dě úko­lů ne­na­hra­di­tel­ná.

Ře­še­ní ex­trém­ní spo­tře­by ener­gií a zdro­jů zřej­mě ne­na­jde­me ve svě­tě, kde je vše vě­cí osob­ní vol­by a kde ne­e­xis­tu­jí hra­ni­ce eko­no­mic­ké svo­bo­dy. Kor­po­ra­ce, kte­ré kra­dou li­dem vo­du, pů­du i vzduch a pře­tvá­ře­jí je v ob­cho­do­va­tel­né vir­tu­ál­ní flui­dum, mu­sí být kon­fron­to­vá­ny se svo­jí so­ci­ál­ní i eko­lo­gic­kou sto­pou a mu­sí za­čít pla­tit spra­ved­li­vé da­ně. Po­chy­bu­ji, že by ve spra­ved­li­vě na­sta­ve­ném svě­tě byl roz­voj ko­merč­ní umě­lé in­te­li­gen­ce v ta­ko­vých­to po­do­bách vů­bec mož­ný. Myš­len­ky by tu by­ly, jen by se utvá­ře­ly ji­nak. A snad by se nám všem ži­lo a dý­cha­lo lé­pe.

Jed­no sta­ré čín­ské pří­slo­ví pra­ví: „Řek­ni, co si mys­líš, jed­nou. Když ni­kdo ne­po­slou­chá, ode­ber se na svou used­lost.“ Kde na­chá­zíš ener­gii to ne­vzdat?

Ne­vzdá­vám se. Ně­kdy jsem hod­ně una­ve­ný. Teď jsem se ale vrá­til z po­by­tu u přá­tel na Si­cí­lii, kde jsem ne­dě­lal sko­ro nic, jen si lé­čil aler­gie kli­ma­tem a mo­řem. A cí­tím sí­lu žít a tvo­řit – snad ale­spoň na dal­ší rok a do dal­ší­ho vol­na.

Od dět­ství jsi byl en­tu­zi­astic­ký mi­ne­ra­log. Jak vní­máš do­lo­vá­ní a ma­so­vé ob­cho­do­vá­ní s mi­ne­rá­ly? Mů­že prů­mys­lo­vě ošet­ře­ný krys­tal ješ­tě nést ener­gii a lé­či­vé vlast­nos­ti, kte­ré se mu při­su­zu­jí?

Mi­ne­rá­ly mě fas­ci­nu­jí a po­va­žu­ji je za zvlášt­ní for­mu exis­ten­ce – vždyc­ky mi při­pa­da­lo, že krys­ta­ly ros­tou, stár­nou, a do­kon­ce snad i ži­jí, jen v úpl­ně ji­ných pod­mín­kách a ča­sech. Jsem ote­vře­ný vše­mu, ale ta­ky jsem skep­tic­ký, je­li­kož jsem do­sud ne­po­cho­pil, zda a jak vů­bec fun­gu­jí lé­či­vé vlast­nos­ti mi­ne­rá­lů. Vi­dím v tom čas­to spíš šar­la­tán­ství a byz­nys. Mně se ka­me­ny lí­bí, fas­ci­nu­jí mě, je mi s ni­mi a me­zi ni­mi dob­ře a znám ta­ko­vé, o je­jichž vli­vu, ať už es­te­tic­kém, ne­bo mož­ná hlub­ším, jsem pře­svěd­čen.

Po­čí­ná­ní li­dí, kte­ří v ka­me­nech vi­dí jen ko­merč­ní ar­ti­kl, mrt­vou hmo­tu a ma­je­tek, a to pod ja­kou­ko­li zá­min­kou, mi při­pa­dá bar­bar­ské. Di­a­mant, kvů­li kte­ré­mu se za­bí­je­li li­dé, je stá­le stej­ně krás­ný, pů­so­bí stej­ně vzne­še­ně, a ne­ní pro­ká­za­né, že by se změ­ni­lo je­ho slo­že­ní ne­bo krys­ta­lo­vá mříž­ka. Mož­ná je ale ta­ko­vý ká­men ně­jak ovliv­ně­ný a v ně­ja­ké ná­mi ne­pro­bá­da­né ro­vi­ně je­ho exis­ten­ce si s se­bou ne­se to­to bří­mě dál.

Mož­ná to ani ne­ní v tom ka­me­ni, ale ně­kde ko­lem něj. A i kdy­by to tak ne­by­lo, dra­ho­ka­my ne­bo ru­dy po­u­ží­va­né k fi­nan­co­vá­ní kon­flik­tů ne­bo tě­že­né v ne­lid­ských pod­mín­kách při­ná­še­jí váž­né etic­ké im­pli­ka­ce. Přes­to tu­ším, že ka­me­ny ma­jí ta­jem­ství a ne­mo­hou nám úpl­ně pa­t­řit. Spí­še my pa­t­ří­me jim. A nejen jim.

(Úvod­ní fot­ka po­chá­zí z per­for­ma­tiv­ní před­náš­ky kr­tek ká­men kya­nid, kte­rá mě­la pre­mi­é­ru 17. 10. 2025 v Di­va­dle DISK. Voj­těch Bár­ta v ní ztvár­nil Za­hrád­ká­ře. FO­TO: PE­TER PO­DOL­SKÝ)