V do­bě svých stu­dií na DA­MU, te­dy před rokem 2020, jsem mno­ho sil­ných in­sce­na­cí o se­xu­ál­ním ná­si­lí ne­za­zna­me­nal. Po­pr­vé jsem tak byl ex­pli­cit­ní­mu ob­ra­zu zná­sil­ně­ní vy­sta­ven až v ro­ce 2019 bě­hem me­zi­ná­rod­ní­mu fes­ti­va­lu no­vé­ho dra­ma­tu FIND, kte­rý po­řá­dá ber­lín­ské di­va­dlo Schaubüh­ne. Teh­dy již pro­slu­lý re­ži­sér Tho­mas Os­ter­me­ier pre­zen­to­val svou je­višt­ní ver­zi au­to­bi­o­gra­fic­ké­ho ro­má­nu Édou­ar­da Loui­se Dě­ji­ny ná­si­lí. Kni­hu lze ozna­čit ja­ko zpo­věď sa­mot­né­ho spi­so­va­te­le, jenž se na štěd­rý ve­čer po­tkal s mu­žem, po­zval jej k so­bě a skon­či­li v po­ste­li. Ná­vštěv­ník Re­da však Édou­ar­da okra­dl. Při ná­sled­né kon­fron­ta­ci ho zná­sil­nil a téměř uškr­til. Krom sa­mot­né­ho zná­sil­ně­ní pro mě by­lo no­vé té­ma kon­sen­tu. V pří­bě­hu se totiž do­mlu­ve­ný po­hlav­ní styk rych­le změ­ní ve zná­sil­ně­ní.

Os­ter­me­ir vy­u­žil při in­sce­no­vá­ní prin­ci­py epic­ké­ho di­va­dla. Vět­ši­nu pří­bě­hu oné no­ci te­dy po­sta­vy vy­prá­vě­jí či růz­ně ko­men­tu­jí, do si­tu­a­cí vstu­pu­jí jen zříd­ka a vždy s nad­hle­dem. K to­mu her­ci část dě­ní to­čí na ka­me­ru, čímž zís­ká­va­jí od svých po­stav vět­ší od­stup. Akt zná­sil­ně­ní je pak v kon­tras­tu za­hrán a in­sce­no­ván vel­mi re­a­lis­tic­ky. V kon­tex­tu sty­lu in­sce­na­ce se tak jed­na­lo o vel­ký di­vác­ký šok. Re­da na­rá­ží pán­ví do Édou­ar­da, me­zi di­vá­ky a her­ci se na­chá­zí pou­ze jed­na po­stel, kte­rá skří­pe a div se ne­roz­pad­ne. Po té­to scé­ně však před­sta­ve­ní po­kra­ču­je v dří­ve na­sto­le­ném epic­kém prin­ci­pu. Ob­raz zná­sil­ně­ní ovšem zů­stá­vá v hlavě.Inscenace by­la v ro­ce 2023 před­sta­ve­na i v rám­ci Praž­ské­ho di­va­del­ní­ho fes­ti­va­lu ně­mec­ké­ho ja­zy­ka. Kri­tič­ka Ve­ro­ni­ka Bou­šo­vá o zmi­ňo­va­né scé­ně v re­cen­zi pro Di­va­del­ní no­vi­ny na­psa­la: „Di­vák je za ty­to zci­zu­jí­cí prv­ky vděč­ný, pro­to­že scé­na zná­sil­ně­ní pů­so­bí re­a­lis­tic­ky jak stu­de­ná ocel hlav­ně pis­to­le při­tisk­nu­té ke spán­ku. Při­tom fy­zic­kou bru­ta­li­tu při­po­mí­na­jí jen sto­py kr­ve na Édou­ar­do­vých sli­pech a psy­chic­ké mar­ty­ri­um roz­tře­se­né véč­ko, kte­ré na zá­věr vzty­čí do oka ne­ú­pros­né ka­me­ry.“

V rám­ci fes­ti­va­lu FIND 2019 mě ta­ké fas­ci­no­va­la in­sce­na­ce Pai­sa­jes pa­ra no colorear/ Kra­ji­ny, kte­ré by se ne­mě­ly bar­vit ze San­ti­a­ga de Chi­le v re­žii Mar­ca La­ye­ra. Účin­ko­va­lo v ní de­vět dí­vek ve vě­ku 13–17 let, kte­ré mlu­vi­ly o zne­u­ží­vá­ní a zne­va­žo­vá­ní hla­su že­ny, na­to­ž­pak ne­do­spě­lé dív­ky, ve spo­leč­nos­ti. Do­sta­lo se i na se­xu­ál­ní ná­si­lí. Dív­ky vy­prá­vě­ly vlast­ní i ci­zí pří­běhy spo­je­né s gen­de­ro­vým útla­kem a mno­hé kon­či­ly smr­tí ne­bo ji­nak ná­sil­ným způ­so­bem uml­če­ní. V jed­nom ob­ra­ze dív­ky po­pi­so­va­ly trest pro svou vrs­tev­ni­ci, kte­rá se od­mít­la podří­dit vy­cho­va­tel­ce a ml­čet. Vy­cho­va­tel­ka si na ní sed­la. Dív­ky po­pi­so­va­ly, ja­ká vá­ha je po­tře­ba k to­mu, aby ma­lé hu­be­né děv­če ze­mře­lo. Po­ma­lu si le­ha­ly na jed­nu z he­rec­kých ko­le­gyň a po­kra­čo­va­li v před­náš­ce. Na­ko­nec di­vá­kům su­še ozná­mi­ly, že vy­cho­va­tel­ka dív­ku svou va­hou za­du­si­la a po­lá­ma­la. Po­dob­ně sil­ných ob­ra­zů by­lo v in­sce­na­ci mno­ho, vše s přes­ný­mi he­rec­ký­mi stři­hy a dy­na­mic­kou hud­bou. By­lo to jed­no z nej­sil­něj­ších do­ku­men­tár­ních di­va­del, kte­ré jsem vi­děl. Fun­go­va­lo ale pri­már­ně dí­ky osob­ní­mu ru­če­ní a na­sa­ze­ní per­for­me­rek.

V rám­ci fes­ti­va­lu pak by­la uve­de­na ta­ké in­sce­na­ce Town Hall Af­fair od The Wo­os­ter Group, kte­rá zpra­co­va­la zá­znam de­ba­ty o žen­ských prá­vech z New Yor­ku z roku 1971. Pa­ra­dox­ně ji ten­krát mo­de­ro­val svě­tozná­mý spi­so­va­tel, ale ta­ké od­půr­ce žen­ských práv, Nor­man Mai­ler. Her­ci da­bo­va­li film, kte­rý z de­ba­ty vzni­kl a po­té v de­ba­tě po­kra­čo­va­li. Di­va­del­ně se ne­jed­na­lo o nej­sil­něj­ší zá­ži­tek fes­ti­va­lu, ale se­mín­ko té­mat žen­ských práv a se­xu­ál­ní­ho ná­si­lí ve mně by­lo za­se­to. Nu­ti­lo mě pře­mýš­let jak a v ja­kém kon­tex­tu se po­dob­né vě­ci in­sce­nu­jí u nás. V dal­ších le­tech jsem se po­ku­sil k je­višt­ní ar­ti­ku­la­ci po­dob­ných pří­bě­hů při­spět a zá­ro­veň jsem s ra­dos­tí sle­do­val, že jich v čes­kých di­va­dlech vý­raz­ně při­bý­vá. 

Vlast­ní di­va­del­ní zku­še­nost

Sko­ro pět let po pre­mi­é­ře Dě­jin ná­si­lí v re­žii Tho­ma­se Os­ter­me­ie­ra jsem ten­týž ti­tul re­ží­ro­val ve Švan­do­vě di­va­dle v Pra­ze. Vě­děl jsem, že ač­ko­li mě Os­ter­me­ie­ro­va in­sce­na­ce na kon­ci stu­dií DA­MU emoč­ně za­sáh­la, vi­dím mož­nos­ti zpra­co­vá­ní od­liš­ně.

S dra­ma­tur­gem Da­vi­dem Koš­ťá­kem jsme hle­da­li re­fe­renč­ní a vi­zu­ál­ně vý­raz­né ob­ra­zy „gay ro­man­ti­ky“.  Zhléd­li jsme ta­ké film Dej mi své jmé­no (2017) v re­žii Lu­ca Gu­a­dag­ni­na, ve kte­rém je vel­mi vý­razná scé­na, kdy mla­dý Eli (v po­dá­ní Ti­mo­thée Cha­la­me­ta) če­ká v po­ste­li na své­ho mi­len­ce Oli­ve­ra (Ar­mie Ha­m­mer). Při té pří­le­ži­tos­ti vez­me zra­lou bros­kev a v let­ním vzru­še­ní z ro­man­ce, kte­rou za­ží­vá, a opa­ru pro­bu­ze­né se­xu­ál­ní tou­hy, za­čne prs­ty po­ma­lu pe­ne­tro­vat bros­kev, až se do­sta­ne k pec­ce. Vy­rve z brosk­ve pec­ku, olí­že jí, vy­pliv­ne a po­té, k vlast­ní­mu ode­vzda­né­mu po­ba­ve­ní, ji po­u­ži­je k mastur­ba­ci. Us­ne a pro­bu­dí se při pří­cho­du Oli­ve­ra, kte­rý před ním zbyt­ky brosk­ve, s vě­do­mím to­ho, co s ní Eli pro­ve­dl, sní. Ten­to ob­raz jsme ne­dá­va­li do sou­vis­los­ti s kni­hou Dě­ji­ny ná­si­lí. ná­hod­ně. Au­tor totiž po­pi­su­je, že když bez­bran­ně le­žel na po­ste­li, za­tím­co do něj ná­sil­ník pro­ni­kal, cí­til ze své­ho po­vle­če­ní vů­ni broskvo­vé avi­vá­že. Na tom­to de­tai­lu se tok je­ho myš­le­nek za­sta­vu­je a pře­mýš­lí od­kud se vza­la, ta­ko­vou pře­ce ni­kdy ne­ku­po­val. Myš­len­ka­mi na broskvo­vě umě­lou vů­ni uni­ká před ná­si­lím, kte­ré se mu dě­je.

Édou­ar­dův pří­běh jsme se i ve Švan­do­vě di­va­dle roz­hod­li za­čít ja­ko „gay ro­man­ci“. Ne­zná­mé­ho Re­du si po­zve do­mů a prv­ní zá­žit­ky s ním jsou pro něj krás­né. Pro ty­to mo­men­ty jsme vy­u­ži­li bros­kev, kte­rou mu Re­da na­bíd­ne při prv­ním se­xu. Ně­co slad­ké­ho, lá­ka­vé­ho a zra­lé­ho. Při kaž­dém dal­ším se­xu­ál­ním ak­tu při­by­de dal­ší bros­kev. Když do­jde ke zná­sil­ně­ní, opět se ob­je­ví bros­kev, ale ten­to­krát s ní Re­da (Jan Grun­d­man) za­chá­zí ji­nak. Zne­u­ži­je ji. Po­dob­ně ja­ko Eli ve fil­mu vy­rve pec­ku a za­čne bros­kev po­ží­rat bez ohle­du na te­kou­cí šťá­vu. Ob­raz z fil­mu Dej mi své jmé­no je tak v kon­tex­tu Édou­ar­do­va pří­bě­hu po­u­žit ob­rá­ce­ně. Roz­dr­ce­ním a po­zře­ním brosk­ve, při kte­rém Édou­ard (Oskar Hes) ze stra­ny je­viš­tě zná­sil­ně­ní od­ci­ze­ně po­pi­su­je, je do­ko­ná­no Édou­ar­do­vo po­ní­že­ní. Ro­man­ce se ob­rá­tí v ho­ror.

V kni­ze My­ths About Ma­le Ra­pe (2012) au­tor­ky Jes­si­ca A. Tur­chik a Ka­tie M. Ed­wards uvá­dí, že me­zi roz­ší­ře­né mý­ty ohled­ně muž­ské­ho zná­sil­ně­ní pat­ří: „(a) Muž ne­mů­že být zná­sil­ně­ný; (b) „Sku­teč­ný“ muž se zná­sil­ně­ní ubrá­ní; © jen ga­y­o­vé jsou obě­ti a/nebo ná­sil­ní­ci; (d) mužů se zná­sil­ně­ní ne­do­tý­ká (ne­bo ne tak hlu­bo­ce ja­ko žen).“ Po­dob­né mý­ty za­zní­va­jí i v Édou­ar­do­vě pří­pa­dě ze stra­ny po­li­cie, dok­to­rů, ale i je­ho ro­di­ny. Édou­ar­do­va sest­ra v kni­ze i v na­ší in­sce­na­ci uva­žu­je, zda si je­jí bra­tr zná­sil­ně­ní vlast­ně ne­za­slou­žil, když se roz­ho­dl „žít ja­ko gay“. Loui­so­va kni­ha, což re­spek­tu­je i má adap­ta­ce, tak mů­že fun­go­vat i ja­ko sna­ha o roz­bi­tí za­běh­lých a ne­prav­di­vých mý­tů o zná­sil­ně­ní, kte­ré se tý­ka­jí všech obě­tí. Ač­ko­li však v Loui­so­vě pří­bě­hu fun­gu­je dy­na­mi­ka mo­ci ji­nak než v pří­pa­dě he­te­ro­se­xu­ál­ních vzta­hů, na­ko­nec je to opět po­hrůž­ka ná­si­lí, te­dy vět­ší fy­zic­ké sí­ly, kte­rá oběť uml­čí.

Té­ma­tem Loui­so­vy kni­hy je ukra­de­ný pří­běh, ne­mož­nost vy­prá­vět vlast­ní trau­ma ta­ko­vým způ­so­bem, ja­ký si sa­ma oběť zvo­lí. Pří­běh mu je opě­tov­ně kra­de­ný a špat­ně in­ter­pre­to­va­ný. Ná­si­lí, kte­ré se sta­lo je­ho tě­lu, se repli­ku­je v pří­stu­pu spo­leč­nos­ti a je­jích in­sti­tu­cí. Édou­ar­do­vo trau­ma zís­ká­vá obec­něj­ší cha­rak­ter, ne­tý­ká se jen zná­sil­ně­ní mužů, ale obec­ně se­xu­ál­ní­ho ná­si­lí a je­ho ne­po­cho­pe­ní.

Ná­znak, ne­bo ex­pli­cit­ní ná­si­lí?

V Dě­ji­nách ná­si­lí jsme se ve Švan­do­vě di­va­dle vy­da­li ces­tou ná­zna­ku spo­je­né­ho s ko­men­tá­řem a od­ka­zo­va­li jsme na ji­né (fil­mo­vé) dí­lo. Krom in­sce­nač­ní­ho ře­še­ní Tho­ma­se Os­ter­me­ie­ra jsem ne­vi­děl na je­viš­ti žád­né zce­la ex­pli­cit­ně před­ve­de­né zná­sil­ně­ní. I v pří­pa­dě je­ho in­sce­na­ce se ale jed­na­lo o úmy­sl­ný kon­trast vů­či ji­nak epic­ké a ko­men­to­va­né for­mě in­sce­na­ce. Ne­di­vím se to­mu, di­va­dlo totiž dá­vá při ná­zna­ko­vých ře­še­ních vel­ký pro­stor před­sta­vi­vos­ti. Umě­lec­ké zob­ra­ze­ní v di­vá­ko­vi vy­vo­lá­vá emo­ce, ko­men­tář je za­se ukot­vu­je do si­tu­a­ce. Mů­že se sa­mo­zřej­mě stát, že pře­vá­ží slo­va a je­višt­ní zob­ra­ze­ní tak ne­do­ká­že vy­vo­lat emo­ci. Ne­bo pře­vá­ží vi­zu­ál­ní me­ta­fo­ra a část di­vác­tva bu­de ta­ko­vé ře­še­ní vní­mat ja­ko prázd­nou ma­ný­ru, te­dy opět bez žá­dou­cí emo­ce. Obo­jí je ale dle mé­ho ná­zo­ru vý­hod­něj­ší než ry­ze re­a­lis­tic­ké zob­ra­ze­ní, kte­ré na je­viš­ti ni­kdy ne­bu­de zce­la uvě­ři­tel­né. Ať už se ale tvůr­ci roz­hod­nou pro kte­rou­ko­li z in­sce­nač­ních cest, pod­stat­né je, že se té­ma­ta se­xu­ál­ní­ho ná­si­lí zob­ra­zu­jí i na čes­kých je­viš­tích stá­le čas­tě­ji a pod­ně­cu­jí ne­zbyt­nou spo­le­čen­skou de­ba­tu.